Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho/Slovo úvodní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slovo úvodní
Autor: Michelangelo Buonarroti
Zdroj: Soubor:BUONARROTI, Michelangelo - Výbor sonetů.djvu
Vydáno: Praha, 1929
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Index stran
BUONARROTI, Michelangelo - Výbor sonetů.djvu

Slovo úvodní.

Malíř, sochař a stavitel v obrovité postavě Michelangelově zatlačili básníka úplně, takže i v domovině jeho překáží jmenovaná trojice básníkovi a tento není v kruzích širších oceněn a znám dle zásluhy.

Částečně také vinen tím básník sám. Verše jeho nejsou lekturou všední, vyžadují trochu sebrané mysli i trochu vhroužení se v ducha básníkova i dobu jeho. Znalci ovšem dávno vědí, že ve verších podivuhodného tohoto kmeta jest uzavřen celý zvláštní svět myšlenkový a citový, který, nechť to zní třeba jako paradoxon, jest našemu modernímu cítění a smýšlení mnohem bližší, než celá italská poesie od Petrarky až k Alfierimu dohromady.

Vznikem svým jsou ovšem básně Michelangelovy skoro vesměs skladbamí příležitými, ale jsou jimi v onom vyšším slova významu, v jakém Goethe každou dobrou báseň za více neb méně příležitou prohlašoval. Kastalské zdroje písní otevřely se autoru „Posledního soudu“ a „Mojžíše“ teprve po šedesátém jeho roce a jsou dle toho zralými plody životem zkušeného, uměním vytříbeného, slávou unaveného ducha, intimní zpovědí umělce, který vedle velkého, snad největšího genia, měl údělem pevný, mužný a nezdolný charakter.

Vedle této stránky psychologické jest i historicko-literární význam básní těchto památný, representujíť nám básně Michelangelovy celou poesii italskou té doby a částečně i doby následující, takže převod jeho veršů nahradí literatuře v jistém směru celou italskou lyriku dvou století.

Básně Michelangelovy proudí trojím směrem a daly by se rozděliti bez ohledu na formu v tyto tři skupiny:

  1. Básně, odnášející se k umění a výlučně k osobním poměrům umělcovým.
  2. Básně, opěvující ideální lásku, jež schvátila básníka v pozdním věku a s ideálem krásy začasto se zaměňuje a s ním splývá.
  3. Básně, obsahující filosofující a kající nitro básníkovo v posledních dnech jeho života.

Sonety kladu na místo první, neb je považují i z formálních důvodů za těžisko básnické činnosti Michelangelovy.

O překladu svém dovolím si říci jen jedno. Je prací dlouhých let a prodělal po svém dokončení i Horatiovo devítiletí svědomitě. V poslední době vložen naň nový pilník, zvlášť po stránce vnitřní. Jdeť u Michelangela v první řadě o jádro, forma může býti i místy drsnější a tvrdší, ano, právě ona sluší básním těm spíš a celkem se srovnává s duchem originálu víc, než moderní uhlazenost, která tají v sobě nejedno úskalí vyježděných kolejí a otřelých poetických frásí. Šlo mi o to, zachovati i v překladě styl Michelangelův.

Jaroslav Vrchlický.