Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Pohanka

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Bezová maminka	Pohanka	Princezna na hrášku

Údaje o textu
Titulek:	Pohanka
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Boghveden
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 140–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70

danskEnglishespañolEsperantoрусскийsuomiукраїнська

Velmi často se stává, že jdouce po bouřce polmi, vidíme je docela zčernalá a spálená; podobá se, jakoby ohnivý plamen byl jel přes pole — rolníci tomu říkají: „to pochází od blesku.“ — Ale proč to od něho dostalo? Budu zde vypravovati, co mi povídal vrabec, dozvěděv se od vrby, stojící u pole, na kterém pohanka byla seta.

Jest to velebná velká vrba, avšak zmrzačelá a stará jest již, v prostředku puklá, a v puklině té roste tráva a keř ostružinový. Strom sám kloní se vpřed a větve jeho visejí docela na zemi, právě jakoby tvořily dlouhé zelené vlasy.

Na všech okolo ležících polích rostlo žito, a to nejen rež a ječmen, nébrž také oves, ba tak hezký oves, že dozrav podobal se množství malých, žlutých kanárků.

Žito bylo velmi požehnáno, a čím více mělo zrnek, tím více se klonilo v oddanosti k zemi. —

Tu ale bylo také pole pohankové, ležící právě naproti oné staré vrbě. Pohanka tato neklonila se jako ostatní žito, nébrž vypínala se hrdě a pyšně.

„Vždyť jsem právě tak bohatá, jako žito,“ pravila jedna z pohanek, „mimo to jsem mnohem krásnější, květy mé podobají se květům jablkovým, jest vskutku radosť, pohlížeti na mne a sestry mé! Znáš snad něco velebnějšího než nás, stará ty vrbo?“

A stará vrba kývala hlavou, jakoby chtěla říci: „ba znám!“ Pohanka ale roztahovala se samou hrdostí: „hloupý ten strom jest tak stár, že mu roste tráva z břicha.“

Nyní se ale blížila bouře, všechny polné květinky složily buď své listy aneb sklonily se k zemi, kdežto bouře je nedosáhla — pohanka ale pořáde ještě vypínala se u své pýše.

„Skloň svou hlavu, jak my činíme!“ napomínaly ji květinky.

„Toho není třeba,“ odvětila jim krátce pohanka.

„Skloň se jako my!“ volalo žito. „Anděl bouře letí s křídloma sahajícíma od oblaků až k zemi, a on tě porazí, než ti bude možno, prositi za milosť.“ —

„Nuž, ale já se přece neskloním!“ vzdorovala pohanka.

„Slož své listy a skloň se!“ pravila i stará vrba, nehleď do blesku, když oblaka pukají, sami lidé tak nečiní, nebo bleskem viděti lze do nebe božího, to ale nesmí ani lidé viděti, jak bychom se tedy my to mohly opovážiti, jsouce mnohem nižšími?“

„Mnohem nižšími?“ zvolala pohanka, „nuže, nyní právě budu zírati do božího nebe!“ činila tak ve své zpupnosti a pýše. Tu se zablesklo, jakoby celá země stála v ohni. —

Když se bouře vzdálila, stály květiny a žito opět v čistém povětří, jsouce vzkříšené deštěm; pohanka ale byla bleskem zčernalá, a místo ní stál nyní mrtvý koukol na poli.

Stará vrba pohybovala větvemi svými ve větru, a velké kapky padaly z ní, právě jakoby plakala, a vrabci se tázali: „Proč pláčeš? vždyť zde jest boží požehnání! hle jak nyní opět slunce svítí, hle jak mračna se vzdalují; zda cítíš vůni kytek a keřů? Proč pláčeš, ty stará vrbo?“

Tu stará vrba vypravovala o pýše pohanky a zpupnosti její a o zaslouženém trestu, který nikdy hříšníka nemine.

Já pak slyšel jsem povídku tu od vrabců, kteří mi ji vypravovali, když jsem žádal, by mi nějakou povídku pověděli.