Výbor z Květů zla/Cesta

Výbor z Květů zla Charles Baudelaire
Den na konci	Cesta	Poznámky a vysvětlivky

Údaje o textu
Titulek:	Cesta
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Le voyage
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla. Praha : Otto, 1927. s. 65–71 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Goll
Licence překlad:	PD old 70

I

Ten svět jak velký zdá se, bez konce a hrází,
když těká obrazy a mapou, dítěti
neb ve svitu, jejž lampa na knihu nám hází!
Však v očích vzpomínky, jak malým zdá se ti! —

Nuž jeďme! Mozek náš jest žhoucím ohněm plný,
v dál srdce tužbami a záštím pudí nás;
co v nás je bez hranic, to spějem v rythmu vlny
v klid mořem skolébat, jež meze má i hráz.

Ten z vlasti odchází, kde hanba na trůn sedá,
ten z domova, ten s očí ženy utíká,
v nichž jako astrolog své tona hvězdy hledá,
a vůní záhubné své Kirky uniká.

V tvář němou proměněn by nebyl těmi čáry,
se nebem, prostorem, se světlem opojí;
ať jen ho pálí mráz, ať praží slunce žáry,
jen starých polibků když stopy zahojí!

Však pravý poutník ten, kdo s lehkým srdcem vstává,
jen aby šel, jak balon, když se dává v let;
kdo svému osudu se chutě odevzdává
a proč, sám nevěda, si stále říká: V před!

Své touhy v proměnách kdo oblakům se rovná,
jak voják o bitvě kdo o rózkoši sní,
jež velká, měnivá, jež nová, nevýslovná,
že jména lidský duch se nikdy nedozví!

II

Jak koule, jako vlk, jenž točí se a krouží,
tak běda! jsme i my; nás budí ze spaní,
nás žene Zvědavost a dnem i nocí souží
jak Anděl, jehož bič dál slunce pohání.

To divný osud náš, že cíl nám prchá stále
a nikdy nestoje, že všude může být:
že člověk utíká jak blázen dál a dále
a pořád v naději, že někde najde klid!

Náš duch, toť koráb jest, jenž Ikarie hledá:
»hle tam!« zní s můstku hlas, »hle tam!« zní z koše jiný,
»aj láska, sláva tam!« se vzteklý pokřik zvedá,
»hle tam i štěstí, viz!« — To, ďábla! úskaliny!

A každý ostrůvek, jejž lodní stráže hlásí,
to Eldorado jest, jež Osud slíbil nám;
hned na něm Obraznost své hody pořádá si,
a když se rozední, co najde? Skála tam!

Ten bídný milenec, jenž po přeludech slídí!
Jej spoutej v okovy, jej dolů v moře shoď!
Toť lodník opilý, jenž Ameriky vidí,
jichž fatamorgana ti v propast vede loď!

Tak tulák šedivý, jenž blátem ulic bloudí,
vždy větří po ráji a všude uvítá
svou Capuu, jež zve i láká ho a loudí,
kde v krčmě špinavé se okno zakmitá.

III

Ó! vzácní poutníci, jak divné upomínky
lze čísti v očích vám, jak moře hlubokých!
Nuž plné památek nám otvírejte skřínky,
neb z hvězd a z étheru jsou tkané stkvosty v nich!

Z nud našich vězení nás chvíli osvoboďte,
vždyť cesta bez páry a plachet nejkratší!
V nás duše napjata jak plátno, na ni hoďte
svůj obraz, za rámec mu obzor nestačí!

Nuž, co jste viděli?

IV

                             »My hvězdy, vlny také,
my písek viděli, jak všudy v poušti zříš,
a překvapení ač jsme našli všelijaké,
my též se nudili, tak jako doma již.

A slunce, na lazur když moře světlo lilo,
měst stkvělých na obraz když slední padal svit,
jen touhy nepokoj nám v srdci rozpálilo
se vznésti k nebi výš, v tůň světla ponořit.

Vy města bohatá! vy kraje sebe krasší!
Ten půvab tajemný z vás nikdy nevyšel,
jak z těch, jež náhoda si maně z mračen snáší.
Ach! k naší touze vždy se pojil stesk a žel!

— Jest Touha starý strom: vždy rozkoš jeho kůru
i jeho sílí kmen, že roste v splnění.
Než kmen co mohutní, i větve pnou se vzhůru
a výše po slunci se vztáhnou v nadšení!

Což v nebe vzrostete, vy stromy dlouhožitné
jak cypřiše? — A přec, zde črtů směsice,
jež hodí pro vaše se album nenasytné!
Vždyť vám, co z daleka, se líbí nejvíce.

My modly zahlédli, jež vzaly nosec slonu,
trůn stkvostný, drahokam byl na něm každý díl,
a palác nádherný, jak ze svých millionů
zde Kroesus bankéřů by nikdy nezřídil;

Tak pestré oděvy, zrak hledícím že přešel,
a s nehtem barveným i zubem ženštiny
i kejklíře, jimž had se na krk s láskou věšel.«

V

Ach, víc! ach, ještě víc!

VI

                                   »Co víc? Ó dětiny!

Ach věru! hlavní věc jsme bez hledání našli;
ten žebřík Osudu, když na všech na stupních
jsme proběhli, zda víš, co všecky stejně krášlí?
Ó nudný obraz! ten, jenž neumírá — hřích!

Tu žena, otrok zlý, vždy hrdě domýšlivá:
jen sebe, bez hnusu a smíchu, zbožňuje;
muž, vilný násilník, žráč, šelma vždycky chtivá,
své služky sluha, tok, jenž stokou propluje.

Kat, který katem rád, když mučenníka týrá,
hod slavnostní a kvas, kde výpar krve čpí,
jed moci, sultánu jenž v kostech sílu sžírá,
lid, který na ruce, jež bije, s láskou lpí.

Tu různá náboženství, jako u nás stálý
v nich v nebe kvap a chvat, a svatým sluje ten,
jak v měkkých poduškách se rozmařilec válí,
kdo v žíních, ve hřebech svou rozkoš hledá jen.

A lidstvo žvanivé, jež vlohy jeho zpily,
a dnes tak bláznivé, jak vždycky znal je svět,
tak křičí na Boha v poslední hrozné chvíli:
»Ty, jenž jsi roven mně, můj pane, budiž klet!«

A blázen není ten, kdo Šílenství se oddá.
By vyšel ze stáda, jež Osud sehnal, ven,
on směle velmocnému opiu se poddá!
— To světa celého je věčný bulletin.«

VII

To trpký, věru! zisk, co domů přinášíme!
Jak jednotvárný svět a malý! Včera, dnes
i zítra, na věky v něm všady sebe zříme:
poušť nudy, oasy, v nichž rozhostil se děs.

Mám jít? Kdo nemusí, ať na cestu se nedá!
Mám zůstat? Můžeš-li! Ten jde, ten chce se krýt,
ten prchá před vrahem, jenž honí jej a hledá —
toť Čas! Jak apoštol a jako Věčný žid

Jsou stálí chodcové; jich spěchu nepostačí
ni koráb ani vůz, jsou vždycky na nohou,
by svému vyvázli, ach! hanebnému štváči.
A jiní doma lpí a přec ho přemohou.

Až jednou najde nás, až na šíji nám vkročí,
ni tu se nevzdejme, vždy volajíce: Dál!
Jak ondy do Číny jsme jeli, v dálku oči
vždy s touhou upřené, an vlas nám větrem vlál,

Dnes s jiným korábem my do Temnoty pasem
a zas tak radostně, jak s prvním, vyjedem.
Slyš píseň vábivou, jak sladkým polohlasem,
»Zde lotos voňavý!« vás zve. »Ó! plujte sem,

Těch květů ochutnat! Zde ovoce se sklízí,
to čárné ovoce hlad srdce ukojí;
zde rozkoš opojná, jež nikdy nevymizí,
zde přišel podvečer, jenž věčně postojí!«

To hlasy známé jsou, to příbuzné jsou stíny,
to Pyladové slyš! nás kývajíce zvou.
»Pluj ke své Elektře!« tak volá hlas tě jiný,
hlas té, jíž do klína jsi kladl hlavu svou.

VIII

Ó Smrti, kapitáne starý, plavbu počni!
Ten břeh je plný nud, ó Smrti, již je čas.
Jak inkoust nebem, zemí tma se lije noční,
však v srdcích, ty je znáš, tam vládne samý jas!

Ten oheň pokud plá, ať síly neztratíme,
tvým jedem občerství nás číše nalitá!
Buď Peklo tam neb Ráj — jen nové buď, až zvíme,
čím propast Neznáma nás na dně uvítá!