Výklad posvátných žalmů/1. žalm

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
§ 11. Výklady žalmů	1. žalm	2. žalm

Blaho spravedlivých; záhuba bezbožných.

Obsah. Zbožní a zákona Božího milovní budou se těšiti úplnému zdaru (v. 1—3.); osud bezbožných jest ale bídný a skončí záhubou (v. 4—6.).

Žalm tento nadpisu nemá. Jest vhodně položen na prvém místě, na začátku žaltáře; žaltář obsahuje mnohá naučení a napomenutí, do nichž nás prvý žalm uvádí. Tím, že představuje blaho spravedlivých, povzbuzuje k spravedlnosti; stavě nám na oči bídný osud bezbožných, varuje před bezbožností. Jest poučením a napomenutím, jež se hodí do každé doby.

Skladatel není jmenován. Všeobecně připisovali tento žalm Davidovi, jednak z té příčiny, že předcházel nadpis celého žaltáře slovy: »Kniha žalmů Davidových« (Α ψαλτήριον τῷ Δαυείδ, v hebr. jediné: Kniha prvá), jednak i proto, že mnozí ony žalmy, jichž pisatel nebyl určitě jmenován, připisovali Davidovi. Tím se též stalo, že některým pozdějším, řeckým rukopisům přidán nadpis: »Žalm Davidův« neb i »Davida proroka a krále píseň« (μέλος). Z té okolnosti, že jest tento žalm vhodnou úvodní písní do celého žaltáře (προσίμιον βραχύ žaltáře, dí sv. Bas.) nelze hned souditi, že by byl sepsán teprve tehdy, když již první kniha žaltáře, aneb snad když celý žaltář byl uspořádán. Obsah jest tak všeobecným, že z něho ani nelze souditi na dobu, v níž by byl býval psán, neb k níž by se vztahoval. Proto míní jedni, že slovy tohoto žalmu těšil David své soudruhy, když byl Saulem pronásledován; jiní míní, že ho psal, když již byl pánem Sionu.

V. 1—3. shodují se s Jer. 17 5—8, což však není ještě žádným důkazem, že by obé současně bylo psáno; Jerem. slova písní zajisté znal a mohl jich užiti. Dle Zennera jest 1. ž. s druhým, 3. a 4. sborovou písní: 1 sloka má 9 veršů, 1. odpovídající sloka též 9 veršů, střídavá sloka jest o 10 verších; 2. sloka a odpovídající str. po 6 verších.

Pozn. Ve všeobecném výkladu uvádíme čísla žalmů dle počtu latinské bible, v poznámkách a při výkladu hebrejských slov uvádíme žalmy dle hebrejského počtu.

Z latinské Vulgaty:

^{L. 1}Blahoslavený člověk, který nechodí do rady bezbožných,
A nestává na cestě hříšníků,
A nesedí na stolici morové (zkázy).

Z hebrejského znění:

^{H. 1}Blaze člověku, který do rady bezbožných nechodí,
A na cestě hříšníků nestává,
A v sedění rouhačů nesedá.

1. Blahoslavený člověk (vir — muž, má tento všeobecný význam i na jiných místech); v hebr. jasněji: blaze spravedlivému. Spravedlivého popisuje několika slovy: dí o něm, že se varuje zlého (negativně) a že dbá zákona Božího (kladně). V latinském překladu jest dle hebr. znění sloveso v minulém čase položeno, ale poněvadž značí zde trvalou neb opakovanou činnost, dlužno je překládati přítomným časem: který do rady bezbožných nechodí t. j. do shromáždění bezbožných nechodí, neřídí se na cestě svého života, svého jednání radou, ponoukáním, úsudkem bezbožných lidí, kteří Božích zákonů nedbají. A na cestě hříšníků nestává: který na cestě hříšníků není, po ní vůbec nekráčí; »státi na cestě« znamená zde: pokračovati v započaté cestě, zůstati v ní. Cesta hříšníků jest proto nebezpečnou, poněvadž hříšníci jednají přímo proti vůli a přikázáním Božím, v hříších si libují. A na stolici morové (zkázy), hebr.: v sedění posměvačů, (v žalmech a v Přísl. o tupičích náboženství a zákona, tedy) rouhačů nesedá: není mezi těmi, kteří posmívají se, opovrhují zákonem Božím, nebývá v jejich shromáždění. Stolicí morovou bylo by vyjádřeno, že není ve shromáždění (»cathedra« má ten význam i ž. 106 32), v němž jest tupení zákona morovou nemocí, neb nákazou.

1. אַשְׁרֵי‎ psáno též אַשְׁרֵי‎ jest váz. Stav množ. č. slova אֶשֶׁר‎ neb אָשָׁר‎ (אִשּׁר‎, assyr. ašâru dobrým býti) a značí celý obsah a objem blaha a štěstí; zde jest již jen mezislovcem »blaze«. רְשָׁעִים‎ protiva צדּיקים‎.

Abire odejíti, jíti někam; rozdílu εἰς a ἐν nebylo v pozdější řečtině šetřeno; zde dle Tertull.: qui non abiit in concilium impiorum.

I při podstatných jménech: rada, cesta, stolice, i při slovesech: nechodí, nestává, nesedí — jest stupňování.

^{L. 2}Ale v zákoně Hospodinově jeho vůle,
A o jeho zákoně přemýšlí dnem i nocí.

^{H. 2}Ale v zákoně Jahve jeho zalíbení,
A o jeho zákoně přemýšlí dnem i nocí.

2. Spravedlivý člověk nenaklonil se, nepřilnul ku zlému, ale jeho vůle, v hebr. jeho náklonnost, zalíbení se nese k zákonu Boha Jahve. Následující slova ukazují, k čemu jej zalíbení zákona vede: přemýšlí (meditabitur — zde zase dle hebr. přítomným časem) μελετήσει (obírati se něčím, pěstovati, cvičiti se v něčem) o Jeho zákoně stále. Řecký výraz podává smysl těch slov nejlépe: spravedlivý obírá se v mysli zákonem Božím, jest jeho pamětliv, jmenovitě tehdy, kdy se v něm může cvičiti slovem, neb skutkem; cvičí se v zachovávání zákona dnem i nocí t. j. stále. Stále nemíní se v přísném smyslu slova, ale tak, že zachovává zákon a projevuje dbalost zákona, kdykoliv se k tomu příležitost naskýtá.

Tím podány hlavní rysy toho, jak se chová každý spravedlivý vůbec; žalmista nepopisuje zde určité osoby.

2. כִּי אִם‎ po záporu: ale § 95., 2.

Zákon תורת י״‎ byl v této době již znám.

Zalíbení v zákoně Božím objeví se u spravedlivého zejména, když se nalézá v pokušení, v nebezpečenství; též v tom, že se snaží, aby zákon lépe poznal, se o něm poučil. Podobná slova: »nechť přemítáš o zákoně ve dnech i v nocích« řečena Josuovi (1 8); z toho, že někdy prosaikové užívají rčení, jež vzali z básnických spisů, nelze ještě souditi, že by slova knihy Jos. byla vzata z tohoto žalmu. Spravedlivým lze v přenešeném smyslu míniti zde i Krista Pána. i učenníky Kristovy zvlášť.

^{L. 3}A jest jako strom, který jest štípený při toku vod,
Jenž dává svůj plod ve svém (určitém) čase.
A jeho listí nesprchne;
A Vše, cokoliv činí, zdaří se mu.

^{H. 3}A jest jako strom štípený při struhách vod,
Jenž své ovoce dává svým časem.
A jehož list nevadne;
A cokoliv činí, zdárně provádí.

3. Přirovnává spravedlivého ku stromu, jenž má vše, co činí strom krásným a užitečným. Strom jest krásným, když má stále svěží zelené listí, jest užitečným zejména tehdy, když přináší pravidelně své ovoce. Žalmista Páně míní proto ovocný, plodný strom, jako na př. palmu neb olivu. V Egyptě a v Babylonii bývaly takové stromy při vodách sázeny, aby byly zavlažovány; v Palestýně stálé zavlažování bylo možno toliko při toku Jordánu a jednotlivě i při stálých pramenech. Jenž dává svůj plod ve svém čase: v čase určitém, kdy na stromě plody očekáváme. A listí jeho nesprchne: v hebr. jasně nevadne; jedno listí nemůže býti ustavíčně na stromě, každé časem vadne a spadává, avšak u některých stromů roste čerstvé listí zatím, co sestárlé listy opadávají, a takový strom má povždy zelenou barvu: jako kdyby jeho listí nevadlo.

Spravedlivému dodává milost Boží potřebné síly, ta jest mu živým pramenem; v té milosti svým časem nabude ctností, vykoná dobré, záslužné skutky, jež se častěji ovocem, plodem dobrého života jmenují. Listí dává stromu krásy, spravedlivému jest jeho čest a památka ozdobou, která nevadne. (Ž. 111 6: U věčné památce bude spravedlivý.)

Slova: a vše, cokoliv činí, zdaří se mu, bylo by lze též vykládati o tom, že strom dobré ovoce přináší; avšak poněvadž to již jednou bylo řečeno, vysvětlíme je snáze o spravedlivém, jemuž se vše daří, aneb k dobrému obrátí (jak dí sv. Pav. k Řím. 8 28. »Těm, kdo milují Boha, spolupůsobí vše k dobrému«).

3. עֵץ‎ hromadně míněno, proto následuje: při struhách פַּלְגֵי‎ (rozdvojení, rameno).

Přirovnání spravedlivého ku stromu jest obvyklým (Job 8 16 15 32 ž. 92 13). Kořenem jeho jest pokora a láska k Bohu, z těch vycházejí jako ratolesti různé ctnosti; čím hlubší kořeny, tím lépe odolá a odpírá větrům a bouři. Ezech. 47 12 jest podobným tomuto verši, avšak to nemůže býti dostatečným důkazem, že by byl verš tento ze 6. neb 7. století.

^{L. 4}Nikoliv tak bezbožní, nikoliv tak;
Ale jako prach, jejž zmítá vítr od svrchu země.

^{H. 4}Nikoliv tak bezbožní:
Ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr.

4. Bezbožní mají zcela jiný osud; nikoliv tak: antitheticky, není jim tak, nebude jim tak, jako spravedlivým, nejsou jako spravedliví. Nejsou jako zavlažovaný a plodný strom, ale jako plevy (v hebr.), jež vítr pro jejich lehkost snadno rozmítá. Obraz tento byl na Východě velmi obyčejným; obilí bylo vyšlapováno neb mláceno pod šírým nebem na vyšším, větru přístupném místě, aby při provívání suché, lehké plevy větrem odděleny a odneseny byly od zrna. Bezbožní jsou neužitečni jako plevy, budou pohozeni a nezanechají po sobě památky jako plevy větrem zanešené. Větrem lze rozuměti spravedlnost Boží, též jejich vášně a především pýchu, která je ovládá a do záhuby vede.

^{L. 5}Protož neobstojí bezbožní na soudu,
Ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých.

^{H. 5}Protož neobstojí bezbožní na soudu,
Ani hříšníci v radě spravedlivých.

5. Protož, poněvadž nejsou ničím (jako plevy), neobstojí. Resurgere nemá zde významu: nevstanou — ale jako surgere i stare, nebudou státi, neostojí na soudu (doplniti dlužno z parallelního následujícího verše: spravedlivých), mezi spravedlivými, tam kde spravedliví budou souzeni, kde spravedlivi ostojí. Tím není míněn ani posmrtný soud, ani soud poslední, neboť i při spravedlivém, lidském soudu propadne věc bezbožných a oni neobstojí. Druhá část verše vypovídá podobně: ani hříšníci ve shromáždění (některé latinské texty mají dle hebr. a řeck. βουλή consilium — v radě) spravedlivých; není tam jejich místa, nemají se spravedlivými nic společného.

5. בַּמִּשְׁפָּט‎ se členem vykládal Abenezra a j. s významem ukazovacího zájmena: na onom soudu — totiž všeobecném, neboť tak jest tento soud משפט‎ jmenován i v Kaz. 12 14. Podobně i sv. Otcové ve smyslu: Bezbožní v den vzkříšení nebudou moci státi mezi spravedlivými, neboť jim určena jest záhuba; aneb též: budou skloněni neb na zemi položeni v den soudu, kdežto spravedliví budou státi. Připomenouti dlužno, že bylo klamným míněním některých israelských učitelů, že zavržení vůbec z mrtvých nevstanou, že spolu s tělem jejich i duše úplně zhyne.

^{L. 6}Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých,
A cesta bezbožných zajde.

^{H. 6}Zajisté zná Jahve cestu spravedlivých,
Ale cesta bezbožných končí záhubou.

6. Bůh zná cestu spravedlivých, pečuje, schvaluje a chrání ji, a ví, že cesta tato obstojí, že se na ní zachovají; naproti tomu však cesta, snahy, jednání bezbožných hyne, totiž záhubou končí. A zajisté nevede cesta, život bezbožných k určenému konci, nadarmo pracují, nadarmo žijí, žádného prospěchu ze svého života nemají — ale ovšem zkázu a záhubu.

---

Ku mravnímu výkladu lze vážných slov ž. užiti velmi přirozeně: 1. verš ukazuje, čím se člověk stává bezbožným; následuje rady bezbožných, jejich příkladu, přidá se ku společnosti rouhačů. Kdo blaho, štěstí hledá — a touží po něm každý — tomu ukazuje k němu cestu verš 2. Bezbožní, i kdyby šťastnými se zdáli, neostojí, praví v. 4., 5. S nimi zajdou i bezbožná učení jejich; k těm nikdo nepřikloňujž svého srdce. Dvojí cestu známe i konec její (v. 6); nelze se rozmýšleti, kterou jest křesťanu jíti. Poněvadž jest Kristus spravedlivým katexochen, proto dán tento žalm do hodinek svátků Krista Pána, jako jsou Vzkříšení, Boží Tělo, svátek trnové koruny, kopí a hřebů. On jest stromem života, svátosti jsou plody jeho umučení. Každý světec, jak mučenník tak i vyznavač Páně, byl spravedlivým, proto i o dnech památky sv. mučenníků a vyznavačů žalm tento jest předepsán. Též v offic. neděle.