Výklad posvátných žalmů/42. žalm

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
41. žalm	42. žalm	43. žalm

Jest to třetí sloka k písni ž. 41.; obsahuje prosbu plnou důvěry.

Ve Vulgatě: ^{L. 1}Davidův žalm.
Suď mne, o Bože, a rozhodni můj spor
Proti lidu, který není svatým;
Od zlomyslného a lstivého muže mne vysvoboď. ^{L. 2}Neboť ty jsi, Bože, má síla;
Proč jsi mne zapudil?
A proč jest mi choditi v smutku,
Když mne nepřítel souží? ^{L. 3}Vyšli své světlo a svou pravdu;
Ty mne povedou
A uvedou na tvou svatou horu,
A do tvých stanů. ^{L. 4}A vstoupím k oltáři Boha,
K Bohu, který obveseluje mou mladost.
Budu tě chváliti na citaře,
Bože, Bože můj!

^{H. 1}Zjednej mi právo, Bože, a veď mou při
Proti lidu nelaskavému;
Od muže lstivého a zlomyslného mne vysvoboď. ^{H. 2}Neboť ty jsi, Bože, má ohrada;
Proč jsi me zavrhl?
Proč musím ve smutku choditi,
Když mne utlačuje nepřítel? ^{H. 3}Vyšli své světlo a svou pravdu,
Ony mne povedou,
A přivedou mne na tvou svatou horu,
A k tvým příbytkům. ^{H. 4}Abych mohl vstoupiti k Božímu oltáři,
K Bohu mého radostného plesání,
A děkovati tobě na citaře.
Bože, můj Bože!

1. Žalmista jest nepřítelem utištěn a trpí. Jakoby byl s nepřítelem ve sporu, prosí Boha, aby ten jeho věci, jeho práva se ujal a vedl jeho při proti nepřátelskému lidu, který jmenuje šetrně gens non sancta — v hebr. proti nelaskavému lidu. Tytéž protivníky jmenuje ve slovech: od zlomyslného a lstivého muže (v hromadném významu: mužů, lidí) mne vysvoboď. Nepřítelem jsou pohané, mezi nimiž žalmista, vzdálen od svatého domu, prodlévá — aneb vůbec ti, kdož ho právě utiskovali.

2. Neboť ty jsi, Bože, má síla: jako v ž. 41 10. Žalmista miluje Boha, s bolestí se táže: Proč jsi mne zapudil? Zapudil jej tím, že ho vydal nepříteli a nepomohl mu, jakoby ho byl opustil, tak že se nepřátelé mohli tázati: Kde je tvůj Bůh?

3. Světla Božího si přeje, světla Boží tváře, aby osvítilo jeho cestu k domu Božímu; pravdy Boží, věrnosti se dovolává, aby mu byla splněna dávná přislíbení Boží. Boží světlo a věrnost jsou zosobněny a mají jako dva průvodčí od Boha vyslaní vésti žalmistu. Ony mne povedou a přivedou k tvé svaté hoře a k tvým příbytkům. (Vulg.: do stanů tvých). Jest to ona hora, na které byl dům Boží, tedy svatý Sion (2.6); v svatostánku a v chrámě byla oddělení (Nejsvětější, svatyně, nádvoří; v chrámě i předsíň a několik nádvoří), proto mluví o příbytcích v množném čísle.

4. Již se vidí na kýženém místě a představuje si (dle Vulg.). co tam bude konati. Dle hebr. náleží ta slova ještě k prosbě: Abych mohl vstoupiti k Božímu oltáři, k Bohu, jenž jest původcem a předmětem mého radostnéko plesání. V latinském tak krásně dí: A vstoupím k oltáři Boha, k oltáři zápalných obětí, kde bych obětoval k Bohu, který obveseluje (obveseloval) mou mladost; hebr. slovo gîl znamená životní věk (souvěkost), ale má též význam plesání. Bůh obveselil, učinil šťastnou moji mladost. Origenes vykládá ἡ νεότης o životě vůbec: který obveseluje můj život (sv. Athanasius: mou duši); svatý Augustin dí: Laetificat novitatem meam, qui contristavit vetustatem. Incedo enim modo tristis in vetustate, tunc autem stabo gaudens in novitate — o radosti ve věčném životě.

Výrazně opakuje: Bože, můj Bože!

1. רִיבָה‎ rībâ má za sebou předložku מן‎, poněvadž dlužno ještě doplniti: veď mou při a vysvoboď mne od…. Judicare, jako 26.1, 35.1 a j. Dle latinského by se zdálo, že chce býti žalmista souzen, aby se ukázala jeho nevinnost; souvislost jest proti tomuto výkladu. לֹא־חָסִיד‎ litotes — kdo nemá lásky.

V mystickém smyslu prosíme Boha, aby se nás zastával proti nepřátelům naší duše: proti zlému duchu, proti pokušením, proti svůdcům. — Tu jest však i nám se brániti dle našich sil.

2. Úplně nás Hospodin nikdy nezavrhuje, dokud dlíme na zemi; hříchem jsme se od něho odtrhli, ale on jest vždy ochoten nás opět na milost přijati. Jaká však bolest, když ten, který chtěl býti věrným služebníkem Boha, a který jím byti má, pozná ve svém svědomí: Bůh mne zavrhl! A zavrhl mne právem, nemohu se jako žalmista v nevinnosti ptáti: Proč jsi mne zapudil?

3. נָחָה‎ hif. vésti. הַמִּשְׁכָּן‎ byl název svatostánku (אֹהֶל מוֹעֵד‎). Milost Boha, jeho světlo, jeho pravda vedou nás nebezpečími tohoto života až k nebeským příbytkům. Dle hebr. bychom mohli obě jména spojiti: tvé pravdivé světlo, světlo, jež obsahuje pravdu a spravedlnost. Sv. Augustin vykládá je o Kristu: Jest pravé světlo, jež osvěcuje (učením, milostí) každého, jenž přichází na tento svět (Jan 1.9).

Mysticky lze svatou horou, příbytkem Boha jmenovati svatostánek Nejsvětější Svátosti.

4. V řeckém: πρὸς τὸν θεὸν τὸν εὐφραίνοντα τὴν νεότετά μου; גִּיל‎ poeticky: radost, plesání 45.16 Is. 16.10, Jer. 48.33 a j. rod, věk u Dan. 1.10 a v Talmudu. כִּנּוֹר‎ citara, viz ž. 33.2.

Zpěvem a hudbou chce chválu vzdávati Bohu; slovem a skutkem máme tak činiti. Ti, kdož v nebi jsou, mají citary v rukou, jak dí sv. Jan ve Zjev. 5.8 o 24 starcích.

Kdo vykládají tento žalm o Davidovi, těm jest zlomyslným a lstivým mužem 1. verše Achitofel.

^{L. 5}Proč jsi smutná, má duše?
A proč mne znepokojuješ?
Doufej v Boha, neboť ještě jej budu chváliti:
Spása mého obličeje (jest)
A můj Bůh.

^{H. 5}Co jsi sklíčená, má duše,
A proč se ve mně bouříš?
Doufej v Boha, neboť ještě jej budu chváliti,
Spasení své tváře
A svého Boha.

5. Malomyslnost ustoupila úplně a důvěra posilnila jeho mysl. Neztratíme-li důvěry, přemůžeme každé soužení a budeme po něm za ně velebiti Boha: On jest, který působí pomoc a spasení, On jest náš Bůh! Viz 41. 6.

Žalm 42. se modlí kněz u stupňů oltáře, když chce přistoupiti k oltáři a obětovati mši svatou. Již sv. Ambrož (lib. 5. de sacram. cap. 2.) o tom se zmiňuje, že se tento žalm modlili před tím, než slavili posvátná tajemství. Vilém Durand dí: »Sacerdos … ad se ipsum revertens inclinat se ante altare: significans Christi exinanitionem, qui inclinavit coelos et descendit, et considerans, quod justus in principio sermonis accusator sit sui (Prov.18.7). Psalmum praemittit ad hoc convenientem: Judica me, Deus … ut discretus a gente non sancta et ab homine liberatus iniquo, ad altare dignus introeat. Petit enim liberari a tentatione, et illuminari a gratia.« (Ration. divin. offic. lib. 4. cap. 7.)

Prosí kněz slovy tohoto žalmu: aby byl zbaven hříchu, aby dosáhl té Boží milosti, s níž by hodně přistoupil k nesvětější oběti; chce co nejlépe chváliti Boha.

S nevinností (erue me), s důvěrou (spam) a vesele (quare tristis) má přikročiti kněz ku mši svaté. Boží světlo a pravda jsou mu anděly a akolythy.

Modlíme se žalm 42. o památce Modlitby Páně. Slova žalmu by byla jaksi přípravnou modlitbou Páně v gethsemanské zahradě k velebné oběti kříže. Též na bílou sobotu.

O Božím Těla nese se obsah žahnu k Nejsvětějšímu Tělu Páně; Církev se jej modlí a tak se připravuje jaksi k nekrvavé oběti. Žalm jest určen též při modlitbách za smíření poskvrněného chrámu a při svěcení oltáře.