Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Červené střevíce

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Jehla	Červené střevíce	Létací vak

Údaje o textu
Titulek:	Červené střevíce
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	De røde Skoe
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 181–188. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70

danskEnglishEnglishespañolEsperanto한국어polskiрусский

Děvče byloť malé, tak něžné, než v letě bylo mu chodit boso, nebo bylo chudé; a v zimě ve velkých dřevěnkách, tak že malý nárt zčervenal, na což byla hrozná podívaná.

U prostřed vesnice bydlela stará matka ševcová; sedělať a šila, tak jak to dovedla, ze starých červených kusů sukna dvé malých střevíčků; byly docela nemotorné, ale vždyť stařena to dobře mínila; ty měly náležeti malé dívce. Dívka ta se jmenovala Velebínka. —

Právě v den, kdy matka její pohřeb měla, obdržela červené střevíce, a obula si je po prvé; arci neměly barvu smutečnou, ale vždyť jiných neměla, a byla by musela jíti za slaměnou chudobnou rakví bosá. —

Tu přijížděl cestou velký, starý vůz, v kterém seděla velká stará paní; tato pohlédnuvši na dívku a cítíc soustrasť nad ní, pravila ku kazateli: „Poslyšte, dejte mi tuto malou dívku, vezmu ji za svou.“

Velebínka se domnívala, že se vše stává jen pro červené střevíce, stará paní však se vyslovila v ten smysl, že jsou ošklivé; a hodila je do ohně. Velebínku však oblekli čistě a krásně, učila se šíti a čísti, a lidé pravili, že je něžná, zrcadlo ale pravilo: „Ty jsi mnohem více než něžná, ty’s hezká.“

Tu cestovala královna po zemi, majíc s sebou malou svou dcerušku, byla to princezna, a lidé se jenjen hrnuli k zámku, mezi nimi byla též Velebínka; a malá princezna stála v bílých, jemných šatech na pavlači a nechala se obdivovati, nemělať ani vleku, ani zlaté koruny, ale hezké červené střevíce safianové, ty byly arciť mnohem hezčí než ony, které byla zhotovila matka ševcová.

Nic na světě nemůže býti přece porovnáno s červenými střevíci!

Nyní byla Velebínka v letech, kde měla býti posvěcena; dostalať za tou příčinou nové šaty a také nové botky měla dostati. Bohatý obuvník městský vzal jí ve svém vlastním domě míru na malou její nožku. V jeho pokoji stály skleněné skříně s překrásnými střevíčkami a lesknoucími se botkami. To bylo na pohled náramně hezké, stará paní ale neviděla dobře, a proto ji to netěšilo; mezi všemi střevíci ale stál pár červených, stejných oněm, jež měla princezna, jak hezké byly! — Obuvník také podotknul, že byly určeny dítěti hraběcímu, tomu ale že nebyly po chuti.

„To jest bezpochyby blýskavá kůže?“ tázala se stará paní, „vždyť se tak lesknou!“

„Ovšem že se blýští!“ pravila Velebína, které dobře přiléhaly a pro ni tedy byly koupeny, stará paní ale neviděla, že jsou červené, neb by nikdy nebyla dovolila Velebíně, aby v červených střevíčkách šla k posvěcení, nyní to ale dovolila.

Všickni lidé dívali se na její nožky, a když vstoupila dveřmi do kostela, zdálo se jí, jakoby i staré obrazy na hrobech, ty obrazy kněží a jich žen s tuhými límci a dlouhými černými šaty, pohlížely na červené střevíce a jen na ty pomýšlela, když kněz ruku svou položiv na její hlavu, o sv. křtu, o spojení s Bohem mluvil a ji napomínal, aby byla řádnou křesťankou; varhany zavzněly tak velebně a jemné dětské hlasy a starý hlas učitelův zněly, Velebína ale myslela jen na své červené střevíce.

Odpoledne se dozvěděla stará paní od všech lidí, že byly střevíce červené, a pravila, že by to bylo ošklivé, a že se to nesluší, a že Velebína vždy, třebas byla i starší, má chodit do kostela v černých střevících.

Příští neděle bylo přijímání, a Velebína pohlednuvši na červené i na černé botky, obula si opět červené.

Slunce hezky svítilo, Velebína a stará paní šly stezkou polem, kde se poněkud prášilo.

U kostelných vrat stál starý vysloužilec o berli a s divně dlouhými vousy, tyto byly více červené než bílé, a kloně se až k zemi, tázal se staré paní, smí-li střevíce oprášiti? A Velebína natáhla nožku svou. „Hle, jaké hezké tanečné střevíce!“ pravil voják, „ty sedí, když se tančí,“ pak přitloukl pata rukama.

Stará paní a Velebína šly do kostela, když dala paní vojákovi almužnu.

A všickni lidé se dívali na červené střevíce a všechny obrazy; a když Velebína před oltářem poklekla, a zlatý kalich k ústům svým dala, myslela jen na červené své střevíce, a bylo jí, jako by v kalicha semotam plovaly, a zapomněla zpívati žalm a modliti se otčenáš.

Nyní vycházeli všickni lidé z kostela, a stará paní vstoupila do vozu a Velebína pozdvihla nožku, by ji následovala, tu pravil starý voják: „Hle, jaké hezké tanečné střevíce,“ a Velebína nemohla se zdržeti a poskočila. Ale když počala, tančily nožky dále, byloť jakoby střevíce byly dostaly moc nad ní: tančilať kol kostela, nemohla toho nechati, a kočí za ní běžící ji chytil, a když ji pozvedl do vozu, tančily nožky pořáde, tak že starou paní velmi uslápla. Konečně sundali jí střevíce, a nohy se utišily.

Doma uloženy střevíce do skříně, Velebína ale nebyla s to, aby se na ně nedívala.

Nyní ležela stará paní nemocna, pravili, že to nepřežije; muselať býti opatrována a ošetřována, a nikdo neměl blíže, než Velebína, v městě se ale odbýval velký ples, Velebínu tam pozvali též, ona pohlížela na starou paní, které přece nebylo pomoci, pak se dívala na červené střevíce a domnívajíc se, že to není hřích, obula je, vždyť to přece směla; — pak ale šla na ples a počala tančiti.

Jakmile ale chtěla na pravou stranu, tančily střevíce na levou, a když chtěla skrze síň nahoru, nutily ji střevíce dolů, přes schody, městem, branou ven. Tančila a tančila zrovna do tmavého lesa.

Tu bylo světlo mezi stromy, a Velebína myslela, že to měsíc, byl to ale obličej; byl to starý voják s červenými vousy, seděl, kýval řka: „Hle, jak hezké tanečné střevíce.“

Tu se uleknuvši, chtěla střevíce shoditi, seděly ale pevně, ona odhodila punčochy, střevíce ale byly pevně k nohám přirostlé, a ona tančila a musela polem, lesem, horem, dolem v dešti, v slunci, dnem a nocí, v noci to bylo ale nejhroznější.

Tančila na otevřený hřbitov, mrtví tam ale netančili, ti měli něco lepšího na práci než tančení, chtěla se na hrob chuďasův posaditi, kde hořké kapradí roste, neměla ale ni klidu ni stání; a když otevřenými vraty hřbitova ven tančiti chtěla, spatřila anděla v bílých řasnatých šatech s křídloma, sáhajícíma mu s ramenou až k patám, obličej jeho byl vážný a přísný, v ruce držel meč, široký a lesknoucí se.

„Tančiti budeš!“ pravil, „tančiti v červených svých střevících, až zbledneš a ustydneš! až kůže tvá v kostru scvrkne! tančiti budeš od dveří k dveřím, a kde pyšné naduté děti bydlí; máš zaklepati, aby se bály, tebe uslyševše. Tančiti máš, tančiti, až — —!“

„Slitování!“ zvolala Velebína. Neslyšela ale, co anděl odpověděl, nebť ji střevíce nesly na pole, přes cestu a stezku, a pořád jí bylo tančiti.

Jednoho dne tančila kolem dveří, jí známých, ze vnitřku zazníval zpěv žalmů, rakev květinami posetá byla vynešena, tu věděla, že zemřela stará paní, a nyní cítila se ode všech opuštěna a božským andělem odsouzena.

Tančila a musela tančiti povždy v tmavé noci. Střevíce ji nesly přes trní a větve, tak že krvácela, tančila lukou k malému osamotnělému domku. Věděla, že zde bydlí kat, a zaklepavši na okénko, pravila: „Pojď ven! — neb nemohu do vnitřku, musím tančiti!“

Kat ale pravil: „Ty snad nevíš, kdo jsem? já stínám zlé lidi a pozoruju, že má sekera zaznívá!“

„Nestínej mne!“ pravila Velebína, „neb pak bych nemohla hříchů svých litovati! ale usekni mi nohy s červenými střevíci.“

Pak se k celému svému hříchu přiznala, a kat jí usekl nohy s červenými střevíci, ale nožky tančily s červenými střevíci dále přes pole do tmavého lesa.

Kat jí udělal berli a dřevěné nohy, učil ji žalmu, který hříšníci zpívají, a ona políbila ruku, která jí byla nohy usekla, a ubírala se pak přes louku dále.

„Nyní jsem trpěla dosti pro své červené střevíce,“ pravila, „a nyní půjdu do kostela, aby mne lidé viděli!“ a tak šla ke kostelu. Jak ale do něj vstoupila, tančily useknuté nožky i se střevíci před ní a ona uleknutě se obrátila. Po celý týden truchlila a plakala hořce, když ale přišla neděle, pravila: „Hleď, nyní jsem dosti zkusila a trpěla! myslím, že jsem právě tak dobrá, jako jiní lidé, sedící v kostele!“ Pak šla mužně dále, ale nepřišlať dál než k hřbitovným vratům, tu opět spatřila tančící červené střevíce, čehož se ulekla a obrátivši se, z celého srdce svých hříchů litovala.

Pak šla na faru, prosíc, aby ji vzali do služby, chtěla býti pilnou a vše dělati, co by dovedla; na mzdu by nehleděla, jen aby měla přístřeší a byla u dobrých lidí. — Kuchařka farářova majíc s ní útrpnosť, vzala ji do služby. A ona byla pilna a přemýšlela. Tiše sedíc, dávala pozor, když kněz k večerou z bible předčítával. Všickni malí mysleli mnoho o ní, když ale mluvili o okrasách, vyšňoření a kráse, ta vrtěla hlavou.

Příští neděli šli všickni do kostela, tázajíce se jí, nechce-li s nimi; ona ale smutně a slzíc pohlížela na své berle, a tu ostatní odešli, by slyšeli slovo Boží, ona ale skryla se v malé komůrce, ne věčší, než že tam právě postel a židle státi mohly; zde se posadila se svou modlitebnou knížkou, a když v ní s pobožnou myslí čítala, zanášel vítr zvuky varhan z kostela do její komůrky, a ona pozvednuvši uslzené tváře, vzdychala: „O Bože, pomoz mi.“

Tu slunce jasně zasvitlo, a anděl Boží stál opět v bílých řasnatých šatech před ní, ale nedržel více ostrý meč v ruce, nobrž nádhernou zelenou větev, plnou kvetoucích růží, tou se dotknul stropu, a ten se pozvédal vysoko do povětří, a kde se ho byl dotknul, třpytila se velká hvězda, a když se dotknul stěn, zvěčšily se a ona viděla znějící varhany, viděla staré obrazy a podobizny, lidé celé obce seděli na čistých žídlech, zpívajíce ze svých modlitebných knížek. Neb kostel sám přišel k ubohému děvčeti do úzké komůrky, sedělať v židli s ostatním služebnictvem farářovým, a když dokončili žalm, pozvedli oči, pravíce:

„Mělas dobře, Velebíno, žes přišla!“

„Toť bylo slitování,“ šeptala.

A varhany zněly, a dětské hlásky na kůru zpívaly velmi líbezně a něžně! Jasná zář slunečná teple proudila oknem na kostelnou židli, v které Velebína seděla; srdce její bylo plno záře slunečné, poklidu a radosti, že jí až přecházelo; srdce její letělo vzhůru skrze oblaky k Bohu, tam nebylo nikoho, kdo by se jí byl tázal po červených střevících.