Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Maličká

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
	Maličká	Přítel na cestách

Údaje o textu
Titulek:	Maličká
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Tommelise
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 3–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70
Související:	O Malence – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

danskEnglishespañolEsperantofrançaisitalianoportuguêsromânăрусскийрусскийукраїнська

Žena, již Bůh přese vše vroucné přání neobdařil žádným dítkem, odebrala se jednoho dne k staré čarodějnici, řkouc: „Jak ráda bych měla dítě, nechceš mi říci, jak bych nějaké obdržela?“

„Ano, pořídíme to už,“ pravila čarodějnice. „Zde máš semeno ječmenové, nikoliv snad obyčejného druhu, na polích seté rukou rolníkovou nebo takové, kterým slepice se krmí — polož je do hrnku květinového — a pak něco uvidíš!“

„Děkuju ti,“ pravila žena, dávajíc čarodějnici dvanácte grošův. Pak se vrátila domů, zasadila símě a hned vyrostla hezká, velká květina, podobající se tulipánu — jejíž listy se ale uzavřely jako ponpé. —

„Toť roztomilá květinka!“ pravila žena, líbajíc červené a žluté listy, jak bylo lze nyní viděti, ale uvnitř květiny sedělo jemné roztomilé malinké děvčátko, jež nazvali proto maličkou. Hezkou lesklou skořepinu ořechovou dostala za kolébku, modré listy fijalkové sloužily jí za polštáře a růžový list byl jí pokrývadlem. Zde spala v noci — ve dne pak si hrála, sedíc na velkém listu tulipánovém, plovoucím na vodě v talíři, kolem něhož vinula žena věnec z nezabudek. — Mělať i veslo, totiž dva koňské vlasy. Zpívala tak jemně a s takým citem, jak to nikdo zde ještě neslyšel.

Když jedné noci v hezké své postýlce spala, vskočila skrze rozbitou tabuli ošklivá žába do světnice, blížíc se tiše k maličké. —

„To by byla hezká paní pro mého syna!“ pravila žába, a vzavši skořepinu i s maličkou na záda, vyskočila opět oknem na velkou bahnatou louku, zde v bahně bydlela žába se svým synem. Tento byl též ošklivý jako matka jeho, a celá jeho rozprávka byla: Kuňk, kuňk — spatřiv malou svou nevěstu.

„Nemluv tak nahlas, sice se zbudí!“ napomínala žába syna svého, „ona by nám mohla ještě utéci, jsouc lehká jak pírko.“

„Posadíme ji na list vodné růže, zde plovoucí, to bude pro ni pravý ostrov. Tam ať dlí, až uspořádáme světničky pod bahnem pro ni a tebe.“

Venku bylo mnoho vodných růží s velikými zelenými listmi, k největšímu z nich plula žába, a posadila na růži kolébku s maličkou.

Když se druhého rána maličká probudila, neviděla ničeho mimo vodu kolem sebe, i zalkala, nevědouc, jak by se mohla dostati na pevninu.

Stará ale čistila pod bahnem všechny světnice, krášlejíc je květinami, aby se zde maličké zalíbilo — pak vyplula s ošklivým svým synem k maličké, chtéjíc jí postýlku odejmouti a postaviti ji do ložnice jeho, dříve než by do ní dívčinka vstoupila. Stará žába se hluboce před maličkou uklonila pravíc: „To jest můj syn — budoucí tvůj manžel, s ním budeš v nádheře pod bahnem bydleti!“

„Kuňk, kuňk!“ přisvědčoval syn.

Potom vzali postýlku a zanechali maličkou o samotě, která nyní opět se rozplakala, neb nechtěla u ošklivé žáby bydleti a ohyzdného syna míti za manžela. Malé rybinky, plovoucí ve vodě, vystrkovaly hlavinky své, nebť slyšely, co stará žába řekla. Jakmile spatřily maličkou, viděly, že je tak hezká, i slitovaly se nad ní, pravíce: „Nikoliv, to nedopustíme.“ Shromáždily se pod vodou kolem lodyhy oné růže, na které seděla maličká, a počaly ji okusovati. Brzo odplula růže vodná tak daleko, že žába ji více dohoniti nemohla. Maličká plula kolem mnoha a mnoha měst, a malí ptáčkové sedíce v křoví, viděli ji a zpívali: „Jak hezké rozmilé děvčátko!“ Plulať růže dále a na ní maličká. Malý hezký bílý motýlek oblétával růži, až se konečně k maličké spustil, neb se mu líbila, a ona byla velmi ráda, neb nyní ji nemohla více žába dohoniti; a všude, kudy jela, bylo tak krásně, neb slunce svítilo na vodu a tato se třpytila jako zlato. Maličká vzala svůj pás, upevnila jeden konec k motýlovi, druhý k lodyze růžové a nyní ujížděla rychleji dále — neb motýl ji táhl rád.

Tu ale přiletěl chroust, a uviděv maličkou, rychle ji obejmul a — odletěl s ní na strom. Růže však plula dále, a motýl s ní, neb nemohl odletěti, jsa připevněn

Bože, jak se ulekla maličká, když chroust s ní odletěl na strom, zvláště ale byla polekána a starostliva o hezkého bílého motýla, jehož byla uvázala k růži, neb nemohl-li odletěti, musel hladem umříti. O to se ale chroust nestaral. Posadil se s ní na větev, dal jí nejsladšího z květin požívati a pravil, že jest velmi hezká, ač není chroustu ani trochu podobna. Později sešli se všickni chrousti, bydlící na onom stromě, návštěvou k maličké, a slečny babky vrtěly růžkami, pravíce: „Nemáť předce více dvé nohou, toť vyhlíží ošklivě!“ „Nemať tykadel,“ podotkla jiná slečna. „Jest tak štíhlá, fuj, podobáť se člověku! Jak ošklivá jest!“ namítaly všechny babky, ač byla maličká krásnější všech ostatních. To též uznal chroust, který si dívčinku vzal, když ale všickni dokládali, že jest škaredá, myslel konečně též a nechtěl ji více, řka, by šla, kam se jí líbí. Na to naši maličkou posadily babky na jednu květinu; zde plakala, domnívajíc se, že jest škaredá, jelikož ji chroust nechtěl, předce však byla nejhezčí, jak si lze jen mysleti, tak jemná a čistá, jak nejkrásnější list růžový. Po celé léto žila sama ve velkém lese, tam si upletla z trávy postel a pověsila ji pod jetelové listí, tak se proti dešti chránila, jedla med z květin a pila rosu nashromážděnou každého jitra na listech. Tak uplynulo léto a podzim, nyní nastala zima, krutá, dlouhá zima. Všechno ptactvo, které dříve tak krásně zpívalo, odlétalo, stromy pozbývaly svého listí, vše vadlo, jetel, který ji chránil před deštěm, opadal, a dívčina mrzla, neb šaty byly roztrhány, a ona sama byla tak jemná a citlivá, že jí bylo pohříchu mrznouti. Začal padati sníh, a každá sněžinka byla jí — lopatou plnou sněhu, neb my lidé jsme dosti velcí, ona ale byla pravá maličká. Proto se zaobalila do uvadlého listu, který ji ale nehřál, a ubohá třásla se zimou.

Hned před lesem, kde dlela, bylo velké žitné pole, do žita by se byla mohla ovšem též schovati, ale žito bylo již dávno sklizeno, a zde stálo jen strniště. Šla po něm a přišla ku dveřím chýše polné jedné myšky. Tato měla malé doupě pod strništěm. Zde bydlela myška v teple, měla pak celou jizbu, plnou obilí, dobrou kuchyni a špižírnu. Ubohá maličká postavila se ku dveřím, právě jako každá jiná žebrácká a prosila o malý kousek seménka ječmenového, neboť po dva dni ničeho nejedla. —

„Vejdi, malé ty stvoření,“ pravila myška, neb byla dobrá a přála každému, „pojď sem do mé teplé jizby a bydli se mnou!“

Poněvadž se jí maličká líbila, pravila k ní:

„Můžeš u mne zůstati po celou zimu, ale musíš moji jizbu v čistotě a pořádku chovati a mně vypravovati rozličné povídky, neb to mám ráda, a maličká dělajíc vše po vůli myščině, měla se zde dobře.

Jednoho dne pravila myška: „Brzo dostaneme návštěvu; můj soused mne téhodně jednou navštěvuje. Jemu se daří ještě lépe než mně, máť velké sály a nosí hezký černý aksamitový kožich. Kdybys jen toho mohla za muže dostati, pak bys byla dobře opatřena, ale on nic nevidí. Musíš mu nejkrásnější povídky povídati, má to rád.“

O to se ale maličká pranic nestarala, neb ani souseda nechtěla, bylť to — krtek.

Přišelt k nim skutečné návštěvou v černém svém aksamitovém kožichu. Myška pravila, že jest velmi bohat a učený, jeho byt dvacetkráte věčší než její, vše miloval, jen slunce a hezké kytičky nenáviděl, neb je nikdy ještě neviděl.

Maličká musila zpívati a zpívala roztomilé písně, proto se také krtek pro její hlásek do ní zamiloval, ale neřekl to, jsa velmi obezřelým.

Před krátkou dobou vyhrabal si chodbu od svého domu k obydlí myščiné, v té mohla se maličká i myška procházeti.

Krtek je ale prosil, by se nebály před mrtvým ptákem, ležícím na chodbě, bylť to celý pták s peřím a zobákem nedávno zastřelený, který měl nyní položen býti v hrob svůj v té chodbě.

Krtek vzal shnilou třísku, jež svítí v tmě jako oheň, a plaze se před maličkou a myškou, svítil jim v dlouhé tmavé chodbě na cestu. Když byli k mrtvému ptáku přišli, počal krtek pilně hrabati, až mrtvý ptáček do jámy spadl. Mělť nožičky a hlavu pod křídloma, znamení, že pošel zimou. To rmoutilo maličkou, která milovala ptáčky, jenž po celé léto a podzim jí písně zpívali. Krtek ale řekl: „Nyní nezpívá více, jest předce trudno, narozenu býti co malý pták! Bohu chvála, že žádné z mých mláďat nebude malým, takový pták nemá mimo svůj zpěv nic a v zimě pojde hladem!“

„Ano, dobře, dítě, mluvíš jako učenec,“ přisvědčila myška. „Co má pták takový v zimě za své pip, pip? Musí hlad trpěti a mrznouti a to jest též příjemné?“

Maličká mlčela, když ale oba druzí od ptáka se vzdálili, sklonila se k němu, vyzdvihla pírka, jimiž hlava byla přikryta a políbila jeho zavřené oči.

„Snad,“ myslila si maličká, „byl to onen, jenž mi v letě tak hezké písně prozpěvoval, to ubohé, milé, hezké ptáče!“

Maličká arciť odešla, ale v noci, když bylo vše v spánku pohříženo, vstala, upletla ze sena hezkou podušku a donesši ji k ptáku, přikryla ho ní, položila bavlnu, kterou byla u polné myšky nalezla, k ptáku, aby v studené zemi odpočíval.

„S Bohem, hezký ptáčku!“ pravila maličká, „s Bohem, díky ti za hezký tvůj zpěv v letě, když se všechny stromy zelenaly a když slunce nás ohřívalo!“ Tak položila hlavu svou na prsa ptáčkova, ale jak se ulekla, cítíc, že srdéčko ptákova tluče. Pták tedy nebyl mrtev, ležel zde pouze omráčen, a poněvadž ho maličká rozehřála, obživnul.

Na podzimek odletují všechny vlašťovky do teplých krajin, ale opozdí-li se některá a neodletí-li v čas, zmrzne, neboť zůstane jako mrtva ležeti, kamkoliv padne a bývá sněhem přikryta. Maličká se náramně ulekla a třásla se, neb byl pták velký, ba větší než maličká, avšak sebrala se, položila bavlnu těsněji koleni vlašťovky a přikryla ji vlastním polštářkem.

Druhé noci odebrala se opět k ptáčkovi nepozorovaně, a hle, ptáček byl na živu, jen umdlen byl a jen okamžik mohl se podívat na maličkou, jež před ním se loučí, nebo neměl jiného světla.

„Děkuju ti, hezké milé děvčátko!“ pravila churavá vlašťovka, „tebou jsem se běžky ohřála a okřála jsem, a brzo vrátí se mi síly mé a pak budu moci opět venku na slunci poletovati!“

„O nikoliv,“ namítala maličká, „venku jest zima, padá sníh a mrzne. Zůstaň jen v teplém svém lůžku, budu tě ošetřovati!“

Pak přinesla nemocné v listu vody, a ona posilnivši se, pravila, že zůstala křídlem o trn viseti, a při tom si křidélko tak porouchala, že neměla síly, by se s ostatními vlašťovkami stěhovala do teplejších krajin.

Konečně pak umdlena padla na zemi, na více se nepamatuje. Po celou zimu zůstala v chodbě, a maličká ji opatrovala a milovala, aniž by se něčeho buď krtek neb myška byli dověděli, neb tito nemohli vlašťovku vystáti.

Jakmile nastalo jaro, a slunce zemi ohřívalo, vypustila maličká vlašťovinku, která jí dala „s Bohem.“

Slunce hřálo velmi, nebe bylo jasnomodré, tu se ptala vlašťovka maličké, nechce-li s ní; mohla by se posadit na její záda, a letěly by do zeleného lesa. Maličká ale si vzpomněla, že by tím zarmoutila myšku a tato ji předce chovala po celou zimu u sebe, a proto odvětila: „Nikoliv, neučiním tak!“

„Buď tedy s Bohem, dobrá dívko!“ zvolala vesele odlétající vlašťovka. Maličká dívajíc se za ní, plakala, neboť milovala vlašťovku.

Nebylo jí ani dovoleno, aby si vyšla na čerstvý vzduch slunečný, a proto truchlila. Žito, seté nad domem myščiným, rostlo a bylo pro maličkou brzo hustým lesem.

„Nyní v letě!“ pravila jednoho dne myška k maličké, „budeš pracovati o svém věně, budeš míti prádlo, a proto musíš si hleděti pilně práce!“ To pravila proto, poněvadž krtek byl u myšky, žádaje o ruku maličké. Čtyři pavouci musili přísti dnem i nocí a každého večera přicházel krtek, toho ale nechtěla maličká, ač přislibovala, že svatba se má slaviti na podzim, vědouc, že jest krtek, ač měl černý aksamitový kožich, přece velmi zdlouhavý a nudný. Každého rána a večera vykradla se tiše dveřmi ven, a kdykoliv větrem žito se rozložilo, a maličká spatřila modré nebe, plakala, pomníc, jak krásně venku asi jest. Vzpomínala si též na vlašťovku, tato ale více nepřišla, snad byla již daleko.

Na podzim měla býti svatba.

„Za čtyry týdny slavíš svatbu!“ pravila myška k maličké. Ale maličká plakala, řkouc, že nechce nudného krtka.

„Láry fáry!“ odpověděla myška, „neprotivuj se mi, sice tě svými bílými zoubky pokousám. Krtek jest hezký muž. Sama králová nemá takový hezký černý aksamitový kožich. On má plné sklepy a špižírny. Děkuj Pánu Bohu za něj.“ — Měla býti svatba. Krtek se již dostavil a chtěl vzíti nevěstu k sobě; mělať u něho bydleti, hluboko pod zemí, nikdy neměla více spatřiti slunce, neb to nemohl krtek vystáti. Ubohé dítě bylo velmi smutné, mělo se slunce navždy odříci, u myšky mohlo je aspoň viděti dveřmi.

„Buď s Bohem! jasné slunéčko!“ pravila maličká, a natáhnuvši ruce k slunci, vzdálila se poněkud od bytu myščina, neb nyní bylo obilí sklizeno a stálo opět zde jen strniště, jako před rokem, když přišla k myšce. „Buď s Bohem!“ pravila, objímajíc červenou jednu květinu, a pozdravuj ode mne vlašťovku, uvidíš-li ji!“

„Pip, pip!“ zavznělo najednou nad její hlavou, maličká zhledla, a hle, vlašťovka právě letěla okolo. Jakmile spatřila maličkou, zaradovala se a uslyševši, že má ochranitelka její dostati tak ohyzdného krtka za muže, a že má hluboce pod zemí bydleti a nikdy slunce neuzříti, nemohla se zdržeti pláče. „Nyní přijde studená zima!“ pravila vlašťovka, „a já se stěhuju daleko do teplejších krajin, chceš se mnou? Můžeš na mých zádech seděti a se uvázati pásem ke mně, a my odletíme ošklivému krtku daleko přes hory do teplých zemí, kde vždy léto panuje a kde krásné kytky, modré, červené a bílé rostou. Poleť se mnou, milá maličká, tys mi zachovala život, když jsem zmrzlá ležela na chodbě.“

„Ano, půjdu s tebou!“ zvolala radostně maličká a posadivši se na záda vlašťovčina, upevnila se pásem k ní — a nyní letěly vysoko do povětří přes lesy, jezera, domy, města, vysoké hory, na kterých ležel věčný sníh, ale tu se schovala maličká pod křídlo a nemrzla, a měla jen hlavinku venku, obdivujíc přírodu. Konečně přišly do teplých krajin. Zde svítilo slunce jasněji, než kde posaváde byla maličká, všude rostlo víno, datle, pomeranče, fíky a citrony, krásní motýlové s barevnými křídélky polétávali na slunci, ale vlašťovka letěla ještě dále, a vždy bylo krásněji. Pojednou přišly do nejkrásnější krajiny a pod stromy bylo hezké jezero, a zde stál bílý mramorový zámek. Víno se táhlo kolem zámku, a všude byla hnízda vlašťovčí. Do jednoho vletěly.

„Tot můj dům!“ pravila vlašťovka, „a nechceš-li u mne bydleti, vyhledej si nejkrásnější květinu, posadím tě do ní, a budeš se míti velmi dobře!“

„Toť roztomilé!“ zvolala maličká, tleskajíc radostně ručičkama. Zde ležel velký bílý mramorový sloup, puklý ale, z něho rostly tři bílé lilije, velké a voněly překrásně. Do jedné posadila se maličká, ale jak se divila, spatřivši vedle sebe v kytici malého mužíčka bílého a průsvitného, jako ze skla; sklánělť zlatou korunu a hezká pestrá křidélka. Sám nebyl věčší maličké. V každé kytici bydlel párek, muž a žena, a onen král pánem všech.

„Bože, jak jest vše hezké!“ šeptala maličká vlašťovce, ale král se lekl, maje strach před obrovským ptákem, sotva ale spatřil maličkou, zmizel strach a proměnil se v radosť. Neboť byla maličká nejhezčí děvče, které kdy viděl. Tu ssundav se své hlavy korunu, dal ji na hlavinku maličké, ptal se, jak se jmenuje, a chce-li býti jeho chotí.

Ba byl to jiný ženich než syn staré žáby a — krtek. Proto odpověděla maličká: „Ano,“ a z každé květiny vyšly dvojice přinášejíce dary; nejhezčím darem byla dvě křídla hezké, velké mouchy, ta byla upevněna na ramena maličké, a tato mohla nyní lítati.

Nyní lítala maličká od květinky ku květince, a vlašťovka se na ni dívala z hnízda.

Nyní zde zůstala maličká, a každý rok přilétávala vlašťovka a vyprávěla jí hezké povídky, tak hezké, jako tato jest.