Vánoční album/1884/Dva štědré večery

Vánoční album/1884
Příměří	Dva štědré večery	Vánoční romance

Údaje o textu
Titulek:	Dva štědré večery
Podtitulek:	Povídka vánoční
Autor:	Jan Karel Hraše
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 4–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jakoby dnes byl ten osudný štědrý večer ve mlýně Javornickém, tak dobře naň se ještě pamatuji! Tam pod obrazem Spasitelovým seděl pantáta, vedle něho panímáma a jim naproti jejich jedináček a miláček, Hanička v nejkrásnějším květu venkovské panny. Vedle Haničky seděl mladý lesník, Jaroš, jemuž byla již zasnoubena. A malé té společnosti domácí posluhovala stará služka Baruška; přinášela a odnášela ryby, vánočky, jablka i ořechy a měla radosť, že všem tak chutná, a že všichni jsou dobré, veselé mysli. Proto tak rychle se otáčela a kdykoliv na Haničku a mladého lesníka, milence Haniččina, se podívala, vždy potutelně se pousmála. Bylať Hanička jejím miláčkem a ký div! Vždyť ji před šestnácti roky chovávala, ji choditi, mluviti, modliti se učila.

A Hanička ji milovala jako svoji nejvěrnější přítelkyni, jako druhou svoji matku.

„Baruško, Baruško,“ řekla Hana, na Barušku prstem čtveračivě hrozíc, „mně se zdá, že máš dnes něco zvláštního za lubem.“

„I to to, moje Haničko,“ odpověděla žertovně Baruška, „jsem ráda na světě a mam radosť, že jsme se toho svatého večera zase v bázni boží a ve zdraví všichni dočekali, a že naše Hanička je šťastna, spokojena, vesela, a že, dá-li Pán Bůh, bude do roka pod čepečkem.“ —

Pantáta i panímáma se usmáli, Jaroš a Hanička se zapýřili.

„I mlč, mlč, ty štěbetalko,“ kárala Hana žertovně Barušku, „vždyť nevíš ještě, co nám budoucí rok přinese?“

„Pravda, svatá pravda,“ přisvědčovala panímáma, „rok je dlouhý a vůle boží pevna.“

„A člověk míní — Pán Bůh mění,“ dodal pantáta.

„Ale vždyť právě dnes otevírá nám samo nebe tajemství budoucího roku,“ namítala Baruška, „a panímáma se vědí dobře pamatovať, že jsme rok co rok na štědrý večer zkoušeli, co nám budoucí rok přinese. A bylo to, chvála Pánu Bohu, vždy dobré, a bude to zajisté i dnes dobré; proto si myslím, když jsme se již navečeřeli, že bychom mohli zkoušeť, co nám budoucí rok přinese, není-liž pravda, pantáto a panímámo?“

„Jestli Vám to dělá radosť a jestli tady pana Jaroše to nebude mrzeť, tedy s Pánem Bohem!“ odpověděl pantáta, a panímáma přisvědčila.

„Znáte mne, pantáto, že ctím zvyky a obyčeje našeho národa a proto rád všeho se súčastním,“ řekl Jaroš.

„Tos hodný, Jaroši, tos hodný,“ chválila jej Hanička, „aspoň uvidíš, co nám budoucnosť přinese.“

„Jistě to nejlepší, jistě,“ přisvědčovala Baruška; „ale teď už pojďme, mam v kuchyni už všecko připraveno: mísu se svěcenou vodou, olovo, lžíci ku slévání —“

„A já mám už také přichystané svíčičky, červené a bílé, do skořápek pro tebe a pro sebe, Jaroši, a uvidíme, co budou na vodě dělať,“ dodala Hanička.

„Teď už pojďme, pojďme,“ zvala Baruška všecky domácí a ti ji, jako nejstarší velitelku, uposlechli a do kuchyně se odebrali.

„Tak,“ řekla Baruška. když byla olovo na velkou lžíci položila a do ohně vstrčila; „oheň na ohništi ještě plápolá, i nebude to dlouho trvať a olovo se rozhřeje. Tak a tu je mísa s vodou svěcenou, čistou jako křišťál, hodně hluboká; tu postavíme hezky pod komín, tak a už to je. Vida, jak olovo už se rozpouští! Věru, toť dnes tuze brzy. A teď, moje zlatá Haničko, pozor, jako loni. Postav se zády hezky před mísu, vezmi lžíci s rozpuštěným olovem, sehni se a hoď olovo přes hlavu do svěcené vody; ale dej pozor, ať olovo neukápne a tě nespálí.“

Hanička vzala lžíci s olovem, sehnula se a přehodila honem rozpuštěné olovo do vody, jak Baruška nařídila.

„A už to je,“ zvolala Baruška, jak voda zasyčela, a všichni spěchali k míse.

„To sama Hanička ať vytáhne, co se jí ulilo,“ napomínala Baruška ostatních a Hanička sáhla honem do hluboké mísy a vytáhla z vody svěcené malý, krásný věneček.

„Věneček, věneček!“ zvolali všichni jedním radostným hlasem.

„Věneček! To budou svatby, Haničko, věneček znamená svatby, brzké svatby,“ vykládala Baruška, a kdosi zašeptal: „Dejž to Pán Bůh.“

Ale mimo Haničku nikdo toho neslyšel a Hanička věděla, že to zašeptal Jaroš, její miláček, a stisknuvši mu ruku dodala šeptem: „Amen!“

„Teď musí Hanička znovu zase líti; neboť do třetice všeho dobrého, tak říkávala i má nebožka matka i babička, dej jim nebe lehké odpočinutí,“ vykládala Baruška, a Hanička položila opět kousek olova na lžíci, a když bylo rozpuštěno, přehodila je opět přes hlavu do svěcené vody a vytáhla z ní — malou pušku.

„Dostaneš myslivce, myslivce,“ byla tu Baruška opět s výkladem. „A ten myslivec není nepochybně daleko,“ řekla matka. „Toť snadno Barušce hádať, když je už po zasnoubení.“

„Nevěřte tomu, panímámo, i po zasnoubení přihodí se často věci, na než nebýváme připraveni. Očekáváme-li je a potvrdí-li se jejich očekávání předpovídáním na štědrý den, pak můžeme s jistotou jejich vyplnění očekávati,“ vykládala opět Baruška a chystala olovo ke třetímu slévání.

„Tak pozor, Haničko, ať po třetí se to nezkazí,“ zašeptal Jaroš. Hanička vlila po třetí olovo do vody a už už hledaly něžné prstéčky její na dně hluboké mísy ulitý předmět, budoucnosť věštící, hledaly a našly — křížek.

„Můj Bože!“ vykřikla Hanička, a jakoby had do prstíčku ji byl uštknul, vytrhla ručku z vody, zbledla a padnuvši matce na prsa, dala se do pláče.

„Křížek — znamení smrti,“ zašeptala bolestným hlasem dobrá Baruška, a oko její zaroseně pohlédlo na oko zastrašené matky, jakoby ptáti se chtělo, zdaž i nyní lehce bylo uhodnouti, co budoucnosť přinese.

Nastalo hrobové ticho, ticho, jaké nastává, když do proudu plna radovánek, plna nejkrásnějších, nejvroucnějších tužeb a přání zasáhne náhle chladná Morana. —

„Mlč, mlč, dceruško má, vždyť znamení kříže jest znamení krásné, znamení míru, útěchy, jaké i při svatbách na oltáři Páně spatřujeme,“ těšila polekaná, slzící matka ustrašené, naříkající dítě své, dobrou Haničku, nad níž i otec i Jaroš i Baruška slzeli.

„Haničko, dobra Haničko, neplač a pamatuj, že to byla jen štědrovečerní hra, starobylý obyčej našich předků, jenž původem svým sahá daleko do pohanské doby. My však jsme křesťané, a jest-li zachováváme staré obyčeje našich předku, nesmíme jim věřiti,“ těšil Jaroš Hanu a přitisknuv chladnou ručku její ke svým rtům, vroucně ji líbal. „Neplač už, dobrá Haničko,“ šeptal, „neplač, dá Pán Bůh, že nesplní se, čeho se obáváš.“

„Vzpamatuj se již, Hano, vzpamatuj, a nech toho pláče; souží tě a souží nás a neprospívá. Pánu Bohu poručeno! Co On činí, dobře činí, a jeho vůli nemožno se protiviti,“ napomínal s těžkým srdcem otec své dítě.

„Svatá pravda,“ dodala matka a Jaroš přisvědčoval. Jen stará Baruška, slzíc, mlčela. Stála jako sloup u zdi, s rukama založenýma a vrtíc hlavou, šeptala stále k sobě: „Křížek — znamení smrti — křížek, znamení smrti. Moje ubohá, dobrá Hanička, mé dobré, zlaté srdce! Svatby, myslivec — smrť. Můj Bože, kdo z nich zemře do dne do roka? Jen kdyby už přestala naříkať, ubohá. Co však začíť, aby na to zapomněla? Ach, už mi to připadlo na mysl, musí taky Jaroš zkusiť zvěstování štědrovečerní, aspoň na to Hanička zapomene. Ale kdyby zvěstování to bylo šťastné, Hano, Haničko,“ zvolala najednou Baruška, „není zle, aby nebylo dobře. Zanech už pláče a nářku, mé zlaté srdce, a vzpomeň si na své svíčičky. červené a bílé, na skořápky a budeme si znovu hráti.“

Tak mluvíc tulila se k milé odchovance a hladila její bledé ličko a hladila její horké čelo.

A slova staré, věrné služky dobře působila. Hanička se vzpamatovala, utřela si zrosená očka a přikročivši k Jarošovi řekla: „Pojď, Jaroši, učiníme ještě, co jsem ti prve byla slíbila. Kde jsou ty svíčičky?“

„Zde, zde, má Haničko,“ zvolala Baruška a podala Haničce pět svíčiček voskových: tři červené a dvě bílé. „A zde jsou ještě ty skořepiny ořechové,“ dodala.

„Děkuji ti, Baruško, a teď rozdám každému z nás svíčičku a skořápku, a každý si na té skořápce své udělejte nějaké znamení, abyste věděli, čí která svíčička jest. A teď připevněte svíčičku do té skořepiny. Tak, a už to máte?“ tázala se Hanička.

„Máme, Haničko, máme!“

„Tak dobře, teď pustí každý tu svou svíčičku tuhle na svěcenou vodu a, Jaroši, ty zapálíš ty červené a já ty bílé svíčičky, a ty svíčičky představují naše dušičky. Komu svíčička nejdříve shasne, ten také nejdříve z nás zemře.“

„A které se nejvíce k sobě přiblíží, těch majitelé brzy za sebe se vezmou, Haničko, brzy, do dne do roka, nesmíš i na to zapomenouť,“ doložila Baruška.

„Dobře, dobře,“ dodala Hanička a pustila své dvě skořápky s bílými svíčičkami na vodu.

Po ní pustil Jaroš své tři skořápky s červenými svíčičkami na vodu, a Hanička dívala se, čí která jest, čí dušičku která představuje.

„Čí je tahle?“ tázala se.

„Moje, Haničko,“ odpověděla panímáma.

„A ta?“

„Má,“ odpověděl otec.

„A což tahle ta?“

„Má je!“ zvolala Baruška.

„A ta poslední červená svíčička, tu ta je tedy tvá a tu ta bílá je má, Jaroši, není-liž pravda,“ řekla Hanička a podávajíc Jarošovi hořící dračku, doložila: „A teď rozsvěť ty červené svíčičky, a já pak rozsvítím ty bílé, ale dej si pozor, ať každá dobře chytne a neshasne.“

Za malou chvíli hořely svíčičky a plovaly jako malinké lodičky po malounkém jezírku. A div divoucí! Svíčička Jarošova, ač nejvzdálenější, blížila se rychle ku svíčičce Haninčině. Jakoby ji lehký větérek poháněl! Všichni se smáli.

„Budou svatby, brzy svatby,“ zvolala radostně Baruška, „ale ja půjdu také na ně, půjdu do kostela, neostanu doma, věru ne, i kdyby šídla padala.“

A již staly obě lodičky se svíčičkami u sebe.

„Dostanou se, dostanou se jistě, zaplať Pán Bůh,“ radovala se znovu Baruška, „to budou svatby, veselé svatby, hlučné svatby, není-liž pravda, pantáto a panímámo?“

V tom však shasla náhle, jakoby prudkým větrem, svíčička Jarošova. Všichni strnuli.

„Všemohoucí Bože, opět zlé znamení!“ zvolala Hanička a padla do náručí Jarošova.

„Haničko, toť já snad svým dechem způsobil, já sám, náhodou shasl jsem svíci tu, toť věru žádné znamení,“ těšil Jaroš svoji dívčinu, těšil ji též otec, těšila ji též matka. Jen stará Baruška stála opět jako sloup se založenýma rukama a vrtíc hlavou, šeptala si: „Tak on tedy do dne do roka —“

„Ubohá dobrá Hanička má, do dne do roka budou svatby a do dne do roka bude vdovou. Hrozná to věštba! Bůh ti pomoziž!“

Marně těšili všichni ubohou Haničku, marně snažil se i její miláček potěšiti ji a vyvrátiti pověru — marně. Hanička plakala, a stísněná duše její nabývala přesvědčení, že Jaroš, miláček její, brzy, brzy jí odejde. A hroznou tu myšlénku nikdo z hlavinky její vypuditi a zažehnati nemohl, nikdo, ani stará Baruška.

Tak skončil, tak minul tento štědrý večer ve mlýně Javornickém.

* * *

Minul rok a svět křesťanský slaví opět svátek prvních rodičův a s ním štědrý večer — večer, kdy podařen svět božským Vykupitelem, kdy vzešlo nám světlo světla víry křesťanské.

Po celém světě křesťanském rozhostil se vážný, velebný klid, do všech rodin zalétla radosť, radosť, jakou jen tohoto večera pocítiti můžeme. Všude panuje radosť, všude, avšak v myslivně Javornické u Jarošů, panuje dnes největší snad radosť. Vždyť minul rok — a hrozná věštba, jakou křížek, na štědrý večer vloni ulitý, věštil a jakou i svíčička Jarošova, shasnuvši, potvrzovala, vždyť hrozná ta věštba se nevyplnila, a u stolu v myslivně sedí šťastný Jaroš a vedle něho šťastná choť jeho, dobrá Hanička, již si byl na jaře ze mlýna sem přivedl. A kolem nich a v kuchyni otáčí se švitořivá, stará Baruška. Nechtěla ostati po svatbách ve mlýně; že prý tam bez Haničky není žádný život, že se jí po ní stýská a že by z toho smrť měla, kdyby nemohla býť s Haničkou.

A Hanička taky takovou stále vedla, a proto šla Baruška ze mlýna do myslivny, za svou zlatou, dobrou dušinkou, jak Haničce i po svatbách říkala.

Právě teď zesedl Jaroš s Haničkou ke stolu, aby večeřeli, a starostlivá Baruška odběhla do kuchyně pro rybí polévku.

„Tak vidíš, drahoušku můj,“ řekl Jaroš k Haničce, „tak vidíš, že věštba zlá se nevyplnila. Minul rok a opět slavíme štědrý večer, jehož jsi se tolik bála, minul rok a my jsme svoji, jsme šťastni, zdrávi a spokojeni. Říkal jsem ti vždy, že pověrám nesmíme věřiti.“

„Díky Bohu, díky Všemohoucímu,“ řekla Hanička; „díky mu, že nás posud chránil a —“

„— i dále chrániti bude, zajisté, dobrá ženuško,“ dodal Jaroš.

V tom přinášela Baruška polévku na stůl a zaslechnuvši slova Jarošova, vzdychla si z hluboka a zašeptala: „Kéž by jen dnešní večer již minul. Rok jest ten tam, ale dnešní den ještě se neskončil. A do dne do roka — platí vždy věštba štědrovečerní!“

Baruška postavila polévku na stůl.

„Pomodleme se!“ řekl Jaroš, vstal a modlil se a s ním jeho dobrá Hanička i Baruška. Když se pomodlili, zasedli a Hanička chtěla dáti polévku Jarošovi. Vzala lžíci, aby nandala mu polévky. V témž však okamžiku zaštěkali na dvoře psi, a rychlé a pádné kroky po zápraží zvěstovaly, že někdo kvapem a chvatem se blíží.

„Co to? Kdo to?“ zvolala poděšená Hanička, a Baruška, strachy trnouc, zašeptala: „Zlé to znamení před samou večeří. Ještě neminul den —“

Jaroš vstal kvapně a běžel ke dveřím, které v tom se otevřely.

„A to náš starý hajný Pelikán,“ zvolal Jaroš, „co je, co se děje?“

„Pytláci,“ zvolal hajný, „pytláci vloudili se do obory a zle tam řádí. Je jich mnoho a snad nám všecko postřílí ti chlapi.“

Jaroš oblékl se rychle v teplý plášť, vzal pušku na rameno a políbiv třesoucí se Haničku, s hajným do obory, která hned za myslivnou se rozkládala, pospíchal.

„S Bohem, Jaroši, s Bohem!“ volala za miláčkem svým Hanička, a „s Bohem, s Bohem!“ zvolala též Baruška a trnouc na celém těle, zašeptala: „Kéž to není poslední s Bohem! Ten kříž a ta svíčka — a dnes končí se den a rok.“ Založila své ruce a slula opět jako sloup. Hanička klesla na židli a vloživši horkou hlavinku do svých ruček, dala se do pláče.

„Haničko, zlatá dobrá dušičko má, neplač,“ těšila Baruška Haničku, těšila ji, ale se slzami v očích a dodala: „Budeme se modliti, budeme Boha prositi, aby našeho dobrého pána chránil, aby se mu nic zlého nepřihodilo.“

„— ale ten křížek a ta svíčička, a dnes tomu právě rok a vše posud se vyplnilo, Baruško!“ naříkala Hanička a znovu dala se do pláče.

Baruška klekla vedle ní a modlila se.

Nastalo hrobové ticho.

Jen tikot hodin na stěně a praskot ohně v kamnech oživovaly jizbu smutnou, žalu plnou.

Byly to chvíle hrozné.

„Nemám zde klidu, Baruško, nemám zde pokoje. Musím ven, tam k oboře, pojď a doprovodíš mne,“ řekla po chvíli Hanička a vstavši, rychle ke dveřím spěchala.

„Pan Bůh s námi,“ naříkala Baruška, „toť hrozný večer. Kéž jen vše dobře skončí.“

A obě ženy, jak byly, ven k oboře se pustily.

Byla čirá tma, ani hvězdičky nebylo k spatření. Štěstí, že cestu dobře znaly.

Sotva několik kroků za myslivnu popodešly, zaslechly náhle několik ran z pušek. Brzy po té zaslechly volání: „Stůjte! Stůjte!“

„Toť Jarošův hlas,“ zvolala Hanička.

V tom však padlo opět několik ran rychle po sobě, a sotva poslední padla, rozléhl se po oboře výkřik hrozný, srdce rozrývající: „Můj Bože — Haničko! —“ a opět bylo ticho, hrobové, děsné ticho.

„Můj Jaroš, můj Jaroš jest střelen — jest zabit. Ó můj Bože, můj Bože, má věštba se vyplnila.“

„Kriste na nebesích,“ šeptala Baruška, Haničku křečovitě držíc, „ten křížek a ta svíčička — snad přece — přece byla by to pravda? Neplač. Haničko, zavolám na hajného, na Pelikána —“ těšila svoji dušinku a volala, seč hrdlo stačilo, na hajného.

„Pomoc, pomoc!“ zněla odpověď z lesa, „pan lesník jest střelen, pro Boha pomozte!“

„Všemohoucí, věčný Bože!“ vzkřikla Hanička a vytrhnuvši se Barušce z ruky, po hlase do lesa spěchala, na hajného stále volajíc.

A jí v zapětí byla Baruška.

„Kde jste, hajný, kde jste?“ volala Hanička.

„Zde, zde!“ odpovídal smutným hlasem starý hajný. V okamžiku byla Hanička u něho.

„Kde je můj dobrý manžel?“ ptala se hlasem plačícím, zoufajícím.

„Zde, drahá paní má, zde leží, sehněte se a dejte pozor,“ řekl hajný, a vzav Haničku za ruku, položil ruku její na hlavu Jarošovu.

V tom vyjasnilo se nebe, a měsíc prodrav se větvemi vysokých jedlí, osvítil nešťastnou skupinu.

„Jaroši, můj drahý Jaroši,“ vzkřikla Hana, a spatřivši miláčka svého krví zbroceného, vrhla se na zemi a líbala chladnoucí rty jeho, líbala studené čelo jeho.

„Můj Jaroši,“ volala opět, „co se ti jen přihodilo? Můj Jaroši, neznáš své Haničky, Haničky, která tě více jak svůj život miluje — která by vše, i smrť, za tebe podstoupila. Neznáš mne?“

„Haničko — mé dobré srdce — ten křížek — ta svíce — dohořela — s Bohem! s Bohem!“ zašeptal ubohý, nešťastný Jaroš a vloživ ruku svou na hlavu Haniččinu, dokonal, a duše jeho vznesla se tam nad hvězdy, které byly svědky jeho poslední chvíle, jeho loučení s milou, dobrou družkou, s níž tak brzy, tak brzy musil se rozloučiti.

„Můj Bože,“ naříkala Baruška, „ta věštba hrozná hrozně se vyplnila. Ten křížek — ta svíce — do dne do roka vše se vyplnilo.“

Ještě večer byl nešťastný Jaroš donesen do myslivny.

Dobra, hodná Hanička byla téhož večera vdovou, jak před rokem věštba jí věštila.

Tak skončil druhý štědrý večer v myslivně.