Války rusko-turecké

Údaje o textu
Titulek:	Války rusko-turecké
Podtitulek:	Co předcházelo. — Historický přehled.
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Národní listy, roč. 67, č. 112. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	24. 04. 1927
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Rusko-turecká válka

Poslední velká válka rusko-turecká z let 1877—78, jejíhož zahájení před 50 lety vzpomínáme tyto dny, byla vlastně pořadem již desátá válka Rusů s Turky.

Ve stručném historickém přehledu nejlíp vysvitne, oč tu šlo, a jakou civilisační roli hrálo tu Rusko v zájmu celé Evropy a křesťanství na Východě.

První válku vypověděli vlastně Turci sami Rusku — v březnu 1677 za cara Feodora III., ale prohráli ji neslavně a byli nuceni uzavříti mír v Radzyni roku 1681, jímž Rusku připadlo celé levé Podněpří, totiž východní Ukrajina s městem Kijevem. Mimo to však doctalo se Kozákům výsady rybaření na všech řekách až k Černému moři a práva volného vývozu soli; zároveň zřízeno mezi oběma státy jakési neutrální pásmo — krajina mezi Dněprem a Bugem, — kde nikdo z obou sousedů nestměl zřizovati pevnosti.

Ke druhé válce došlo brzy na to již z podnětu Ruska, za nezletilosti Petra, později Velikého, když Rusko zabezpečilo si klid a souhlas „svaté aliance“, t. j. rakouského císaře Leopolda, Polákův a Benátčanů; válka vypovězená 1687 byla obtížná, Turci sic stále ustupovali, zapalujíce za sebou step, ale ruské vojsko trpělo nemocemi, hladem, ztrátami na lidech i koních, a táhla se do nekonečna, až dospělý zatím car Petr r. 1795 osobně se ujal vedení; byla to vlastně válka proti Tatarům na Krymu, Petr obsadil Azov, porazil Turky na souši i na moři, za pomoci prvního vlastně loďstva ruského, jež tu po prvé zasáhlo do boje na Černém moři. Mírem v Karlovcích uzavřeným 1699 po dvanáctiletém trvání války Rusko zakotvilo pevně v Azovu, totiž při ústí Donu, ovládlo okolní území i všecky přístavy, dosáhlo volného průjezdu Dardanelami pro svoje obchodní lodi a zrušení ani ne tak tíživých, jako jeho prestiže těžce se dotýkajících poplatků krymským Tatarům.

Třetí válka v letech 1710—11, do níž se pustil Petr Veliký neprozřetelně z podnětu švédského krále Karla XII., dopadla neblaze: Petr, opojen nedávným svým skvělým vítězstvím u Poltavy (1709), kde zlomil švédskou moc a trůn ruský povýšil na velmoc, ukvapeně spolehl na pomoc knížat multanských a valašských, překročil Dněstr a obsadil Jassy, ale brzy byl nucen proti ohromné přesile turecké ustoupiti na Prut, byl tu docela beznadějně obklíčen a již psal svou proslulou závěť senátu, když jeho chytré choti Kateřině I. obratným vyjednáváním a tučným úplatkem podařilo se ho vyprostiti. Přes to mírem Hušským byl nucen vzdáti se zase Azova, pobořit i ostatní pevnosti na Azovském moři a zničiti svoje černomořské loďstvo.

Teprve za čtvrt století Rusko pokusilo se znova o výboj Krymu, ve čtvrté válce rusko-turecké, v letech 1735—39, za carevny Anny. Tuto válku vedli Rusové ve spojení s rakouským císařem Karlem VI., a jeho vinou přes počáteční úspěchy na konec byli nuceni uzavříti hubený mír v Bělehradě, jimž dostalo se jim pouze stepi mezi Bugem a Dněprem, za všecky těžké ztráty, za všecka vítězství, znevážená rakouskými porážkami.

Za to pátá válka, kterou zahájila za třicet let na to Kateřina II. Veliká 1769, vyprovokována Portou, podněcovanou Francií, a skončila vítězným mírem v Kučuik-Kajnardži 1774, přinesla Rusku ohromné výhody: ruské voje dobyly celého Krymu i Bessarabie, nad to pak nové loďstvo ruské, jež z Baltu okolo celé Evropy musilo najeti do moře Egejského, zničilo tak dokonale loďstvo turecké, že až Rakušané a Prusové, těmi ruskými úspěchy znepokojeni, nalehli, aby Rusko zanechalo dalších výbojů proti Turecku a „odškodnilo se“ — na Polsku… Arci tak, aby také Prusko a Rakousko z toho něco měly… Tak došlo vlastně (1772) k prvnímu dělení Polska, proti původním plánům Velké Kateřiny. Ale to jen mimochodem. Zmíněný mír s Tureckem kromě ohromných územních výhod zahájil vlastně mlčky jakýsi protektorát ruský nad křesťany na Balkáně a v Turecku vůbec, neboť turecký sultán zavázal se nemstít se křesťanským národům, kteří za války se bouřili proti tíživému tureckému panství a dávali najevo sympatie k Rusům.

Šestou válku zahájila opět Velká Kateřina (vedla ji v letech 1787—92), tentokrát ve spojenectví s císařem Josefem II., po jeho smrti pak s Leopoldem II. I tentokrát přálo vítězství ruským zbraním, Kateřinini vojevůdcové Potěmkin a Suvorov dobyli Očakova, Chotina a celé Bessarabie, ale současné neúspěchy rakouské opét podlomily váhu ruských zisků, a tak, když Leopold (také následkem intrik Pruska a Anglie byl nucen uzavříti narychlo mír s Tureckem r. 1791 ve Svišťově), i Kateřina, ač jí i nadále štěstí přálo, příštího roku 1792 mírem v Jassech skončila tuto kampaň, získavši všechen kraj mezi Bugem a Dněstrem.

Sedmou válku rusko-tureckou vedl již car Alexander I., zahájiv ji r. 1809. Tažení ruské, podporováno vzbouřením srbským, mělo dobrý průběh; Kamenskij dobyl r. 1809 Bulharska, Kutuzov, jenž o něco pozdéji byl generalisimem ve válce s Napoleonem, porazil r. 1811 Turky na hlavu u Slobodže, ale vpád Napoleonův do Ruska nedovolil vítězství využíti náležitě, a r. 1812 byl narychlo zase sjednán mír v Bukarešti, jímž pouze celá Bessarabie byla definitivně připojena k říši ruské.

K osmé válce došlo za cara Mikuláše I. roku 1828 za těchto okolností: Na dvě leta před tím, 1826, Mikuláš I. ujímaje se brzy po svém vstupu na trůn povstalců řeckých i jiných poddaných Turecka, pokud byli u pravoslavné víry na Balkáně, ostrou diplomatickou notou pohrozil Vysoké Portě válkou a docílil toho, že Turecko smlouvou v Akermanu na hranici rusko-turecké zavázalo se k řadě ústupků na prospěch Srbů, Řeků, Multanska i Valašska dát svobodu národní i náboženskou, plnit obchodní i jiné závazky, atd. Šlo o závazky z minula i nové, ale když Porta nic z nich neplnila, došlo vskutku k válce, která trvala jen něco přes rok, ale skončivši mírem v Drinopoli v září 1829, přinesla nezávislost Řecku, skoro úplnou samostatnost knížectví Podunajských, a Rusku samému řadu pevností na Černém moři, volnou plavbu obchodních lodí v Dardanelách a Bosporu, a nad to i válečnou náhradu 10 milionů dukátů, sumu obrovskou na tehdejší dobu. Přes to právem lze tady mluviti o ruské nezištnosti a pravém idealismu, neboť celé tažení mělo ráz především vojny osvoboditelské.

Jako začátek vlády cara Mikuláše I., tak i konec její karakterisován jest konfliktem s Turkem: r. 1853 začíná devátá válka rusko-turecká, všeobecně zvaná válkou Krymskou: došlo k ní v podstatě proto, že car ruský hlásil se o formální uznání svého protektorátu nad křesťanskými poddanými sultánovými, jakož tento protektorát mlčky de fakto dávno již byl uznáván. Turecko bránilo se tuze a na pomoc přiskočila mu žárlivá na rostoucí moc Ruska Francie i Anglie (také Sardinie). Marně car snažil se o dohodu především a Anglii, marně navrhoval rozdělení Turecka — odstraněni „chorého muže“ z Evropy, čině pro Rusko samé nároky nejmenší, vyhražuje mu jen protektorát nad Bulharskem, Multanskem a Valašskem, — řevnivost západoevropských států byla přílišná a když Francie postavila se rozhodně na stranu Porty, Rakousko a Prusko ve své počáteční „neutralitě“ stranilo rovněž Turkům, a konference vídeňská, jež měla prostředkovati, skončila fiaskem; sultán sám vypověděl Rusku válku, a toto mělo proti sobě rázem skoro celou tehdejší Evropu, pokud něco znamenala.

Válka Krymská byla tuhá, krvavá, a vyžádala si na obou stranách nezměrných obětí a v tomto stručném přehledu historickém není míata k podrobnému líčení váech jejích dramatických peripetií; odehrávaly se na půdě evropské i asijské, na pevnině i na moři, se střídavým úspěchem; nejtragičtější snad a poměrně nejznámější episoda jest obležení Sevastopolu, jehož pádem Rusko silně utrpělo, ač i na straně spojenců ztráty byly na tehdejší dobu neslýchané. Lépe než na hlavních bojištích vedlo se Rusům v Zákavkazí, kde boje přeneseny brzy na půdu tureckou, ale vítězný postup do turecké Arménie překazilo vzbouření horských kmenů kavkazských. Spojenecká vojska naproti tomu trpěla silně na Krymu mrazy, bídným zásobováním, nemocemi; také v baltických vodách Angličané se svým loďjstvem, stejně jako jinde dohromady nic nesvedli. A tak konec koncův obé strany, když mezitím Mikuláš I. zemřel a na trůně ruském ho vystřídal Alexander II., přijaly přes odpor Gorčakovův předběžné podmínky míru, vypracované již před válkou na kongresu vídeňském, a na jejich základě pak sjednán mír v Paříži (koncem března 1856), jímž vzájemné výboje zase navráceny, Rusko postoupilo Rumunsku menší část Bessarabie, začež dostalo se mu odškodnění v Zákavkazí, a všecky velmoci zavázaly sa hájiti integritu Turecka, jež tak přijato do svazu státův evropských, ale musilo za to zaručiti křestanům stejná práva s mohamedány a povoliti volnou plavbu po Dunaji.

Tak Rusko vinou řevnivosti Západní Evropy vyšlo dosti pokořeno z této vilky, které nechtělo a před níž ukázalo smířlivosti snad víc, než mu bylo zdrávo; v tom třeba hledati i zárodek nové, desáté války rusko-turecké, jejíhož počátku 50. výročí právě dnes vzpomínáme.

Jest jen přirozeno, že Rusko jakožo velmoc, vědomá si své vnitřní síly a hnaná odvěkým pudem k Cařihradu, snažilo se nabýti opět onoho vedoucího postavení na Východě, o něž výsledkem Krymské války bylo připraveno. Již roku 1871 vymohlo si Rusko revise pařížského míru v tom směru, že bylo zrušeno ustanovení, podle něhož Rusko nesmělo míti na Černém moři válečné lodi. Když pak Turecko tak dobře plnilo závazky rovnoprávnosti národní a náboženské vůči mohamedánským národům a zejména Slovanům, k nimž se zavázalo mírem pařížským, až z toho vypuklo povstání v Hercegovině roku 1875, Rusko postavilo se otevřeně na jejich stranu; stejně o rok později, v konfliktu srbsko-tureckém. Z podnětu Anglie sešla se narychlo v Cařihradě konference velmocí, aby urovnala balkánské konflikty a zamezila brutální pronásledování křesťanů (vlastně Slovanů) na Balkáně se strany tureckých úřadů, polóvojenských band a poštvaného obyvatelstva. Nic nepořídila, Turecko zbrojilo dál, ano i velmi mírné reformní projekty londýnského protokolu z 31. března 1877 zamítlo.

Tehdy Rusko, podněcováno i domácím živelným hnutím, jež činilo přítno nátlak na vládu, aby se ujala týraných slovanských bratří na Balkáně, učinilo 16. dubna smlouvu s Rumunskem o volný průchod vojsk, a 24. dubna vypovědělo válku Turecku.

Vrchním velitelem vojsk určených pro Evropu jmenován carem Alexandrem II. veliký kníže Nikolaj Nikolajevič, starší jmenovec pozdějšího vrchního velitele ruského z války světové 1914-18, v Asii generál-adjutant Lori-Melikov.