Vánky a vichřice/Úryvek z pohádky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Úryvek z pohádky
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 142–145.
Licence: PD old 70

A zas byl jednou unaven rytíř stálými zápasy, které mu dny přinásely, a on roztoužil se v duši své po Víle, která ho sílila, povzbuzovala a k dalším zápasům obrňovala. Teď byl sláb a věděl, že by podlehl, kdyby si nešel pro svou sílu. A šel tedy. Šel tmou a nocí, šel hlubokým údolím a hustým lesem i širou rovinou. Jen hvězdy mu svítily a ho doprovázely. Ale pak i ony ho opustily. Těžké mraky je zakryly, jakoby rytíře chtěly odstrašit, aby nešel ke své Víle. Ba chtěly ho k tomu násilím přinutit: lily na něho proudy vod a rozvodnily i řeku do široka. Ale rytíř šel tmou deštěm, šel, šel až došel.

Vonný dech Vílin naplňoval jeskyni. Zářivé světlo rozlévalo se po ní, miloučké teplo vycházelo z ohně a objalo vlídně vstupujícího rytíře. Rytíř, zraky plny světla a záře, klesl na kolena před stojící Vílu a vzepřel svůj obličej k jejímu, plnému krásy a dobroty. A Víla se sklonila a políbila ho v ústa a na čelo a rytířovy oči láskou a pohnutím se zamžily. A pak se oba posadili a on jí vyprávěl o svých zápasech a trudech, o svých bolestech a utrpeních a ona poslouchala a oči její útrpně na něho pohlížely a ruka její chvílemi pohladila jeho hlavu a vlasy na spáncích hořem se bělající. A když skončil rytíř své vypravování, položil hlavu na prsa Vílina a řekl pohnutě:

„Vidíš, duše má! Takový jsem a nemohu býti jinakým. A ty jsi má síla, mé štěstí, má radost, mé všecko, mé všecko. Ty jsi můj život! Tebou žiji a pracuji, ty prolínáš všecko mé bytí. Tebou jsem. Neztratím tě nikdy, duše má? Máš mne ráda a zůstaneš vždy mou silou?“

„Miláčku můj,“ šeptala Víla, „vždyť víš, že tě mám ráda. Jak bych tě mohla líbat, kdybych tě neměla ráda? Vždyť já se také těšívám, když máš přijít. A když odejdeš, ulehnu na své bílé lože a zavřu oči a vidím tě zas před sebou a slyším, co mí vyprávíš a sděluješ.“

Slzy vyronily se z očí rytířových. „Duše má,“ zvolal, „mluv i nemluv mi o lásce své ke mně! Vždyť já se pak všecek chvěji a má duše, ač plná tebou, ráda by ještě více milovala, než miluje. A miluje přece už ze vší síly své, tak, že snad nikdy jiná duše tak velké lásky nepocítila. Má duše zlatá! Jak je mi u tebe dobře! Všecko utrpení se mne spadá, slabost zmizela, já jsem zase silen a schopen opět bojovat a zápasit. Ale ty musíš být stále se mnou, Vílo má dobrá. Bez tebe klesám a padám!“

Jasné oko Vílino zvlhlo, tmavé brvy rychlým pohybem potlačily slzu a ona přitulivši se k rytíři, zašeptala: „Tvá jsem, dobrý můj! Nestrachuj se o mne. Budu vždy tvou! Mám tě tak ráda!“ A rytíř líbal jí ruce a šat a temné vlasy a nesmírné štěstí, štěstí až k bolesti dostupující, ho oblilo a hlas jeho se chvěl a on klesl k nohám Víliným a slzami štěstím přerývaným hlasem řekl: „Jak ti děkuji, milá, milá, milá! Odpusť mi, že stále a stále se bojím a pochybuji. Ale víš, duše má, když cítím, že všecko, čím jsem, je v tobě, není divu, že se stále o to bojím. Jsem tak osamělým! Chodím a zápasím v duši nesa tebe a jiného ničeho neznám. Jdu s tebou a k tobě! Jak jsem dnes šťasten! A přece vím, že sotva odejdu, naplní mi duši zase stesk a že síly sotva nabyté budou povlovně klesat, až zas do okamžiku, kdy tebe uvidím. A někdy uprostřed největšího zápasu popadne mne tak divoký stesk a udeří mne myšlenka: Má mne ještě ráda? a mozek drtí nejistota: Kdy jen ji zase uvidím? — A v takových okamžicích klesá paže a padá tělo a celé jako ochrnuje. Ó, Vílo má, vlíbej mi sílu a klid, vlíbej, má dobrá, jediná!“

Políbila ho na vlasy a šeptala: „Ty rytíři můj i velké děcko! Líbám tě a chci, abys byl šťasten a zdráv a sílen. Vždyť vidíš, že tě mám tolik ráda! A když tě přepadne stesk a neklid, vzpomeň si na mne, že tě ráda mám a na tebe myslím. Tak činím i já. Tu důvěru ti vlíbávám v duši, aby nechorala, ale vítězně zápasila.“

A líbala ho znovu a znovu v ústa, políbila mu čelo a on ukryv svou tvář v její tmavý vlas ssál z něho vůni a kladl si její bílé ruce na svou chorou hlavu a přejímal v sebe sílu a štěstí a život a duše jeho rostla a chystala se zase k novým zápásům, cítíc, že pod zázračným vlivem Víliným přece si vyzápasí svůj cíl. A vzduch voněl a dvě duše splývaly v jednu a květiny v jejich blízkosti rozkvetly a jeskyně se měnila v nebe.

Vzpružen, silen, šťasten, cítě polibky Víliny i dotyk jejich bílých rukou, zmizel rytíř ve tmě a dešti, aby vešel v další zápasy. A víla s tichým úsměvem ho sledovala na jeho cestách šeptajíc: „Můj milý, dobrý, můj rytíři i velké děcko!“

A s myšlenkou na něho usínala. A ta myšlenka šla za ním a sílila ho a povzbuzovala a pak zas jej ke zdroji jejímu, k dobré Víle, zpět přiváděla.

Tak rytíř zápasil, tak se mu dostávalo obdivuhodné jeho síly a tak Víla mu pomáhala.