Výlet do Španěl/Nord & Sud Expres

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Nord & Sud Expres
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Cestopisy I.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 167–171.
Licence: PD old 70

Tak řečené mezinárodní expresy nabyly za našich časů velikého komunikačního významu jednak z praktických příčin, které nás zajímají méně, jednak z důvodů básnických. Co chvíli se na vás v moderní poezii vyřítí transkontinentální expres a tajemný portýr vyvolává štace, Paříž, Moskva, Honolulu, Kairo; sleeping-cary skandují dynamický rytmus Rychlostí a letící pullman připomíná veškeré kouzlo dálek; neboť vězte, že básnická fantazie si libuje jenom v prvotřídních spojích. Přátelé poeti, dovolte, abych vám podal svědectví o pullmanech a sleepingách; vězte, že nekonečně dobrodružněji vypadají zvenčí, když záříce proletí ospalou staničkou, nežli zvnitřku. Je sice pravda, že si to hasí nádhernou rychlostí; ale je neméně pravda, že přesto jste nuceni v nich vysedět nějakých čtrnáct nebo třiadvacet zatracených hodin, což obyčejně stačí na agónii nudy. Lokálka z Prahy do Řep ovšem uhání rychlostí méně impozantní; ale aspoň víte, že za půl hodiny z ní vylezete a můžete se ubírat za nějakým jiným dobrodružstvím. Člověk v pullmanu se neřítí rychlostí devadesáti šesti kilometrů za hodinu; člověk v pullmanu sedí a zívá; omrzí-li ho pravá tvář, sedne si na levou. Jediná polehčující okolnost je, že sedí pohodlně. Někdy se netečně podívá oknem; tam ubíhá stanička, jejíhož jména nemůže přečíst, mihne se městečko, ve kterém nemůže vystoupit; nikdy nepůjde po této cestě vroubené platany, nezastaví se tam na tom mostě, aby plivnul do řeky, a nezví ani, jak se ta řeka jmenuje; k čertu s tím vším, myslí si člověk v pullmanu. Kde to jsme? Hrome, teprve Bordeaux? Kristepane, to se to vleče!

Pročež chcete-li cestovat aspoň trochu exoticky, vsedněte do lokálky, která si to funí od staničky k staničce. Tiskněte nos k okenní tabuli, aby vám nic neušlo: tady nastupuje modrý vojáček, tady malé dítě mává za vámi ručkou; francouzský sedlák v černé hazuce vám dává zunknout svého vlastního vínečka, mladá maminka podává děcku prs, bledý jako světlo měsíční, chlapi hlučně povídají, pokuřujíce štiplavý tabák, ušňupaný páter si říká v breviáři; země se rozvíjí, stanice po stanici, jako kuličky na růženci. A pak přijde večer, kdy lidé, smutní únavou, usínají pod blikajícími světly, podobni emigrantům. V tu chvíli zarachotí po druhé koleji zářící mezinárodní expres se svým nákladem unylé nudy, se svými sleepingy a diningy —

Jakže, teprve Dax? Pane na nebi, to to trvá!

Četl jsem nedávno chválu Kufru; ovšem nikoli kufru obyčejného, nýbrž Kufru Mezinárodního, polepeného hotelovými vinětami z Cařihradu a Lisabonu, Tetuanu a Rigy, Saint Moritze a Sofie; kufru, který je pýchou a cestopisem svého pána. Prozradím vám strašné tajemství: ty viněty se prodávají v cestovních kancelářích. Za mírnou diškereci dostanete na svůj kufr Kairo, Vlissingen, Bucarest, Palermo, Athčnes i Ostende. Kterýmžto prozrazením, jak doufám, jsem zasadil smrtelnou ránu Mezinárodnímu Kufru.

Možná že by jiný na mém místě při tolika tisících kilometrech zažil onačejší dobrodružství; třeba by potkal Mezinárodní Venuši nebo Madonu spacích vagónů. Nic takového se nestalo; stala se jen srážka vlaků, ale za tu jsem opravdu nemohl. V jedné staničce se náš expres vrhl na nákladní vlak; byl to nerovný zápas, dopadlo to, jako by si pan Oskar Nedbal sedl na něčí cylindr. Nákladní vlak si to odnesl ukrutně, zatímco na naší straně bylo jen pět raněných; bylo to naprosté vítězství. Když se v takovém pádě pasažér vyhrabe zpod kufrů, které mu spadly na hlavu, běží se nejdřív podívat, co se vlastně stalo; teprve když ukojil svou zvědavost, počne se ohmatávat, je-li celý. Zjistiv, že je v hrubých rysech nepoškozen, ohledává s jistou technickou rozkoší, jak se ty dvě lokomotivy do sebe zaberanily a jak mohutně jsme zdrtili ten nákladní vlak: inu, neměl si s námi začínat. Jen ranění jsou bledí a jaksi roztrpčeni, jako by se jim dostalo osobního a nespravedlivého příkoří. Pak se do toho vloží úřady a my jdeme zapít své vítězství do trosek jídelního vozu. Na celé další jízdě nám všude dělají volnou cestu; patrně z nás dostali strach.

Jiné a složitější dobrodružství je, jak se dostat ve spacím voze do hořejšího lůžka, zejména když v dolením už někdo spí. Je poněkud nepříjemné šlápnout na hlavu nebo na břicho člověku, kterého neznáte ani co do národnosti, ani co do povahy. Jsou různé pracné metody, jak se dostat nahoru: vzpěrem nebo švihem, nadskokem, roznožem, po dobrém nebo násilím. Když pak už jste nahoře, hleďte, abyste nedostali žízeň aniž co podobného, abyste nemuseli slízat; odevzdejte se do rukou božích a pokuste se spát jako nebožtík v rakvičce, zatímco venku ubíhají neznámé a podivné kraje a doma básníci píší o mezinárodních expresech.