Vánky a vichřice/V mlhách

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Životy	V mlhách	Duše

Údaje o textu
Titulek:	V mlhách
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 96–99.
Licence:	PD old 70

Má hlava těžká jest, jak tykev zralá v plotě,
podepři ji, bože, neb utrhni s šíje!
Neb v temnotách tu dlím a čekám na svítání,
až ta vřava přejde, která divě pláče!

Táborský

Jakoby si den hrál: chvíli krásně modrá obloha a plné proudy paprsků slunečních, osvětlujících celý kraj pokrytý sněhem třpytícím se miliony jiskérek; a chvíli zas mlha, těžká, hustá, pokrývající vše tak, že i v nejbližší blízkosti se stávalo neviditelným.

Den si hrál! Za chvíli vždy mlha řídla, jasnilo se, obloha modrala, tma prchala. Objevovaly se zřetelné obrysy hájů a lesíků a cest a polí, místy ještě vše se temnělo, místy už zase vše hrálo a jásalo v plném jasu slunečních paprsků.

Bylo to, jakoby nějaká tajemná, neviditelná bytost vála pruhy nějaké temné látky; zamávla, — a vše se zatmělo, ztratily se ti lesíky i háje, zmizela pole a luka, v temno zapadly zčernalé stezky i bílá pláň sněhu; a zase zamávla, — a jako žertem povykukovaly vrcholky stromů, pak se objevily stromy celé, a slunce na ně lilo zátopu světla a ony jásaly, mlhou omyté, očistěné, a kraj se leskl a se smál a si hrál.

Den si hrál!

A pak jako unaven chýlil se ke spánku. Stmívalo se a mlha houstla. Nebylo-li jí, bylo temno. Padla-li, byla tma, celé moře tmy, v níž jsem se ztrácel, a nevida ničeho kolem sebe, se cítil úplně sám.

Bylo mi dobře v té naprosté samotě i smrtivě smutno! Byl jsem tak sám! Obloha, les, pole — všeho nebylo, kolem mne zeď mlhy, těžká, neprostupná, neproviditelná.

A z dálí, jako z království za devíti horami a devíti řekami, chvílemi zazněly zvuky člověka nebo zvířete — či snad nějaké začarované bytosti? —‚ zařinčely rolničky, zapráskl bič, a já neviděl, kde jsem, a odkud zvuky přicházejí.

Občas zvuky se blížily a blížily, a z černě mlhy vystupovaly obrysy strašidelné bytosti, veliké, nesmírné, tiché, jen dupoty se ohlašující, bytosti, jež v bezprostřední mé blízkosti se scvrkla na — člověka. Z dáli mohutný, veliký, v těsné blízkosti nepatrný, a, když se vzdaloval, zase se zvětšuje a roste do netvárných rozměrů! Člověk!!

A zas vše utichlo a moře mlhy pokrývalo všechno. Sám jsem cítil, jak velice nepatrným atomem jsem na dně toho nezměrného oceánu vodní páry. A lačně jsem se snažil uslyšeti nějaký zvuk z těch vzdálených království za devíti horami a devíti řekami. Či jsem úplně odloučen od světla svého života? Což by byly mlhy tak nemilosrdny, že by nepropustily ani paprsky duší pro sebe a sobě vyzařujících?

* * *

Šel jsem, pozoroval, ale začalo se vkrádati v mou duši cosi podobného strachu a děsu. Čerň mlh mne dusila, tížila. Pocit úplné samoty tísnil.

Nikde hlasu, nikde lidského pohybu. Jen mé srdce ustrašeně bije, jen mé tepny horečně tepou a zdá se mi, že mlhy zvuky ty v sebe pojímají a že si je dál podávají, těšíce se z toho, že si mohou vyprávěti o bouři lidské duše.

Schvátil mne stesk,

Pociťoval jsem trud opuštění, osamocení. Cítil jsem, jak mozek chorobně pracuje, a napínal jsem úzkostlivě oko, abych uzřel něco podobného člověku. Ale ničeho jsem nespatřil! Jen neproniknutelné zdi mlhy mne tlačily, tísnily, dusily.

Což jsem se někde ztratil? Zapadl jsem do cizí, vzdálené krajiny, do země pohádek a kouzel a čárů?

Nic, nic! Jen temné zvuky a řinčení a údery odkudsi z daleka, z království za devíti řekami a devíti horami.

Úzkostlivě a ustrašeně hnal jsem se v před.

Teď oko něco objevilo! Cosi velikého, netvárného! — Strom! — A teď zas! Ze tmy to vyvstávalo, vysoké — kříž! („Ó, Kriste! Jak Ty zde čníš opuštěný, osamocený! Kořím se před Tebou, Lásko, Bolesti!“) —

A tápal a tápal jsem dál a dál a mlhy se valily a mlhy se tlačily a srdce se prudce zmítalo a chorý mozek se chvěl a rozpolťoval.

* * *

Pak mlha se zvedla. Objevil se kraj bílý sněhem, okrášlený bledými paprsky krásné zimní luny. Najednou stalo se vše zřetelným: lesíky i pole i cesty a stromy, vše se kreslilo do vzduchu liniemi intensivní přesností.

A nadevším tím i ve večerním temnu zřetelná krásná modř oblohy, poseté zlatem hvězd.

A duše se utišila! Tam na západním nebi vyšla zářivá večernice („proč jen na krátko vychází, proč jen krátce září, proč tak brzy mizí a zapadá jako mé štěstí?“, řekl jsem), zvuky staly se bližšími, zřetelnějšími, království za devíti horami a devíti řekami, plné čárů a divů, se přeneslo přes mou duši a zanechalo v ní radost i divoký, zoufalý žel — — —