Válka s mloky/Posvícení v novém Strašací

Válka s mloky Karel Čapek
Andrew Scheuchzer	Posvícení v novém Strašací	O lidogeštěrkách

Údaje o textu
Titulek:	Posvícení v novém Strašací
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence:	PD old 70

Pan Povondra, vrátný domu Bondyova, trávil dovolenou tentokrát ve svém rodném městě. Nazítří mělo být posvícení; a když pan Povondra vyšel ven, veda za ruku svého osmiletého Frantíka, vonělo celé Nové Strašecí koláči a přes ulici se míhaly ženy a dívky nesoucí syrové koláče k pekaři. Na náměstí už postavili své stánky dva cukráři, jeden kramář se sklem a porculánem a jedna povykující paní, prodávající střižné zboží všeho druhu. A pak tam byla plátěná bouda ze všech stran zakrytá plachtami. Nějaký drobný muž, stojící na žebříčku, zrovna připevňoval nahoru nápis.

Pan Povondra se zastavil, aby viděl, co to bude.

Suchý mužíček slezl ze žebříčku a díval se s uspokojením na pověšený nápis. A pan Povondra s překvapením četl:

KAPITÁN J. VAN TOCH

a jeho cvičení mloci

Pan Povondra si vzpomněl na velikého, tlustého muže s kapitánskou čepicí, kterého kdysi vpouštěl k panu Bondymu. A ten to dopracoval, chudák, řekl si pan Povondra účastně; kapitán, a teď jezdí po světě s takovým mizerným cirkusem! Takový statný, zdravý člověk to byl! Měl bych se za ním podívat, mínil pan Povondra soucitně.

Zatím drobný mužík pověsil vedle vchodu do boudy druhý nápis:

!! MLUVÍCÍ JEŠTĚŘI !!

!! NEJVĚTŠÍ VĚDECKÁ SENZACE !!

Vstupné 2 Kčs. Děti v průvodu rodičů polovic!

Pan Povondra zaváhal. Dvě koruny a korunu za kluka, to je trochu mnoho. Ale Frantík se dobře učí, a znát cizokrajná zvířata, to patří ke vzdělání. Pan Povondra byl ochoten obětovat něco na vzdělání, a proto přistoupil k tomu suchému, drobnému človíčkovi. “Příteli,” řekl, “já bych chtěl mluvit s kapitánem van Tochem.”

Mužík vypnul prsa v pruhovaném tričku. “To jsem já, pane.”

“Vy jste kapitán van Toch?” podivil se pan Povondra.

“Ano, pane,” řekl mužík a ukázal na svém zápěstí vytetovanou kotvu.

Pan Povondra zamyšleně mrkal. Že by se ten kapitán tak scvrkl? To přece není možné. “Já totiž znám kapitána van Tocha osobně,” řekl. “Já jsem Povondra.”

“To je něco jiného,” děl mužík. “Ale ti mloci jsou doopravdy od kapitána van Tocha, pane. Zaručeně praví australští ještěři, pane. Račte se podívat dovnitř. Právě se začíná velké představení,” krákoral nadzvedaje plachtu u vchodu.

“Pojď, Frantíku,” řekl otec Povondra a vešel dovnitř. Za malý stolek honem usedla neobyčejně tlustá a veliká panička. To je divný párek, podivil se pan Povondra, vypláceje své tři korunky. Uvnitř boudy nebylo nic než poněkud nepříjemný zápach a plechová koupací vana.

“Kde máte ty mloky?” ptal se pan Povondra.

“V té vaně,” řekla gigantická dáma lhostejně.

“Neboj se, Frantíku,” děl otec Povondra a přistoupil k vaně. Leželo tam ve vodě něco černého a netečného, velikého jako starý sumec; jenom za hlavou se tomu kůže trochu nadouvala a splaskovala.

“Tak to je ten předpotopní mlok, co se o něm psalo v novinách,” řekl poučně otec Povondra, nedávaje najevo své zklamání. (To jsem se zase nechal napálit, myslel si, ale kluk to nemusí vědět. Škoda těch tří korun!)

“Tati, proč je ve vodě?” ptal se Frantík.

“Protože mloci žijí ve vodě, víš?”

“Tati, a co žere?”

“Ryby a takové věci,” mínil otec Povondra. (Něco to musí žrát.)

“A proč je tak šeredný?” naléhal Frantík.

Pan Povondra nevěděl, co říci; ale v tu chvíli vešel do stanu drobný mužík. “Tak prosím, dámy a pánové,” začal chraptivě.

“To máte jen toho jednoho mloka?” ptal se pan Povondra vyčítavě. (Kdyby byli aspoň dva, myslel si, přišel bych spíš na své peníze.)

“Ten druhý pošel,” řekl mužík. “Tak to je ten pověstný Andryáš, dámy a pánové, vzácný a jedovatý ještěr z ostrovů austrálských. Ve své domovině dorůstá až velikosti člověka a chodí po dvou. Na,” řekl a šťouchl prutem do toho černého a netečného, co leželo bez hnutí v kádi. To černé sebou zahemžilo a s námahou se zvedalo z vody. Frantík trochu couvl, ale pan Povondra mu stiskl ruku, neboj se, jsem s tebou.

Teď to stojí na zadních nohách a předními tlapkami se to opírá o kraj kádě. Žábry za hlavou sebou křečovitě cukají a černá tlama lapá po vzduchu. Má to do krve odřenou a příliš volnou kůži posetou bradavicemi a kulaté žabí oči, chvílemi se jaksi bolestně zatahující blanitými spodními víčky.

“Jak vidíte, dámy a pánové,” pokračoval mužík ochraptěle, “toto zvíře žije ve vodě; proto je opatřeno žábrami i plícemi, aby mohlo dýchat, když vychází na břeh. Na zadních nohách má po pěti prstech a na předních po čtyřech, jakož i dovede jimi brát různé předměty. Na.” Zvíře sevřelo v prstech prut a drželo jej před sebou jako žalostné žezlo.

“Dovede také udělat uzel na provaze,” hlásal mužík, vzal zvířeti prut a podal mu špinavý provázek. Zvíře jej chvíli drželo v prstech a pak opravdu zasuklo uzlík.

“Dovede také bubnovat a tančit,” krákoral mužík a podal zvířeti dětský bubínek a paličku. Zvíře několikrát udeřilo do bubínku a kroutilo hoření polovinou těla; přitom upustilo paličku do vody. “Kuš, neřáde,” utrhl se mužík a vylovil paličku z vody.

“A toto zvíře,” dodával zvyšuje slavnostně hlas, “je tak inteligentní a nadané, že dovede mluvit jako člověk.” Přitom zatleskal.

“Guten Morgen,” zaskřehotalo zvíře, bolestně mrkajíc spodními víčky. “Dobrý den.”

Pan Povondra se téměř lekl, ale na Frantíka to neudělalo žádný zvláštní dojem.

“Co řekneš vzácnému obecenstvu?” ptal se mužík ostře.

“Vítám vás,” klaněl se mlok; jeho žábry se křečovitě svíraly. “Willkommen. Ben venuti.”

“Umíš počítat?”

“Umím.”

“Kolik je šestkrát sedm?”

“Čtyřicet – dva,” kvákal mlok namáhavě.

“Vidíš, Frantíku,” upozorňoval otec Povondra, “jak umí počítat.”

“Dámy a pánové,” kokrhal mužík, “můžete mu sami klást otázky.”

“Tak se ho něco zeptej, Frantíku,” pobízel pan Povondra.

Frantík se rozpačitě zakroutil. “Kolik je osmkrát devět?” vyhrkl konečně; patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek.

Mlok pomalu zamžikal. “Sedmdesát – dvě.”

“Který je dnes den?” ptal se pan Povondra.

“Sobota,” řekl mlok.

Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. “Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?”

Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. “On už je unaven,” vysvětloval mužík chvatně. “Jak řekneš panstvu?”

Mlok se uklonil. “Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.” A honem se schoval do vody.

“To je – to je zvláštní zvíře,” divil se pan Povondra; ale protože tři koruny jsou přece jen velké peníze, dodal: “A nic víc tu už nemáte, co byste tomu dítěti ukázal?”

Mužík se tahal v rozpacích za spodní ret. “To je všechno,” řekl. “Dřív jsem míval opičky, ale s tím to byla taková věc,” vykládal neurčitě. “Ledaže bych vám ukázal svou ženu. Ona je bývalá nejtlustší žena na světě. Maruško, pojď sem!”

Maruška se s námahou zvedla. “Co je?”

“Ukaž se pánům, Maruško.”

Nejtlustší žena na světě položila hlavu koketně na stranu, vysunula jednu nohu vpřed a pozvedla sukni nad koleno. Bylo vidět červenou vlněnou punčochu a v ní něco naběhlého, mohutného jako šunka. “Objem nohy nahoře osmdesát čtyři centimetry,” vysvětloval suchý mužík; “ale dnes při té konkurenci už není Maruška nejtlustší žena na světě.”

Pan Povondra táhl vyjeveného Frantíka ven. “Rukulíbám,” zaskřehotalo to z kádě. “Přijďte zas. Auf Wiedersehen.”

“Tak co, Frantíku,” ptal se pan Povondra, když byli venku. “Poučil ses?”

“Poučil,” řekl Frantík. “Tati, proč má ta paní červené punčochy?”