Vánoční album/1883/Pán a sluha

Vánoční album/1883
Ku vzkříšení	Pán a sluha	Štědrovečerní motiv

Údaje o textu
Titulek:	Pán a sluha
Podtitulek:	Upomínka z roku 1848
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 99–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byltě Pavlík v zájezdném hostinci u Valšů v poštovské ulici na Starém městě Pražském mezi služebnictvem nejposlednější. Všichni, jak nádvorník, tak sklepníci, podsudní, výpravčí dostavníků nad ním se vypínali. Jaký tedy podiv a zároveň zášť mezi nimi, když ten hrdý bohatý student, jenž si najal v prvním poschodí na celý rok nejpěknější v domě pokoj, moha mezi nimi voliti, si zvolil pravě jeho k obsluze své, ohlašuje hostinskému, že se mu z nich nejlépe líbí!

Sotva přišel domů, již také po něm se sháněl, a jeho bledá, vždy poněkud zachmuřená tvář, z níž vyčetly všecky slečinky tolik zajímavého a vábného, ihned se povyjasnila, jakmile zahlédl Pavlíkův tlustý růžový obličej, nad jehož čelem a skráněmi měl svoje tuhé ježaté vlasy trojím proudem rozdělené a vším úsilím vzhůru kartáčované, kterémužto účesu se tehdáž, to jest před rokem 1848, říkalo „à la kakadu“.

Neměl Pavlík náš jiného vlastnictví než oděv, v němž stále chodil, totiž černý vetchý fráček, z kterého byl hostinský za mládí svého vyrostl, a jenž na nikoho jiného hoditi se nechtěl než na něho, neb u Pavlíka k tomu se nepřihlíželo, že má aspoň o čtvrt lokte kratší rukávy, že není s to, by se do něho zapjal, a že je vesta pod ním rovněž pro něj krátká a úzká. Co byl na světě, nenazýval ni klobouku, ni čepice majetkem svým. Všecky chůze vykonával s hlavou nepokrytou, nechť burácel vítr jesenní, nechť zuřila vánice sněhová, a aby nedostatek ten poněkud nahradil, stal se tak bedlivým v úpravě svých vlasů. Rovněž nepoznal ni svrchníku, ni pláště, ni teplého kabátu, ni bot. Chodil stále ve střevících, v nichž se byl hostinský za svobodna učil tančit a se skvíval v besedách a bálech. Kartáčoval a leštil je tak pilně, jako svoje „kakadu“, a skoro se podobalo, že je na ně rovněž tak hrdým, ale s jistotou to nikdo tvrditi nemohl.

Zapomněl Pavlíka otec jeho, kočující brusíř, asi tříletého u Valšů. Myslil hostinský, že pro něj přece časem se zastaví, a nepátral tedy po něm, až konečně zapomněl tak jako otec jeho, že dítě do domu jeho nenáleží.

Malý Pavlík byl tak tichý a přívětivý, že ho nebylo ni v šenkově, ni na dvoře ani cítit a jevil záhy zvláštní zálibu býti lidem k službám, čímž časem se stalo, že do čeho nikomu v hostinci se nechtělo, to musil vykonati on, aniž se ho kdo na to tázal, chce-li, či nechce-li. Za to směl dojídati, co nechávali hosté na talířích a co nepřišlo již nikomu z ostatní čeládky k chuti. Mzdy neměl od nikoho ani krejcaru, třeba ho každý volal, používal, zneužíval, jakoby měl k němu jakési zvláštní právo. To bylo nějakého broukání, nebyl-li hned pohotově a bylo-li někomu několik vteřin na něj čekati! Jakých pršelo pak naň ihned nepěkných jmen, ba i štylců se všech stran! Ale Pavlík si stěžovával tak málo na svou závislosť, jako na svou chudobu, a nikdo se nepamatoval, aby se nebyla jeho ústa kdy tak usmívala, že se mu mohly všecky ty veliké bílé zuby jeho spočítati.

Leč nejen že se každý z domácích domníval, že má právo Pavlíka použiti: rovněž se domníval, že se mu může dle libosti posmát a z něho si tropiti šašky. Jak také ne! vždyť neuměl ani číst ani psáti. Jak živ nebyl ani den ve škole. Vyrostl na dvoře a v maštali mezi selskými vozy, hubenými herkami, hrubými nádvorníky, štěkajícími psy a podnapilými vozky. Nikdy neslyšel od rozumného, dobrosrdečného člověka, co se sluší. Pohlížel tedy na vše, nejsa skutečné duchem svatým pravě příliš obdařen, jako malé děcko, které teprve na to čeká, aby před ním někdo ten svět otevřel a mu objasnil, jak se v něm věci mají, jak o nich rozjímat a je posuzovat. Nadarmo však čekal na takového dobroditele. Každého bavilo jej napalovati, splésti, pomásti, a šel-li Pavlík na lep, což obyčejně se stalo, poněvadž sám nebyl schopen lži, tož pak o něm tvrdili, že není dobře v hlavě, že má někdy v ní o kolečko víc, jindy zase měné, a byl stále terčem všech špatných vtipů, jak domácích, tak hostů.

Přistěhováním se pana Soběslava Vrbíka. tak se totiž jmenoval onen bohatý student, ovšem mnoho v ohledu tom se změnilo. Nahlížela čeládka, že by pána jeho jaksi urazila, kdyby sluhu, jehož si zvolil, veřejně tupila. Ale za to byly uštědřeny tím hojněji Pavlíkovi nadávky a štylce tajně, obzvláště, co si pan Soběslav ku svému pokoji najal ještě vedlejší kumbálek, do něhož ubytoval Pavlíka, aby ho měl stále po ruce.

Netušil Soběslav, jak se cítí Pavlík v kumbálku svém hrdým a blaženým. Připadal si v něm skoro jako král, ač v něm neměl jiného nábytku než polní postel a nad ní rohatinku k zavěšování oděvu, neb Pavlík měl teď oděv. Byloť první starostí jeho pána, ošatiti jej slušně a vhodně.

Nevěděl Pavlík, jak by se mu jinak a lépe odsloužil, než že vykázal jeho botám nejpřednější ve svém budoiru místo. K nevypsání, co jim věnoval píle a starosti. Všech dvanáct párů, jimž Soběslav vládl, měl stále na deskách naraženo. Nosily se tenkráte, jak již snad ne každému známo, boty s vysokými, téměř až po kolena holeněmi, které však, jen když je švec přinesl zákazníkovi nové, byly celé vyleštěné, později leštily se jen, jak daleko je bylo vidět. Pavlík uznával však za svou povinnost, zachovati jim stále podobu takové půvabné novosti, jakoby je byl jejich hotovitel teď právě pečlivým rukám jeho odevzdal. Vyleštil je vždy celé, a to s takovou zručností a vytrvalostí, že se v nich mohl člověk zhlížeti jako v zrcadle. Také neopomenul Soběslav všecky své přately do kumbálu Pavlíkova zavésti a s tímto neomylným a nepopíratelným důkazem jeho pile a vkusu je obeznámiti. Jak se pak Pavlík na prsty stavěl a hlavu zdvihal, když jej s neskonalým smíchem ubezpečovali, že je pravou perlou, nejvzácnějším skvostem všech Leporelů, jak si vzali do obyčeje mu říkati, což mu domácí opět nemálo záviděli, vidouce v tom žehravě nové povýšení.

Pavlík se stal stínem svého pána. Dýchal jen pro něho. Celý den o jiném nepřemýšlel, než kterak by se mu zavděčil. Samo sebou se rozumí, že mu dělal vše, co mu viděl na očích. Ale brzo ho počalo při něm cosi velmi trápiti. Když totiž přišel kdosi za jeho nepřítomnosti, aby se na něj pozeptal, tož chtěje jej blíže označiti, obyčejně ku jménu jeho dodal: „Jest vysoký, bledý, štíhlý.“ Že lidé přiřkli jeho pánovi štíhlosť a výšku, bylo Pavlíkovi sice velmi vhod, ale za to se nemohl nikdy spřáteliti s tou bledostí. Bylo mu při tom vždy, jakoby jej někdo přímo k srdci bodl. Ač málo věděl, to přece věděl najisto, že jsou bledí lidé buď churavi, či nešťastni… Čím byl Soběslav?… Bylo mu trudno, přetrudno o tom rozjímati, ba jen na to si pomysliti. Čím častěji myšlénky jeho k tomuto bodu zabíhaly, tím více se v něm jaksi zamotávaly. Nemohl s nimi přijíti nikdy k žádným koncům. Spor ten jej konečně znepokojoval v míře takové, že se odhodlal s pánem svým o něm promluviti.

I otázal se ho jednou z rána, když k němu do pokoje se dostavil, aby mu pomohl s postele a do šatů, zcela přímo:

„Proč nemáte, pane Soběslave, červené tváře?“

Soběslav pokrčil s lehkým úsměvem ramenoma.

„Za to máš ty líce, jako když je namaluje,“ odvětil mu s vážným přízvukem. Vypozoroval totiž, čím vážněji se svým Leporelem rozmlouvá, tím komičtějších že se mu dostává od něho odpovědí a úvah, pro které mu byl skoro ještě milejší, než pro svou přičinlivosť a ochotu v obsluze.

„Věřte, pane Soběslave, že mne již ani dost málo netěší, když vy také takových nemáte,“ s truchlivou otevřeností Pavlík se mu vyznával, čemuž se Soběslav tak hlasité zasmál, že nemohl několik minut dechu popadati.

Ale najednou umlkl a vzchopiv se ze sedadla, na které se byl uvrhl pouštěje své veselosti uzdu, počal velikými kroky po pokoji se procházeti.

„Tedy jest na mně znáti, co ve mně se děje,“ pravil, mezitím zavadiv dlouhým, nikterakž však nespokojeným pohledem o zrcadlo, „když je to již tobě nápadno, tobě, jenž obyčejně nic nevidíš, na co ti člověk prstem neukáže.“

„To víte, že jsem pitomec a že jím asi po celý život zůstanu,“ obviňoval se Pavlík, kajícně si připomínaje, že i v tomto případě tak se bylo dělo. „Jste nemocen, všichni lidé to na vás již dlouho vidí, a já dosud ani o tom zdání, že vám cosi schází a že jsem měl dávno běžeti pro doktora. Můj ty Bože, a přec bydlí tuhle skoro vedle. Kdykoli větrám, vidím ho jíti okolo.“

A Pavlík, jakoby byl chtěl napraviti, co dosud zameškal, rozběhl se ke dveřím.

„Snad nehodláš pro doktora?“ rozkřikl se Soběslav. „Jen se opovaž!“

Ale Pavlík místo odpovědi se chopil kliky.

„Zdali vyvedeš tenhle nejapný kousek, pak jsme dnes naposledy spolu mluvili.“

Pavlík se pustil kliky a zachytil se srdce, jakoby v něm byl pocítil střelnou ránu.

„Jen to ne!“ zavzlykal. „Ale jak se uzdravíte, když nechcete o doktorovi ani slyšeti?“

„Nad mou bledostí žádný doktor nic nezmůže,“ Soběslav patheticky prohodil, přistupuje k umývadlu.

„Kdo tedy?“ doléhal Pavlík podávaje mu mýdlo a ručník.

„Již vidím,“ hořekoval Soběslav, „že nebudu míti od tebe pokoje, dokud tu mou nemoc nedostaneš z hlavy. Ale i kdybych ti chtěl pověděti, jak to se mnou dopadá: vždyť mi v jediném slově neporozumíš, v ničem nepochopíš!“

„Uvidíte, že porozumím všemu,“ vřele sliboval Pavlík. „Jak ke mně někdo promluví, koho mám rád, hned se mi v hlavě rozbřeskne, a já pochopuji každé slovíčko jeho výkladu.“

Soběslav mu pokynul, aby mu podal hřebeny a kartáč na vlasy.

„Nuže, pokušiteli,“ počal česaje si svoje dlouhé černé kadeře směle s čela na zad, což bývalo tehdy považováno za neomylný příznak genialnosti, „věz, že jsem nezbledl nikterakž následkem nemoci, neduhu, rány neb čehosi podobného, nýbrž že zbledla moje tvář, že hubnu a se přepadávám… poněvadž se mi hnusí… život.“

Pavlík se zahleděl do svého pána, jenž náhle se zasmál s onou trpkostí, již nazývaly jeho zbožňovatelky neodolatelně démonickou, takovým spůsobem, že tento nabyl jistoty, že se v jeho mozku splétá klubko neslýchaných zmatků. Poznával, že jej takto propustiti nemůže, že musí dokončiti.

„Mrzí mě život,“ pokračoval, „hlodá na mně ta jeho smrtelná nuda. Abych ti to zcela jasně pověděl, táži se každou chvíli sám sebe, proč a k čemu jsem se narodil? Vyčítám svůj život pak rodičům, přírodě, Bohu. Ano, proč jsem se narodil? Jaký kyne člověku úkol na zemi té? Žádný jiný, milý brachu, než aby seznal bídu světa toho. Mnohý se s ní spřátelí, ale já jsem jí syt, k smrti syt, mně se každou hodinou více protivuje… Jak jí uniknouti? Jak z ní se vymaniti? Cit takový, jako tento, označuje se jménem světobol či rozervanosť, ale uchvacuje pouze jen duchaplné hlavy, vynikající povahy, veliký houf ovšem nemá o něm vědomosti.“

Pavlíkovy oči se byly mezi slovy jeho mladého pána až do kořán otevřely. Znenáhla se mu otevřela i ústa.

Najednou si je zandal prudkým hnutím rukou, načež počal silně kašlati.

Kašlem tím byl Soběslav velmi nemile vyrušen ze svého sentimentálního výlevu, kteréž byly ostatně v oné době s rozmanitými variacemi mezi jistými mladými pány, se zálibou a okázalostí k cechu rozervanců se přihlašujícími, na svůj světobol nemálo si zakládajícími, skoro tak modou, jako že si česali na důkaz své genialnosti vlasy s čela, nechávajíce je volně spadávati na límce svých kabátů.

„Proč tak kuckáš?“ s hrozebným pohledem sluhu svého interpelloval.

Pavlík se patrně rozpakoval, co mu má odpověděti; konečně ze sebe zticha vypravil:

„Zaskočilo mi.“

„Že zaskočilo? Jak je to možné, když nejíš, nepiješ, nemluvíš?“ pátral Soběslav s inkvisitorskou přísností.

„Nevím, jak to přijde,“ znova Pavlík zakašlal.

„Když to nevíš, tedy ti to povím já,“ vyjel Soběslav, „ty se směješ!“

Byl to Soběslav uhodl. Pavlík skutečně se smál a zandával si ústa, by to zakryl, avšak jsa z hříchu toho nejen obviněn, nýbrž i usvědčen, nemohl již déle odolati: smích jej přemohl zahlaholiv pokojem jako zvuky vojenské polnice.

„Skutečně, ten zlosyn se směje, a co ještě více, směje se mně,“ žasl Soběslav více překvapen než rozhorlen. „Nemohu se tím tajiti, že by mne věru zajímalo věděti proč, jsi-li si toho vůbec vědom.“

„Jak můžete chtít, abych se nesmál,“ Pavlík opět se chechtal, „když vyhazujete takové šprýmy, hi hi hi.“

„Já že vyhazuji šprýmy?“ podiveně Soběslav po něm opakoval.

„Jak pak ne, hi hi hi, když říkáte, že jste se pro jiného nenarodil, než abyste poznal a zakusil bídu světa toho, hi hi hi, a tamhle na své noční skřínce máte hodinky se zlatým řetězem, za které, jak jste mi sám pověděl, jste dal tři sta zlatých, hi hi hi, a tuhle na ruce pečetní prsten a na druhé ještě tři jiné, v každém z nich kámen jako hvězda, hi hi hi, a tuhle do tobolky jste si včera tolik nastrkal stříbrných dvacetníků, že jste ji nemoh’ ani zavříti, hi hi hi, a snad přijde dnes zase dopis od pana strýce děkana s nějakou tou stovkou, hi hi hi.“

Chtěl se Soběslav na Pavlíka za jeho všetečnosť do opravdy rozzlobit a aspoň pro dnes mu dvéře ukázat, ale nemohl. Musil se vyznati proti vůli své, že jsou poznámky jeho Leporela přec jen v mnohém ohledu dosti případné. I netrvalo tedy dlouho, a pán se smál tak srdečně jako sluha jeho… a to sám sobě.

„Tys přec jen zpropadený chlapec,“ konečně dodal, „připravils mě svými tlachy zcela z nálady. Chtěl jsem dnes zůstati doma a pustiti se do důležité práce — nutno teď ji odložiti na zejtří. Uprav mi aspoň k úkolu tomu jak náleží psací stůl, dolej inkoustu do kalamáře, vyndej ze šuplete listovní papír a péra, ať najdu pak vše v nejlepším pořádku. A potom nesmíš nikoho ke mně pustiti, slyšíš!“

Pavlík se necítil nikdy tak šťastným, jako když mu pán dal jakési zvláštní nařízení; tak tomu bylo i dnes. Utřel průběhem dne asi desetkrát na psacím stole prach, vymyl kalamář, opatřil jej novým inkoustem, shledal v šuplatech papír i péra, a každému, kdo s ním se setkal, zvěstoval již teď, že nebude jeho pán dlouhou dobu doma.

Avšak když očekával druhé ráno, teď že Soběslav slavně k práci své zasedne, odešel tento tak lhostejně jako každý jiný den. Tak činil důsledně po celý týden.

„Což se do oné důležité práce již nechcete pustiti?“ tázal se ho Pavlík pokaždé, když mu podával klobouk, ale Soběslav jako když ho neslyší, otočil se na opatku, zamáchal svou hůlčičkou, zlatou psí hlavičkou ozdobenou, a podepíraje si druhou ruku v bok, ubíral se z pokoje tak hrdými kroky jako Caesar, jenž kráčí jisté slávě a vítězství vstříc. Což se s nimi nesetkával, jakmile potkal nějakou dámu?

Konečně prohodil Pavlík:

„Kdykoli odejdete, tož všecky vaše šaty, i ty, kterých nenosíte, vždy vynesu na pavlač, a třeba se mi za to na dvoře smáli, přec je každý den vyklepám. Zdá se mi, že to býti má, a co býti má…“

„Nejspíše si má moje péro vzíti ze tvé rákosky příklad, viď?“ smál se mu Soběslav.

Pavlík nezapíral.

„Jak jsi skromný! Ale co mi zbývá, než míti s tebou svatou trpělivosť a ti prominouti, co spozdilého vyřkneš, pro dobrou vůli, která ti to do úst klade?“

Pavlík tak pochlebovaně se pousmál, že se pán jeho ihned přestal naň hněvati.

„Zdali pak máš o tom tušení, co psáti zamýšlím?“ důvěrně se ho tázal.

Pavlík ovšem vrtěl hlavou.

„Chci se konečně dorozuměti s panem strýcem, aby mě přestal mučit a ubližovati.“

Pavlíkova tvář vyzrazovala opět tentýž nelíčený úžas, jako když se mu jeho pán onehdy vyznával, že bledne z bídy světa toho. V čem mu pan strýc ubližoval a jak ho mučil? Vždyť se staral o všecky jeho potřeby, platil mu byt a všecky účty, k tomu každou chvíli mu posýlal ještě mnoho peněz prý na přilepšenou. Již šel na něj tentýž neodolatelný smích jako onehdy, ale šťastně ještě v čas jej potlačil. Což věděl, co pan děkan svému synovci píše? Bývaly jeho dopisy velmi drobně a hustě psány, možná, že v nich k němu nemluvíval vždy jen vlídně, nýbrž někdy i přísně, možná, že se ho v nich tázal na to, nač se jeho tak často tázával výpravčí dostavníků, jenž byl svou sečteností po celé ulici proslulý a v domě platil za nejučenějšího člověka, totiž kdy že se pan Soběslav Vrbík učí, když jest tak pozdě do noci v hostinci, z rána do desíti hodin spí a na to celý den po Praze se prochází?

„Jak on se mi se svým smýšlením a svými náhledy netají,“ pokračoval Soběslav rozhorleně, „tak i já se mu přestanu konečně svými názory a zásadami tajiti. Nechť udělá na to svým dědicem, koho z bratranců mých bude chtíti! Svoboda moje mi jde přec jen nad jeho tisíce.“

Pavlík nespouštěl s pána svoje napjatím až na vrch čela vyvalené oči.

„Chce ze mne míti nejen studovaného člověka, nýbrž i slavného muže,“ obviňoval synovec ujce velice trpce. „Ale zdali pak také víš, co to je „slavný muž“?“

„Nejen že vím, já již také slavné muže viděl,“ pochlubil se Pavlík nemálo rozradostněn, že mu lze pánovi tenkráte tak uspokojivě odpověděti.

„Ty žes slavné muže viděl! Prosím tě, kdy, kde a koho?“

Ale Pavlík se nedal nedůvěrou tou másti.

„Znám pana barona, jenž bydlí tam nahoře v ulici v lom jednopatrovém domě, kde mají nad vraty sv. Jana; pak znám pana tandlíře…“^[1]

Soběslav mu prorval další řeč výbuchem neskonalého smíchu.

„Nebyl bych přece jen řekl, Pavlíku, žes tak tuze na hlavu padlý,“ vypravil konečně ze sebe. „Když je někdo šlechticem, či boháčem, proto ještě není mužem slavným, hochu! Slavným se stává, dle výroku mezi lidmi běžného, člověk jen duchem a skutky svými, nikoli penězi a rodem.“

Pavlík sebou trhl.

„To by tedy mohl každý chuďas slavným se státi,“ hlesl ostýchavě, jakoby se smělosti v otázce té se skrývající sám lekal.

Soběslav chvíli se rozmýšlel, než mu odpověděl:

„Inu ovšem, ale dříve musíme rozebírati, co na té slávě vlastně je a stojí-li skutečně za to, aby se člověk po ní pachtil.“

Pavlík přeložil ruce křížem přes prsa, pohlížeje na Soběslava jako věřící na kněze, jenž se mu chystá zjeviti jakési posvátné tajnosti své víry.

„Jsoutě lidé, kteří pro trochu slávy by život dali a mnohdy jej i dají, jak vidíváme hlavně při válkách,“ jal se mu Soběslav kázati, natahuje se při tom co nejpohodlněji na pohovce své. „Ale u osob chladnokrevných, bystrozrakých, rozvážných, jako na př. jsem já, u těch má méně ceny, než dým jejich doutníku. Co má člověk z toho, když přispěje k vyhrání jakési bitvy? Že jeho jméno na to se objevuje v novinách, že se vytiskne v dějinách, že lidé, kteří jej znají, po něm se ohlížejí, kdežto ti, kdož ho neznají, kolem něho tak lhostejně se ubírají, jako kolem některého patníku!“

Soběslav hodil co nejopovržlivěji hlavou, než pokračoval:

„Avšak takové to není jen při bitvách, dopadá to s ní i v každém jiném ohledu bledě. Kdosi na př. sepíše knihu nad míru učenou. Napsal ji pro každého? Nikoli. Stane se přístupnou jen několika vzdělancům, a těm tisícům, statisícům, ba milionům lidí ostatních není ničím. Ba snad jsou šťastnější a spokojenější ti, kdož jí nepoznali, těch, kdož ji poznali, skrývá-li se v ní totiž nějaká hlodavá záhada. Ale dejme tomu, že by kdosi složil knihu všestranně užitečnou, jak dlouho potrvá přec jen její cena? Věda stále pokračuje, názory se tříbí, za málo let napíše kdosi mladší a tudíž i vzdělanější svého předchůdce něco důkladnějšího, a jeho předchozí může Bohu děkovati, jestli se jen zapomene, nestal-li se teď dokonce směšným. Tak je to i s každým uměleckým plodem. Co se líbilo druhdy, nás teď nudí, co naše předky nadchnulo, zda se nám nevkusné. To věčné krásno v pracích takových jest jen zbožnou lží.“ A pronášeje tento znamenitý výrok, Soběslav ještě pohodlněji, ještě povržlivěji na pohovce se natáhl, načež sluhy svého přísně se otázal: „Stojí to tedy za to, aby člověk za slávou se honil, jí obětoval svou snahu, svou píli, svoje zdraví, svůj život, jak si toho žádá strýc? Ano, on činí ještě více, on mě skutečně moří a trápí, neb vzal si do hlavy a nechce žádnou mocí od toho upustiti, abych se stal nejen slavným mužem, ale ještě k tomu proslulým vlastencem. Člověku v pravdě vzdělanému platí každá civilisovaná země stejně a pramálo v tom spatřuje noblessy, staví-li kdosi národ svůj nad každý jiný, naopak, vidí v něm nezdvořáka. Ale strýc smýšlí ovšem jinak. Dal mě pokřtíti Soběslav podle knížete, jemuž říkali kníže selské, pro jeho příchylnost k lidu, což v očích strýcových velmi skvělou vlastností, u mne však nespravedlivostí, neb mocnář se má ke všem stavům národa svého stejně chovati. Co mne se týče, věru nenahlížím, proč právě mně má jíti český sedlák nad každého jiného člověka, a co mně do toho celého lidu vlastně je?“

Pavlík mu naslouchal všechen zkamenělý. Jeho veliké oči plály podivným ohněm, v jeho nebohém mozku to patrně mocně vířilo.

„Omlouvám strýce, že je tak výlučným, jen tím, že bývalo dětinské češství za jeho doby módou, ale nynější pokolení hledí zcela jinak na svět, než oni staří pánové. Poznali jsme nicotu života a také nám ničím není. Jistý Francouz, Musset se jmenuje, řekl v jednom svém spisu za všecky svoje nynější současníky: „Kdyby nebylo umírání, ani okamžik bych nežil.“ Tak cítíme i my. Žijeme, poněvadž je to nepohodlné a někdy i nejisté, chce-li se člověk sám o život připraviti. Myslíme, že činíme dosti, nevyhýbáme-li se tomu, naskytne-li se nám příležitost státi se jiným užitečnými, ale neženeme se do toho. poněvadž se nikdy neví, jaké následky i čin za dobrý prohlášený míti může a neobjeví-li se v jeho zápětí více zla než prospěchu. Ostatně není každý tak nazvaný šlechetný skutek jen tolik, čím je kapka v moři? Vše to, ovšem mnohem důkladněji a obšírněji, hodlám napsati panu strýci, abych měl před ním pokoj. A i ty snad konečně nahlídneš, že mi k tomu zapotřebí zvláštní rozvahy, pročež přestaň se svým naleháním a napomínáním. Jest mi čekati, až se opět vrátí pravý k tomu okamžik, který tys svými spozdilými řečmi tenkráte zapudil.“

A Soběslav vstav s pohovky, předstoupil před zrcadlo, kdež podrobil svou celou postavu velmi přísné kritice. Dopadla asi zcela uspokojivě, neb nemohl se ubrániti úsměvu.

„Nechť má strýček na tom dosti,“ pokračoval načechrávaje si v týle svoje kučery, „že jsem vždy jednohlasně volen do výboru všech našich elitních plesů, že se o mne trhají ve společnostech, že o mně říkají, že ozdobuji Prahu a že se mi to také z mnohé strany více, než mi milo, dokazuje. Což nenáleží k takovým úspěchům také zvláštní důmysl, vynikající duch, nevšední obratnost? Jest každý s to, tímto spůsobem se státi na slovo vzatým? Nemám v ohledu tom soka: kdo zná elegantní Prahu, mi to dosvědčí, a bude-li strýc chtíti, tož mu to pošlu písemně, na sta podpisy nejkrásnějších ruček potvrzené.“

A více ještě než jindy odcházel dnes Soběslav jako Caesar, jemuž plný počet vlastních vítězství znám není. Ani si v opojení svém nepovšiml, že mu Pavlík nepodal dnes ni klobouku ni hůlky a že před ním jako jindy dveře neotevřel.

Stal hoch pořad nepohnutě na témže místě, kdež byl od něho slyšel, že nejsou ni šlechticové, ni boháči ještě slavnými lidmi, nýbrž jen ti, kdož se proslavují duchem a skutky svými.

Taktéž nepozoroval Soběslav, že se stával Pavlík od oné rozmluvy mnohem málomluvnějším než býval. Neměltě k tomu vlastně ani času. Nastal totiž advent a s ním doba tanečních hodin. Byltě zvolen za předsedu sboru mladých mužů, kteří se zapřisáhli, že do jejich kruhu budou jen ty nejkrásnější a nejbohatší dívky za tanečnice pozvány. Každý nahlédne, že to nebyla maličkosť přísaze takové dostáti. Kdyby nebylo Soběslava bývalo, jenž se uvázal, že půjde zvát všude tam, kde měli jeho soudruzi pochybnosť, že budou vítáni, také by byli sotva slib svůj splnili a místo cti jen posměch utržili.

Ale on přemáhal všecky překážky. Před který dům on přijel v bledožlutých rukavičkách a bílé kravatě, tam umlkla hrdosť a pánovitosť veškerá, tam se před ním otevřely dvéře do kořán, tam se položilo jeho pozvání okázale na první místo ozdobného stolku mezi okny, připraveného pro podobné zajímavé tiskopisy, určené zabodati se co nejostřeji do oči méně obletaných a slavených soupeřek.

Považováno za skutečnou nemožnosť, obdařiti pana Soběslava Vrbíka kdesi košem: on to věděl, a ač byl nad bídou a nicotou světa toho v každém ohledu povýšen, ač mu byly tváře zbledly, když poznal prázdnotu jeho, přec nikoho nezakřikl, když mu to opakoval, ba skoro se podobalo, jakoby byl na to do opravdy hrd. Na všechen spůsob si však žádal, aby byl na to hrd pan strýc děkan, nevymáhaje na něm žádných skvělejších a slavnějších skutků, ač se nebyl dosud k onomu zamýšlenému dopisu pro něj odhodlal. Měltě, jak již praveno, jiných povinností před rukama, a nestalo se teď ani jednou, že by se byl před půlnocí domů vrátil.

Čekával na něj se sloupkem a sirkami Pavlík v průjezdě v malé síňce vedle šenkovny, kdež sedával výpravčí dostavníků, zapisuje tam za dne do sešitu zamaštěného, kdo se mu přihlásil pro dnešní a zítřejší jízdu, a kdež se večer při lojové svíčce přebíral v knize tištěné, neméně zamaštěné, vydané na papíře tak hnědém a hrubém, jako byl onen sešit.

Někdy vzhlédl od knihy k Pavlíkovi a poklepávaje pochvalně na její desky, pravil nadšeně:

„Tohle je kniha!“

Jindy si hoch toho málo všímal, odpovídaje mu pouze širokým úsměvem, přívětivým ale prázdným pohledem. Po oné rozmluvě bývalo však mezi nimi jinak.

„A co v knize té stojí napsáno?“ dychtivě tázával se Pavlík.

Výpravčí mu velmi rád vyhověl, pouštěje se do vypravování.

Bývaly to z největší části tehdáž velice oblíbené tak nazvané rytířské romány, které čítával, pojednávající obyčejně o některém dobrodružství mladého šlechetného muže, jenž zahořev pro vlasť, víru či krásnou dámu, vydává se do světa, by obhájil svého ideálu pravdy či lásky, snášeje za něj všecky možné útrapy, ano vězení i smrť.

Pavlík mu naslouchal jako zkamenělý, třeba nebyl s to chod vypravování jeho vždy stopovati, třeba velmi často nevěděl, oč vlastně se jedná, třeba na mnoze neznal ani pojmenovaných v povídce předmětů.

Avšak když slyšel o tak znamenitých bojovnících, někdy ze selské krve pošlých, tu a tam i o synech katův, zemězrádcův, prostých vrahův, kteříž takto smýti a odpykati se snažili vinu otcův, podobávalo se mu, že z knih těch zaznívá k němu totéž heslo, kteréž se mu nepřestávalo v srdci ozývati, co bylo uklouzlo Soběslavovým rtům, totiž že skutkem lze každému, i tomu nejnižšímu, nejposlednějšímu, nejzavrženějšímu státi se slavným mužem.

A zatemnělá, začouzená jizba, naplněná dýmem z hrubého tabáku a čoudem špatných olejových lamp ze šenkovny sem se táhnoucím, zahořela pak před ním svitem ranní záře, z jejíhož míněného nitra se vynořovalo cosi proň dosud sice neurčitého, naprosto nenaznačitelného, metajícího však na tisíce zlatých paprsků do jeho oslněného zraku, do jeho omámeného mozku, do jeho srdce, chvějícího se v pocitu nevýslovně slastné předtuchy.

Tak minula doba zimní, nebe se rozmodralo, slunce se počalo neobyčejně jasně a skvěle usmívati, jakoby mělo letos cosi velmi potěšitelného za lubem, čímž lidi co nevidět překvapí a obdaří, oteplený průzračný vzduch naplnil se vůni a pražské ulice kytičkami z violek v rukách bosých bledých dětí, po nichž každý sáhl s takovou dychtivostí, jakoby mu ještě jiného a více zvěstovaly než příchod jara.

Bylo tomu skutečně tak. Nastal březen r. 1848, na obzoru národů zašlehla záplava, nad jejich hlavami, tak dlouho pod jhem libovůle jednotlivců mocných schýlenými, zaskvěl se první paprsek zlaté jitřenky svobody.

Jednoho dne, když se dostavil Pavlík zase do průvanité, vlhké v průjezdě jizby, vězení na vlas podobné, která se proň byla stala Eldoradem, držel výpravčí místo knihy arch novin v ruce.

Mívalať uhrovitá tvář jeho vždy jiný výraz, aspoň v očích Pavlíkových, než tváře jiných lidí, ale tenkráte v ní spočívalo ještě cosi tajemného, co jindy v ní nebývalo a nad čímž se hoch ihned zarazil. Nevěděl, jak by se ho otázal na to, co se děje, a že se cosi kromobyčejného děje, o tom byl téměř přesvědčen.

Ale než se na otázku svou rozmyslil, hledaje k ní jak obyčejně vhodných slov a výrazů, nebylo na ni více času. Počala se jizbička znenáhla plniti sousedy z okolních domů, a výpravčí se jal k jich žádosti noviny jim předčítati.

S Pavlíkem se zatočila hlava, vše kolem něho tonulo dnes v mlze. Slyšel, co čte výpravčí, rozuměl veliké části slov pronesených, ale nemohl se nikterak vpraviti do jejich smyslu.

Všechen pomaten vedl svého pana dnes po schodech vzhůru do jeho pokoje. I tento byl jiný než jindy, i on pronášel, čemu Pavlík nikterakž nerozuměl, a žádal si na něm věcí, jichž úkol nebyl s to pochopiti. Poslal jej na příklad, aby se podíval do nejposlednějšího šuplete prádelníku, zdali tam leží kord, který měl na maškarním plesu, a když mu jej přinesl, počal jím okolo hlavy máchati. Ale jakoby se byl svého počínání zalekl, tak rychle kázal, aby jej zase zabalil a schoval, ohlížeje se plaše k oknům, jsou-li opony u nich spuštěny.

Leč netrvalo ani pět minut a zase se musil jíti Pavlík podívat do jeho šatní skříně, zdali nezapomněl pušku doma na prázdninách a stojí-li tam skutečně v rohu. Když ji Pavlík šťastně nahmatal, taktéž si jí žádal do ruky, a když mu ji hoch přinesl, mířil jí lak prudce na všecky strany, že Pavlík polekaně uskočil, ač věděl, že není nabita.

Co to melo znamenati? Co znamenaly ty časté spěšné návštěvy jeho přátel, ten tajemný při nich šepot? Co znamenal ten ruch na dvoře, v šenkovně, na ulicích? Vždyť se přece jindy lidé na potkání nezastavovali, neměli si stále co povídat, nesestupovali se ve skupiny, neseřaďovali se, vydávajíce se společné někam, aniž mohl Pavlík z jejich posuňků uhodnouti a se domysliti, kam. Vždyť si ho výpravčí teď ani nevšímal, pořád byl obklopen, pořad udílel nějaké rady, objasňoval, vykládal, domlouval, vymlouval, o knihách nebylo mezi nimi již po mnoho dní ani řeči.

Kolikrát byl Pavlík uchystán k otázce, ale odhodlav se k ní vždy tak těžce a nemotorně, vždy někým jiným odstrčen či přehlušen býval. S jeho pánem již dokonce nebylo možno se dorozuměti. Hovořil k němu, jakoby předpokládal, že mu jest cosi velmi důležitého, rozhodného povědomo, a neměl o tom zdaní, že Pavlík dosud neví, co se kolem něho vlní a kvasí.

Odbývala se významná schůze u sv. Václava, první to rozhodný čin a krok po tolikaleté ztrnulosti. Sestoupil se národní výbor, tisk se uvolnil, rokováno o adresse k vládě, Praha si troufala po půltřetím století konečně zas jednou nahlas mysleti, doufati, a i ten nejnetečnější člověk jal se sledovati kroky ducha času. Každý se ohlížel po novinách, každý po nich volal, každý měl svoje o nich mínění, rokuje o nich s jinými, a kdož jich sám čísti neuměl, obětoval na ně nejen jednu hřivnu, nýbrž i druhou tomu, kdož by mu dovedl smysl jejich tlumočiti.

Konečně se poněkud vyjasnilo, díky každovečerním výkladům výpravčího, i v hlavě Pavlíkově. Pochopil, že se jedná o jakési veliké obrození, že se má všem lidem lépe dařiti než až dosud, že má míti chuďas totéž před soudem právo jako boháč, že má býti hodný občan hodnému občanu ve všem roveň. Nikoli nízký rod, nikoli chudoba, jen zločin že bude lidi od sebe děliti, jen on že bude pro ně hanbou a jim při postupování ve světě závadou. Aby se veliká věc ta šťastně provedla, žeť však mnoho namahání, mnoho opatrnosti potřebí, ale nebylo pochyby, že se zdaří, vždyť sám císař pán to chtěl a slíbil, že všecky zákony k tomu se táhnoucí potvrdí, jen až se na sněmích, kde bude vedle knížete zasedati třeba jeho pastucha, o nich usjednotí — a tomu šťastnému obratu věci že se říká konstituce.

Byly to přejasné dny nejradostnějších nadějí, nejčistšího zápalu, kteréž tenkráte nad Prahou se zaleskly! Výpravčí skoupil den co den všecky veřejné listy, nač všichni domácí lidé a sousedé se skládali. Nejdřív je přečetl sám, načež pak obsah jich vysvětloval. Každý z posluchačů měl právo se zeptati na to, co nevěděl, nikdo z ostatních se nestal tím netrpělivým, neb znal výpravčí vše tak odůvodniti, že člověk, třeba by tutéž věc byl již desetkrát po sobě slyšel, znovu rád ji vyslechl domnívaje se, že teď teprve trefil vypravovatel do černého, teď že je teprve myšlénka v ní se skrývající jak náleží jasna a průzračna.

Nejčastěji se tak dařívalo ovšem Pavlíkovi. Byltě ve stálém rozechvění, podobalo se mu, že se stává od hodiny k hodině s ostatními jiným člověkem, že již není možná, jak mnozí se obávali, aby nastaly zase doby temné, poměry těsné, porobenství a útlak. Věřil s oněmi, kteří před sebou viděli jen blahou budoucnosť, jen světlo nezaniknutelné, jen den bez noci.

Jak se těšil, že přestane teď pán jeho blednouti. Což neměla vzíti bída světa toho za své? Jak radostně si poskočil, když zkoušel Soběslav jako legionář bílý klobouk s vlajícím na něm chocholem červenomodrobílým, jsa opásán oním krásným kordem, jejž si byl koupil pro poslední maškarní ples! S jakou chutí letěl ke krejčímu, by přišel pána jeho změřit a mu ušil ke klobouku a kordu celý oděv z temnomodrého aksamitu, a jak se smál, když mu přinesl k tomu švec shrnovací boty až přes kolena se stříbrnými ostruhami! Nemohl se ani nasytiti brnkati s jejich kolečky, aby se stále tak rychle otáčely, že nebylo možno sledovati je okem.

Když Soběslav vyšel poprve ve svém novém malebném kroji, na který byl pan děkan co nejštědřeji peníze zaslal, tož zůstávali lidé státi, pohlížejíce za ním, dokud nezmizel za rohem. Nebylo lze věru si představiti zajímavějšího nad něj zjevu mladistvé statečnosti, což bylo však také jedinou věcí, která Soběslava s jeho osudem smiřovala.

Časně ráno vstát, cvičiti se několik hodin ve zbrani, státi Bůh ví jak dlouho na stráži, míti v noci při každém počasí hlídku v ulicích, unaviti se až do úmoru, opáliti se až do černá: nemohlo mu přece býti ani dost málo po chuti. Především mu však nebylo po chuti, kázala-li toho potřeba neb příležitosť, aby ku spolustudujícím, kteří si jej byli vyvolili za jednoho ze svých vůdců, promluvil, aby je povzbudil a nadchnul. Kde mohl, tomu se vyhnul, neb nenalezl nikdy jiných slov, než výrazy mdlé, opotřebované, všude se ozývající, které spíše uspávaly než elektrisovaly a při nichž by se bylo sotva tleskalo, kdyby se nebylo vědělo, že jakmile zakonči, odněkud se přivalí mohutné vědro, a že posluchači budou vyzváni, aby pili na zdar nové doby a všech jejích nadějí.

Jak často si při tom pravil v duchu, k čemu že ta vřava, ten vír, všechen ten rámus? Býval zcela spokojen stanovami společenskými, nepřál si pro svou osobu žádných proměn, ba naopak, byl by chtěl, aby tak jako dosud na vždy s ním zůstalo. Vzpomněl-li si na svůj světobol, s takovou okázalostí vždy na odiv stavěný, tož si rychle namítal, že se jeho pohrdání životem vztahuje k něčemu zcela jinému než k poměrům veřejným, na nichž mu nikdy nezáleželo, že jeho myšlénky tíhnou kamsi hlouběji k samému jádru věci, slupka její že mu vždy bývala lhostejnou. Bylo mu někdy, jakoby se mu děla veliká křivda, že má cosi chrániti, střežiti, pro něco pracovati, se snažiti, ba snad dokonce i bojovati, po čem mu vlastně pranic nebylo, o co ani dost málo nedbal, a často o tom usilovně přemítal, kterak by se z toho všeho jen poněkud se ctí vyzul.

Ach, bylo by to šlo, na všechen spůsob by to bylo šlo, kdyby nebylo pana strýce děkana bývalo. Zdětinštěl dobrý ten muž nadobro samou radosti nad blaženou budoucností českému národu kynoucí a zapřísáhal jej zcela bezcitně a bezohledně, aby obraně její, kdyby toho potřeba kázala, neváhal obětovati svou krev. Jak rád že by byl on na místě jeho! Jak že mu závidí jeho mladosť, jeho činnosť, jeho úkol! A tak nemluvil jen jako příbuzný, tak mluvil i jako kněz.

Ale jakmile zaslechl Soběslav na ulici zase hlasitý výkřik údivu z krásných úst, když za ním běžel celý pluk kluků, mezi nimiž byl znám pod názvem „ten krásný od Valšů student“, když množství, jehož řadami táhl v čele svých šiků, vždy jen na něho ukazovalo, pro něho mělo oči, označujíc jej hlasitě jakožto rozeného náčelníka celé té švarné omladiny, když zaslechl stále kolem sebe zaznívati: „Toť náš Achiles!“ „Nikoli, to Břetislav sám!“ „Ne, jestiť to Beneš Heřmanov vtělený!“ „Mně se zas podobá, že nemohl Záboj jinak hleděti, jinak si vykračovati!“ — tu zas náhle zapomněl, že mu jest snášeti tolik nepohodlí, že mu jest tak záhy vstávati, že trpí jeho pleť úpalem slunce, že se mu vytahují na bílých, dosud tak pečlivě hýčkaných rukách velmi nepěkně tlusté žily, ba zapomněl, že může snad přece jednou z toho, co je dosud jen hrou, státi se perná pravda a že mu snad nebude jeho kord a jeho puška vždy jen sloužiti za koketní ozdobu. Zapomněl krátce na vše nepříjemné a cítil se býti v jediné osobě všemi těmi hrdiny, bohatýry a polobohy, k nimž býval přirovnán, ba, cítil se ještě něčím vyšším, čímsi zcela výminečným, jakousi veličinou v dějinách dosud neznámou, bytostí zahajující nový vznešenější druh lidstva.

Avšak ještě velebnějším, znamenitějším než sám sobě, zdál se ode dne ke dni Pavlíkovi. Vždy si kolem něho tleskaje zatančil, když stál před ním zplna ustrojen; avšak o svatodušní pondělek, kdež se chystal Soběslav na onu velikou mši, která měla býti pod širým nebem na Václavském náměstí sloužena na počesť a zároveň i na rozloučenou cizím přemilým hostům, již se dostavili do zlaté matičky Prahy k sjezdu slovanskému, tu by byl nejraději před ním poklekl.

Podobal se Soběslav Vrbík dle výpovědi všech, kdož tenkráte jej spatřili v kabátci z nejjemnějšího bílého sukna a ve skvostné stříbrné zbroji, prý na vlas archandělu Michaelu, jak vede svoje pluky Luciferu vstříc, a šeptali si, že mu připadne asi co neviděti podobný úkol, podaří-li se totiž reakci velmi vážně tu a tam se opovídající kletou hlavu svou směle a vzdorně pozdvihnouti.

Dlouho to trvalo, než Pavlík po odchodu pánově dojatí to v sobě tak dalece přemohl, že mu bylo možno dáti se do uklízení jeho pokoje. Ale šlo mu to velmi volně, bral dnes každou věc se zvláštní šetrností do ruky, zdálo se mu, že je tu v kostele, kdež každý předmět zasluhuje zbožné úcty, kdež doznívá jakýsi nápěv vážný, velebný, kde plane ve vzduchu cosi neviditelného, posvátného, co vniká až do hloubi duše posvěcujíc ji. A jeho mysli rozčilené výklady výpravčího i živými jeho rozmluvami s posluchači dychtivými a rozechvěnými, v nichž teď ne vždy jen naděje, nýbrž i obavy se ozývaly, mezi nimiž v posledním téhodni nebylo téměř o jiném řeči, než že se chystají na národ nové nástrahy a léčky, zdálo se jako ostatním, že jeho pán povolán skoliti draka zpátečnictví, hotovuje-li se skutečně udáviti mladou svobodu, a vzdával mu již teď v tiché, tklivé té chvíli ohnivý za to hold.

Nepovšimnul si, že padlo v dálce několik střelných ran, že se počínají lidé na ulici sbíhati, jim napjatě a úzkostlivě naslouchati, že se šíří odněkud jakýsi záhadný, zmatený ruch, jenž, čím více se blíží, tím více se proměňuje v divoký ryk, jímž pronikají vášnivé kletby, ustrašené volání, pláč žen a dětí, povely příkré, vyzvání hřímavá, naplňující konečně celé okolí.

Právě chtěl Pavlík spěchati k oknu, by se podíval, co se to v ulici děje, tu se rozlétly dvéře a Soběslav se do nich vřítil, siný, uštvaný, jak se podobalo k smrti znavený. Téměř bez sebe padl na sedadlo.

„Můj Bože, pane Soběslave,“ zahořekoval Pavlík, klesnuv před ním na kolena, „co je vám, co se to děje dole v ulici? Stalo se kdesi nějaké neštěstí a přišel jste při tom k úrazu?“

Soběslav odhodil klobouk s hlavy, a Pavlík viděl, že jsou vlasy jeho potem smáčené a kterak mu ve skráních buší krev.

„Nevím, co se to děje,“ zasípal hlasem, chraptivým během a umdlením; „když jsme se ubírali ze mše, ochuravěl jsem nejspíše strašným vedrem… nejsem si ani vědom, kterak jsem se doplížil domů… slyšel jsem jen hrozný povyk za sebou…“

„Upravím vám ihned postel,“ rozhodoval Pavlík starostlivě a již mu počal odstýlati, „musíte ulehnouti, abyste si odpočinul a opět se vzpamatoval. Poběhnu pro doktora, ale jak se k němu dostanu, můj ty Ježíši!“

Chtěl Pavlík totiž u oken spustiti opony, aby světlo churavému pánovi nepřekáželo, při čemž však nemálo užasl nad divadlem, před ním se rozhrnujícím. Přebíhali po ulici studenti, členové „Národní obrany“ a jiných spolků, kvapili od domu k domu, svolávajíce jeho obyvatele a nařizujíce lidem k nim se hrnoucím patrně, co se teď stati má. Několik mužů se od skupin těch rychle vzdálilo a za chvíli vyvlékli vůz od Kuchynků, který zvrátili u vchodu do solné uličky,^[2] načež přitáhli druhý, třetí…

„Hej, Pavlíku!“ křikl najednou kdosi z dola k hochovi do okna. „kde je tvůj pán?“

Byltě to jeden z nejdůvěrnějších přátel Soběslavových, jenž spatřiv jeho sluhu v okně takto naň zvolal.

„Řekni, že nevíš,“ zaúpěl Soběslav, mrštiv sebou do postele, kdež zahrabal hlavu hluboko do peřin.

Pavlík pokrčil ramenoma.

„Zlá to novina, že ho tu není? Kdepak asi uvázl?“ horoval dole mladík. „Měli jsme umluveno, kdyby cosi se sběhlo, on že si vezme zákoutí to na starosť.“

„Jen zdali nepřišel v té šrůtce někde k úrazu,“ obával se ten i onen z okolostojících. „Sotva jinde by se obmeškal, když vzal na sebe tuto povinnosť.“

„Doufám, že se co neviděti dostaví, zatím se starejte vy, aby ti zrádcové nás z nenadání nepřepadli,“ rozkazoval přítel Soběslavův. „Tato ulička se musí zatarasiti co možná nejvýše, s chutí tedy do práce, bratři, než Soběslav se vrátí, aby o obranu této hradby s námi se postaral! Jest průchod ten velice důležitý, tudy by se mohlo vojsko snadno prodrati až do srdce Starého města. Ale teď spěchám vypravit posla, jenž by po Soběslavovi se ohlédl a jej buď přivedl neb aspoň zpráv o něm podal. Na štěstí zná krásného studenta od Valšů skoro každé dítě.“

A mladík odkvapil, aniž byl Pavlík dosud s to od okna se odvrátiti, ač mu to jeho pán zuřivě poroučel. Musil chtě nechtě naslouchati úryvkům toho, co v ulici se vypravovalo, totiž kterak byl průvod slavnostní, vraceje se z Václavského namésti, od vojska přepaden, jak se začalo do účastníků jeho stříleti, jak má býti všemu konec, opět veta po všech vymoženostech poslední doby, jichž si byl národ přec jen cestou zákonitou dobyl, jak hodlají nepřátelé jeho mocnáře přemluviti, aby byli potrestáni ti, kteří si troufali jich na něm si žádati, že není tedy jiné pomoci než opříti se úkladům oněch škůdců v boji přímém a hájiti sotva dobytých svatých statků krví a duší. A mezi tím opět a opět voláno, kde že je Soběslav, zdali ještě nepřichází, kdy že přijde, aby vše řídil a uspíšil?

Pavlík zprudka od okna se odtrhl, zamířiv k loži svého pána.

„Vy musíte vstáti!“ doléhal naň přidušeným hlasem, při tom byl tak změněn ve tváři, že ho Soběslav sotva poznával. „Vy se musíte ihned ozbrojit a nám tam dole ukázati, kterak se máme brániti, kterak obhájiti naší svaté věci!“

„Což nevidíš, že jsem churav a že se hnouti nemohu?“ zasténal Soběslav.

„Jen pojďte!“ s horečnatým spěchem Pavlík opakoval.

„Což mne chceš připraviti o život, blouznivče?“

„A co se má stati v ulici, když tam nebude žádného vůdce, který by lidem velel, vše předpovídal, na vše je upozornil?“ plakal Pavlík.

„Nechť tam velí, kdo chce, já nemohu. Nebudeš přece na mně žádat, ty, o němž každý myslí, že mi jsi až k smrti oddán, abych dal svůj život pro cizí lidi v šanc, abych se uvrhl v neštěstí o věc, do které mi pranic není, jež mne ani dost málo nezajímá?“

Pavlík si utřel oči, vrhnuv při tom na pana svého dlouhý, záhadný pohled, načež shodil svou kazajku, vjel do pánova kabátce; s touže rychlostí sáhl po jeho vysokých botách, opásal se jeho kordem, strhl se zdi pušku, nastrkal si do kapes náboj a popadnuv jeho bílý, trojbarevnými pery ozdobený širák, vtlačil si jej hluboko do čela.

Soběslav na něj hleděl jako u vyjevení. Přetvořoval se Pavlík každým kusem jeho oděvu, do kterého se střelhbitě bez jeho dovolení, bez ohlášení, co by měla maškaráda ta znamenati, oblékal. Jsa hotov, stál před ním skoro tak vysoký a štíhlý, jakým byl on sám.

Uchvácen proměnou tou tak náhlou a téměř zázračnou, nebyl Soběslav mocen jediného slova, a Pavlík vylétl ze dveří beze všeho objasnění, kam že to hodlá a co vlastně zamýšlí.

Radostné pokřikování uvítalo hocha, sotva v průjezdě se objevil.

„Dobře, že konečně jdete, pane Soběslave!“ voláno na něj se všech stran. „Uloženo nám vaším soudruhem, abychom opevnili solní uličku, než sem přibyde vojsko, jež ji bude chtíti snad obsadit, a my nevíme, jak do toho.“

Pavlík se ohlédl po výpravčím dostavníků. jenž právě dal z hostince vyvážeti svou archu Noemovu a některé jiné, jež byly již dány do výslužby.

„Nehněvejte se, pane Soběslave,“ volal při tom na něj, „nemohu vám sloužiti ni svou osobou, ni svými dostavníky. Právě se dovídám, že nás jest na nejvýš potřebí tamhle u přívozní uličky, kudy se muže vojsko zrovna tak dobře dostati jako tudy, nebudeme-li tam na stráži. Najdete u Kuchynků^[3] ještě pro barikádu povozů dosti. O Papouškové lázně se nestarejte; tam staví barikádu pískaři a mlynářští ji obsadí.“

Pavlík mu pokynul rukou, aby se déle neobmeškával, avšak takovým posuňkem, jakoby byl Bůh ví jak dlouho poctěn hodností vojevůdce a v ní již dávno obezřelý a zkušený. Závoj, který byl dosud na mozku jeho spočíval, proměňuje se tak často v jakési kovové brnění, každému volnějšímu hnutí a vzletu v něm se vzpouzející, náhle se při tom protrhl a pozdvihl.

Bystře si prohlédl materiál válečný jemu k disposici daný i mužstvo, s nímž měl úkol svůj provésti. Znal každého téměř osobně, avšak nikdo nepoznával jeho, každý jej měl v tom náruživém víru, v tom hlučném zmatku za to, zač se svým oděvem vydával, nikomu na mysl nevstoupilo, že to má před sebou přihlouplého Pavlíka od Valšů. Snad kdyby se ho byl někdo optal, kdo že je, sám že by se nebyl k sobě hlásil, tak byl proniknut úlohou, jež tak neočekávaně byla na bedra jeho uvalena. Cítil se Soběslavem, a pocitem tím povznešen a nadchnut také jednal, netáže se, jakým to zázrakem se duch ten v něm probudil.

Přidělení mu bojovnici byli ponejvíce tovaryši a učedníci ze závodů řemeslnických, v ulici se nacházejících, kteří byli co nejpilněji navštěvovali večerní přednášky výpravčího. Rozdělili se teď na dvě strany, z nichž jedna táhla za výpravčím a druhá se kupila kolem domnělého Soběslava.

Byloť zavítalo ke Kuchynkům na svátky neobyčejně velké množství venkovanů, aby se podívalo mi Prahu ve svátečním rouše její nové svobody, omlazenou nadějemi blaženými, a se přeptalo, jaké to poklady pro ně chystá, je-li to skutečně pravda, že na sněmu, jenž v ní co nevidět zasedati má, celý ten krásný drahý český kraj bude uvolněn, že zmizí na vždy poslední okovy středověkého porobenství, že budou všichni prosti roboty?

Slyšíce teď od ustrašeného množství, že závistníci českého lidu právě se odvážili k útoku, by se jim nedostalo jejich svatého lidského práva, nejen že se nebránili, když kázal Pavlík, aby byly jejich povozy z kůlny vytaženy a k ostatním narovnány, by barikáda dostoupila žádoucí výše, nýbrž sami pomáhali při díle tom. Netrvalo to ani čtvrt hodiny a solní ulička byla zatarasena takovou hradbou, že, jak její stavitelé volali, by jim ji byl mohl Žižka záviděti.

„Kde je mezi vozy nějaká skulina, nutno ji prkny zandat a prkna kamením upevniti!“ velel Pavlík, jakoby po celý svůj život nebyl jiného dělal, než barikády stavěl.

Ve Zbraslavském domě byl tehdáž truhlář; křikl na svoje tovaryše a mžikem byla ze dvora vynesena celá jeho zásoba.

Mezitím se ženštiny, opět k vybídnutí Pavlíkově, horlivě pouštěly do rozkopávání dlažby, přinášejíce v zástěrách kamení, jímž se skuliny zasypaly. Jiné zase roznášely kamení po blízkých domích, aby byla hned zbraň pohotově, kdyby se vojsku přec jen podařilo do ulice vniknouti, neb již se počaly šířiti zvěsti, že v ulicích, kterých se zmocnilo, krutě plení. Všude se okna otevřela a kamení hrozivě do nich narovnalo.

V hlavě Pavlíkově více a více oživovalo vše to, co slyšel předčítati výpravčího o bojích pouličních v Paříži, Berlíně, ve Vídni a jinde, a připomínaje si téměř každou podrobnost oněch šrůtek, počal podle toho s podivuhodnou určitostí udíleti svoje rady, dávati rozkazy, vše zařizovati. Ba, ony výjevy tanuly mu tak jasně na mysli, jakoby byl vlastně sám jich účastníkem býval a teď jen opakoval, co již jednou prodělal.

Aby se nabylo přesvědčení o pevnosti barikády, počali někteří proti ní útočiti, zkoušejíce ji zviklati. Avšak ona odolala všem těmto, na mnoze velmi rázně a do opravdy provedeným pokusům. Nic ve stavbě její se nepohnulo, jen sem tam se svezlo prkno, neb spadlo několik kamenů, nehody to ovšem snadno napravitelné.

I rozléhalo se radostné „sláva“, že nejhlavnější věc se zdařila, jíž následovalo nedočkavé: „Co teď?“

Všecky zraky se obrátily při tom k domnělému studentu, jenž, jak byl právě dokázal, své úloze jak náleží rozuměl.

Nerozpakoval se Pavlík také ani chvíli nad tím. co teď státi se má.

„Teď barikádu obsadíme!“ zvolal hlasem mohutným. „Nejlepší střelci zasednou nejvýš, méně obratní pod ně, a kdo neumí dokonce stříleti, bude zbraň čistiti, či nabíjeti, či střelcům podávati. Hle! tímto pořádkem to půjde snad nejlépe.“

A Pavlík se jal ihned ukazovati, jak si pořádek ten myslí a také se v tom nemýlil. Rozsadil, kdož k hájení barikády se hlásili, postupně druha podle druha. Nádvorníkovi od Kuchynků a podomkovi ze Zbraslavského domu, vysloužilým to starým vojákům, kteří si však již do výšky netroufali, svěřil nabíjení pušek. Třem tovaryšům, kteří pracovali u cvočkáře na rohu ulice, udělil opravu chatrné zbraně, již byla veliká většina. Vytáhli totiž lidé ze starých na půdách skříní, kde jakou měli ručnici, s níž se snad hnali praotcové jejich proti Francouzům, Prušákům, ba snad dokonce ještě proti Švédům.

Cvočkáři si ihned rozdělali čiperný ohník a počali zle do toho bušiti. Mistr jejich, vážný to muž, přidal se k domácí paní od Tří králů, jejížto nebožtík bratr býval myslivcem, a od něhož se naučila, kterak se lijí koule. Teď se o to pokoušela. Kde měla kus olověného zboží v domě, vše sebrala a ze železné lžíce lila je do pánve, na níž obyčejně pražívala kávu. Mívaly ovšem přepodivný útvar, ale cvočkáři vzali je do práce, snažíce se jim dodati několika pádnými ranami, čeho se jim do okrouhlosti nedostávalo. Rázná ta stařena, kteráž ve válkách napoleonských se svým zesnulým manželem, jenž druhdy býval vojínem, byla všude táhla, mnoho z doby té pamatovala, kteréžto pokyny byly teď velmi vděčně přijaty.

Vše bylo teď již v pořádku, každý na svém místě, nescházelo než do opravdy se osvědčiti, kterážto touha každému zírala z očí.

Nedal okamžik kýžený dlouho na sebe čekati. Již nezaznívala střelba jen z dálky jako hukot propukající bouřky, nýbrž více a více se blížila. Přiběhli poslové zvěstujíce, že vojsko vítězí, že obsadilo nejen museum ale i Karolinum, že má celetnou ulici ve své moci a teď že táhne celou silou směrem k železnému mostu, kdež již bylo nutno několik barikád opustiti a mu v šanc vydati.

Pravdivost těchto zpráv dotvrzovaly kartáčové koule, které zasahovaly již tu a tam na okolních domech dymníky či štíty, s nichž malta se počala sypati na ulici.

„Jsou tedy již v nových alejích, barikády u perlové ulice i „U zlatého hada“ na Perštýně nachází se nejspíše již také v rukách jejich,“ rozumováno. „Zdali jim neodolají u uršulinské ulice, kde jest ovšem největší síla studentstva a množství výtečných střelců, pak je tu máme za hodinu.“

Ale netrvalo hodinu, a kulky, které přeletovaly dosud bez cíle pouze přes střechy, počaly se najednou sypati do barikády samé.

„Co to?“

Nečekalo se totiž, až vojsko dobyde po celé čáře k řetězovému mostu všecky v cestu mu postavené překážky; byloť menší oddělení vysláno, aby kolem uršulinské zahrady a pobřežními uličkami, tehdáž ještě nedostavenými, jen zděmi obehnanými a pustými, o to se pokusilo vniknouti průchody za nábřežím Františkovým do poštovské ulice a tam nejen zaměstnávalo lid, aby nemohl přispěti uršulinské barikádě ku pomoci, nýbrž postupujíc odsud dále přes betlémské náměstí a jeho okolí, snažilo se spojiti se s šiky, jež byly obsadily dříve jmenované části Starého města.

„Již jsou zde, již jsou zde!“ rozléhalo se po ulici. Ženštiny a děti polekaně skočily do domů, tu a tam se zavřela vrata, tu a tam se sházely již teď kameny s oken, ale nikoli, aby předčasně uvítaly ty, kdož dosud ještě nebyli zvítězili, nikoli jen aby se mohla jejich křídla zavříti, nýbrž aby z nich zmizeli svědkové obviňující jejich obyvatele němě avšak tím výrazněji z obmýšlené vzpoury.

„Vrata zůstaňtež otevřena, by ranění měli kam se uchýliti!“ velel Pavlík šplhaje na hřeben barikády. „A vy, co jste zde, mějte zbraň pohotově!“

A nahnuv se hleděl tak neohroženě se své výšky do uličky čpavým kouřem naplněné, jakoby tam nečíhala smrt.

Nebyly kule, jež do barikády vrážely, skutečně odněkud jako prvnější jen sem zabloudily. Zahlédl za nárožím ježiti se řady hlavní vojska, jež vystřelivši tam bylo couvlo, očekávajíc z barikády odpověď.

Nebezpečí bylo nejen v nejbližší blízkosti, ale i nad míru hrozivé.

„Palte bez odkladu a stále!“ volal na svoje soudruhy Pavlík, sám pušku zdvihaje.

Na povel ten vylétly z barikády hřímavé blesky, a než na ně se odpovědělo ze strany vojska, zase nové a opět nové. Nebylo téměř přestávky.

Vojsko netroufalo si hlouběji do uličky, obsazujíc stále jen nároží. Nenadálo se, jak bylo lze Pavlíkovi pozorovati, takového odporu. Než nabilo jednou, vystřelili skrytí na barikádě branci aspoň třikrát po sobě, majíce zbraň vždy nabitou po ruce.

Co to tam bylo za lidi? Musili míti velikou zásobu náboje, že jím tak plýtvali, a bylo jich tam asi veliké množství. Podobalo se vojákům, že jsou nějakými ďasy posedlí, nejen že se nebojí, nýbrž že nabývají pořád více zmužilosti, odvahy, chuti do boje. Hle! nepadly tam z vikýřů obou nárožních domů také rány? Ovšem že, a neminuly se cíle. Jakými to kulkami stříleli oni odbojníci, že působily tak hroznou bolest tam, kde pouze jen o rameno či nohu zavadily? Podivný měly útvar, rozkutálivše se mezi jejich šiky. Snad byly očarovány, Bůh ví, při jakých kouzlech lity a co v nich se záhubného skrývalo? Neozývala se ve vojsku, ni v jeho velitelích žádná chuť barikádu tu stéci.

Ó, drželi se i cvočkáři i mistr jejich s domácí paní od Tří králů. Bylo náboje a nabitých pušek stále hojnost. Neměřili na barikádě, neuměli toho, stříleli jen řídíce se podle hlasu na vrcholku jejím, jenž neunavně velel:

„Více v pravo!… Více v levo!… Níže řiďte zbraň!… Bude nutno četněji obsaditi vedlejší střechy! Kdo se tam chce vydati? Jen rychle! Bude dost na každou střechu po pěti; třeba nikoho odtamtud netrefíte, přece nepřátely znepokojíte a zaplašíte… Hle! již se stává… již couvají, již střelba jejich ochabuje… již jsou pryč… Ale pozor! Nepozbyďte ostražitosti! Nechť každý zůstane na svém místě! Snad jest to jen lesť, snad se vrátí s novou posilou. Také musíme vyčkati, zdali se neodváží na barikádu u přívozní uličky a nebude-li potřebí, abychom tam přispěli ku pomoci!“

Ale obavy ty se ukázaly zbytečnými. Nezaleskly se za rohem žádné hlavně více, kolem barikády vedle přívozní uličky také nic podezřelého se nedělo, a kdo se odvážil nahnouti se z vikýřů domů, jejichž pozadí bylo obráceno k nábřeží, viděl pod sebou, ulice vojska zcela prosty.

Střelba vzdálenější taktéž umlkala. Počala se v celém městě válečná vřava patrně tišiti.^[4]

I Soběslav to pozoroval. Vzpřímiv se na posteli, kdež byl po celé odpůldne zpitoměle naslouchal hluku pouličnímu, palbě jen několik kroků opodál okna jeho se ozývající, ruchu, předpovídajícímu co nevidět boj krutý, jenž se byl asi rozzuřil po celém městě.

Již nestřílelo tedy pouze vojsko, nýbrž lid se mu bránil!

Jednou plaše povstal a přikradnuv se k oknu za spuštěnou roletu, viděl, kterak povstává barikáda u solní uličky. Nejspíše se stane ona středem zápasu. Nemožno, aby ji hájitelé její udrželi. Směšno věru toho se domnívati. Co nevidět budou rozprášeni, pronásledováni rozkacenými voji, a co nato bude následovati?

Tu se ozval praskot střelby v jeho nejbližším sousedství, otřásaje jeho okny jako chabým srdcem jeho. Ač trvala skoro celou již hodinu, přec tomu dosud nic nenasvědčovalo, že by barikáda padla, její obranci se rozutíkali, že by vojsko stávalo se pánem v ulici.

Tedy neustupoval lid, a ti, kdož mu veleli, nepohlíželi tak beznadějně na věci, které se byly dnes sběhly, jako on? Když tak dlouho vojsku vzdorovali, snad mu budou vzdorovati ještě déle, snad se mu ubrání, ba snad dokonce je přemohou a z města na všech stranách vypudí? Snad nastal opět jeden z oněch skvělých okamžiků, na něž byla historie husitských válek tak bohata, snad se vrátilo do lidu nadšení a nadání jeho předků, snad se mu podaří reakci na něj se hrnoucí ještě v čas se opříti, ji zastrašiti, pokořiti a povalenou v prach zašlapati, snad bude den ten jedním z nejvýznamnějších svátků národa českého, v němž dobyde zpět starou svou slávu, čímž se stane nezapomenutelným nejvzdálenějším pokolením, kdež bude každý, kdo dnes se osvědčil, ctěn jakožto hrdina, mučedlník, světec?

Palba umlkala, z ulice se ozval radostný, veselý šum, a Soběslavovi se přestávala více a více sláva podobati mýdlové bublince, za niž ji tak rád prohlašoval.

Při myšlénce možného vítězství lidu, jemuž veleli z největší části jeho soudruzi a přátelé, kteří zas jeho lak ochotni za vůdce považovali a uznati chtěli, seskočil konečně i s lože. Měli všechen vavřín skliditi jen oni? Mělo jen jeho jméno scházeti na desce, do níž vryje vděčná otčina na stálou paměť dnešní činy svých synů? Ó, nikoli, jméno jeho se mělo zalesknouti na ní v první řadě!

Ano, objeví se náhle mezi bojujícími, poví jim, že přemáhá horečku, bolesť, krutou nemoc, aby je mohl vésti k vítězství. Vytasí svůj meč za svatou věc svobody, postaví se na hradbu k obraně její vztýčenou! Což ho nepřirovnali tolikrát k Břetislavu, Beneši Heřmanovu, Záboji? Byl v té chvíli přesvědčen, že jakmile jeho rytířská postava před vojskem se objeví, jeho meč nad hlavou se mu zaleskne, ihned že bude uchváceno úctou, strachem, hrůzou a že se dá bez jediného již výstřelu před vojem jím vedeným na útěk.

Ano, musí tak učiniti, neb neměl jen samé přátely, byli mezi jeho kolegy povahy zlomyslné, často na to potupně narážející, že v něm sice mnoho marnosti, ale málo chrabrosti, mnoho okázalosti, leč málo přesvědčenosti. Do jakého světla by byli nemoc jeho asi postavili? Byli věru s to, by jej vykřičeli… ani si nechtěl v duchu opakovati, za co.

Ale kde byl jeho oděv, kde jeho zbraň, kde konečně Pavlík?

Teď teprve si vzpomněl, že ho po celé odpůldne neviděl a jako ve snu se mu zdálo, že jej byl spatřil, jsa omámen leknutím nad tím, co se bylo kolem něho na Václavském náměstí dělo, ve svém oděvu i se svou zbraní letmo ke dveřím spěchati. To snad byl přece jen sen, že jej viděl ve své zbroji; však věci ty zajisté odnesl za žádného jiného úkolu, než aby je dle zvyku svého vycídil. Ale kde s nimi tak dlouho prodléval? Proč se nebyl po tolik hodin k němu vrátil, věda přec, že jest churav? Stalo se tak snad z přílišné opatrnosti, by ho nevyrušil, či zaběhl kamsi jako divák na ulici?

Ale než se Soběslav na tom ustálil, co asi s Pavlíkem se děje, zvolna se otevřely dvéře u pokoje, a hoch do nich vešel.

Soběslav nevěřil svým očím. Měltě skutečně na sobě jeho bílý kabátec, byl opásán jeho mečem, držel v ruce jeho pušku, a co se mu zdálo největší smělostí, měl na hlavě jeho opeřený klobouk.

Než nalezl Soběslav ve spravedlivém hněvu nad tolika drzostí vhodného pro jeho jednání výrazu, než mohl po něm vztáhnouti ruku, by mu klobouk s hlavy strhl, Pavlík sám mdlým hnutím s čela si jej odstranil, a tvář sluhova se před pánem objevila bledá, krví zbrocená…

„Co se to s tebou děje?“ zvolal Soběslav více a více rozčilen a pomaten.

„Jsou zahnáni,“ odvětil Pavlík slabým hlasem, a zavrávorav zachytil se stolu.

„Tys raněn?“ znova se tázal Soběslav.

„Pro dnes zajisté se již nevrátí,“ zašeptal Pavlík, „a do zejtřka nám přibude ze všech stran posila z venku.“

Soběslav se zakabonil. Nerad slyšel, že je po boji, když se byl na tom rozhodnul, nejen boje se účastniti, nýbrž vynikající úlohu v něm vykonati.

„Proč jsi mi utekl, a to ještě k tomu v mém oděvu?“ pánovitě na sluhu si vyjel.

„Odpusťte mi to!“ prosil Pavlík upíraje na pána strhaný svůj zrak. „Když jsem viděl, že nemůžete dolů, pospíchal jsem tam za vás; měli mě také za vás.“

Úsměv bolestný a přece zářivý přeletěl při tom jeho tvář, každým okamžikem více blednoucí.

„Nebudete míti z toho žádnou hanbu,“ dodal hoch vida, že se chce jeho pán znova na něj osopiti. „Však to uslyšíte. Kdyby nebylo nás, nebyli by se u přívozní uličky udrželi, avšak my pouštěli stále takovou hrůzu na vojsko, že když počalo od naší barikády couvati, couvlo i odtamtud… ale kde to vlastně jsem?… Všecko se se mnou točí. Jsou-li pak skutečně zahnáni, nezačínají znova stříleti? Neslyšíte ničeho?“

A Pavlík s horečnatou dychtivostí se snažil znova se vzchopiti, ale opět se musil zadržeti stolu a z rány na čele počala krev ve velikých krůpějích kapati na Soběslavův skvostný kabátec.

On toho neviděl a zdali to viděl, již ho to ku hněvu nepopuzovalo. Dostalo srdce v něm výnimečně na okamžik vrch.

„Tys skutečně raněn, Pavlíku!“ pravil soucitně k němu se přibližuje. „Doufám však, že není rána tvoje snad nebezpečná?“

„Jen tak nahlas nemluvte,“ křečovitě napomínal hoch pána, „a pomozte mi raději do mé komůrky a z vašich šatů.“

„Jen zůstaň zde, až se poněkud zotavíš, a je-li tvoje poranění povážlivé, pak tě do kumbálku ani nepustím.“

„Ó, musíte, musíte mě pustiti, vždyť každou chvíli může někdo přijíti, jenž by pak poznal, že já jste nebyl vy.“

A Pavlík s napjetím všech sil táhl pána svého za sebou z pokoje do své komůrky.

I kdyby byl Soběslav chtěl, nebyl by s to býval vymknouti se jeho studeným rukám, v nichž jako v kleštích železných jej svíral. Ale on nechtěl a nemohl, zdrcen hochovými slovy, jeho počínáním i tím, co asi za nimi ještě se skrývalo.

Pavlík se skácel na svou prostinkou postel, oddechnuv si při tom spokojeně.

„Klobouk již máte, pušku jsem nechal také ve vašem pokoji, tu mějte ještě kabát a kord. Ale to vám povídám, pane Soběslave, ať to nikomu neříkáte, že jste to nebyl vy, jenž stál tamhle na barikádě. Bylo by mi toho náramně líto, kdybyste to nechtěl nechati na sobě. Musil bych si pak mysliti, že jsem to přece jen nějak nedobře místo vás vyvedl a já mám přece za to, že se to jak náleží povedlo.“

A zase přeletěl tvář hochovu onen úsměv tak bolestný a přec tak zářivý.

„Tuším, žes mi prokázal zajisté velmi důležitou službu,“ ubezpečoval jej Soběslav nanejvýš rozechvěn jeho stavem.

„Jen tak nekřičte! Vždyť by vás mohl někdo slyšet a měl bych celou radost zkaženu. Domácím řekněte, až na to přijdou, že jsem raněn, že mě zasáhla koule náhodou, když jsem ze všetečnosti za vámi běžel na ulici.“

„Pavlíku, do čeho jsi se to pustil!“ vyčítal mu Soběslav, před nímž se počalo konečně rozednívati, co jeho sluha asi obmýšlel, utíkaje mu v jeho oděvu i v jeho zbroji.

„Ach, jaká jest to krásná věc,“ zašeptal hoch chýliv hlavu hlouběji a hlouběji k prsům, „že ta kulka udeřila tam na barikádě mě do čela a ne vás!“

Již byl Soběslav zcela přemožen. Uchopiv se ruky sluhovy, sklonil se k němu tak hluboce, že před ním skoro klečel.

„Ty umíráš za mne!“

Zase se zakmitl dřívější úsměv na tváři hochově, ale ihned uhasl.

„Tvůj skutek jest v pravdě hrdinský,“ zaštkal Soběslav, jsa snad ponejprv ve svém životě do opravdy pohnut a unešen něčím skutkem; „a nikdo nemá o tobě zvědět a poznati tvoje jméno, které jsi oslavil obětavostí věru bratrskou, o níž jen starý věk příkladů podává?“

„Ne, ne, nikdo nesmí o tom věděti, jak se věc vlastně měla. Nekažte mi to, pane Soběslave! Je mi tak volno teď… Ostatně dobře víte, co na té slávě je. Přicházím jí v té chvíli také na pravý kloub. Ne, co lidé o člověku říkají, nýbrž co on si říká sám o sobě, to platí, a když si může někdo jako já nyní pomysliti: dobře učinil’s, to je… nad každou slávu.“

A Pavlíkovy oči, upírajíce se ještě jednou plny vřelé lásky do tváře zbožňovaného pána, volně se pokryly víčky… již je na něj neotevřel…

*

Slyšel pan strýc děkan od uprchlíka k němu v tajnosti se uchýlivšího, po němž bylo pátráno jakožto po jednom z nejhlavnějších buřičů, jak rekovně Soběslav s obětováním vlastního života byl bránil o nešťastný pondělek svatodušní jistý veledůležitý průchod, jímž do srdce Starého města se dostati vojsku se nepodařilo, díky nejen jeho osobní chrabrosti, nýbrž i obezřelému jeho velení.

I neváhal pan strýc, na základě skutku toho rovněž rekovného jak vlasteneckého, jmenovati jej svým dědicem, a všichni jeho přátelé a soudruzi pohlíželi k němu jako k pravé ozdobě svého stavu, vzoru národovce nad jiné ušlechtilého, pýše celé vlasti. — Soběslav ničeho proti tomu nenamítal… což nebyl Pavlíkovi přislíbil, že nikdy nevyzradí, kdo barikády v solní uličce vlastně obhájil?

---

1. Tandlíři se říkalo druhdy obchodníkům v klenotech a uměleckých předmětech, kteří měli hlavně v Kotcích a v okolí sv. Havla svoje stánky.
2. Nynější prodloužená betlémská.
3. Hostinec v téže ulici.
4. Sešlo, jak známo, toho večera z úmyslu dobývati Prahy bodákem. Odstěhovalo se vojsko přes noc na Hradčany a výšiny okolní, odkud byla Praha až do soboty bombardována, když konečně se počaly na věžích a střechách domů vystrkovati bílé prapory.