Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/X

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Beneš Třebízský
page=1 Pohled na Klecany od Roztok

(Klecany. Beneš jako kněz. Kázání. Křesťanská cvičení a jiné namahavé povinnosti úřadu kněžského. Beneš s dětmi ve škole i mimo ni. Horlivý podpůrce katolického tisku a skladatel modlitební knihy. Náhledy jeho o husitských a pobělohorských dobách. Pochvalné uznání knížecí arcibisk. konsistoře.)

Do svého breviáře,^[1] kamž nejdůležitější události svého života v latině znamenal, učinil Vácslav Beneš o svém příchodu na Klecany tuto stručnou poznámku: „6. aprilis 1876. veni in II. stationem Klecan“. Klecany, osada na pravém břehu Vltavy naproti Roztokám ležící, druhdy na městečko majestátem krále Vladislava r. 1507. povýšená a trhy obdarovaná, nyní ves čítající 1000 obyvatelů ve 106 číslech se zámkem, náležejícím dědicům Cvikavského továrníka Antonína Balle, s farou i školou, staly se mu druhým a také posledním stanovištěm duchovního povolání. Farářem byl mu zde po všecken čas P. Jos. Rottenborn, muž stařičký,^[2] ale ctihodný a mírný, jenž záhy stal se kaplanu svému otcovským přítelem.

Za byt vykázána mladému knězi klenutá kaplanka s předpokojem, nad jejíž vyhlídku Beneš nemohl si přáti lepší. Údolí vltavské s lesklým pruhem široké řeky a za ním v dálce část velebného chrámu Svatovítského, Petřín s kostelem sv. Vavřince, a v pravo opodál Bílá Hora i s letohrádkem Hvězdou; to vše při jediném pohledu s okna mu kynulo. Osm let prožil v této kaplance bez přetržky, vzdaluje se pouze občas a to nikdy ne na dlouho. Zevní příběhy a osudové jeho ani v této době nevynikají pestrostí, ani zvláštní důležitostí pro jeho život, vyjma osudnou katastrofu chrlení krve před vánocemi r. 1883.; je to přirozeno při klidnosti jeho povolání jako kněze a při té veliké práci, kterou vykonal za těchto osm let nejen jako kněz, ale i jako spisovatel.

Pozorujeme-li jeho snahy i skutky za těchto osm let posledních jeho života a pro nás zajisté nejdůležitějších, vyznáme, že Beneš byl mužem povinnosti a mužem práce. Jako duchovní činil více než povinnost, jako spisovatel vykonal skutečně více než jeho všecky nemnohé síly tělesné byly s to. Tato usilovná, řekli bychom horečná práce urychlila předčasný jeho skon. Budeme jej sledovati na této dráze povinnosti a práce; podle jeho skutků a snah dodnes všem nám zřejmých, poněvadž v jeho spisy vtělených i podle jeho zvukův a náklonností, činů soukromých i osobních projevů, jak nám je vylíčili tiskem či soukromě přátelé a známí jeho, pokusíme se nakresliti obraz jeho povahy, jež v této době vyspěla k určitým a neměnitelným zásadám, názorům a způsobům mužného věku. Vylíčíme, pokud naše síly i úzký prostor této knize napřed vyměřený stačí, Beneše-Třebízského napřed jako kněze, pak jako spisovatele, a napotom charakteristiku jeho jako člověka; k tomuto obrazu pak připojíme zevní příběhy a osudy, jež jej za dobu Klecanského pobytu potkaly.

Máme-li posouditi velikost povinnosti, kterou Benešovi jakožto knězi bylo konati, musíme uvážiti rozsáhlost kollatury Klecanské. Jsouť ku Klecanům přifařeny obce: Klecánky, Brnky (s kaplí), Přemyšlení, Veltěže, Zdiby (s filialním kostelem), Zdibsko, Větrušice, Řež a část obce Klíčany. Populace kollatury osahuje asi tři tisíce duší. Toť obvod, jenž vyžaduje úplné a všecky síly obou Klecanských duchovních; ale Beneš vzhledem k vysokému stáří svého faráře P. Rottenborna ochotně nesl větší a obtížnější část těchto obsáhlých povinností a kromě toho ještě — psal a mnoho psal! Když přišel do Klecan, tento mladý, bledý a po přestálé nemoci přepadlý kněz, hned se chopil s největší horlivostí a zápalem všech svých povinností; a že z počátku nevyhledával nijakých společností, skromný, plachý a nedůvěřivý jsa na venek a dosud všecek zhroucený nedávnou smrtí otce svého uvnitř, osadníci Klecanští chovali se navzájem k němu zdrženlivě a s touže nedůvěrou, ano ústa, jaká všude bývají a jimi není nouze o smělé slovo, přezývala ho „přílišným Jezovitou“, ba dokonce „Ježíškem“. — Beneš brzy zvěděl i o těchto přezdívkách; neměnil se, ale za to změnili se jeho osadníci. Příčinou byla Benešova — kázání.

Takových slov dosud tu s kazatelny neslýchali, té vroucnosti, s jakou kazatel je přednášel, dosud neviděli a necítili; Benešovo každé kázání bylo původní^[3] jeho práce, přednešená elokucí skutečně básnickou a deklamací takovou, jak dovede kázati jen ten, kdo pocítil tak hluboce každé slůvko svého kázání jako Beneš. Dovedlť on při každém kázání naplniti nejhojnější měrou první a hlavní ze všech podmínek, které na řádném kazateli žádá homiletika jako záruku úspěchu kazatelského, t. zv. „inventionem thematis“, o níž často čítáme v životopisech slavných kazatelů: nutnost, aby každé kázání odnášelo se k důležitému a zajímavému, se skutečnými okolnostmi posluchačů se stýkajícímu předmětu náboženskému, a aby tak co možná nejvíce proniklo k jejich mysli a srdci srozumitelně a působivě — jinými slovy, aby kazatel, sestoupiv ke stanovisku, názorům a zkušenostem svých posluchačů, dovedl je nad ně povznésti. Znaje nitro lidu venkovského, mezi nímž vyrůstal, jeho potřeby a touhy, jeho přednosti i vady, a miluje tento lid horoucí a ideální láskou, uměl Beneš úchvatně s kazatelny promlouvati od srdce k srdci, a tento zdar ještě zvyšovaly hojné příklady, jichž se dovolával — z historie, zejména české! Také láska k vlasti byla podstatným základem mravnosti a bohulibého života tomuto výmluvnému, zanícenému kazateli; k ní nabádal s kazatelny, rovněž jako k lásce k Bohu a k jeho přikázáním. Jest zajímavo a ku poznání jeho působení kněžského důležito, probrati se ve čtyřech svazcích Benešových kázání, vydaných u B. Stýbla; ^[4] litujeme, že nelze nám podati aspoň Ukázky z nich; nepatrná by nestačila, větší nedovoluje objem našeho spisu. Silou citu, hloubkou přesvědčení náboženského, žárem vlasteneckým takové síly, jaká málokdy a málokde slýchána bývá s kazatelny, pestrostí i přiměřeností obrazů hlavně z dějin národa českého braných, vynikají všecka jich čísla.

„Beneš byl již na kazatelně,“ píše o své návštěvě v Klecanském kostele K. V. Rais. „Nedýchal jsem … Bylo mi do pláče — tak kázati neslyšel jsem nikdy…“ Za půl léta smýšleli ovšem osadníci Klecanští o svém duchovním jinak — a za rok hrnul se již kde kdo na kázání milovaného velebníčka. Beneš nešetřil plic, zapomínal na důtklivé rady zkušeného lékaře, aby šetřil se vždy a všude. Ale nejen to, on s velikou ochotou napomáhal i okolním duchovním svými kázáními, k nimž z daleka hrnulo se lidu. Někdy kázal i v Praze.^[5] V neděli míval s kazatelny výklad i kázání a v postě kázával i v pátek.

Rovněž namáhavou částí jeho duchovních povinností byla křesťanská cvičení v okolních osadách; ani nejtužší zimy nedovedly zabrániti, aby se jich zdržel. Toto dlouhé a namáhavé mluvení v neveliké lidem a dětmi přeplněné světnici, pak po skončení náhlý východ do zimy staly se konečně poslední bezprostřední příčinou jeho těžké nemoci v zimě na sklonku r. 1883., jak níže bude vzpomenuto. Roráty v adventě, zaopatřování svátostmi umírajících za doby zimní v osadách vůkolních, při čemž nikdy výslovně Beneš povozu nepožadoval — toť byl doplněk jeho povinností nejobtížnějších a útlému zdraví jeho nemálo nebezpečných. Avšak Benešovi šlo opravdu více o tyto povinnosti, při jichž konání byl lidu nejen knězem, ale i učitelem, rádcem, utěšitelem i vůdcem, nežli o jeho vlastní zdraví. Fakta níže uvedená dokážou, že těmito slovy nepřeháníme.

Nejmilejší však částí kněžských povinností bylo Benešovi vyučování ve škole. Vroucí láska k dětem zdobila ho jako člověka; ona byla i zdrojem jeho velikého zdaru při neúnavném působení jako učitele. Na něm bylo viděti, že básník a spisovatel nemůže míti krásnějšího a také vděčnějšího a tvůrčí své činnosti přiměřenějšího povolání nad činnost učitelskou, jež propůjčuje mu příležitost míti vliv na dětské duše, vnikati v jejich nepokrytou hloubi, pozorovati do podrobnosti nenáhlou, ale důslednou působnost zákonů, jimž jejich vývoj podléhá, určovati směr ducha i srdce a klásti u vnímavou tuto půdu ..živé símě k budoucím povahám. Beneš říkal sám, že nepronikají ani samotné základy, na nichž školní vychování a vyučování spočívá, kdož tvrdí, že dobrý spisovatel nemůže býti dobrým učitelem. Jeho vlastní působení ve škole bylo toho nejlepším dokladem. Škola stala se mu ne povinností, ale potřebou, takže nemocen jsa, nemohl se dočkati chvíle, kdy povstane, už „k vůli dětem“. Jestli kdo plnil v plné, ba nejvyšší míře úkol, který učiteli náboženství vypisuje osnova učebná, byl to Beneš. A nebylo pak zajisté v neprospěch žákův ani předmětu náboženského, jestli katecheta nepotlačil v sobě ani v hodině náboženské spisovatele a vlastence, srovnávaje jednotlivé příběhy biblické s příběhy českých dějin. Miloval děti a děti milovaly jej; vlídným a laskavým byl Je nim vždycky, přísným někdy a žertovným občas. On nejen vyučoval, ale i vychovával v plném slova toho smyslu. Mládež jeho péči svěřená slynula opravdu příkladným chováním. Ano tato horlivá péče vymykala se i z mezí jeho katechetské povinnosti. Zajímalť se Beneš o prospěch žactva i v jiných předmětech, a kdykoli jen měl příležitost, přesvědčoval se o něm. Rád také si dával ve škole zazpívati — nejen písně nábožné, ale i světské národní; z těchto nejraději, jak vypráví nám jeden z Klecanských učitelů: „Chovejte mne, má matičko…“

Že mu byla jasna cesta, kterak vychovávati mládež duchem v pravdě národním, o tom svědčí horlivost, s jakou při všech možných příležitostech nosíval Erbenovu sbírku do školy, předčítaje žákům vyšších tříd národní písně, popěvky a říkadla.

Před vánocemi a před velikonocemi učil děti koledám a pomláskám, jichž dosud neznaly, a nabádal je zároveň, aby doma od svých matek a babiček vyzvěděly nějakých starodávných. Zavděčil se mu, kdo takovou do školy přinesl a pěkně ji velebnému pánu zazpíval.

Vánoční lidové koledy vůbec tak rád slýchal, že o vánocích, když děti v kostele na kůře je zpívaly, neobtěžoval si namáhavě tam vystoupiti, aby z blízka je slyšel. Ano i k prostonárodním hrám, nyní již pozapomenutým, děti nabádal, vycházeje občas mezi polednem před faru, kdež děti přespolní sobě hrávaly.

V páté třídě dával dětem psát obsahy svých kázání, a že dbal při tom pilně stránky jazykové, svědčí nám Klecanský pan řídící, jemuž říkal o pracích podařených: „Věřte mi, to nedovede mnohý kvartán. Zvláště líbilo se mi, jak krásně užívali přechodníků.“

Ze všech ostatních předmětů školního vyučování byl Beneši nejbližším a nejmilejším ovšem dějepis. Tu ovšem nejen se vyptával, čemu se dosud naučily, ale sám mnoho nového, zajímavého a s vroucím citem jim pověděl; věděl, že základ k vlastenectví pravému, v nejušlechtilejším toho slova smyslu, položen má býti v srdce dítěte již na stupni školy obecné, a to hlavně učivem dějepisným.

Doma míval vždy pohotově několik starých popelnic vykopaných v okolí; ukazoval je nejen dospělým v kaplance, ale i dětem ve škole, upozorňuje jich, kterak po takovýchto drahých památkách dávných praotců pátrati ve vůkolí, ode dávna četnými pohřebišti pohanskými známém. Takto zušlechťoval srdce maličkých láskou vlasteneckou.

Jako spisovatel oceňoval význam husitských dob těmito slovy: „Je a bude věčně věkův zřejmo, že v naší zemi popel Táborův. A kdyby tu půdu její chtěli přerýti až do nejhlubších útrob, nic platno. Byla-li druhdy krev s popelem mučenníků semenem křesťanů, je popel bratří kalicha semenem české síly a vytrvalosti neoblomné —“

Že ani jako učitel byl by nezadal tomuto svému stanovisku, dokazuje životopisec jeho v „Matici lidu“, jenž praví: „Skvělá doba historie naší, doba husitská, nebyla mu nijak pro mládež choulostivou a rozčilující, říkával jen, aby se kladl důraz na tehdejší skvělé uvědomění lidu českého, na jeho národní statečnost a hrdost, na zápas jeho za svobodu národní, spor náboženský, aby zůstal u dětí, pokud možno, stranou. Jednou pravil: „Kdybych byl učitelem světským, o Husovi též bych učil; vylíčil bych nejčistší jeho život, činný za blaho českého lidu, činnost písemnickou, a dodal bych, že někteří zlí lidé ho neměli rádi, proto že vylákali ho z Čech do cizí země a tam ho upálili.“

Zajímavý případ vypráví nám jeden z Klecanských jeho přátel. Byl jednou navštívit Beneše, když byl churav. Tu přišel hoch a Beneš se ptal: „Čemu jste se učili?“ — „Dějepisu,“ odpověděl chlapec. — „O kom? či o čem?“ „O Husovi.“ — „Kdo pak byl Hus?“ zeptá se Beneš. — „Mučedník,“ odpověděl chlapec. „Tu se zadívá Beneš na mne,“ líčí nám jeho přítel, „oko jeho se významně zarosilo a praví: „Nu, dobře.“

Jinou, neméně zajímavou episodu vypráví nám jeden z bývalých členů učitelského sboru Klecanského následovně : „Měl jsem ve čtvrté třídě žáka, rozeného z Hudlic. Toho si jednou Beneš vyvolal a tázal se ho: „Víš-li pak, který znamenitý Čech se ve tvém rodišti narodil?“ „Vím.“ „Nuže — tedy?“ „Slavný učenec a spisovatel český Josef Jungmann,“ odvětil čiperný hošík. „Nu — můžeš býti hrdým na svého rodáka.“ — „Já také jsem,“ odpovídá znenadání hrdě chlapec. „Že jsi? Nuže, to ti dám za to jeho obraz, dej si jej za rámec.“ A chlapec v nejkratší době dostal obraz svého slavného rodáka.

Rád vůbec hodné děti odměňoval; vždy na konci ruku: chudé modlitbami, zámožnější obrázky. Nedbalce však dovedl důsledně trestati, a nechal-li koho po škole, zůstal zároveň po škole i sám na dohled. Když churavěl a řídící Klecanský napomínal jej po přátelsku, aby se šetřil, uznával to,^[6] ale říkával: „Ale vždyť je to má povinnost.“

„Školy nynější nepřítelem nebyl,“ dokládá o něm týž jeho přítel, jenž měl příležitosti všecku činnost jeho školy se týkající sledovati, „bera vždy, jak v místních poradách, tak i ve všem, co se týkalo školy, vřelý podíl.“ Tato horlivost jeho ve věcech školy se týkajících neušla pozornosti světského úřadu dohlédacího, a jakožto katecheta obecné školy Klecanské byl Beneš již po dvouletém působení v Klecanech od Karlínské c. k. okr. školní rady pochvalným dekretem vyznamenán.

Jest přirozeno, že k dětem i mimo školu osvědčoval Beneš tutéž vroucí lásku. Ve své knihovně měl oddělení knih pro mládež, z níž rád dětem půjčoval, a kdykoli knihu vracely, na obsah čteného se vyptával.

Potkávaje děti venku, zastavoval jednotlivce, žertem i vážně s nimi hovoře a jich se vyptávaje. Mnohdy v létě mezí polednem, kdy přespolní děti z Klecanské školy hrávaly si na prostranství před farou a školou pod košatými korunami ořechů a kaštanů, Beneš dlouho a rád je pozoroval, a někdy i mezi ně zašel, uče je mnohdy, jak již podotčeno, starodávným hrám. Rovněž nebylo vzácností viděti jej v Klecanském háji, když hledal odpočinku, obklopen důvěrnou dětskou druží, která bezděky se tu namanula a u velebného pána již zůstala. A jako děti miloval i jejich rodiče, své osadníky, kteří za nedlouhou dobu po jeho příchodu přilnuli k němu upřímnou láskou a důvěrou. „O svých osadnících mluvě,“ dí Dostál,^[7] „říkal vždycky: „Náš dobrý lid.“

Plnil-li všecky povinnosti svého kněžského povolání ve škole i ve chrámě s horlivostí a zápalem, nezapomínal tohoto povolání ani jakožto spisovatel. Literární podniky s tendencí katolickou horlivě podporoval. V této příčině uvádíme předem slova P. Aloisa Dostála ^[8]: „Četl jsem mnoho životopisů Beneše-Třebízského v novinách, časopisech větších i menších, probíral jsem dlouhou řadu prací jeho literárních, obyčejně dle časopisů, v nichž byly uveřejněny, sestavenou, a tu jsem shledal k nemalému podivu, že práce Benešovy v časopisech katolických jako by naschvál, z úmyslu byly vynechány. Většinou povídek v „Blahověstě“, v „Obzoru“, „Andělu Strážném“, „Tiskovém spolku“ a j. buď úplně opomenuto, nebo dodáno, že Beneš psal „také“ do těch a těch listů. Tak málokde čteme, že Beneš vydal v „Tiskovém spolku“ pěknou povídku „Záhořský vladyka“, do „Čecha“ psal „Feuilletony“, do „Anděla Strážného“ povídku „O Štěpánovic Vitoušovi“, do „Obzoru“ „Ze zelených lancochů poslední", „Svoji k svému“, „Dědictví cyrillomethodějské“, „Cyrilka na Hané“ atd. A tu se tážeme: „Co jest příčinou takové nevšímavosti?“

Zakladatel a redaktor katolického měsíčníku „Vlast“, P. Tomáš Škrdle, píše v I. čísle prvního ročníku tohoto listu: „Když jsem v Alpách pojal myšlenku, časopis tento vydávati a na přátely i známé v této záležitosti se obracel, docházela mne obyčejně z desíti odpověď toliko jedna příznivá. A i v těchto milých dopisech stálo nezřídka mnoho pochybností, též i nedůvěry, takže hlouček, který mi úplně věřil a mysl moji povzbuzoval, nebyl ani tak veliký, kolik máme u rukou prstů. Mezi tyto poslední muže patří také Vácslav Beneš-Třebízský.“

„Již v roce 1873.,“ ^[9] odpovídá Beneš z Klecan mezi jiným P. Škrdlemu, svěřivšímu se Benešovi s plánem o vydávání katolického měsíčníku „psal jsem o podobném časopise, jakýž zamýšlíte založiti Vy, do „Čecha“ feuilletony. Ale zůstalo to tenkráte úplně nepovšimnuto. — — Později — předloním — mluvili jsme o tom často s panem prob. Štulcem i p. kanov. Karlachem. Ale vždy z různých příčin z toho sešlo. — Budete snad šťastnější, což Vám z té duše přeji — — — Ale na mé spolupracovnictvi, dá-li Pán Bůh, spolehejte! — —“

O čtyři měsíce později radí P. Škrdlemu v téže záležitosti: „O Vašich návrzích (t. j. o konsorciu) mohli bychom se snad umluviti ústně, až přijedete do Čech. — Byl bych Vám však tou upřímnou radou, bez značnější částky peněžité do toho se nepouštěti, až se sejde větší jistina. Jak pravím: nejlépe by bylo, kdybychom si o tom promluvili důkladně ústně, což bude možná, až se zase octnete v Čechách. Pokud na mně jest, jak jsem již prve slíbil, o literární příspěvky, jakmile budu jen trochu zase v lepší kůži, čekati na sebe nedám —“

V listě psaném 10. srpna 1883. P. A. Dostálovi praví o zastoupení kněži mezi spisovatelstvem: „Beztoho mezi námi (kněžími) pracovníků málo“ — — Naši předchůdci (v první čtvrti tohoto století až do polovičky) hráli „prim“, proč nejsou jejich nástupci ani u „sekundu“? Nebylo pracovníků, kteří by prořídlé řady doplňovali, kteří by byli, když z ruky sestydlé péro vypadlo, tohoto péra zachytili a pokračovali… A proto „tužme se!“ Ať tu v Čechách jak chce chodí, kněz, jenž z lidu vyšel, se tomu lidu neodrodí. — —“

V úmyslu „napsati a povědíti českému lidu slova, kterými modliti by se měl k Bohu, slova ryzí, nelíčená, která by se strun jeho srdce dotýkala a v souzvuku s jeho mluvou mateřskou byla“ a „dáti českým dívkám, českým ženám knihu takových modliteb, které by si pro prostoduchost a vřelost jich zamilovaly, že by nikdy nesahahaly po modlitbě v řeči cizí, nýbrž povždy modlily se řečí tou, kteráž jest řečí jejich vlasti,^[10] chystal se sepsati obšírnou modlitební knihu, jejíž ukončení ovšem zabránila předčasná smrt; to, co bylo napsáno, stačilo na štěstí na vydání knihy 378stranové, ve třech částech urovnané, pod názvem „Pomněnky na vínek nebeský“ u J. Cellerina v Praze.

Tato všecka horlivost, s kterou i pérem svým pomáhal podniků katolického tisku, nezatlačila jej nikterak se stanoviska, s kterého pohlížel na nejdůležitější doby českých dějin. Přítel jeho Gustav Eim takto o tom píše ^[11]: „On jako kdyby byl poslední výhon z toho ušlechtilého štěpu kněži českých, jichžto katolické city nebouřily se před nejkrásnějšími listy z dějin českých, kteří nepokládali největšího Čecha Jana z Husince za neštěstí a hanbu českého národa a kteří neprolévali slze radosti při pohledu na Bílou Horu.“

„P. Beneš byl pln ušlechtilých vznětů,“ pokračuje dále G. Eim, „jeho duše prosta byla vší nízkosti; on své náboženské přesvědčení nestavěl proto na odiv, aby vzbudil pozornost vysokých církevních hodnostářů. On skromně plnil své povinnosti až do úpadu a při plnění těchto povinností odnesl zárodek té nemoci, kterou předčasně sešel. On nereptal, že ani vynikající jeho schopnosti, ani vzorné jeho působení, ani křišťálová povaha, ani konečně ohled na chatrné jeho zdraví nezbavily ho velikých obtíží, kteréž uvalovala naň správa velké osady farní. Beneš ještě potom, když hrozná jeho nemoc propukla a šesteronásobné chrlení krve ^[12] přivedlo jej na pokraj hrobu, neustal ani na chvíli ve svých povinnostech. Sotva že vstal z lůžka, kázal i dvakráte po sobě v témž dni, a on sám i obětovný lékař jeho souhlasně vypovídají, že nejvíce si zase ublížil velikými svými kázáními o velikonocích. Ovšem ho hnětlo, že nedáno mu postavení samostatnější a snazší, jakéhož mnozí ze šťastnějších a jistě ani více nadaných ani důstojnějších jeho vrstevníků dávno nabyli. Nedomníval se však nikterak, že se tak děje s úmyslem, neboť nikdy nebylo mu od církevních úřadů vyčítáno, že ve svých historických povídkách vybíral látky své se zálibou z dob kališnických.“

Že i tato církevních úřadů se týkající slova Eimova zakládají se na pravdě, svědčí faktum, že nadšená a nikdy ani po těžké nemoci neumdlévající horlivost, kterou mnohonásobné úkoly kněžskeho úřadu svého konal, došla ocenění i u církevních představených; přípisem knížecí arcibiskupské konsistoře ze dne 6. dubna 1881. dostalo se mu od knížete kardinála arcibiskupa Schwarzenberga po vykonané generální visitaci v r. 1880. za vzorné vykonávání povinností v kostele i ve škole pochvalného uznání.

Ze všeho, co dovedli jsme pověděti o Benešovi, jakožto duchovním, staví jej jako vzor pro povolání své nadšeného, neunavného, osadníky své milujícího, prospěch jejich i církve vždy na paměti majícího, jemu se sebezapřením vždy a všude všemi silami ducha i těla svého sloužícího českého kněze.

---

1. Po jeho smrti odevzdán do semináře.
2. Narozen 1814. v Plzenci, vysvěcen 1839., kaplanoval pak třicet let v Klecanech a r. 1869. jmenován tu farářem, kterýžto úřad zastával šestnáct let až do své smrti, požívaje všeobecné úcty v dalekém okolí pro svoji lidumilnou povahu.
3. 15. února 1883. píše příteli: »—Mám postní kázání, příprava zabéře také času—«
4. Pod názvem »Pravdou k životu«. Když vydal Beneš prvý díl, mnozí z duchovních psali mu, že káží podle ného a žádají, aby co nejdříve vydal II. »Vaše každá řeč dýchá takovou vroucností, přesvědčeností, poetickým zápalem, zdrcující pravdivostí, že člověk čte znova a opět znova, nemoha se nasytiti pravdou, krásnými retorickými obraty oděnou. Od první neděle adventní až do dneška používám při službách Božích líbezných řečí Vašich a jak jsem se dověděl, činí tak mnozí z pp. spolubratrů též. Čeho ale litujeme, jest ta okolnost, že s první Vaší sbírkou budeme bohužel brzo u konce.« Tak psal Benešovi duchovní, osobně s ním naprosto neznámý.
5. »Onehdy jsem měl v Praze kázání,« píše příbuznému v listopadu 1882., »a při tom jsem si také asi poněkud ublížil velmi hlasitým mluvením. Posluchačstva byla síla; člověk se potom nutí a uškodí si.« 
6. Píše 15. února 1883. svému příteli: »Jsem Bohu díky poněkud lépe zdráv, nežli v loni, ačkoliv ten dech jest velmi pro mne obtížným. A potom mne velmi unavuje to vyučování ve škole, kamž chodím tak pravidelné, jak hodiny bijou.«
7. Hlídka lit. Zprávy apoštolátu tisku I.
8. Ibid. II.
9. » Vlasť« I.
10. Z předmluvy k »Pomněnkám na vínek nebeský«.
11. »Národní Listy« 1884 č. 171.
12. Před vánocemi r. 1883.