Výlet do Španěl/Goya ó el reverso

Výlet do Španěl Karel Čapek
El Greco ó la devocion	Goya ó el reverso	Y los otros

Údaje o textu
Titulek:	Goya ó el reverso
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 190–193.
Licence:	PD old 70

V madridském Pradu jsou od něho desítky obrazů a sta kreseb; a kdyby pro nic jiného, tedy pro Goyu je Madrid místo poutní a veliké. Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub; Goya není realismus, Goya je útok; Goya je revoluce; Goya je pamfletista násobený Balzacem.

Jeho nejlahodnější dílo: návrhy na gobelíny. Venkovský jarmark, děti, chudáci, tanec na venku, raněný zedník, mazavka, děvčata se džbánem, vinobraní, sněhová metelice, hry, lidová svatba; sám život, jeho radosti a trampoty, scény hravé i zlé, vážná a líbezná podívaná; tolik lidového života se dosud nevyhrnulo v žádném malířském cyklu. Zní to jako lidová písnička, jako skočná jota, jako pěkná seguidilla; je to kus rokoka, ale už zlidovělého; je to malováno se zvláštní něhou a radostí, jež překvapuje u toho strašlivého malíře. Toto jest jeho poměr k lidu.

Portréty královské rodiny: Carlos IV., odulý a netečný, podobný nafoukanému, tupému ouřadovi; královna Maria Luisa, vzteklých a pichlavých očí, ošklivá drbna a zlá fuchtle; jejich famílie, znuděná, drzá a protivná. Goyovy portréty králů jsou tak trochu inzult. Velázquez nelichotil; Goya se už vysmívá p. t. veličenstvům do očí. Je deset let po Francouzské revoluci, a malíř bez okolků účtuje s trůnem.

Ale za pár let je jiná revolta: španělský národ se vrhá zuby a nehty na francouzské dobyvatele. Dva úžasné Goyovy obrazy: zoufalý útok Španělů na Muratovy mameluky a poprava španělských rebelů. V dějinách malířů není geniálnější a patetičtější reportáže; přitom jako mimochodem uskutečnil Goya moderní kompozici, které se chopil Manet až za šedesát let.

Maja desnuda: moderní objev sexu. Nahota holejší a pohlavnější než kterákoliv dosud. Konec erotické lži. Konec nahoty alegorické. Je to jediná nudita z ruky Goyovy, ale je v ní víc obnažení než v tunách akademického masa.

Obrazy z domu Goyova: tímto strašlivým Sabatem vyzdobil malíř svůj dům. Jsou to skoro jen černé a bílé malby horečně vržené na plátno; je to jako peklo ozářené siným bleskem. Čarodějnice, mrzáci a obludy: člověk ve svém tmářství a bestialitě. Řekl bych, tady Goya obrací člověka naruby, dívá se do jeho nosních dírek a rozzelého chřtánu, studuje v křivém zrcadle jeho znetvořenou ohavnost. Je to jako noční můra, jako skřek hrůzy a protestu. Nemyslím, že se tím Goya bavil: spíš se něčemu vztekle bránil. Měl jsem tísnivý pocit, že z toho hysterického inferna čouhají rohy katolického ďábla a kapuce inkvizitorů. Tehdy byla ve Španělích zrušena konstituce a obnoveno svaté officium; z křečí domácích válek a za pomoci zfanatizované luzy byla instalována černá a krvavá reakce despotismu. Goyova komora hrůzy je nenávistný řev odporu a nenávisti. Žádný revoluční politik nevrhl světu do tváře protest tak horečný a žlučovitý.

Goyovy grafické listy: fejetony nesmírného žurnalisty. Scény ze života v Madridě, lidové svátky a zvyky, chulas a žebráci, sám život, sám lid; Los Toros, býčí zápasy ve svém rytířství, své malebné kráse, krvi a krutosti; inkvizice, pekelný mumraj církve, zuřivé a jizlivé listy patetického pamfletu; Desastres de la guerra, strašná obžaloba války, věcný dokument, soucit rozlícený a ukrutný ve své vášnivé přímosti; Caprichos, Goyův divoký smích a vzlyk nad nešťastným, příšerným a fantastickým tvorem, který si přisuzuje nesmrtelnou duši.

Lidé, slyšte, lidé, svět ještě není práv tomuto velikému malíři, tomuto nejmodernějšímu malíři; ještě se mu nenaučil. Ten drsný a útočný křik, to prudké a patetické lidství; žádný akademismus, žádné artistní hračkářství; vidět svrchu i narub, vidět lidi, vidět život, vidět poměry; slyšte, tak skutečně vidět znamená jednat, rvát se, soudit a burcovat. Je revoluce v Madridu: Francisco Goya y Lucientes staví v Pradu barikády.