Válka s mloky/Pan Povondra to bere na sebe

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pan Povondra to bere na sebe
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Válka s mloky
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Válka s mloky. Praha : Československý spisovatel, 1981. Spisy, sv. 9.
Licence: PD old 70

Kdo by byl řekl, že uplynulo tolik vody a let! Vždyť ani náš pan Povondra už není vrátným v domě G. H. Bondyho; je to nyní, abychom tak řekli, velebný stařec, který může v klidu požívat plodů svého dlouhého a přičinlivého života v podobě malé penzičky; ale kam by stačilo těch pár stovek při téhle válečné drahotě! Ještě že sem tam člověk chytí nějakou tu rybku; sedí ve člunu s prutem v ruce a dívá se – co té vody za den uplyne a kde se jí tolik nabere! Někdy se chytne na udičku bělice, někdy je to vokoun; vůbec těch ryb je teď nějak víc, asi proto, že ty řeky jsou dnes o tolik kratší. On takový vokoun taky není špatný; je to sic malá kostička, ale maso chutná drobet po mandlích. A maminka je umí dělat. Pan Povondra ani neví, že maminka zatápí pod jeho vokouny obyčejně těmi výstřižky, které kdysi sbíral a třídil. Pravda, pan Povondra toho sbírání nechal, když šel do penze; zato si pořídil akvárium, kde vedle zlatých kapříků pěstoval maličké čolky a salamandry; po celé hodiny se na ně díval, jak leží nehybně ve vodě nebo vylézají na břeh, který jim udělal z kamenů; potom kroutil hlavou říkaje: “Kdo by to do nich řekl, maminko!” Ale člověk nevydrží jenom se dívat; proto se pan Povondra dal na rybaření. Co dělat, mužští vždycky musejí něco mít, myslí si shovívavě maminka Povondrová. Je to lepší, než kdyby chodil do hospody a dělal politiku.

Pravda, mnoho, přemnoho té vody uplynulo. Vždyť ani Frantík už není školák učící se zeměpisu ani mládenec trhající své ponožky běháním po světských marnostech. Už je to taky starší pán, ten Frantík; chválabohu, je podúředníkem na poště, – přece jen bylo k něčemu dobré, že se tak svědomitě učil zeměpisu. Taky už začíná mít rozum, myslí si pan Povondra a spouští se se svou lodičkou trochu níž pod most Legií. To on dnes za mnou přijde; je neděle a nemá službu. Vemu ho do člunu a pojedeme nahoru ke špičce Střeleckého ostrova; tam ryby líp berou; a Frantík mně poví, co je v novinách. A pak půjdeme domů, na Vyšehrad, a snacha k nám přivede obě děti – Pan Povondra se chvíli oddával pokojnému blahu dědečka. Však za rok už půjde Mařenka do školy, těší se; a malý Frantík, jako vnouče, už váží třicet kilo – Pan Povondra má silný, hluboký pocit, že všecko je přece jen ve velikém a dobrém pořádku.

Však tamhle už čeká u vody syn a kyne rukou. Pan Povondra zavesloval s člunem ke břehu. “To je dost, že už jdeš,” děl káravě. “A dej pozor, ať nespadneš do vody!”

“Berou?” táže se syn.

“Málo,” brouká starý pán. “Pojedeme nahoru, ne?”

Je pěkné nedělní odpoledne; ještě není hodina, kdy se ti blázni a flákači hrnou z kopané a jiných takových hloupostí domů. Praha je prázdná a tichá; těch pár lidí, kteří se trousí po nábřeží a po mostě, nemají naspěch a kráčejí slušně a důstojně. Jsou to lepší a rozumní lidé, kteří se nekupí v hloučky a neposmívají se vltavským rybářům. Otec Povondra má znovu ten dobrý a hluboký pocit pořádku.

“Tak co je v těch novinách?” ptá se s oteckou strohostí.

“Celkem nic, tatínku,” povídá syn. “Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany.”

“Tak to je teda Němec v troubě,” konstatuje starý pán. “Víš, Frantíku, tihle Němci, to byl moc divný národ. Vzdělaný, ale divný. Já jsem znal jednoho Němce, on byl šoférem v jedné továrně; a to byl takový hrubý člověk, ten Němec. Ale vůz měl v pořádku, jen co je pravda. – Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa,” přemítal pan Povondra. “A jaký fofr dřív dělalo! To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna – Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec. To víš, já ty Mloky znám. Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý?”

“Dávejte pozor, tati,” řekl syn. “Bere vám ryba.”

“To je jen grundle,” bručel starý pán a pohnul prutem. Tak vida, taky Německo, myslel si. Inu, člověk se už ničemu nediví. Co to bylo dřív křiku, když ti Mloci potopili některou zem! Třeba to byla jenom Mezopotámie nebo Čína, a byly toho plné noviny. Dnes už se to tak nebere, hloubá melancholicky pan Povondra, pomalu mrkaje nad svým prutem. Zvykne si člověk, co dělat. U nás to není, tak co; jen kdyby nebyla taková drahota! Například co dnes chtějí za to kafe – Pravda, ona Brazílie už taky zmizela ve vlnách. Je to přece jenom v obchodech cítit, když se kus světa potopí!

Splávek pana Povondry tančí po mírných vlnkách. Co toho ti Mloci už zaplavili mořem, vzpomíná starý pán. To je tuhle Egypt a Indie a Čína – I na Rusko si troufali; a taková to byla veliká země, to Rusko! Když se pováží, že Černé moře jde teď až nahoru k severnímu polárnímu kruhu, – co to jenom je vody! Jen co je pravda, hodně už nám ty pevniny okousali! Ještě že jim to jde tak pomalu –

“Říkáš,” ozval se starý pán, “že jsou ti Mloci až u Drážďan?”

“Šestnáct kilometrů od Drážďan. To už bude pod vodou skoro celé Sasko.”

“Tam já byl jednou s panem Bondym,” děl otec Povondra. “To byla náramně bohatá země, Frantíku, ale že by se tam dobře jedlo, to ne. Jináč to byl moc hodný lid, lepší než Prušáci. Kdepak, to se nedá ani srovnávat.”

“Však Prusko už je taky pryč.”

“Se nedivím,” vycedil starý pán. “Já Prušáky nemám rád. Ale Francouz to má teď dobré, když je Němec v tahu. Ten si oddychne.”

“Moc ne, tati,” namítal Frantík. “Ondyno bylo v novinách, že taky dobrá třetina Francie je už pod vodou.”

“Ja,” vzdychl starý pán. “U nás, jako u pana Bondyho, byl jeden Francouz, sluha, Jean se jmenoval. A ten ti byl po ženských, že to byla jedna hanba. Víš, ono se to vymstí, taková lehkomyslnost.”

“Ale deset kilometrů od Paříže prý ty Mloky porazili,” sděloval syn Frantík. “Prý tam měli samé podkopy a vyhodili je do povětří. Dva armádní sbory Mloků prý tam rozbili.”

“To on zas Francouz je dobrý voják,” mínil pan Povondra znalecky. “Ten Jean si taky nedal nic líbit. Já nevím, kde se to v něm bralo. Voněl jako drogerie, ale když se pral, tak se pral. Ale dva armádní sbory Mloků, to je málo. Když se tak na to dívám,” zamyslel se starý pán, “tak s lidmi uměli lidi bojovat líp. A netrvalo to ani tak dlouho. S těmi Mloky to už táhnou dvanáct let, a pořád nic, jen samá příprava výhodnějších pozic – Kdepak, za mých mladých let, to bývaly bitvy! To byly tady tři milióny lidí a tam tři milióny lidí,” ukazoval starý pán, až se tím člun rozhoupal, “a teď, kruci, to na sebe útočilo – Tohle není ani žádná pořádná válka,” zlobil se otec Povondra. “Pořád jen samé betonové hráze, ale nějaký bodákový útok, to ne. Kdepak!”

“Když na sebe lidi a Mloci nemůžou, tatínku,” hájil mladý Povondra moderní způsob válčení. “Dělat bodákový útok do vody, to přece nejde.”

“Právě,” bručel pan Povondra pohrdavě. “Oni na sebe pořádně nemůžou. Ale pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou. Copak vy víte o válce!”

“Jen aby nepřišla až sem,” řekl syn Frantík trochu neočekávaně. “To víte, když má člověk děti –”

“Jak to, sem,” vyhrkl starý pán jaksi popuzeně. “Myslíš jako sem do Prahy?”

“Vůbec k nám do Čech,” děl mladý Povondra ustaraně. “Já myslím, když už jsou Mloci až u Drážďan – –”

“Ty chytráku,” káral ho pan Povondra. “Jak by se sem dostali? Přes ty naše hory?”

“Třeba po Labi – a potom dál podle Vltavy.”

Otec Povondra pohoršeně zafrkal. “Prosím tě, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. Tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes moře, je chudák.”

“Ale když teď jde moře až k Drážďanům – –”

“Tam jsou Němci,” prohlásil starý pán odmítavě. “To je jejich věc. Ale k nám Mloci nemůžou, to dá rozum. To by museli nejdřív odklidit ty skály; a nemáš ponětí, jaká by to byla práce!”

“Copak práce,” namítl zachmuřeně mladý Povondra. “Na to oni jsou! Vždyť víte, že v Guatemale dovedli potopit celé pohoří.”

“To je něco jiného,” děl se vší rozhodností starý pán. “Nemluv tak hloupě, Frantíku! To bylo v Guatemale, a ne u nás. Tady jsou přece jiné poměry.”

Mladý Povondra vzdychnul. “Jak myslíte, tatínku. Ale když člověk pováží, že ty potvory už potopily nějakou pětinu všech pevnin –”

“U moře, ty pytlíku, ale jinde ne. Ty nerozumíš té politice. Ony ty státy, co jsou u moře, s nimi vedou válku, ale my ne. My jsme neutrální stát, a proto oni na nás nemůžou. Tak je to. A nemluv pořád, nebo nic nechytnu.”

Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé –

“Tati,” vydechl mladý Povondra téměř dětsky.

“Co je?”

“Není tamhleto sumec?”

“Kde?”

Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu.

“Je to sumec?” opakoval Povondra junior.

Starý pán upustil prut. “Tohle?” vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. “Tohle?”

Černá hlava zmizela pod vodou.

“To nebyl sumec, Frantíku,” povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. “Půjdeme domů. To je konec.”

“Jaký konec?”

“Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,” opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. “To teda je konec.”

“Vy se celý třesete,” lekl se Frantík. “Co je vám?”

“Půjdeme domů,” brebentil starý pán rozčileně a jeho brada se žalostně otřásala. “Mně je zima. Mně je zima. Tohle nám chybělo! Víš, to je konec. Tak oni už jsou tady. Hergot, to je zima! Já bych šel domů.”

Mladý Povondra se na něj zkoumavě podíval a chopil se vesel. “Já vás dovedu, tatínku,” řekl také nějakým nesvým hlasem a silnými rázy vesel hnal loďku k ostrovu. “Nechte to, já už ji přivážu.”

“Cože je tak zima,” divil se starý pán jektaje zuby.

“Já vás podržím, tati. Jen pojďte,” domlouval mu mladý a chopil ho pod paží. “Já myslím, že jste se na té vodě nachladil. To byl jenom kus dřeva.”

Starý pán se třásl jako list. “Já vím, kus dřeva. Mně budeš povídat! Já vím nejlíp, co jsou Mloci. Pusť!”

Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík. “Na Vyšehrad,” řekl a strkal tatínka do vozu. “Já vás svezu, tati. Ono je už pozdě.”

“Baže už je pozdě,” drkotal otec Povondra. “Moc pozdě. Už je konec, Frantíku. To nebyl kus dřeva. To jsou oni.”

Mladý Povondra musel tatínka doma do schodů skoro vynést. “Odestelte, maminko,” šeptal chvatně ve dveřích. “Musíme tatínka uložit, rozstonal se nám.”

Tak, a teď leží otec Povondra v peřinách; nos mu nějak divně čouhá z obličeje a rty něco nesrozumitelně žmoulají a brebentí; jak vypadá staře, jak vypadá staře! Teď se trochu uklidnil –

“Je vám líp, tati?”

U nohou postele potahuje nosem a pláče do zástěry maminka Povondrová; snacha zatápí v kamnech a děti, Frantík a Mařenka, upírají široké, vyjevené oči na dědečka, jako by ho nemohly poznat.

“Nechtěl byste doktora, tatínku?”

Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá; a najednou mu z očí vyběhly slzy.

“Chcete něco, tatínku?”

“To já, to já,” šeptá starý pán. “Abys věděl, to jsem já všechno zavinil. Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána k panu Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo – –”

“Vždyť se nic nestalo, tati,” chlácholil mladý Povondra.

“Ty tomu nerozumíš,” sípal starý pán. “To přece je konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – – Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen.”

“Nesmysl,” ozval se syn drsně. “To si ani neberte do hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.”

Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl: “Všude dřív bývalo moře, a bude zas. To je konec světa. Mně jednou říkal jeden pán, že i u Prahy bývalo mořské dno – Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci. Víš, já jsem neměl toho kapitána ohlásit. Něco mně pořád říkalo, nedělej to, – ale pak jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci – A vidíš, nedal. Člověk tak zbytečně zničí celý svět –” Starý pán polykal něco jako slzy. “Já vím, já vím dobře, že je s námi konec. Já vím, že jsem to udělal já –”

“Dědečku, nechcete čaj?” ptala se soucitně mladá paní Povondrová.

“Já bych jenom chtěl,” vydechl starý pán, “já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.”