Vácslav Zelený

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vácslav Zelený
Autor: Václav Vlček
Zdroj: Osvěta, 5. ročník (1875), s. 398–400. online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Související: Autor:Václav Zelený

Na den 5. dubna letošního roku připadaly čtyřicáté narozeniny Vítězslava Hálka — však nedočkal se jich, našly jej už v hrobě. A v týž den na věky zavřel oči Vácslav Zelený! Umřel i on v nejlepším mužném věku — teprvé dne 15. srpna r. 1875 byl by dosáhnul padesáti let.

Hálek, Kořínek, Laub, Zelený v jednom půlletí, v době i jinak nanejvýš neutěšené, žalostné — toť na tak malý národ příliš veliká ztráta!

Zelený byl včela — tak tichý, tak pilný, tak pořádný, tak domácí, tak u všech oblíbený; a tichý, pracovitý, spořádaný jeho život nesl rovněž sladké ovoce a to více jiným nežli jemu samému.

Přes dvacet roků konal Zelený úřad učitelský, konal jej se vzácnou způsobilostí, s pravým posvěcením, příkladnou horlivostí a svědomitostí. Přečetní žáci jeho budou ho vždycky s vděčností vzpomínati; bylť on netoliko výborným profesorem alebrž i skutečným pěstounem dorůstající mládeže, ušlechťující vliv osobnosti jeho vtisknul tak mnohé mladistvé duši pečeť řádného charakteru na celý život. Za neblahé doby Bachovského absolutismu byl on z těch profesorů Staroměstského gymnasia v Praze, kteří žákům svým po německu přednášeti musili, slova vlasteneckého ve škole pronesti nesměli, při tom prušáckými argusy střeženi byli — a přece otčině dobré vlastence i spisovatele odchovávali. Dělo se to beze všech tajných a divných prostředkův: vnukli dychtivé mládeži prostě svoje smýšlení, jsouce jí upřímnými přáteli a rádci.

Od té doby, co v Praze vznikla myšlenka zříditi obecní reálné gymnasium, věnoval se Zelený ústavu tomuto, pomáhal položiti k němu základy, byl netoliko ředitelem a vůdcem alebrž i pravým tvůrcem jeho. Věnoval mu po deset roků nejlepší své síly; ústav se utěšeně a mnohoslibně rozvíjel, a když byla budova dovršena, sklátila předčasná smrt stavitele ve hrob!

Zelený se ovšem v působení svém neobmezoval na školu; mělť velmi platné účastenství u veřejném životě národa svého. Zasedal v zastupitelstvu hlavního města, ve sněmě, mezi důvěrníky českého poslaneckého klubu i v říšské radě, pokud tam Čechové trvali. Spolkového života účastnil se hlavně v českém Museu a ve Svatoboru, jehož jednatelem byl od počátku až do své smrti. Po jednu dobu (v l. 1863 až 1865) Zelený vzdav se profesury stal se cele publicistou, vstoupil s knihkupcem Kobrem ve spolek k podnikům literárním a řídil politický denník Národ.

Vedle činnosti školské a vůbec pedagogické mají největší význam i váhu Zeleného zásluhy na poli českého písemnictví. Množství toho, co napsal, není veliké; nejobjemnější jsou jeho překlady (Macaulayových Dějin anglických a Bogdanovičových Dějin války vlastenecké) uveřejněné v Bibliothéce historické, ku kteréž zavdal podnět a kterouž i redigoval. Drpbné původní práce jeho (historické, kritické, cestopisné, literární) umístěny jsou v Obzoru, Obecných listech, Musejníku, Slovníku Náučném a j.; Zelený nebyl tvůrčí duch, také ho poměry životní neuvedly na dráhu vědeckého badatele, avšak jeho práce vesměs mají ráz pravdivé vědeckosti, důkladného vzdělání, výborného vkusu, vytříbeného ducha, a vynikají slohem rovněž přesným a jadrným jako uhlazeným: byltě Zelený jedním z nejlepších.

Vlastním oborem jeho, v němžto podal obsáhlá i výtečná díla, byl literární životopis; přirozenou měrou vstoupil v ten obor až u věku mužné dospělosti. Uveřejniv prvé v několika ročnících almanachu Máje stručné životopisy K. J. Erbena, Fr. Palackého i J. Kollára a v Náučném Slovníku dějiny literatury české, k vybídnutí ředitelstva Svatoboru uvolil se sepsati obšírný životopis rodáka svého Karla Havlíčka. Tím dostal se do živlu, který nejvíce mu svědčil, k literárnímu dílu, k němuž měl v sobě pravé povolání. Shromáždil se vzornou pílí a svědomitostí všechen potřebný materiál a zpracoval jej rukou mistrovskou. Když se dílo blížilo svému ukončení, uveřejnil Zelený první kapitoly Havlíčkova životopisu v tomto našem časopise. Tato okolnost měla důležité následky; přátelé domácího písemnictví na všech stranách ukázky díla toho v Osvětě vítali s hlasitou radostí, ale právě tím, že ukázky ony vnikly u veřejnost, se konečné vydání životopisu Havlíčkova opozdilo, ano až za hrob spisovatelův prodlilo.

Sbor Musejní totiž chtěje k veliké slavnosti Jungmannově r. 1873 vydati životopis tichého genia, vznesl i tu práci na osvědčeného životopisce Havlíčkova, který tudíž všechny své prázdné chvíle a všecky své síly věnovati musil dílu, jež více kvapilo. Poslední práce, kterouž ještě vyžadoval životopis Havlíčkův, musila bytí odložena; za to však dostala literatura česká od Zeleného r. 1873 a 1874 Život Josefa Jungmanna.

Znamenitý tento spis byl svým časem v Osvětě dle zásluhy oceněn; on ukazuje, co písemnictví naše v Zeleném ztratilo. Prostudovav s takou zevrubností dobu Havlíčkovu a pak Jungmannovu sebral hojnou látku vůbec k dějinám novověké literatury české; a jako již r. 1873 do těchto listův napsal monografii Vácslav Stach, podobně hodlal vylíčiti obšírně život i působení Josefa Dobrovského, Jana Kollára atd. — i byl by tak znenáhla podal dokonalý podrobný obraz duševního života českého za nové doby, která jest našemu pokolení v tak mnohých částech už neznámou zemí.

Přílišným namáháním posledních let ujal se v něm zárodek smrti. A zahynul s ním nejeden krásný úkol, jejžto životu svému sám byl položil, zahynulo v něm ovoce mnoholeté snahy, přemnohé píle — i zahynul v něm muž povahy vzácně bezúhonné, šlechetné a vznešené.

Dne 8. dubna vzdělanstvo Pražské slavným spůsobem provodilo tělesné pozůstatky jeho na hřbitov Vyšehradský.