Václav z Michalovic/Zpěv čtvrtý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv čtvrtý
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 74–91.
Licence: PD old 70

V salvatorském chrámě husté chmury
večer pozdní rozestírá kolem
v ambitách pod vysokými kůry,
mezi četných sloupů mocným stvolem
a jak mračno tajůplné s hůry
pod závratnou klenbou temno visí,
v němž jen zvolna odlišuje zrak
v zadu varhan obrovitých rysy
jako v temné chmuře tmavší mrak,
nahoře pak slabě hledí jen
čtverce nízkých oken ze tmy čiré,
jejichž řadou těsnou ověnčen
kupole je základ šíroširé.

Venku bouře. Blesku vzplanutí
okna v ochozech zažíhá časem
a svým siným, pronikavým jasem
hlavy sloupů, žebra klenutí,
soch a maleb vidma děsivá
na mžik temnu z loktů vyrývá,
okna kuple v náhlém nítí plamu
jak pás žhavých siných drahokamů.
V zápětí ráz hromu… Blíž se valí
temný hřmot jak obrovského vozu
kola těžká přes úporné skalí
ohlušivém, děsném ve hlomozu,
a teď mníš, že burným kolesem
již již středem kostela se řítí,
okna řinčí prudkým otřesem
a chrám do základů zdá se chvíti;
však již dále do kraje se valí
se slábnoucím zvolna rachotem,
až jak zloba utlumená v dáli
zmírá temným, hluchým ropotem.

Na klekátko dvojí tamo kles’
Václav s Konradem v tu tesknou chvíli.
Od rána-tě novicové dnes
po dvou k tiché adorací pílí
před oltář, kde v řadách svící plane
monstrance aj! krásy nevídané.

Plesajíc, že zlomen odboj lítý
proti víře, císařskému trůnu
a ten kacířský lid vzdorovitý
vrácen církve samospasné lůnu, —
panstvo domácí a cizokrajné,
dosáhší zde hodností a statků,
ve chrám jesuitský na památku
monstranc věnovalo ceny bájné.
V pokladnice ruka pánů štědrá
do stříbra i zlata hloubně sáhla,
s šíjí sňala řetěz, pásy s bedra,
ba i snubní prsten s prstů stáhla;
paní kamů různobarvých žár
vysypaly z klenotní své skřínky,
s čela braly stříbrné své vínky,
s ňader vábných sponky zlatý spár;
nevěsty pak svatební své šaty
přinášely v oběť zbožným citem,
v jejichž přízi nesčetný květ zlatý
skvěl se rosy brillantové třpytem;
dívky podávaly obětavě
šňůru sněžných perel s temných vlasů,
s níž se plesně obzíraly právě
v benátského zrcadélka jasu,
včera ještě vroucně celované
skvostné dárky ruky milované;
ba i dítky nesly v ofěru
nejmilejší šperky své a hračky,
loutek drahých třpytnou nádheru,
nastřádaných grošů něžné sáčky — —
A z těch darů pobožnosti vroucí
vykouzlila ruka umělá
monstrancí tak drahou, čaroskvoucí,
že jí rovné země nezřela.

Jako luna s jasných nebes luhu,
čistým leskem jaré lilie,
z křišťálové schrány v zlatém kruhu
vyzírala sněžná hostie.
Po obrubě schrány kolkolem
rubínů a diamantů krásných
hustý řad plál divným plápolem.
Na vlnivém stříbře oblak řásných
splétaly kol andělíčků davy
zlatých křídel věnec třepetavý.
Nad oblaky na vrcholu schrány
vedle Syna Otec vážně snící
pod stříbrnou trůnil holubicí.
Z oblaků pak vůkol na vše strany
vytryskaly hustě různým směrem
paprsleky dlouhé tvarů zdobných
z nesčíslných diamantů drobných.
Nelze postihnouti chabým pérem
zjevu toho nevýslovnou krásu,
když těch paprsleků skvostný dav
zablyskotal v mihotavém jasu,
svící četných plápolem se vzňav:
jakby utkán z jisker jíní hravých,
ze krůpějí zářných vodotrysků,
z divukrásných hvězdic třepetavých;
když tu v tom, tu v onom jeho prysku
hvězdka jedna mocněji se vzňala, —
za ní jiných řad, až monstranc časem
v jednom blesku všecka vzplápolala,
že až zraky přecházely jasem.
Dole, k Trojici pnouc jasnou líc,
s vínkem hvězdic démantových stojí
svatá panna; pod ní v půlměsíc
větší, menší démanty se pojí.
Pod obrubou zlatých jejích šatů
had se svíjí, jemuž klade patu
na ohyzdnou hlavu; z jeho tlamy
svítí démantových zubů žeh,
a trup mocný v hojných prstenech,
stříbrnými pokryt šupinami,
ovinuje zlatou zeměkouli
a kol podstavce svým ocasem
podivně se stáčí, dme a choulí.
Takto kacířských saň neřestí
v zemi české chýlíc hlavu klatou
smrtelnou se svíjí bolestí
pod vítěznou matky boží patou.

Klečí Václav s pochýlenou lebí,
ruce spíná, jeho rty se chvějí,
ale z těchto pro pel rajský k nebi
včelky modliteb se nevznášejí.
Od chvíle, kdy clona roztržena,
útrpně mu zašlost skrývající,
za dnů několik jak mocná změna
udála se v jeho nitru, líci!
V temné čelo shrnuly se vrásky,
noci probděné mu víčka lem
zbarvily jak okraj sedmikrásky
palných strastí rudým nádechem;
tmavý zrak, jenž sladkou dumu nitra
volným hledem objevoval světu,
jako hlubinu svou rosnou z jitra
otevírá černý kalich květu,
naučil se plaše pod řasu
prchati před Otců, druhů hledy,
skrývat s bázní před cizími zvědy
tajemství těch hrozných zápasů,
jež mu duši divokými žaly
do dna bouřily a rozrývaly.

Od chvíle, kdy z vltavského sadu
navrátiv se v kollej, z chodby stmělé
spatřil opět lebí sťatých řadu
na věži, dne skonem zkrvavělé,
kdy tam klesl na kolena štkaje
před otcovou potupenou hlavou,
odkaz chudý k srdci přitiskaje,
a déšť slzí vláhou skropil žhavou
křečovitě spjaté jeho ruce,
kdy tam rtové jeho drahým jménem
v modlitbách a pláči udušeném
ševelily v nevýslovné muce;
od té chvíle pro jinocha dýše
mrazem žalářním ten širý dům,
kde jak ptáče v teplu tiché skrýše
choulíval se k luzným dětství snům,
nechápaje dálný světa šum;
kde dřív lahodila jeho duchu
přízeň Otců, láska druhů věrných —
teď je cizím v povědomém ruchu
těchto mnohočetných postav černých.

V chodbách pustých lekavě se chvěje,
se sklopenou hlavou Otce míjí,
a co při tom řasy jeho kryjí,
děs by tisklo v jejich obličeje.

Doplíživ se v koutek chodby jistý,
chvátá zrakem sežloutlými listy
knihy vetché. Políbení vtiská
v písmo bledé, psané rukou drahou
na okraji blan. Zrak časem blýská,
časem líce kropí trpkou vláhou.
A když někdy nad knihou se zvedá
se škubavým rtem tvář jeho bledá,
pěsť se zatíná, pod čelem chmurným
vytřeštěný zrak plá svitem zpurným:
zdává se, že pěstovala marně
orlíče to pod křídloma svýma
církev laskavá, že v něm se žárně
husitská krev první jiskrou znímá,
že ten jinoch s nevšedními dary,
jenžto duší měkce povolnou
v rukou řádu přijal slibné tvary
a již touhu jevil plápolnou,
by byl vřaděn k jeho sloupů davu,
za okrasu církvi, za podporu,
nyní náhle bujnou vzpíná hlavu
pode jhem tím svatým v marném vzdoru.

Nyní v modlitbě se neklaní
posvátnému na oltáři kmitu,
ale čelo tiskne do dlaní
v divé směsi myšlének a citů.
Když blesk náhle v ochozu se nítí,
tu mní v ohni jeho prchavém
otce svého hrdou postať zříti
na lešení onom krvavém;
vidí šíji, obnaženou k ráně,
ušlechtilou krásu mužné hlavy,
hrdolepě povypjaté skráně,
kolem rtů ten úsměv pohrdavý
a ten čela vzdor, ty zraky smělé — —
Zdá se mu, že na něm utkvívají
plny lásky, výčitek a žele,
že jej slavně k pomstě vyzývají,
že ho víží svatou závětí,
aby prapor pošlapaný vznesl,
za nějž otec v popravišti klesl.

Vidí klekat jej a v zápětí
meč jak v ruce popravčí se kmitá
a jak hlavu krásnou rouhavě
za krvavou kadeř biřic chytá,
v koš ji metá k děsné výstavě;
jak se za ním ve vítězné slávě
pošklebně ret jesuity svíjí…
Zaťal zuby jun a hněvně ryjí
nehty jeho v prsou, černém hávě,
jakby řizu tuto ruce zlobné
rozškubati chtěly v kusy drobné.

Však již příšerný ten obraz hasne.
Do mládcovy duše rozhárané
tichý hlahol písně čarokrásné
jakby ohlas rajských kůrů vane.
Jakby utkán z těchto luzných tónů,
ze zásvitu nadpozemských září,
milostný zjev dívčí jasnou tváří
před ním rozptyluje temna clonu.
Jako violinka dechem jitra
něžná hlavinka se k němu kloní,
útěchy mu rosu vlídně roní
z oček smavých do smutného nitra.
K jejím nožkám klade čelo zprahlé,
na hlavě dvé jemných ruček cítí
a jich dotknutím se tiší náhle
citů trapných prudké vlnobití.
Mizí všechno, co mu srdce hnětlo:
svět se rozplývá kol parou zlatou,
nad kterouž dvé mladých duší vzletlo
čisté lásky pod perutí svatou.

Však již před ním opět v záři siné
popraviště přízrak bleskem hárá,
s meče katova krev drahá plyne
a hlas hromu dunivý jej kárá:

Hle, tam s věže otce tvého hlava
v potupě se pomsty dovolává
a ty můžeš v marné lásky blahu
vnadou kochat se, jež vykvetá
v sadě jeho hanobců a vrahů?!
jejíž každá perla prokletá
ztopena je v mučenníků krev,
zmyta slzou zhanobených děv?!

Takto představ, citů váda lítá
duší mládce klečícího zmítá.

Ale dnes též Konrad roztržitý
dbá jen chabě boží oslavy,
častěji než na monstrance třpyty
upíraje pohled číhavý
v soudruhovy rysy rozechvělé.
A tak pozorně a bystře bádá
v jeho bledém líci, svislém čele,
jakby chmurou, jež se tamo spřádá,
postihoval pátrající hled
dumy jeho nejtajnější sled.

Však co chvilkou v zelenavém oku
číhavé té postavy se kmitá? —
Srší-tě to jiskrou ve hluboku
jeho ňader záští výheň skrytá.
Dávno plamen nenávisti žhavé
k Václavovi chová v duši tmavé.
Proč? Snad porovnává lepé tvary
jeho postavy, vděk líce jarý
s vychrtlým svým tělem, šíjí křivou,
s tváří vyzáblou a neduživou?
Jeho krásných očí sladké snění
se svým zrakem kalným v důlku vpadlém,
který jen v té zášti rozechvění
zjařuje se v obličeji zvadlém
jako gnomů smaragd zanícený
ohně podzemního děsným žárem,
jako šelmy pohled rozlícený,
když se v kořist vrhá dravým spárem?

Snad mu závidí té vroucí přízně,
jížto bezděky vše k němu lne,
vzácných ducha darů, vědy žízně,
jíž se k světlu čelo jeho pne.
Snad, jsa synem německého kraje,
z prsou mateřských již záští ssál
k národu, jenž pomstou plápolaje
jeho pradědy kdys potepal?
Či to hněv, že kouzlo poesie
kolem druha libé záře své
rozestírá, že mu růže vije
i v ty důtky trýzně pobožné
a že chmuru tajemnou té víry
paprsky mu líbeznými zlatí,
která pro něho jen ve mrak čirý,
v smutné stíny hrozivé se šatí? — —

Teď se okna chrámu, kupole
zanítila v siném plápole
a hrom udeřil tak burnou ranou,
až-tě rázem oba jinoši
vyskočili s tváří polekanou
a tak chvíli jako sousoší
ustrnulí před oltářem stáli;
na to Konrad na klekátko svoje
znovu klesl, ale Václav stoje
dále hřížil pohled rozháralý
v oken tmu, jíž časem blesky plály.
Zdál se naslouchat, jak hromu hlas
temně duněl, tišil se a ztrácel,
na to v novém hněvu zaburácel,
a pak zvolna uchlácholen zas
dozníval jak hluché zavíření
na zastřený smutkem buben země,
zdánlivě pak mlknul v usmíření
a jen chvilkou z dáli broukal temně.

„Klekni, Václave! — Kde zrak tvůj těká?“
Konrad hlasem tlumeným jej káře.
„Či tvůj duch se živlů vády leká?
Klekni! Pochyl před svátostí tváře!“

Ale Václav k démantové slávě
napřáhl své dlaně odmítavě:
„Nikoli! Ne — před tím bídným zlatem
více nekleknu! — Ten mrzký třpyt
božství rouhá se! — Zda v lupu klatém
Kristus může voliti svůj byt?!

Zdaž se může dobrotivý Bůh
uchýliti v těchto poloupených,
zločinem a hříchem zakoupených,
zlopověstných drahokamů kruh?!

Hospodin-li, křivdu trestající,
za trůn volí prestol rubínů
valnou krví nevinnou se rdící,
prolévanou v děsném zločinu?!

Tuto hvězdu přežalostné záře,
z nesčíslných trpkých slzí tkanou,
které tekly přes vyhnanců tváře
v cizí hroudu pro vlast milovanou;
které tekly v starců vousy šedé,
truchlících na rodné chaty rumě,
zoufajícím dívkám k líci bledé
ve žoldáků zpustlých ryčném tlumě;
které tekly v šedých stařen vrásky
pro biblí, již biřic v oheň vrhal,
z mroucích očí matky v děcka vlásky,
ježto mračný mnich jí z loktů trhal;
které pro poslední haléř tekly
v oloupené žebrákovy dlaně;
v jejichž moře ztopil tyran vzteklý
celý národ v trápení a haně?!
Taký slavověnec že si volí
všeslitovný lidstva spasitel?!
K poctě této hrozné glorioly
koleno bych ukláněti měl?

Nikoli — — A nechť se na mne sřítí
světa celého i nebes hněv…
Vždyť tam slzy matky mé se třpytí,
rubínem plá otce mého krev!“

Povstav maní, Konrad upjatě
vyslechl ta slova divosmělá.
V úžasu a hněvném záchvatě
střídavě se líce jeho chvěla
a zrak jeho vpadlý záštím divým
zažíhal se, plesem vítězivým.
Nyní volá, vztáhnuv k němu ruku:

„Ustaň, nešťastníku! Rety tvoje
strašlivý hřích plodí v každém zvuku!
Sám to hejtman pekelného voje
za herolta zloby své tě volí
před veleby božské stanem skvoucím — —
Ustaň, rouhači, než tebe skolí
nebe hněvné mečem blesku žhoucím!“

Jakby na stvrzení jeho slov
zaplanul tou chvílí chrámu krov
ve klikatých blesků záři siné;
kupole se jeví celá v ní
od vrcholu k chodbě okružní,
jež kol její obruby se vine
se zábradlím sloupců k žasné hloubce,
odkud hádá divák nesměle,
zda to vskutku chodba, hmotné sloupce,
či klam pouhý malby umělé.

Hrom se valil s děsným hlomozem —
Leč kdy doburácel, ve hluboku
svatyně se ozval šelest kroků,
blížících se volně ochozem,
a dva stíny zachvěly se v krytbě —
jiných noviců to kráčí dvé,
aby vystřídali na modlitbě
před monstrancí skvostnou druhy své.

Mlčky z chrámu do společné cely
Václav s Konradem se navraceli.
Nad průčelí hrdé, mocná křídla
obrovského jesuitů sídla
na hřebenu střechy v žasné výši
přístavek se lehký vzpíná k nebi,
na vysokém domu dům to nižší,
jako trpaslík nad obra lebí.
Mladých noviců tam hojná četa
v řadě chudých, těsných cel je bytem
převysoko nad hlomozem světa,
jako v orlím hnízdě pod blankytem.
Tamo stoupá Václav. Teskná tucha
obavami plní jeho ducha.
Ó, jak mnoho v odkazu svém bědném
dal mu otec! Duše jeho celá
ve blan těchto svazku neúhledném
jako vůně v listech květu dlela.
V tuto knihu rtové jeho mroucí
vdechli jistě hrudi plání svaté,
pro domov a víru zápal vroucí,
by z ní synu vanul v srdce vzňaté.

Touto knihou s nadpozemské nivy
strhal rázem přízi mnohých roků,
jížto zaclonili vrazi lstiví
pravdu mileného děcka oku.
Jak teď pýchou září synu zraky,
když mu slunce slávy předků jasné
svítí klamu strhanými mraky
a duch nad hromnou jich silou žasne!
A jak z nich teď jiskry hněvu srší,
zároveň pak na zaťaté pěsti
žhavým deštěm slzy žalné prší,
když pád vlasti žalostný mu věstí,
hromovou tu ránu Hory Bílé
a ples roty vrahů zdivočilé
řádky matné otcem připsané,
kletbami a vzdechy protkané!
Kterak vlhnou v dešti tomto palném
slova tklivá na poslední blance,
v nichžto Ambrož ve vyhnanství žalném,
slzou smáčeje chléb hořký psance,
kalným okem k hornatému lemu
daleké své mrtvé vlasti spěje,
třesoucí se rukou lidu svému
rekviem psal truchlé, bez naděje — —
Ještě víra, jež tak dlouho juna
chovala na teplém klíně měkkém,
zvyku mocí, mystickým svým vděkem
zpět jej táhne do šerého lůna,
hrozbou trestu věčného jej děsí,
slibuje mu nebes věčné plesy…
Ale otcův zjev, jenž stále vznáší
před ním v popravišti rysy hněvné,
vítězně ji od jinocha plaší;
v tom již zraje odhodlání pevné,
že dá výhost řádu, cele těsné,
kde se zmítá v divém citů boji,
a že zítra v lokty bratru klesne,
s jeho osudem svůj navždy spojí…

Leč zda Konrad Otcům nevyjeví
slova rouhavá na místě svatém,
zda mu vazby trestem jejich hněvy
nezamezí tajnou schůzku s bratrem?

Když je objal cely prostor tmavý,
váhavě tam k druhu Václav praví:
„Slib mi, Konrade, že duch tvůj složí
v nepaměti schráně bezpečné
slova, vyšlehnuvší před tvář boží
z choré mysli výhně horečné.“

„„Neoklameš mne,““ dí Konrad chladně.
„„Nevzniklať ta slova v duchu chorém!
Dnů již několik čtu, bádám na dně
nitra tvého nepokojným zorem.
Přiznej se, že do tvé duše vletla
zhoubná jiskra z pekla žhoucích kvasů,
v kacířský tam plápol mrzký zkvetla
a tvé duše ohrožuje spásu.
Zjev mi všechno! Snad má pomoc, rada
satanské té nástrahy tě zbaví,
nežli jícen pekelného hada
dechem morovým tvou duši ztráví.““

Mlčí chvilku druh; pak vece temně:
„Zítra všechno zvíš.“

                                „„Nač odklad ten?
Či snad chováš nedůvěru ke mně?““

„Zítra — Zítra —“

                            „„Ne, již ani den
odložen být nesmí spasný boj
s duší vrahem, jenž tě v propasť šine!
Věz to již: znám dobře tajný zdroj,
z něhož bludu jed ti v nitro plyne.
V mé jsi moci, pokrytče ty vzdorný!
Zasypu ti šalby pramen morný,
abys navrátil se k pravdě spasné
jako bludný jelen k studni jasné!““

V tom blesk celu v sinou ztopil záři.
Václav zahlédl v tom světla mihu
krutý záškleb v Konradově tváři,
v rukou jeho — drahou svoji knihu.
Mněl, že démona to zahled’ tahy,
jenž mu schvátil v pazoury své dračí
jediný ten klenot, kvítek drahý,
zkvetlý krví, porosený v pláči.

„Vrať mi knihu, bídný vyzvědači!“
S křikem vrh’ se na podlého krádce.

„„Vydám ji teď pouze,““ syčí zrádce,
„„Otci rektorovi!““

                               Zápas lítý
nastal v temnotě. Leč Konrad hbitý
vysmekl se útočníku z paží.
Dveřmi skočil. V zámku zrezavělém
klíče zaskřípění. Soupeř vráží
v pevné dřevo pochýleným čelem
a v prut marně buší železný.
Z venčí chechtot zazněl vítězný,
kroky chvatné vzdalují se síní
a jen hromu rachot slyšet nyní…