Vánoční album/1883/Chudí lidé

Vánoční album/1883
Zdrávas, vlasti…	Chudí lidé	Legenda

Údaje o textu
Titulek:	Chudí lidé
Podtitulek:	Příběh nevymyšlený
Autor:	Josef Ladislav Turnovský
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 180–187. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Žena asi čtyřicítiletá v prostém, čistotném oděvu chvátá ulicemi pražskými v hořejší Nové město. Patrně má na spěch, neboť na Karlově náměstí plaše pohlédne na hodiny novoměstské radnice a polohlasně zvolá: „Bože, už hnedle deset! Jen abych dnes nešla nadarmo!“

Zrychleným krokem bere se kolem vojenské a všeobecné nemocnice, po Větrném vrchu a zastaví se až před velikou budovou slohu poněkud neobyčejného. Několik vchodů vede do budovy, ale příchozí žena ví, před kterým zazvoniti má, aby vpuštěna byla. Chodbou spěchá do kanceláře a tam ostýchavě u dveří se zastaví.

V kanceláři je ticho. Jen škrtání perem je slyšeti. Dva úřadníci pilně si hledí práce své, třetí probírá se ve foliantech. Žena u dveří netrpělivě přešlapuje a pokašlává, aby k sobě pozornost obrátila. Konečně se jí to podaří.

„No, co byste ráda?“ táže se úřadník u foliantů.

„Prosím poníženě,“ praví žena, „zdali už milostiví páni nalezli, kde je na vychování Anna Z., sestra mého schovance Karla Z., co před dvanácti lety…“

„Jak se jmenujete?“

„Kovářová, prosím, Anna Kovářová, bydlíme u sv. Petra v čísle…“

„Aha, už víme. Byla jste zde před týdnem,“ pravil.

„Ano, poníženě prosím.“

Úřadník hledal chvíli ve svých foliantech a pak obrátil se k ženě netrpělivě čekající.

„Nu, už to máme, holka je u chalupnice Rokosovy ve Zvanovicích u Kostelce.“

A tuto adresu napsal ochotný úřadník na cedulku, kterou ženě doručil.

„Zaplať Pánbůh nastokrát!“ děkovala žena a pečlivě cedulku za ňadry schovajíc rychle se odebrala z domu nalezenců.

Stálo by za to, abychom tu ženu sledovali; poznali bychom kus života pražské chudiny.

Ve čtvrti svatopetrské, k níž náleží také nábřežní „František“, vejděme za ženou do starobylého domu v úzké uličce k Vltavě vedoucí. Po několika schodech dolů dostaneme se do sklepního obydlí, v němž několik chudičkých postelí, dvě lavice, tři židle, dva stoly a veliká truhla tvoří všechen nábytek. Bydlí tu žena s mužem a sedmi dětmi, z nichž nejstarší je výrostek šestnáctiletý, nejmladší hošík tříletý.

Muže a nejstaršího hocha nenalezáme doma, oba pracují za denní mzdu v jedné továrně karlínské; dva hoši stejného věku jsou v učení v dílnách řemeslnických, dva mladší přicházejí právě ze školy a dva nejmenší batolí se po zemi. Šestiletý Jeník hlídal za matčiny nepřítomnosti tříletého Pepíčka.

„Díky Bohu, že jsem si to odbyla,“ oddychla si žena jupku svlékajíc, „Karlík bude mít radost.“

Pocelujíc nejmenšího chlapce, usedá žena ke stolu a vytáhne ze záňadří cedulku, již byla v nalezinci obdržela, a pracně pročítá krátký její obsah.

„Maminko, máme hlad,“ praví tiše jeden z hochů ze školy přišedších, „už bude hnedle poledne.“

Matka si vzdychla. „Ano, poledne, muž se s Václavem vrátí co nevidět, a já dosud nerozdělala oheň.“

A ruče rozžehla žena v kamnech a v malé chvíli klokotal v hrnci na sporáku var. Brambory na loupačku a chlebová polévka, tak zvaná „žebračka“, byl dnešní oběd chudé, devítičlenné rodiny.

Vlastně čítá rodina jen osm členů, devátý hoch, Karel, učeň knihařský, jest pouze schovancem manželů Kovářových.

Kovářová vzala si ho na vychování jakožto soukojence vlastního syna svého Antonína, a Karel zůstal u Kovářů i potom, když skrovný měsíční poplatek již dávno na dítě se platit přestal. Zemský ústav platí totiž na nalezence pouze do té doby, pokud nejdou na řemeslo. Mistr přijme hocha do učení na pět let, poslední dvě leta učení pracuje hoch jako chasník a nahrazuje tím mistrovi náklad na stravování a šat za prvá tři leta. Může-li se hoch stravovati a šatiti sám, vyučí se za tři leta.

U Kovářů věděli, co zkusí takový hoch, když učí se pět let, „rok za rok“, jak se říká. Nebývá každý mistr dosti svědomitý, a zvláště paní mistrové používají opuštěných učňů velmi zhusta k jiným pracím než řemeslným. Však by o tom někdejší učeníci pražští mohli povídat! Kovářová tedy si umínila, že raději hocha po tři leta bude vydržovati, než by ho dala do učení na pět let. Byla to od chudobných lidi, četnou rodinou obdařených, oběť veliká, a ke všemu bylo Kovářovým ještě snésti výčitky bohatého domácího pana, že prý „taková žebrota“ nepotřebuje si brát na starost cizí dítě, když sama jest sotva s to pořádně činži zaplatit.

Ale Kovářovi přinášeli pro Karlíka ještě jinou oběť: hoch byl vychováván jako jejich vlastní dítě bez vědomí o svém původu. Nevěděl, že je nalezencem, dítětem pouze přijatým, manželé Kovářovi nikdy nedali v rodině své znáti rozdílu mezi vlastními dětmi a Karlem. Byli od něho považováni za pravé rodiče, ba ani vlastní jejich děti nevěděli, že Karel jim krevním bratrem není. Karel splácel domnělým rodičům lásku opět láskou a mírným chováním, pilností a poslušností radost jim činil. V příbytku Kovářovy rodiny často bývala nouze domovem, někdy nebylo ani těch zemáků do syta, a zvláště když jednoho času byl Kovář z díla propuštěn, protože v továrně na delší čas dostatek práce nebylo. V takových dobách těšíval Karel tatínka a maminku, kterak později, až doroste, žádného nedostatku v domě nedopustí.

Plynula leta a Karel byl již hoch třináctiletý, když nenadále navštívila rodinu Kovářovu teta Karlova, sestra jeho skutečné matky. Šlo o nepatrnou záležitost dědičskou, o malou pozůstalost, z níž se mělo i Karlovi podílu dostati, a teta byla dosti svědomita, že hocha vyhledala. Za to ale nedopustila její povídavost, aby zachovala blahý klam o Karlově původu. Hoch od tety zvěděl, že matka jeho v osmý den po jeho narození zemřela a že otec někam do Uher se zatoulal, aby bolu svému nad ztrátou milenky ulevil, avšak útěchy marné hledaje po roce také skonal.

Karel byl tímto odhalením ohromen. Po tetině odchodu truchlivě seděl v koutku na staré truhle a sotva se jídla dotkl. Kovářová úzkostlivě se ho tázala po příčině jeho smutku, nevědělať, co žvatlavá paní teta nesmlčela. Teprv na mnohé nalehání hoch na místě odpovědi se tázal:

„Maminko, povězte mi — je to pravda, že vy nejste — že já nejsem váš?“

Kovářová byla v nesnázích. Lháti neuměla a vůči smutku Karlovu pravdu říci nechtěla. Teprv když od hocha zvěděla, že je od tety dobře zpraven, potvrdila vše, co se již více utajiti nedalo.

„Ale proto zůstaneš přece můj milý hoch, proto nepřestaneš naším hodným synáčkem býti — viď Karlíčku?“ chlácholila Kovářová hocha a sobě i jemu mozolnou dlaní slze stírala.

„O má drahá, zlatá matičko, teď teprve vím, jak velice jsem vám zavázán — teď vím, co jste pro mne, nešťastného sirotka, učinili.“

A novými proudy slzí pěstounka i schovanec ulevovali svým srdcím.

Když se poněkud ukonejšili, jal se hoch vypravovati, kterak mu teta svěřila, že matka jeho měla také dcerušku o půldruhého roku starší než on. Ale kde by dívka byla, nemohla teta vypátrati, a jen tolik zvěděla, že někam na venek na vychování se dostala.

„Bože, kdybych věděl, kde je, hned bych se tam rozběhl!“ doložil Karlík.

Kovářová se zamyslila a utěšila ho: „No, buď jen pokojný a hodný jako dosud, a Pánbůh ti jistě té radosti dopřeje, že se svou sestřičkou se shledáš.“ Pak ho ještě napomenula, aby prozatím druhým dětem ničeho o tom neříkal, co předčasně od tety zvěděl.

Sama svěřila věc pouze muži svému, s nímž do pozdní hodiny večerní rokovala, co by k ukojení hochovy touhy činiti měli. Výsledek úrady byla cesta Kovářové do nalezince na Karlově. Ale nešlo vyhledání sestry Karlovy tak rychle, Kovářové bylo třeba vyhledati doma Karlíkovy papíry, které do pisárny nalezince odevzdala, a teprv při třetí cestě dostala lístek, na němž napsáno bylo, kam Anna Z. na vychování odevzdána byla. A jakož jsme uvedli s počátku, spěchala chudá a při tom přece dobročinná žena radostně domů. Nemohla se ani mužova návratu dočkat, aby mu pověděla o svém pořízení. Před dětmi mluviti o tom nechtěla, ale když skromný oběd stráven byl, doprovodila muže až k továrně a cestou se s ním opět radila.

A večer, když celá rodina po denní lopotě usnula, usedla Kovářová ke stolu, vytáhla ze starého stolu arch papíru a jala se velikou literou zvolna psáti. Slovy prostými, ale tím upřímnějšími psala Rokosové do Zvanovic dotaz, je-li u ní dosud Anna Z., sestra Karlova. Pak vypsala obšírně dobré vlastnosti Karlovy a jeho vroucí přání, aby sestru svou spatřil, ale poněvadž ho nazdařbůh nemůže poslat na venek, k čemu by ani mistr jeho nesvolil, že prosí pro Boha, aby panímaminka prokázala dětem tu dobrotu a poslala někdy Nanynku do Prahy, nebo ještě lépe, aby s ní jednou sama do Prahy se odebrala. Adresa zněla: „To psaní náleží panímámě Rokosové, chalupnici ve Zvanovicích u Kostelce.“

„Tak s Pánembohem!“ vzdychla si poctivá žena, když psaní na Poříčí do poštovní skřínky vkládala. Měla dobré tušení, že psaní bude míti účinek, ale když uplynul týden i čtrnáct dní a žádná odpověď nedocházela, pozbývala dobrá pěstounka mysli a naděje. Snad ti lidé ve Zvanovicích již ani nežijí a děvče kdo ví kam se dostalo — nebo snad ani nedbají, aby se bratr a sestra poznali a tudíž je vychovatelka Anina jakás žena nesrdečná, nedobrá — steré domněnky proudily Kovářové v hlavě.

Tu jednoho dne — bylo to právě letos o slavnosti svatojanské — otevrou se dvéře nuzného obydlí Kovářových a do světnice vejde statečná selka s děvčetem asi patnáctiletým. Obě byly ve vkusném, svátečním oděvu venkovském a zdravím jen kypěly. Rodina Kovářova nebyla ani na okamžik v pochybnostech, kdo ti hosté jsou. Kovářová rychle jim šla vstříc a volala radostně:

„To jsou ony — panímáma Rokosová s Annou — je-li pravda?“

A pěstounky vroucně se objaly, Karel byl skokem u Anny a děti následovaly příkladu pěstounek.

Máme široce vypisovati přeblahé shledání bratra a sestry? Máme líčiti radost, kterou pocítily dobré pěstounky nad radostí sirotků zdárně vychovaných? Vnímavé srdce čtenářovo dovede si to vše představiti samo, dovede si domysliti, jak mnoho si děti měly co povídati, jaké blaho vůbec rozhostilo se toho dne v chudobném příbytku rodiny Kovářovy.

Druhého dne nastalo loučení. Chalupnice opět si dívku odvedla domů, vždyť k ní přilnula pravě tak vřele jako Kovářovi ke Karlovi, i umínila si, že Anna dříve domácnost její neopustí, pokud by si pro ni řádný ženich nepřišel. Karel učinil od té doby sestře i její pěstounce pěkný dárek. Za uspořené krejcary a desetníky, co dostane někdy za donešení hotového díla mistrovým zákazníkům, koupil dvě pěkné modlitební knihy a vlastní rukou je svázav o svátku svaté Anny do Zvanovic je donesl. Kovářová hocha provázela, a bylo to opět blahé shledání!

* * *

Toť prostý, ale pravdivý příběh ze života pražské chudiny, kterým chceme okázati, jaká srdce bijí v prsou našeho lidu. Ty, milý čtenáři, a zvláště ty, útlocitná, laskavá čtenářko, jimžto nebesa statkem pozemským hojněji požehnala než těm lidem dobrým, o nichž tuto psáno, obrať svou ruku dobrodějnou k příštím hodům vánočním k nim, kteří po leta sdílejí každé sousto chleba pracně dobytého se sirotou nebohou. Že neznáte adresy? Ochotně vám ji povím.