Výbor básní (Frič)/Pověst z výspy sv. Heleny

Výbor básní Josef Václav Frič
Dněpr	Pověst z výspy sv. Heleny	Orel

Údaje o textu
Titulek:	Pověst z výspy sv. Heleny
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70
Související:	Máj (almanach 1860)/Valle du Fermain

Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné,
a bodnul oře, pádě do lesů:
dozorství katů svých dél nesnesu —
bojovna césara to nehodné.

Zastesklo mi se dávnou svobodou
být o samotě; — dobrý koni můj,
měj zvůli svou — nešťastný jezdec tvůj
ji dávno nemá; těkej přírodou!

Celou Evropu jsme tak pospolu
bez uzdy, bez překážky protěkali:
však teď nás za živa tu zahrabali —
cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu?

Přec ale skákej — každé řinknutí
tvé podkovy působí vrahům strach;
ba dráhy naší vyvalený prach
až nejzáz do Evropy nese leknutí.

Však ticho — jsem tu k skále přikován —
ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí,
a tělo duchu mému nepostačí,
jinák bych přeskočil sám oceán! —

Titánský jezdec v houšť se ubírá —
tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí,
až stane ve výši, tam koněm zatočí,
a hledí k severu — — teď slzu utírá!

* * *

Zaslechne písknutí — dozorcův znamení —
tam v pláni již i jejich zbraň se leskne,
již konec maření a chvíle teskné -
rozhněván letí v dol, a za ním kamení.

Nedbá! Divými skoky samotu
vždy hledá, až jí najde v údolí,
kde potom šumí, ptáče šveholí —
jak ticho, líbezno a volno tu!

Přes potok lávka vede — tou se ubírá
dívčina mladá s věncem, s kytičkou,
potřásá smutně zlatou hlavičkou
a pláče — zástěrkou pak oči utírá.

Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc:
„Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých?
Svěžejší nerostou v těch půdách zlých —
čekej až do jara!“ — I pohladil ji v líc.

„I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám,
z rána tak vonné a tak čerstvé byly —
těm pánům v městě se však nelíbily,
a já přec doufala, že všecky rozprodám.

Včera jsem hledala až do noci,
krásnějších najít sem již nemohla —
ráda bych matce byla pomohla,
co leží od jara ztrápena nemocí.

Chtěla jsem v městě léky koupit za to —“
„Dej mi ta kvítka“ — prosil panovník.
„Vždyť se vám nelíbí!“ — „Jsem květů milovník!“
I zlíbal kytku a dal za ni zlato.

„Ten obraz, pane, je vám podoben —
dovolte, nechám si ho na památku;
snad potěší mou usouženou matku —
teď s bohem! — spěchám, chýlí již se den!“

Usmál se césar, koně přivolal:
„Co den ti za kytku podobný obraz dám,
ukaž jej matce. Je ti byt můj znám,
a víš, kdo peníz ten ti daroval?“

„Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani,
však zejtra donesu vám kytku zas,
litujem vás — ba dobře známe vás:
jste Francouz, jehož střeží Angličani.“

Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik,
že každý lístek zachvěl se po háji —
to bylo v lednu — ach, a v blízkém máji
ležel již na marách Francouz a bojovník!

Neviděl více dobrou dívčinu;
že ale máť se šťastně uzdravila,
co den mu vděčná dcera postavila
pod okna až do smrti čerstvou květinu.

I našel mír ten rek a samotu.
Jen dívka někdy přijde v údolí,
kde u potůčka hrob — kde ptáče šveholí —
jak ticho, tajemno a volno tu!