Vánoční poselství presidenta Beneše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vánoční poselství presidenta Beneše
Autor: Edvard Beneš
Zdroj: Lidové noviny, roč. 44, č. 646, str. 2 a str. 3
Vydáno: 24.12.1936
Licence: PD CZ

Drazí spoluobčané!

Prožili jsme velmi pohnutý rok. Snad nejpohnutější od let válečných. Ale také bohatý výsledky naší práce. Není vhodnější chvíle nežli právě ta dnešní štědrovečerní nálada, abychom si řekli s radostí, že jsme v roce 1936 pracovali dobře a že máme právo na klidné vánoce, a abychom si také řekli, jak půjdeme po Novém roce dále.

Vstoupili jsme do roku 1936 za stavu, jejž jsme mohli nazvat: Evropa v bouři a revoluci. Šestý rok zuřila už těžká mezinárodní krise hospodářská a finanční a z roku minulého přinesli jsme si veliké napětí z války v Habeši a z hospodářských sankcí proti Italii. Od začátku roku Německo, vnitřně upevnivší svůj režim, pokračovalo v přípravách na odstranění všeho, co zbylo z míru versailleského, až dne 7. března sáhlo k obsazení Porýní a výpovědi smlouvy locarnské. To byl ostatně v roce 1936 nejkritičtější okamžik, kdy válka evropská opravdu mohla vypuknout. Autoritativní režimy evropské upevňovaly tak své posice, ukazovaly svou sílu a pohotovost a zdůrazňovaly, jak se jim osvědčuje jejich politická ideologie a doktrina.

Mezitím ostatní Evropa prožívala těžké otřesy sociální a mravní. Jarní volby ve Francii změnily dosavadní poválečnou konstelaci vládní a uvedly ve Francii v pohyb otázky sociální.

Nedlouho potom zostřily se sociální a politické poměry ve Španělsku, vedly k těžkým revolučním otřesům a nakonec k válce občanské, jež se vyvinula ve vážný konflikt mezinárodní. V tom se jistě na území španělském vybíjejí všecky politické spory a všechny sociální a ideologické zápasy, které naplňuji dnes celou Evropu. Autoritativní režimy viděly v událostech těch nebezpečí pro sebe, režim komunistický a strany komunistické hledaly v tom hrozby na stranu opačnou.

Na příkladě španělském celá Evropa živě pocítila, že důsledky války světové jsou sociálně silně revoluční, že krise z let 1929 až 1936 tyto revoluční tendence zesilují, že tendence ty vytvořily zvláštní Evropu, v níž se bojovně vyhrotily proti sobě tři silné politické, sociální a mravní ideologie a doktríny: autoritativní, či tak zv. fašistické, komunistické a demokratické. Všechen ideový boj dnešní Evropy dá se zařadit do těchto tří táborů.

Do těchto ideologických rozporů a diplomatických tažení zapadaly pak další události: revoluce v Číně a konflikty s Japonskem na Dálném východě, spory ve střední Evropě, konflikt rakousko-německý, německo-litevský, spory o Gdansko, živé, napjaté diskuse v Ženevě, četné diplomatické zákroky, cesty a konference, což napínalo veřejné mínění a tisk ve všech státech do nemožnosti a vyvolávalo strach a paniku z války. Tato nejasná situace mezinárodní měla pak přirozený důsledek: ozvaly se hned ve vnitřní politice každého státu všecky možné bolesti, oživly všecky dosud nesrovnané spory a ohlásily se všecky možné požadavky všech stran, tříd a národností.

Co jsme v této situaci udělali my?

Tato veliká mezinárodní zkouška nám především prospěla tím, že jsme si všichni dobře uvědomili všecka svá nebezpečí vnější i všecky své bolesti vnitřní. Viděli jsme, jaká je pravá síla Společnosti národů, kdy, kde a jak pomáhá anebo nepomáhá: a neopouštějíce nijak ani její ideu, ani naději, že v budoucnosti ji zesílíme, zařizovali jsme se dále ještě s větším úsilím, abychom ji nahradili silami jinými tam, kde pomoci nemůže. Prošli jsme znovu ve svých myslích všecky své dosavadní záruky bezpečnosti pro náš stát: spojenectví s Francií, spojenectví s Malou dohodou a své společenství vzájemné pomoci se Sovětským svazem, své přátelské vztahy s Anglií a s Balkánskou dohodou, a ocenili jsme bedlivě, co pro nás znamenají a kde a jak bychom mohli vztahy ty ještě zdokonalit nebo zesílit.

Zpevnění našeho vztahu k Francii, zjevné zesílení zájmu Anglie na střední Evropě, zvláště pak definitivní zajištění pevné spolupráce britsko-francouzské v Evropě: dále pozměněné vztahy francouzsko-polské, nová jednaní malodohodová letos v létě v Bratislavě a pak v Ženevě, schůzka hlav státu malodohodových v červnu roku 1936 v Bukurešti a návštěva J. V. krále Carola v Československu v den našeho národního svátku – a všecka jednání, jež s tím souvisela – to vše nám dobře postavilo před oči, jaké jsou skutečné závazky naše k jiným státům a jaké jsou závazky jejich k nám, kde jsou naše slabiny a kde jsme silni a bezpečni co bychom musili dělat, kdyby v Evropě nějaký nový konflikt nastal. A připravili jsme se na všecky eventuality.

Sledujíce události španělské, řekli jsme si, že pro ně v Evropě válečného výbuchu nebude, že v každém případě je možno je isolovat. Řekli jsme si dále, že ony strachy, jež se šířily po Evropě, jako by Francie vcházela do doby těžkých rozvratů a bojů vnitřních, jež ji mezinárodně zeslabí, jsou přehnané a nesprávné, a že naše pevná víra v sílu, odolnost a politickou vyspělost Francie nás nezklame. Řekli jsme si, že mezinárodní události daly dobře pochopit veřejnému míněni anglickému, že se Anglie musí na další vývoj dobře připravit a že se nemůže izolovat na svém ostrově. Viděli jsme však také, že Italie má dnes zájem na klidu v Evropě, na dohodě s Anglií i s Francií, a že si nemůže přát velkých konfliktů válečných v Evropě; a konečně jsme si řekli, že stejně i Německo má své vlastní, velmi těžké starosti, že jeho nabídky k dohodě z března letošního roku mají být vzaty ve vážný potaz a učiněn pokus se dohodnouti.

A konečně jsme hodně zdůraznili, že nemůžeme ani připustit, ani věřit, že by situace Evropy byla taková, že jí hrozí buď fašisace, jak říkají jedni nebo bolševisace, jak říkají druzí. Podle nás obě tato tvrzení byla přepjata; vyjadřovala buď horoucí přání jedněch, nebo přepjatý strach druhých. Skutečnost byla a — jak ukázaly události — je naprosto jiná.

Evropa nebude ani fašisována, ani bolševisována. Režimy autoritativní vyšly z poměrů, těžkostí a bolestí jednotlivých zemí, jen jim vlastních. Režimy komunistické jsou vlastní republikám sovětského Svazu. Bylo by bláhovostí chtít zasazovat tyto obojí ideologie a doktriny tam, kde poměry, struktura společnosti a ideové a mravní síly jich nesnesou. Vznikly by z toho skutečně nejničivější války, a války takové byly by opravdu šílenstvím.

Mocenské poměry v roce 1936 nepřipouštěly však vyvolání evropské války také z důvodů jiných – na příklad kvůli Habeši, kvůli obsazení Porýní, kvůli Španělsku; nevěřili jsme tudíž ani ve válku ideologickou, ani jsme nevěřili pověstem o válce rusko-německé nebo rusko-japonské, nevěřili jsme pověstem o přepadení Rakouska, Litvy nebo Československa, krátce: dívali jsme se na situaci sice vážně, ale s klidnou pevností a jistotou, připravujíce se usilovně k vlastní obraně.

Proto jsem v srpnu ve své řeči v Liberci tak jasně prohlásil, že nevěřím, že k válce dojde, a že bych si přál, aby naši lidé nevěřili, že Německo chce napadnout Československo, že naopak věřím, že je možná dohoda mezi Německem a západní Evropou i státy ostatními, a že také my, zachovávajíce své dosavadní závazky a neuchylujíce se od své dosavadní politiky, s Německem se můžeme dohodnouti. Jsem dnes stejného mínění, jako když jsem pronesl svou řeč v Liberci: Věřím, že je možno mír v Evropě zachránit, odmítám připustit, že válka je nevyhnutelná, a v tom duchu uděláme vše, abychom válce zabránili i v roce 1937. Věřím, že jí zabráníme.

Evropské a světové demokracie mají za těchto okolností veliké mírové poslání. Jistě pochopí, z jakých příčin vyšly v jednotlivých státech režimy autoritativní a režimy komunistické, přispějí k tomu, aby tyto režimy nemohly se navzájem srazit, a pomohou k tomu, aby se necítily jedny druhými navzájem ohrožovány. To bude také jistě cíl všech mezinárodních akcí, smluv a jednání států demokratických. To znamená také respekt a tolerance těchto režimů, aby se mohly v klidu vyvíjet k novým svým formám, jež by jim umožnily sharmonizovat se navzájem, navzájem se sblížit, a zejména ovšem i s demokraciemi spolupracovat.

To ovšem pro demokracie samy znamená mít vlastní vnitřní velikou vzdornost, pevnost a víru ve svůj vlastní režim. Pevnost ideovou a mravní, ale také pevnost sociální, politickou a hospodářskou, aby mohly vždy odolat každému extrému zleva nebo zprava, aby mohly důsledně a účinně odolávat pronikání cizí ideologie do názorů a principů svých, demokratických. To znamená vyrovnanost, snášenlivost a kázeň třídní, stranickou, náboženskou, mravní. To znamená, že se demokracie nesmějí rozdělit na dva tábory, levý a pravý a nelítostně až do zničení se potírat, že politické strany musí chápat dnešní těžkou dobu, mít smysl pro kompromis, pro demokratickou spolupráci, kázeň a pro synthesu celostátní.

Konečně to znamená, že v dnešní pohnuté a rozvratné době demokracie musí mít pro svou ochranu svou vlastní sílu materiální, to jest svou velikou moc vojenskou, připravenou a schopnou ubránit se uvnitř i navenek. A také schopnost ukázat, že kdyby ke konfliktům, jež nám hrozí, mělo dojít, že by konflikt ten evropské demokracie dovedly rozhodnout pro sebe. Nesmějí nikoho ohrožovat, ale musejí být připraveny na všecky okolnosti.

Československá demokracie se snažila roku 1936 tento svůj vlastní i evropský úkol splnit. Starala se především o svou armádu. Vybavila ji nutnými prostředky finančními, dala důstojnictvu, co mu náleží, dala jí technickou výzbroj a výcvik, rozšířila v armádě stavy početní, vybavila dělostřelectvo a letectvo, provádí motorisaci a opevňování hranic, dala svému vojáku a důstojníku především svou lásku a důvěru, a vytvořila tak v celém státě ducha klidu, síly, odvahy a sebevědomí. Naše demokracie je po této stránce pevná, klidná, nebojácná, statečná a naše armáda by vykonala v rozhodné chvíli svou státní povinnost do všech důsledků, jako málokterá armáda evropská.

Československá demokracie po celý rok bojovala o zvládnutí hospodářské krise. Úspěchy má za tento rok veliké, skoro nečekané. Nezaměstnanost je mnohem menší nežli roku loňského, práce je obnovena dnes i v oborech, jež nejvíce krisí trpěly; všeobecná úroveň životní proti roku loňskému znovu stoupla v hlavních třídách obyvatelstva aspoň kvantitativně; ve srovnání s mnohými jinými státy evropskými žije se u nás lépe. Státní rozpočet je v pořádku, příjmy státu stoupají, některá tíživá omezení finanční se odstraňují.

Československá demokracie se dále starala úspěšně o řešení nejtěžších otázek vnitropolitických, zejména v diskusi a v ideové analyse poměru česko-německého, i v mravním přiblížení Čechů a Němců a v praktickém řešení otázek národnostních. Je možno říci, že jsme vstoupili do nového období účinné spolupráce národnostní našeho státu, zvláště spolupráce česko-německé.

Ve věcech slovenských a karpatoruských byly učiněny nové veliké pokroky. Pan ministerský předseda Hodža se jako Slovák o věci slovenské stará. Na své cestě po Slovensku jsem viděl, jak Slovensko prospívá kulturně, politicky a hospodářsky, jak oceňuje svou svobodu, republikou jí zaručovanou, jak chápe své úkoly a povinnosti. Vedle kulturního rozvoje z let minulých nutno podtrhnout vývoj průmyslu, stavbu silnic a železnic, vzrůst měst a lázní a veřejné práce vůbec; speciální problém slovenský, vyrovnání západu a východu republiky, řeší se záměrně a důsledně. V tomtéž smyslu pamatuje se i na Podkarpatsko i pokud se týče jeho problémů politické autonomie.

V ideové orientaci celá republika, myslím, pochopila, srovnávajíc to, co se děje u nás a co se děje jinde, jak ohromnou zárukou zdárného vývoje státu je náš dnešní politický, sociální a hospodářský režim. Autoritativní režim by nás rozvrátil uvnitř a neposílil navenek; tendence komunistické zasáhly by těžce naši rovnovážnou vnitřní strukturu a daly by okolní cizině záminky k násilným pokusům proti nám, jako se to děje ve Španělsku. Našemu duchu, našemu společenskému složení, naší tradici dějinné hoví jedině stálý, klidný a postupný vývoj dnešní, v němž usilovně řešíme své vnitřní bolesti v duchu sociální a národní spravedlnosti a vyhýbáme se oběma extrémům, zprava i zleva. Proto ani v budoucnosti se náš dnešní režim po této stránce v ničem nezmění.

Tato tradice od nás žádá stálou, usilovnou práci, stálý pokrok a energické tvoření nových lepších poměrů, vědomé, důsledné postavení se ke každému problému denního života kladně, věcně, nevášnivě, v duchu národní a státní kázně a v duchu individuálního zdokonalení.

Tak mají, po mém soudu, postupovat všecky demokracie, aby v dnešní kritické době obstály a tvořily tak nový politický řád usilovnou a tvořivou prací politickou a sociální. Nesmějí se bát, nesmějí žít v panice a psychose, ve strachu před válkou a vnitřním rozvratem. Silná demokracie v dnešní rozvrácené Evropě — toť víra v dobré své poslání, toť usilovná, vášnivá, stálá snaha překonávat sebe a své stranické a třídní vášně, a každý den ve spolupráci se všemi ostatními něco positivně zdokonalujícího pro stát a společnost vykonat, toť připravenost sebe a stát důstojně, pevně a neústupně bránit i železem, toť odvaha a statečnost říci sobě i jiným, že ten dnešní život i při všech těch našich bolestech je hoden být žit, neboť nám poskytuje více možností než kdy jindy dělat dobro a tvořit nový svět.

Naše demokracie může tedy být dynamičtější nežli kterýkoliv režim jiný. Vím, že v ní není všecko dokonalé a že je tu ještě dosti bolestí sociálních, politických, národnostních a někde i bída a strádání. Ale je to demokracie, jež je zanícena vášnivou touhou všecko to postupem doby odstranit. A je to demokracie, jež ví o sobě, že stojí ve střední Evropě jako vysoký maják na výspě, na niž dorážejí vlny příboje se všech stran a jež má dnes v Evropě veliké poslání symbolické i skutečné: držet zde ve střední Evropě prapor svobody, míru a tolerance, prapor dobré vůle a víry v pokrok politický a sociální, prapor víry v člověka silnějšího a mravně lepšího.

Já věřím, že příští rok naše demokracie tuto loňskou práci ještě zdvojnásobí a náš stát novým svým úsilím vnitřně i navenek zocelí. Bude to další velký krok k evropskému míru.

A tak svou prací bude naše demokracie skutečně přinášet pokoj lidem dobré vůle, pokoj všem našim občanům. Neboť hlásat o Vánocích pokoj lidem dobré vůle v duchu Ježíšově — to znamená pracovat pro lepší příští a bojovat o mír vnější i vnitřní.

Tož pokoj vám, všem občanům československým, pokoj vám všem, lidem dobré vůle!