Výbor z písní a ballad/Psaní mladému příteli

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Psaní mladému příteli
Podtitulek: Epistle to a young friend
Autor: Robert Burns
Krátký popis: To Andrew Aiken, 1786
Zdroj: [1], [2], [3], [4] a [5]
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Václav Sládek
Licence překlad: PD old 70

Já dlouho, mladý příteli,
   chtěl o sobě dát zmínku,
byť nic jsme z toho neměli,
   než vlídnou upomínku.
Leč kam se předmět otočí,
   já dosud nemám zdání, —
snad písničkou to poskočí,
   snad půjdeš na kázání.

Ty záhy zkusíš světa běh
   a věř mi, bez hořkosti,
že mnoho poznáš na lidech,
   co narmoutí tě dosti.
Neb strast a tíseň zryjou líc
   i tam, kde v cíl se spěje,
a mnohý záměr skončí v nic,
   kde každý čiv se chvěje.

Já nechci všecky bídné zvát,
   neb hrdé na bídníky,
jež krotí pouze lidský řád,
   svět chud jest Bohu díky.
Však slabým, ach, jest lidský rod
   a málo lze mu věřit;
má vratkou váhu vin i ctnot
   a tu neumí změřit!

Leč ten, kdo v boji sudby kles',
   ať nepropadá haně:
též on se k cílům žití nes'
   a platil svrchovaně; —
muž poctivé můž' srdce mít,
   ať žebrák zve se, chceš-li,
muž sousedu můž' bratrem být,
   byť pomoct nemoh' grešlí!

Co na srdci, to na rtech měj,
   když věrný soudruh zve tě,
leč vždy si něco uschovej,
   co nikdo nezví v světě.
Sám chraň se, pokud můžeš jen,
   před soudícím tě zvědem,
leč každého, ať ten neb ten,
   svým bystrým zbádej hledem.

Kde svatě, pravě miluješ,
   jen do dna dopij číši!
však nehodné se pletky střež
   i v nejtajnější skrýši;
že hřích to, že tě zradí stín,
   to výstrahou snad malou,
však žel: to zmrazí do hlubin
   a srdce činí skalou!

Bys úsměv štěstí zachytil,
   jen snaž se v každém čase,
co můžeš, čiň, bys bohat byl,
   když se ctí srovnává se;
ne, zlato bys dal v příhradu,
   roj sluhů že máš v mysli,
leč pro tu zlatou výsadu,
   že muž jsi neodvislý!

Strach před peklem je katův bič,
   jenž sketu drží v mezi, —
však čest kde volá, žádný chtíč
   ať nad ní nevítězí;
kde z dálky jenom pokyne,
   nech ohledů, — a dané
dbejž její cesty jediné,
   ať stane se, co stane.

Dbát stvořitele tvorů všech
   je velkou povinností,
leč svatouškovských řečí nech
   i tváře zkroušenosti.
Však nikdy také nevzdej hold,
   kde vysmívá se množství:
smích rouhačův je smutný žold
   za uražené Božství!

Zpit rozkošnictví lahodou
   snad's k náboženství slepý,
neb, když tě bodne náhodou,
   je hodíš v staré střepy:
však jdem-li poutí zbouřenou
   a svědomí jen hlodá, —
tu kotvou pevnou, vznešenou,
   věř, s nebesy je shoda.

Buď, milý, s bohem, — slov již dost,
   tvé srdce, vím, je vřele!
Ať moudrost, pravda, srdnatost
   ti tkví na přímém čele!
Jak rolník dí: Bůh požehnej!
   čiň moudrým tě tvá práce;
a dobré rady lépe dbej,
   než dbal jí kdy — tvůj rádce!