Výklad posvátných žalmů/Chvalozpěv Mojžíšův u moře

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
Žalmy, chvalozpěvy a písně breviáře	Chvalozpěv Mojžíšův u moře	Poslední chvalozpěv Mojžíšův

Chvalozpěv Mojžíšův u moře.

Ex. 15 1—19. Ve čtvrtek ad laudes.

Pěvec vyzývá ku chvále Boží. Jahve zničil Egyptské, svou silou zachránil Hebrejské. Porážka Egyptských jest důvodem i předmětem chvalozpěvu (1—5).

Všeobecně velebí Hospodinovu sílu, která potírá, děsí a hubí (bezbožné). Tenkrát ustoupily vody, ale po vůli Boží padly na Egyptské (6—10).

Velebí svatost a dobrotu Boží. Israel jest uveden Bohem do svého bydliště (do země zaslíbené; 11—13), pohané jsou zděšení (14—16b); Jahve sídlí ve středu svého lidu, kraluje na věky (16c—19). Tato část jest prorocká.

Dle v. 1. zpíval Mojžíš s Israelským lidem tuto píseň tehdy t. j. krátce po tom, když přešli zázračně rudé moře a když viděli záhubu faraonova vojska. Zpíval Mojžíš a synové Israele, tím není ještě udáno, že by byl Mojžíš skladatelem této písně; neboť nebylo by lze jmenovati skladateli syny Israele. kteří též »zpívali«. Poněvadž však Mojžíš tenkrát vše řídil, poněvadž on lidu slova Boží zvěstoval, vším právem připisováno jemu, že složil slova této písně, jimiž by byl Bůh za zázračné vysvobození chválen a uctěn. Dle toho nazývána tato píseň Mojžíšovou. Ze živého líčení, z obrazů, jež jsou v tomto zpěvu obsaženy, jest patrno, že byla píseň složena ihned po dějích, o nichž se zmiňuje; nejlépe ji mohl složiti očitý svědek.

Sv. Jan činí ve svém Zjevení (15 3) zmínku o tomto Mojžíšově zpěvu. Allegoricky ukazuje, že blažení, kteří přemohli všechna zla tohoto světa, pějí tuto píseň před trůnem Božím: »A viděl jsem jako skelné moře, smíšené s ohněm, a ty, kteří zvítězili nad tou šelmou a nad její obrazem…, ani stojí nad tím skelným mořem, majíce harfy Boží, a zpívají píseň Mojžíše, Božího služebníka, a píseň Beránka, říkajíce: Velicí a podivní jsou tvoji skutkové, Pane Bože všemohoucí«.

Třetí sloka mluví o vydobytí země Kanaan. Israel toužil po zaslíbené zemi, po zemi svých praotců již v Egyptě; tato touha byla v něm Mojžíšem zvýšena. S bezpečnou důvěrou očekával vešken lid, že se mu zaslíbené země dostane, že tam bude se svým Bohem prebývati. Proto jest zcela přirozeno, že vyjádřil Mojžíš a Israel tuto důvěru ve chvalozpěvu, jímž oslavována Boží moc. Vysvobození z Egypta, zázrak při rudém moři byl zárukou, že Bůh dílo vysvobození dokoná tak, jak je přislíbil. I na jiných místech mluví Mojžíš v prorockém duchu o přebývání v zaslíbené zemi tak, jako by se tam již nalézali. Ta okolnost nemůže býti sama důkazem pozdějšího původu této písně. Lagrange míní, že byla tato píseň v pozdější době složena a Mojžíšovi připsána.

Píseň Mojžíšova se skládá ze tří částí (1—5, 6—10, 11—18); každá část počíná velebením Boha, obsah jest mocným stupňováním veden k vítěznému závěrku. Již staří si vážili básnické ceny této písně. Flavius mínil, že jest psána v hexametrech; hexametru se podobá toliko tím, že sestávají její verše z pravidla ze dvou vět (stichů); stichos mívá 4 zdvihy. I massoreté předpisují, že jest psáti tuto část stichicky. Zenner (Die Chorgesänge im Buche der Psalmen. s. 72—76) ji jmenuje sborovou písní a míní (odvolávaje se k v. 21.), že byla prvá sloka (1—5) zpívána prvním, druhá sloka (6—10) druhým sborem, třetí sloku (11—13) jmenuje střídavou, při níž by pěl prvý sbor verše 11. a 13., druhý pak sbor v. 12. Týž sbor by byl zpíval i sloku v. 14—16a, první sbor v. 16b—l9. Zpěv by býval provázen hudbou a tancem; Philo poznamenal, že byl zpíván tento zpěv dvěma sbory s krásným opakovacím refrénem. Dle Lagrange pěl by prvý sbor 5 veršů, verš 6. by byl refrénem (též v. 11 bez c. a 16b c), druhému sboru přiděluje v. 7—10, pak 17—18 (Revue biblique 1899 s. 532 a d.).

^{L. 1.}Tehdy zpíval Mojžíš a synové Israelští tuto píseň Hospodinovi a pravili:
Zpívejme Hospodinu, neboť slavně se ukázal velikým,
Koně i jezdce shodil do moře.

^{L. 2.}Má síla a má chvála jest Hospodin.
A stal se mi spasením;
On jest můj Bůh, a chci ho oslavovati.
Jest Bůh mého otce, a chci ho velebiti.
^{L. 3.}Hospodin jest (jako) muž, válečník; »Všemohoucí« jest jeho jméno.
^{L. 4.}Vozy Faraona a jeho vojsko svrhl do moře;
Jeho vybraná knížata byla utopena v rudém moři.
^{L. 5.}Prohlubně je přikryly.
Sešli v hlubinu jako kámen.

^{H. 1.}Tehdy zpíval Mōšé a synové Isrā’êle tuto píseň Jahve a pravili takto:
Zpívati chci Jahve neboť jest velice vznešený.
Koně i jeho jezdce shodil do moře.
^{H. 2.}Má síla a zpěv jest Jâh,
A stal se mi spasením.
Tentoť jest můj Bůh, a chci ho oslavovati.
Bůh mého otce, a chci ho vyvyšovati.
^{H. 3.}Jahve jest válečný hrdina (syr.), Jahve jeho jméno.
^{H. 4.}Vozy Faraona a jeho vojsko svrhl do moře.
A jeho vybraní šālīšîm byli ponořeni do trstěnného moře.
^{H. 5.}Vlny je přikryly,
Sestoupili do víru jako kámen.

1. Tehdy zpíval Mojžíš jest úvodní věta a nadpis té písně; lépe: zpívali, Mojžíš a synové Israelští (se s. 1.). Zpívejme Hospodinu (hebr. chci zpívati, zazpívám), ku chvále Hospodina, Boha zpěvem velebme! Jedn. číslo hebr. znění: Chci zpívati Jahve souhlasí se zájmeny má síla, má chvála, (nikoli: naše; synekdochicky jedn. číslo na m. pluralu); v překladech se však nenalezá.

Zbožní děkovali Bohu za jeho dobrodiní rádi zpěvem a sami se k Boží chvále vybízeli. Tak zapěla Debora, když byl vůdce Kananejských nepřátel, Sisara, usmrcen; zpívala i Judith, když byl Holofernes sťat, Anna, kdyz se jí narodil Samuel; podobně i Zachariáš, Panna Maria, Simeon.

Pohnutku chvalozpěvu a spolu i jeho předmět udávají slova: Neboť slavně se ukázal velikým (v hebr. sesilujícím inf: gā’ô gā’â: jest velice, náramně vznešený); žádná vznešenost, velikost na zemi není tak velikou, jako vznešenost Boží, on vše převyšuje. Svou velikost projevil tím. že shodil koně i (jeho) jezdce do moře. Egypťané pronásledovali Israelský lid, když se ubíral z Egypta na poušť, vojskem, které mělo válečné vozy. S těmito vozy pustili se za Israelem i do otevřeného rudého moře. Avšak tu je stihla ruka Boží (14 25); vody, které stály při přechodu Israelských po obou stranách jako zeď, srazily se a zatopily vozy i lid, vojsko, jež na vozích bylo. Totéž pěla i Maria, Mojžíšova sestra, se všemi ženami (v. 21.).

2. Israelité se Faraonova vojska náramně zděsili (14 10), neměli té síly, aby je mohli zahnati; proto praví nyní, když je Bůh od toho nepřítele vysvobodil: Má síla (jako ž. 20 2: v tvé síle; též ž. 73 13) a má chvála, předmět mé chvály, v hebr. pění, chvalozpěv (můj totiž) jest Hospodin, Jâh. Hospodin byl a jest silou Israele, o něm jedná chvalozpěv Israele (ž. 58 17); proto stal se Bůh Israeli spásou (opakováno u Is. 12 2, ž. 117 14).

Ten (takový) jest můj Bůh a chci ho oslavovati. Jest Bůh mého otce; tak řekl Hospodin k Mojžíšovi: Jsem Bůh tvého otce (Ex. 3 6) t. j. Abrahama (jemuž byla učiněna přislíbení Boží pro Israele; též Ex. 18 4 a již v Jakubově žehnání, Gen. 49 25); vedle Abrahama bývají obyčejně ještě jmenováni Isak a Jakub jakožto otcové Israele.

3. Ukazuje, jak se projevila síla Boží a spása Israele. Hospodin jest muž válečník (ž. 23 8), jenž dovede, zná válčiti a může vítěziti nad svými protivníky; metaforicky tak dí o Bohu, jak obyčejně mluví o silných, hrdinných bojovnících. »Všemohoucí«, hebr.: Jahve jest jeho jméno; ve jménu Jahve jeví se, co Bůh jest (Ex. 6 2—3), pěvec nemůže o Bohu nic lepšího, velebnějšího říci, než když jmenuje ono vlastní jméno Boha, které Bůh sám o sobě řekl.

4. Vozy Faraona a jeho vojsko, lid, jenž byl na vozích (snad i pěší v tom zahrnuje) svrhl do moře (jako v. 1.). Jeho vybraná knížata (výbor knížat, ti nejlepší vůdcové) byla utopena v rudém moři (v hebr. v trstěnném moři).

5. Prohlubně (ž. 41 8), spousty vod je přikryly, sešli (sklesli, spadli) v hlubinu jako kámen, který již nevyjde na povrch; dle v. 10. jako olovo těžké, zhynuli rázem a nemohou býti vysvobozeni.

1. אָז‎ s imperf. uvádí zde, jako jinde טֶרֶם‎ (někdy též עַד‎) minulou činnost: Tehdy zpíval § 87 4. אָשִׁירָה‎ překlady נשירה‎ (Samar. אשירו‎). גָּאָה‎ (v. 21) má libozvučné dāgêš; o prostém inf. § 89 1. Řecké ἐνδόξως δεδόξασται. Dillmann: vozy i řidiče vozů (רֹכֵב‎ ž. 68 5).

Talmudisté tvrdili, že Mojžíš před každým stichem verše zpíval slova: אשירה ליהוה‎, Israel že pak pěl verše. R. Nehemiáš mínil, že zpívali M. a Israel střídavě po větách celou píseň. Jmenovali ji mořskou písní שירת הים‎.

2. עׇזִּי‎ obyč. עֻזִּי‎ má síla (metonymie). זִמְרָה‎ (ž. 118 14, Is. 12 2) dle překladů זִמְרָתִי‎, snad starší tvar ž. rodu. יָהּ‎ v ž. 68 5,19, 89 9; v Ex. a v Pent. toliko Ex. 17 16. וַיְהִי‎ sousledné a vysvětlovací wau: a tak se mi stal. וְאַנְוֵהוּ‎ hif. k נוה‎, významu podobného s נאה‎ (nif. od slovesa אוה‎ by znělo נאוה‎ býti krásným); jiné נוה‎ má význam bydliti, proto aram.: וְאַבְנֵי לֵיהּ מִקְדָּשׁ‎ a vystavím jemu svatyni, což se sem a k řeck. δοξάσω αὐτόν nehodí.

3. אִישׁ מִלְחָמָה‎ LXX vyhnuli se antropomorfismu slovy Κύριος συντρίβων πολέμους (jenž rozráží války), jako učinili i jinde (Gen. 18 25, Deut. 14 23); v ž. 24 8 jest גִּבּוֹר מִ״‎ (König, Synt. § 342b).

4. Jako zde מִבְחַר שָׁלִישָׁיו‎, tak jest u Is. 37 24 מִבְחַר בְּרוֹשָׁיו‎ jeho nejlepší jedle (cypříše — v překladech). שָׁלִשִׁים‎ (kollektivní genitiv) snad značí dle překladů a dle 4 Kr. 9 25, 15 25 knížata, asi pobočniky vůdce (krále): snad je lze přirovnati též k řeckým triarii. kteří byli záložníky. Neznamená: »třetí« na voze, neboť u Egypťanů bývali na válečném voze pouze dva mužové. Zenner překládá »vybraní bojovníci na vozích.« יַם־סוּף‎ trstěnné moře; o tom jménu viz s. 843.

5. יְחַסְיֻמוּ‎ jest impf. piel. při němž má slovesný tvar třetí kmenovou souhlásku jod, ס nemá při šᵉvâ dāgêš, přípona třetí osoby הֶם‎ zní v básn. částech častěji מוֹ‎, zde výj. מוּ‎. Imperf. jest tu jako historické praesens, lépe impf. concomitans v minulosti.

תְּהוֹם‎ značí spousty vod, hlubinu (ass. tiamtu), synon. moře.

V obrazném smyslu, dí Philo, znamenají koně (v. 1) hněv a žádostivost; rozum jest vozatajem. Pustí-li ořům uzdu, strhnou sebe i vůz i vozataje do propasti.

^{L. 6.}Tvá pravice, Hospodine, velikou se ukazuje v síle,
Tvá pravice, Hospodine, pobíjí nepřítele.
^{L. 7.}A množstvím své slávy sesazuješ své protivníky;
Vysíláš svůj hněv, který je tráví jako strniště.
^{L. 8.}A dechem tvého hněvivého žáru nashromáždily se vody,
Stála tekoucí vlna, nashromáždily se spousty vod ve středu moře.
^{L. 9.}Řekl nepřítel: Budu pronásledovati a popadnu,
Rozdělím kořist; naplní se má chtivost,
Vytáhuu z pochvy svůj meč; zabije je má ruka
^{L. 10.}Zadul tvůj dech, a pokrylo je moře;
Potopili se jako olovo v litých vodách.

^{H. 6.}Tvá pravice, Jahve, jest oslavená silou,
Tvá pravice, Jahve, rozbíjí nepřítele.
^{H. 7.}A v množství své vznešenosti strhuješ ty, kteří proti tobě povstávají;
Vysíláš svůj žár (hněvu), tráví je jako strniště.
^{H. 8.}A dechem tvých chřípí nastavily se vody (LXX: rozdělily se),
Postavily se jako hráz ty, které tekou (vody),
Ztuhly spousty (vod) v srdci moře.
^{H. 9.}Řekl nepřítel: Pronásleduji, dostihuji;
Rozděluji kořist; jimi má se naplniti má žádost.
Vytahuji svůj meč; má ruka je hubí (LXX: opanuje).
^{H. 10.}Zavál jsi svým dechem: pokrylo je moře,
Sklesli jako olovo do mohutných vod.

6. Hospodin zahubil nepřítele v době, když toho bylo Israeli nejvýše potřebí, když se nepřítel již připravoval, že zničí tento Boží lid.

Tvá pravice, obraz Boží moci a síly (ž. 117 16). Tento verš by byl refrénem: následující verš počíná sice spojkou a, tato však schází v syrském, na začátku sloky by jí nebylo.

7. A v množství své slávy (svou velikou vznešeností) sesazuješ, hebr. strhuješ (jako budovu, zeď; ž. 27 5: »strhne avšak nepostaví«) nepřítele; nepřátelé Israele jsou spolu nepřáteli Boha: povstávají proti tobě. Vysíláš svůj hněv, svůj oheň, žár hněvu (ž. 2 5, 87 17), který je tráví, ničí snadno, a úplně jako tráví oheň strnisko (Is. 5 24).

Tak může zakročiti Hospodin v každé době proti kterýmkoli svým nepřátelům, tak učinil i při přechodu Israele červeným mořem.

8. A dechem tvého (Božího) žáru (furoris) nashromáždily, nastavily, nakupily se vody. V 14 21 bylo řečeno, že bylo moře prudkým východním větrem v souš proměněno, a že se rozdělily vody (i zde διέστη LXX); to jest »dech B. chřípí« neb »B. hněvu«. Aby mohli Israelité projíti mořem, nastavily se vody po obou stranách: Stála vlna, která jest tekoucí; v hebr.: postavily se jako hráz (hromada) ty, které jindy tekou. To nestalo se na kraji vod při březích, nýbrž ve středu moře, v srdci moře ztuhly spousty vod (abyssi; ž. 41 8).

Bůh rozdělil vody, poněvadž chtěl Israeli připraviti vysvobození; stalo se to tedy z lásky, z milosrdenství k Israeli. Spolu však bylo to rozdělení vod osudným Egypťanům, kteří v něm nalezli záhubu; vzhledem k těmto bylo učiněno hněvem (spravedlností) Božím.

9. Nepřítel (Egypťané) se bezpečně domnívá, že zvítězí, a dychtí, aby již Israele popadl a aby si kořist rozdělil. Dychtivost a bezpečnost, v jaké se nepřítel nalézá, naznačena krátkostí proslovených vět (bez spojky), asyndeticky přiřaděných: Pronásleduji, dosahuji, dělím kořist; naplní se má duše (má chtivost, o néfeš ž. 26 12 40 3), nasytí se má chtivost jejich kořistí, kterou u nich vezmu. Egypťané nechtěli Israelity usmrtiti, nýbrž skrotiti, přivésti zpět do Egypta, aby jim zase byli otroky; zde praví: Vytáhnu z pochvy svůj meč, zabije (interficiet, hubí) je má ruka. LXX κυριεύσει: učiní je panstvím, majetkem.

10. Bůh zmařil naději nepřítele velmi snadno. Zadul jeho dech (zavál jsi svým dechem, hebr.) vítr; jako při rozdělení vod zavál vítr, tak i při tom, když se vody zase sešly, ač to Ex. 14 27 nepoznamenává.

Sklesli jako olovo do mohutných vod, nebylo jim žádné pomoci. Vody červeného moře, jež zahubily Egypťany, jmenuje mohutnými, slavnými, neboť ukázaly slavně Boží moc; jmenuje je vehementes, prudkými, lítými. bylyť to veliké vody moře.

6. נֶאְדָּרִי‎ má jod compaginis (splynutí, sloučení), ač jest mezi ním a mezi připojeným slovem הַכֹּחַ‎ předložka בְּ‎ (Gen: 49 11 אֹֽסְרִי לַגֶּפֶן‎ a j). Již Abarbanel mínil, že jest toto jod přidáno za příčinou zpěvu. Parallelism by ukazoval, že jest נאדרי‎ přísudkem k ימינך‎: tvá pravice jest proslavena silou, ימינך‎ jest však ž. rodu (muž. snad Přísl. 27 16); může býti tedy přístavkem k יהוה‎ (König, Syntax § 272c) proslavený silou! רָעַץ‎, obyč. רָצַץ‎, též רעע‎.

8. אַף‎ chřípí, nozdry, jako ž. 18 16. נֶעֶרְמוּ‎ (עֲרֵמָה‎ hromada obilí. arab. arimat hráz) jest mil‘êl, druhé seghol jest pouze pomocnou samohláskou a netvoří tu slabiky. נֵד‎ ž. 33 7, 78 13; arab. naddun ojedinělý vršek.

9. מָלֵא‎ s akk. § 91 2. הוֹרִישׁ‎ od יָרֵשׁ‎ (יָרַשׁ‎) majetkem míti, děditi — avšak též; někoho z majetku vyhnati (Deut. 2 12), tak v nif.: schudnouti; hif. v témž významu Num. 14 12.

K אמר אויב‎ poznamenává König (Stilistik, 139 25), že jsou ve St. Z. odstavce, které jednají o starších věcech, jsou však položeny na pozdější místo: příkladem uvedeno toto místo, pak Is. 6 1, Jer. 2 2 a j. Verš 9. (8.) by jednal o tom, co bylo před dějem v. 1—7 (Bacher, Die älteste Terminologie der jüd. Schriftausl. při קדם‎).

^{L. 11.}Kdo jest ti podoben mezi silnými, Hospodine!
Kdo jest ti podobou, veliký ve svatosti,
Hrozný a chvály hodný, jenž činíš divy?
^{L. 12.}Vztáhl jsi svou ruku, a pozřela je země.
^{L. 13.}Ve svém milosrdenství jsi byl vůdcem lidu, jejž jsi vykoupil;
A nesl jsi jej svou silou do svého svatého příbytku.
^{L. 14.}Vystoupili národové a rozhněvali se;
Bolesti dostali obyvatelé Filištínští.
^{L. 15.}Tehdy se poděsila knížata Edomu,
Strach popadl siláky Moabu:
Strachem schli všichni obyvatelé Kanaanu.
^{L. 16.}Ať na ně vrazí bázeň a strach velikostí tvého ramene
Ať se nemohou ani hnouti,
Dokud by nepřešel tvůj lid. Hospodine,
Dokud by nepřešel tento tvůj lid, který jest ti majetkem.

^{L. 17.}Uvedeš je a zasadíš na vrchu svého dědictví.
Na přepevném svem příbytku, který jsi připravil, Hospodine;
(Na) své svatyni, Hospodine, kterou postavily tvé ruce.
^{L. 18.}Hospodin kraluje na věčnost a dále.
^{L. 19.}Vešel totiž jezdec, Farao s vozy a se svými jezdci do moře, a svedl na ně Hospodin zpět vody moře; synové Israele však šli po suchu jeho středem.

^{H. 11.}Kdo jest jako ty mezi bohy, Jahve?
Kdo jest jako ty, vznešený ve svatosti.
Hrozný v slavných dílech, čině zázraky?
^{H. 12.}Vztáhl jsi svou pravici: pohltila je země.
^{H. 13.}Vedeš svou milostí lid, který jsi vykoupil;
Řídíš (jej) svou silou k svému svatému místu.
^{H. 14.}Slyší (to) národové, třesou se,
Bolestí se svíjí obyvatelé Pᵉléšeth.
^{H. 15.}Tu se děsí knížata Edómu.
Berani Mō’âbu — pojímá je třesení;
Roztékají se všichni obyvatelé Kᵉna‘anu.
^{H. 16.}Padá na ně úzkost a strach;
Velikostí tvého ramene oněmují jako kámen.
Až by přešel tvůj lid, Jahve,
Až by přešel lid, který jsi vlastním učinil.
^{H. 17.}Uveď je a zasaď je na hoře svého majetku,
Na místě, jež, Jahve, učiníš svým přebýváním.
Ve svatyni, Pane, kterouž tvé ruce postavují.
^{H. 18.}Jahve jest králem na věky a na vždy.
^{H. 19.}Neboť vešel Faraonův kůň s jeho vozem i s jeho jezdci do moře, a přivedl na ně Jahve vody moře zpět; synové Isrā’êle však šli suchem uprostřed moře.

11. Egypťané připisovali svým bohům sílu a moc; Bůh se projevil mnohem mocnějším, ano daleko nejmocnějším, není mezi bohy nižádného, jenz by byl Bohu Jahve podoben! Tak vyznal i Jethro: »Nyní vím, že jest Jahve větší než všichni bohové«. Dle jiných míst Písma sv. (Ž. 85 8—10, 95 4—5) věděli Israelité, že nejsou bohové ničím, že vůbec žádné síly nemají.

Kdo jest jako ty, veliký ve svatosti? Svatostí se liší Bůh od všeho stvoření, svatostí jest nad všechno stvoření povznešen. Boha jmenovali svatým, poněvadž věděli, že jest při něm to nejlepší dobro, že jen dobré miluje a že jest od nedokonalého a od zla úplně odloučen; původně znamenalo qādáš býti odloučen, pak obdrželo i onen mravní význam. Kdo jest s Bohem spojen, kdo jemu náleží (jako Israel, Ex. 19 6), jest tím odloučen od všeho ostatního stvoření, »svatému« člověku jest se vzdalovati a chrániti všeho, co k Bohu nenáleží, hlavně všeho modlářství, hříchu a nečistoty. »Svatý« ctí Boha, chodí po pravé cestě, poslouchá hlasu Božího a zachovává Boží přikázání.

Hrozný, neboť jeho činy, jeho divy (jako ku př. rány v Egyptě) působí hrůzu, jeho mocné skutky jsou předmětem chvály (chvályhodné, jako ž. 77 4); poněkud jinak dle hebr.: Jest hrozný ve svých slavných dílech, ukazuje se hrozným svými divy: čině divy. Hrozným se projevil zejména, když zahubil Egyptské.

12. Vztáhl jsi svou pravici, když poručil Bůh, aby vztáhl Mojžíš svou ruku na moře (14 25) a navrátily se vody. A pozřela je (Egyptské) země; moře je pohltilo, zde jmenuje zemi v onom významu, dle něhož znamená i moře, jež na ní jest (podobně i v ž. 104 30).

13. Perfekta tohoto verše a násl. jsou prorocká, jako na mnohých jiných místech. Předpovídá, s jakou péčí Bůh svůj lid povede, jakou hrůzou budou obyvatelé zaslíbené země před Israelem pojati.

Svou milostí vedl Bůh svůj lid a takřka jej nesl do svého svatého příbytku, do zaslíbené země; tato byla zasvěcena Božím zjevením již v dobách praotců, svatou se stala ovšem ješte více, když v ní byly svatostánek a chrám, sídla velebnosti Boží. Calmet vykládá »svatý příbytek« tohoto verše o hoře Sinai, k níž Hospodin svůj lid vedl, na níž se mu zjevil. Viz též ž. 72 24, 77 54.

14. 15. Vystoupili — v překladech: slyšeli (to: Boží divy v Egyptě) národové (ž. 47 6 podobně o pozdější době) a třesou se. Jmenuje hlavně národy na jihu země Kanaan usazené; ti slyšeli dříve o Israeli a o moci Jahve než ostatní a byli jati strachem (LXX Vulg. hněvem); obyvatelé Pelešeth, Filištíné, kteří bydlili na jihozápadním konci Kanaanu, v sousedství Egypta, svíjeli se bolestmi jako se svíjí rodička při porodu (dle hebr.). Poděsila se knížata Edomu, strach popadl siláky Moabu; Edom a Moab bydlili na jihovýchodních hranicích Kanaanu. Schli strachem (roztékají se, diffluxerunt, ἐτάκησαν) všichni obyvatelé Kanaanu, znenáhla mizeli, hynuli, byli podmaňováni a usmrcováni.

16. Dle lat. přeje, aby na nepřátely a na jmenované národy padl strach před Israelem, dle hebr. bezpečně vidí, že se tak stane. Strach na ně přijde velikostí ramene Božího, když vidí divy, jež rámě B. působí. V hebr. poněkud jinak spojeno: Mocí (velikostí) tvého ramene jsou nepřátelé němými jako kámen (LXX: ať zkamenějí, Aq. Theod. Aram.: ať oněmějí jako kámen). Sym. Ať se nemohou hnouti, jak lze i Vulg. přeložiti; ať nemohou Israeli překážeti, brániti, když jde do Kanaan. Israelité nešli do Kanaan nejkratší cestou, nýbrž bylo jim procházeti a obcházeti země několika národů, než se do zaslíbené země dostali.

17. Uvedeš je a zasadíš jako strom (metafora) dáš jim pevné, stálé sídlo na hoře svého dědictví t. j. v hornaté zemi Kanaan (Deut. 3 25 kde ji též horou »dobrou« jmenuje). Horou jmenuje Kanaan proto, že byla najmě proti údolím Egypta hornatou krajinou: byla Božím majetkem a Bůh ji svými sliby dal v dědictví, v majetek Israele. Země Kanaan jmenována též příbytkem Božím, svatyní Boží, kde se Bůh mezi svým lidem chtěl usaditi (ž. 86 1, 2 o Jerusalému); později jmenován tak hlavně Sion.

18. Hospodin kraluje na věky (ž. 46 3, 145 10 a j.), jest a zůstane králem Israele. Jeho věčné království hlásáno a projeveno zvláště v messianské říši, jest králem svých vyvolených na věky.

19. Tento verš nenáleží již k rytmu Mojžísovy písně, udává prostě příležitost, za kteréž byla ona píseň zpívána. Záhuba Faraonova vojska byla i důvodem a příčinou toho chvalozpěvu: Vešel totiž jezdec Farao (Faraonův kůň, hrom.: koňstvo far.). s vozy i s jezdci do moře. Toť předmět písně, příčina důvěry Israele a pramen jeho veselí.

Ze slov: Vešel Faraonův kůň s jeho vozem a s jeho jezdci do moře — nevysvítá ještě, že vedl Farao osobně ono vojsko, že i on vešel do moře a že tam zahynul: zahynulo tam jeho koňstvo, vozy a jezdci. V ž. 135 15 jest řečeno, že byl Farao se svým vojskem v červeném moři vytřesen (excussus, syr. poražen, aram. zadušen): ale i tu lze ta slova o mravní porážce Faraona, jíž se mu dostalo v jeho vojsku, vykládati. Mumie Faraona Meneptah-a (Merenptah), jenž by byl po mínění mnohých Faraonem doby vyjití Israele z Egypta, nalezena v pohřebištích u Theb, a leží nyní v Museum v Gizeh u Kahýry. Písmo sv. nepraví nikde, že by se byl tehdejší Farao sám v moři utopil. Až dosud však neznáme a nemůžeme udati s bezpečností jména Faraonů z doby útisku a z doby vysvobození Israele z Egypta. Egyptské prameny o těch událostech posud mlčí (Exodus. Erklärt von Dr. Holzinger).

11. מִי־כָמֹכָה‎ Kdo jako ty? O tvrdém kaf pro libozvuk v. König. Stil. 269 31. Praví, že si Makkabejští učinili tato slova heslem ve válce, že je měli napsána na svých vojenských praporech, a že jim odtud dáno též jméno Makkabi, složené z prvních písmen slov tohoto stichu מכבי‎ (2 M. 15 11). Jméno Makk. odvozováno však obyčejně od מַקֶּבֶת‎ (s dvojím qôf) kladivo (dle Μακαβαῖος od מַכְבִּי‎ zhasínatel t. j. boje). קָדוֹש‎ svatý, mělo význam vznešenosti, pak i mravní čistoty a neporušenosti, LXX ἅγιος‎ (od ἅζω, jag. ctíti), někdy ὅσιος i ἱερός. Hummelauer připomíná, že se egyptští kněží jmenovali ne‘b t. j. čistý, poněvadž i u nich svatost, čistota, arciť více zevnější žádána byla.

13. נֵהַלְתָּ‎ jest piel, při němž zdvojení nahraženo prodlouženou samohláskou; impf. zní יְנַהֵל‎ s dageš vmyšleným. LXX נחמת‎ potěšil jsi. Někteří z tech, kteří vykládají tato slovesa hist. perfektem, kladou složení písně proto do pozdější doby.

14. První stichos má pouze tři slova. יִרְגָּזוּן‎ má koncové ן a jest v přestávce milra‘; Sym. ἐταράχθησαν byli zmateni. חִיל‎ mívá při sobě כַּיּוֹלֵדָה‎ jako rodící.

15. אָז‎ tehdy, i o budoucnosti (ž 96 12, Sof. 3 9).

16. אֵימָתָה‎ mil‘êl, akkus. koncovka bez zvláštního významu. Sam. אימה‎. ידמוּ‎ od דמם‎ Sym. ἀκίνητοι ἔσονται. Zenner čte עֹד‎ na m. prvého עַד‎ a vykládá: »I dále ať šťastně prochází tvůj lid, ať šťastně prochází«. Kautzsch: Tak vtáhl.

17. מְכוֹן‎ (básn. na m. מָקוֹם‎) a מִקְּדָשׁ‎ (dag. forte dirimens) jsou přístavky k הַר נַחֲלָֽתְךָ‎

18. V עֶד‎ jest tu seghol, v לָעַד‎ a עֲדֵי־עַד‎ jest pathach, s waw וָעֵד‎. Ultra míněno sv. Jeronymem o mess. říši; o tom »ultra aeternitatem« sv. Tomáš v 1. p. quaest. 10 art. 2 ad. 2.

19. Hummelauer míní, že oslavovali Israelité toto Boží dobrodiní, v červeném moři prokázané, každoročně, a že po Mojžíšově zpěvu následovalo prosaické vypravování: Egypťané hnali se za Israelem do moře, byli vodou zaplaveni, Hebreové zachováni. Commentarius in Exodum et Lev. s. 161.

Eques není správné; סוּס‎ hromadně. tedy: equi Pharaonis.

---

Přechod Israele rudým mořem jest dle 1. Kor. 10 2 obrazem sv. křtu. Tímto jsme vyprostěni z moci zlého ducha. Za to děkujeme při modlitbě tohoto chvalozpěvu v laudes čtvrtku. Část tohoto chvalozpěvu jest v táhlé modlitbě Bílé soboty, poněvadž na bílou sobotu bývali v staré době dospělí katechumeni křtěni. Prosíme a těšíme se slovy této písně, že nás Hospodin svou mocí povede a uvede do své svatyně, do místa nebes, jež nám připravil a zřídil.