Výbor básní (Frič)/Dopomínání

Výbor básní Josef Václav Frič
Matce	Dopomínání	Na moři

Údaje o textu
Titulek:	Dopomínání
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70

Slzo, perlo zdroje posvátného,
ty balzáme velkých mých bolestí,
když jich nelze déle srdce nésti,
roň se, roň po tváři s oka mého.

A co hledáš, srdce marné, dětinské?

Což to hříšné — praví srdce bolně —
hledám-li dušinku se mnou živou, mroucí;
outlou, vřelou, láskavou a vroucí?

Není! — ty však velký jsi pro lásku;
chováš v sobě svět a vášně titánské.

Srdce mé však nechce mírněj tlouci,
nerozumí duši pro velikost žhoucí:

Sám ses vyrval z víru pozemského,
sám ses vyburcoval ze sna lahodného;
nuže, sám si cestu v poušti klesti,
sám si hledej stézku k slávě, k štěstí!
Hrděs pravil: Palma nikne v houšti,
velikou se stane jen na poušti;
nebezpečnáť cesta k slávě svaté —
poslechnu však ňadra touhou zňaté,
poputuju Saharou, neklesnu,
až ukojen zdřímnu v slávy ve snu! —
Tak jsi pravil; a přec je ti teskno
na tom velkém, pustém, žhavém moři;
darmo dusíš — plamen doutná, hoří,
svatá touha nezkojí ho, neumoří! —
Po lásce věčně žízní srdce moje,
nedbá na své rány, láskou zasazené,
hyne touhou — polomrtvé, zemdlené —
žádá lék na pusté rány svoje,
lačně sladkou lásky kořist žádá:
a přec ví, že samo v oběť padne,
že mu blaho nepokvěte žádné,
že ho čeká srdečná jen zráda —
Ví to, a přec lásku, ach, jen lásku žádá!

(1846)