Václav z Michalovic/Zpěv druhý

Václav z Michalovic Svatopluk Čech
Zpěv první	Zpěv druhý	Zpěv třetí

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv druhý
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 31–45. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Nežli hod se zjařil révy mokem,
novicové, po tichounku vstavše
a dík všehodárci zašeptavše,
z refektáře vyšli vážným krokem.

Volný čtverec ve svých budov lůně
ponechala kollej pochmurná,
plný listů šeptavých a vůně,
kamo klenba nebes azurná
volně můž’ svou září pronikati,
rozsévati kvítím zlatý pel,
se stíny se hravě potýkati
vážných budov, asketických čel.
Tritona tu mramorový ret
k nebi chrlí jasný vodomet;
na každém pak rohu toho zřídla
andílek rozpíná bílá křídla
a tu vláhu rozprášenou s hůry
s úsměvem si chytá do lastury.
Milo dlít na stupních vodojemu
v stínu kaštanů, jež kloní k němu
lupenů svých jasné vějíře,
když z těch listů smaragdové skrýše
bělorůžné pýří klesá tiše
v zanedbané listy brevíře.
Jak tu často snivý novic bledý,
v zadumání sponkou knihu spíná,
modliteb a žalmů, svaté vědy,
důtek sebetrýzně zapomíná,
a tvář pochýliv do jemných dlaní,
v luzném snění, jež ho náhle jímá,
vody jen a listů šepotání
a včel bzukot nad záhonem vnímá
a sní o širokých, volných ladech,
o hvozdech a čarokrásných sadech,
až pak s povzdechem se budí, vstává, —
s čela uprchá mu snění vděk —
blízký trávník, jímž se promodrává
Ježíšovo jméno z pomněnek,
připomněl mu řád, jenž slávu boží
i tou něžnou nezabudkou množí.

Tamo noviců se temné tlupy,
odebraly z šumu refektáře;
v párech bloudí, v zástupy se kupí —
se rtů klesá pouto, chmura s tváře.
Divno mezi záhony je zříti
podoby jich útlounké a směrné,
jež se chvějí pestrým davem kvítí
v temných řízách jako stíny černé.
Líce však tou září jasně tají
a smích na rty sedá ku posledu —
srdce douškem plným užívají
krátké, sladké chvíle bez dohledu.
Jenom Václav s nyvým sněním v oku
hlavu klopí po soudruha boku.
Marně druh ten, líce pouchřadlé,
s kadeřavě svislým plavým vlasem,
s rýhou v čele, pod nímž oko vpadlé
v divný blesk se zažehuje časem,
marně sem i tamo hovor vede,
ba rty svoje k žertu nutí bledé, —
Václav nenaslouchá, nepohlíží
ve tvář jeho, hloub jen hlavu níží,
až pak soudruh starostliv se táže,
co mu chmuří zrak, co jazyk váže?

„Nuže, buďsi, Konrade! Hruď svoji
tobě odhalím.“

                    A Václav druhu
rámě stiskl v divném nepokoji,
z junů ostatních jej táhna kruhu,
ze slunného kvadratury sadu
do sloupové chodby, plné chladu,
a pak schodů bludištěm se bral
vzhůru s ním ve vyšší patra domu,
kam hluk refektáře dozníval
jen jak ropot dalekého hromu.
Tamo chodba podél stavby celé
chodník tvoří nevídaně dlouhý,
v jehož dlažbu mramorovou stele
četné okno hravé světla prouhy.
Klenutím se táhne za ozdobu
maleb hojných řetěz, umně spjatý —:
postupem ti od kolébky k hrobu
Ignáciův jeví život svatý.
Chodby klid, posvátnou náladu,
teď krok spěšný obou přátel ruší,
a již Václav šeptem Konradu
odhaluje celou svoji duši.

„Ondy jsem za otcem rektorem
v dar nes’ Huertovi obraz svatý
na Hradčany. Když pak do komnaty
s důvěrným se brali hovorem,
za palác jsem zašel v pyšný sad,
kterýž tamo sterým nad záhonem
stromů vzácných rozestírá chlad
po úbočí stupňovitým sklonem.

V tato místa vnady opojné
ode branky paláce se níží
mramorové schody podvojné
s nízkou, zdobně prolámanou mříží;
dvojité ty schody po stráni
podivně se splétají a kříží,
v stálém rozchodu a setkání
tu se vzdalují, tu k sobě blíží,
až pak dole v jedno splývají
k tůně zastíněné pokraji,
jejíž hladinou, kde labuť plove,
leknín stele terče smaragdové.

Po těch stupních zamyšlen jsem bloudil.
V objetí pak jarní přírody
vůní květů v duši mou se loudil
pocit nevýslovné lahody.

Kamo pohled padá — ze záhonků
stébla zelená mi šinou vstříc
růžných, bílých, modrých na tisíc
kalichů a rolniček a zvonků,
v nichž se rosa skví a křídla bílá
motýl hravý lehce rozestýlá.

Schodů mřežovím se svlačec krade
lichotně až k lemu šatů mých
a kol sošek mladý břečtan klade
krunýř šupin jasně zelených.
Trpasličí stromky u zábradlí
oděly se ve sníh květů padlý.
Ba i vzadu v pyšné domu stěně,
po níž černé kresby rozesety,
hustý špalír broskví utěšeně
červenými hojně protkán květy.

A když přes okraj zdí zubatých
zrak se svezl, z nenadání kles’
ve vikýřů vzdušných, špičatých
a střech žlábkovaných divnou směs.
Pavlačí zřel rozmanité zjevy,
v oknech květiny a hlavy děví,
a když dále těkal v dumání,
slévala se krovů spousta v dáli
ve střech moře, z něhož vyvstávaly
věž tam za věží, báň za bání
a již v slunném vzduchu přede mnou
jakby rouškou průhledného zlata
s plnou velebností tajemnou
zjevila se Praha stověžatá.

Na pravo pak Petřín za údolem
stromů vrchol vznášel nad vrcholem,
ustrojený v jara květnou něhu,
jako vlny smaragdu a sněhu.
Obraz ten mě takým kouzlem jal,
že jsem po stupních spěl bystrým krokem
k pavilónu, jenž se výše pjal,
bych tu krásu plně objal okem.
Budovka to byla okrouhlá
s divnou střechou cihel žlábkovitých,
pod níž ze stěn, révou polo skrytých,
vyhlédala okna podlouhlá
pestrou září různobarvých skel.
V myšlenkách jsem k pavilónu spěl,
až tu náhle, přiblíživ se k němu
a zrak pohrouživ mu v nitro maní,
stanul jsem a na zábradlí lemu
opřel tělo chvějící se dlaní.

Stojím nehnutě — rty jedva dýší —
hledě v otevřenou tuto skrýši.
Mnohobarvých oken pestrý svit
nitro kouzlem báječným jí strojí
jako kněžen pohádkových byt —
a jest princezna tam věru dvojí.
Jedna sedíc v křesle zlaceném
na lenochu hedbáv nazpět kloní
pyšně hlavu, kolem níž se roní
rusá kadeř hojným prstenem
v objemného límce cípy bílé;
zlatohlav, jenž po údech té víle
v četnou řáseň ozdobnou se třepí,
útvar těla jeví hrdolepý.

Viz tam na stěně tu madonnu
v rouše zlatém, s lící směrně plnou,
kol níž sklání nesčíslnou vlnou
kadeř zlatá skvoucí záclonu,
k ní tu děvu přirovnat bych směl,
kdybych nebyl v stínu řasy dlouhé
jarý záblesk světské tužby pouhé
místo hvězdných třpytů uviděl.

U nohou jí na stoličce zdobné
druhá dívka sedí. Levá dlaň
ztápí prsty růžně bílé, drobné,
do kadeří temných, — útlou skráň
o koleno družky opírajíc.
Druhá ruka lehounce se sklání,
na plano se snivě probírajíc
ve stříbrné, mohočetné struně
jakés loutny, složené jí v lůně.
Zpět ji věrně kouzlí vzpomínání!
Štíhlejší je družky, mladší věkem,
skromnější ji kryje ozdoba;
avšak lahodnějším dýše vděkem
zjev ten něžný — jara podoba.
Zelený šat jemný, s růžným nitrem
rozstřižených, svislých rukávů,
puklých poupat budí představu,
z nichž se růže derou vesny jitrem.

A jak růže právě rozvilá,
ovanutá dechem nachu jemným,
usmívá se líce spanilá,
objatá snem blaha přetajemným.
Jako hvězda z jarní noci klínu
vyhlédá zrak temný z řasy stínu.
Však ne půvab severního máje,
jiné jaro v ní se vtěluje;
vesna-tě to dalekého kraje,
kde zem slunce žhavěj’ celuje:
oči takové jen slunný jih
umí zažíhat ve stínu víčka,
s takovýmto žárem snoubit sníh
cudných skrání, nevinného líčka.
Chtivě hledím na prstíky její,
jak se na stříbrných strunách chvějí
a mním věru, že ten celý svět
sladkých bájí, tajných blažeností,
jež zem jarní ve svých prsou hostí,
o nichž snívá porosený květ,
o nichž břízy šepotají mladé,
když se Zefýr lupením jich krade,
jimiž září mladé srny zrak
z bujné houště zjařeného lesa,
bzukotem co hmyzu tiše plesá,
skřivánkem co jásá do oblak,
že ten země dithyramb, jejž něm
člověk duší rozechvělou vnímá, —
v této loutny ňadru vzedmutém
a v těch strunách mihotavých dřímá
a že čeká zakletá tam píseň,
až těch prstů spasné dotknutí
vzbudí ji, až tonů perutí
vyprostí tu sladkou citů tíseň.

A hle! ponořila prstů běl
do těch strun a rojem libých zvuků
třepetavý kov se rozechvěl.
Naslouchal jsem v rychlém srdce tluku,
jak ty struny, pod hebkou se dlaní
proměnivše ve slavíků sbor,
hlaholily v luzném rokotání.

Sám té družky hrdopyšné zor
pozastřel se nyvě řasou dlouhou
při strun oněch vábném souznění,
provanutém divnou lásky touhou,
milostného dechem blouznění.

A k nim přidružil se krásný hlas,
jaký neslyšel jsem po ten čas.
Španělskou jsem píseň podle znění
řeči poznal: přec ta slova cizí
mněl jsem chápat v mocném srdce chvění
a jich kouzlo z duše nevymizí.
Když pak dopěla, když jemně, zvolna
struny zvuk se utajil a ztich’,
hlasný povzdech něha sladkobolná
v odvět vynořila z prsou mých.
Vzdech ten spáchal na vetřelci zradu.
Leknutí mrak stele v oči moje,
ale slyším vykřiknutí dvoje,
křesla šramot, loutny znění v pádu.
A když v pavilón se vracím zrakem,
vidím hrdou postať na prahu,
blesky pyšných hledů, čela mrakem
kárající moji odvahu.
Zřím, jak přes rameno její skrytě
něžné hlavinky zrak velký, tmavý
na mne pohled metá ostražitě,
zvědavý půl, z pola ostýchavý.
Stojím v rozpacích jak hříšník bídný,
couvaje jim koktám vysvětlení —
tu se zloba zlatovlásky mění
v úsměv laškovný a pokyn vlídný.
Musím vejíti do vábné skrýše;
okno rozemkly tam dokořán,
abych rozhledem se kochal s výše,
jenž mě vábil v dívčí tento stan.
Ba, i haluz, osněženou květy,
úslužně mi mladší stranou šine,
čtveračivě sešpulujíc rety.
Ale darmo z blízka, dáli kyne
velkolepé město věží sterou;
nádherný ten obraz rozplývá se
před mým okem v mlhu pustošedou,
z níž tvář vděků jarních usmívá se.

Starší děvy hled mi v křeslo kynul,
bych si po procházce odpočinul.
Naproti mně blahosklonně sedíc,
ve škádlivém na mne úsměvu
z brvy lehce přimhouřené hledíc,
pohrávajíc s třásní oděvu,
z něhož bílé střevíčky se kradou,
s růží zlatou, přes sebe se kladou,
bavila mne volně věcí sterou;
však mnou málo bylo uslyšeno;
zvěděl jsem, že Marie má jméno,
don-Huerty nevlastní je dcerou,
z hrabat Multánských že vzešla kmene;
že don Pedro, don Huerty brat,
v plném květu bohatýrství zvad’
a že siroty jím zůstavené
náš don přijal ve svou záštitu;
z těchto pak že svorně s ní tu žije,
jako rodná sestra, Ignácie.
Pod žhavějším leskem blankytu,
kde květ granátový nachem hoří,
na skalině mezi kaštany
bílým stínem obráží se v moři
pyšný klášter, hojně nadaný.
Tamo v posvátném prožila míru
Ignácie svoje dětská léta,
mezi tím, co Pedro Řím a víru
mečem slavil po všech koncích světa.
Umí odtud španělsky a vlasky,
hudbě rozumí, je moudrost sama
a zná latinsky též hovor lásky
zapřádati: Amo, amas — ama!

Dál tak štěbetala v bujném smíchu:
„Nedáváš-li víry mojí chvále,
sám ji zkoušce podrob: Ala, alae —
amo, amas — Či se bojíš hříchu?
Či snad latiny tvé kalný pramen
učí jenom: Amen, amen, amen?!“

Byl jsem v rozpacích. Vždyť po tu dobu
ni můj stín se nevkrad’ v dívčí kobu,
nikdy s děvou neprodlel jsem déle.
Nesměle jen k Ignácii vzhlížím;
vidím, jak se červánek jí stele
čarokrásný obličejem svížím,
a jak líce rozpačitě sklání
nad urvané snítky květný pel,
jevíc při tom v stoudném pousmání
pod růžovým rtíkem zoubků běl.

Otce rektora v tom z dálky hlas
zaslechl jsem, opustil je chvatem.
Odtud dívky nespatřil jsem zas,
avšak stále v srdci, touhou jatém,
jedné chovám obraz lahodny.
Její podobu duch stále přede
ve vzduch kolem, v tyto stěny šedé,
v listy knihy, v myšlenky a sny.
Cítím, Konrade, v tom srdce tluku:
že tam lásky tajím slasť i muku.“

Jinoch domluvil. Druh jeho mračně
pokáral jej, v zem se zahleděv:
„„Ďábel obchází jak řvoucí lev,
po záhubě lidských duší lačně.
Tobě v roucho vábnější se zavil:
v dívčí půvab, krásných očí dvé —
nedej, aby hříšný plamen ztrávil
bohu zasvěcené srdce tvé!
Zašlap hmyz, jenž v poupě to se plouží,
jež má rozvíti se v růži ctností;
v pobožnosti tůň je celé vhrouži: —
navrátí se s rosou nevinnosti.
Modlitby se zacloň svatým štítem
před vidiny této svůdným třpytem!““

„Ó, ni modlitba jí nezaplaší!
Pravda, že jak myrrhy vonný mrak
na perutích modlitby se vznáší
myšlenka má často nad oblak,
že tam zraky ztápím oslněné
v neskonalou slávu božích sídel,
andělské zřím kůry rozvlněné
mořem nekonečným sněžných křídel,
k trůnu božímu tam skláním hlavu,
v mučenníků nespočetném davu,
světců, světic, božích vyvolenců,
hrdin jasných církve vítězné —
však tu náhle z andělských těch věnců
jeden kvítek krásy líbezné,
jeden anděl, jitřním na oblaku,
na ostrůvku růžném světla moře,
do strun zlatoskvoucích prsty noře,
ke mně vznáší něhu temných zraků
z noci kadeří, jež zdobí vděk
porozvitých růže poupátek.
Děvice mi drahé jeví líc,
náruč hebkou rozpíná mi vstříc
a já v náruči té blahodyšné
nazpět klesám — nazpět k zemi hříšné!“

„„Blasfemie hrozná! K nebes kůru
přidružovat smrtnou postavu,
bídnou bláta pozemského stvůru
a snad zítra červů zábavu.
Rozpadne se v popel zlaté bůže,
než mu láska věnec douvije;
na umrlčí lebce zvadlé růže —
totě všechna zemská poesie.
Láska — pravíš? Bídným těla chtíčem
zvu ji lépe, v liché básní zdobě;
umrtvuj to tělo postem, bičem —
hříšná touha svěsí křídla obě.““

„Marno všechno. Večer v pusté cele
bičuju se krutě důtek ostny,
až krev splývá po trýzněném těle;
ale v duchu nápěv přemilostný
stále zvučí, jak jej prsty drobné
vyloudily tehdy z loutny zdobné,
když pak v lože kladu čelo vzňaté,
andílků tu roje nad ním hrají
tento nápěv na housličky zlaté
a jím ve spánek mě kolébají.“

Stanuli teď v okně. Dlouho zřeli
v město velkolepé dumavě,
jehož věže nesčetné se rděly
v nachu večerního záplavě.
Václav okem roztouženým stíhal
Hradčan zubovatý zlatý stín,
jenž se v zadu na obloze míhal.
Konrad zahleděl se v řeky klín,
v kamenný pak most, jenž přes ni pjal
mnohé oblouky, soch řady stmělé,
až se na věž hrdou zadíval,
strmící tu chmurně v mostu čele,
ana poslední teď slunce zář
zlatem kreslí v tento kolos tmavý
nakupených tamo sošek hlavy, —
znaky divné, — matnou králů tvář
na výstupku pod korunou skvoucí, —
divné krabuše s železnou mřeží,
na rožních tam připevněné k věži — —
Náhle s bleskem nenávisti žhoucí
Konradův se zor s těch košů smek’
a ret zlý mu skřivil úšklebek.

„„Pohleď,““ zvolal, „„jaké vzácné hosti
má tam z Michalovic Bohuslav —
na koš jeho v něžné příchylnosti
ptáků černých usadil se dav.
„Černé ptáky“ kdysi štvali zlostí —
nyní u samých je mají hlav! — —
Ba, toť on. — Znám každičkou klec:
Jesenius tam, zde Budovec —““

„Pojďme již! Zvon ku modlitbě zove!“
vzdechnuv soudruh do řeči mu vpadl.
Krok jich zazněl v dlažbě mramorové
a stín klenbou obrovský se kradl.