Václav z Michalovic/Vstup

Václav z Michalovic Svatopluk Čech
	Vstup	Zpěv první

Údaje o textu
Titulek:	Vstup
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 5–8. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Ty stará kniho, kolik palců vtisklo
svou bledou stopu v okraje tvých blan,
co vzdechů budila’s, co slz ach! trysklo
ze čtoucích očí do tvých vetchých stran!

Jak unikla jsi pochopovu spáru?
Jak oklamala’s mnichů bystrý hled?
Ký div tě vyrval z Koniášských žárů,
jichž na osmahlých deskách tuším sled?

Zda u vyhnanství na srdci tě nosil
cizinou český bratr toulavý,
zda pláčem touhy neplatné tě rosil
po dálném břehu drahé Vltavy?

Či tajný kacíř v rodnou zem tě skrýval
a zamknuv pevně chaty veřeje,
nad tebou v nocích o dnu pomsty sníval
a v nebe skládal marné naděje?

Proč, kniho děsná, zabloudila’s ke mně?
Proč hrůzou minulou můj rušíš mír?
Osudné lešení se zdvihá temně
a ve sluch bije vzteklý bubnů vír…

Pryč, obraze! — Meč katův blýská, blýská —
Pryč, pryč! — Tvář halí slunce do mraku —
Na věži tam se lebka k lebi stiská
v potupný věnec — Vari, přízraku!

Nadarmo volám. Vstříc mi z řádků plane
jak rudý plamen každá písmena,
a z listů sežloutlých mi k duši vane
vzdech tisíců a kletba tlumená.

I zdá se mi, že kol mých spánků vlají
duchové všech, kdož četli v knize té,
k veliké písni že mne vyzývají,
jíž vypěl bych to hoře staleté.

Bych spjal jak perly zlatou písně šňůrou
těch exulantských slzí trpký žal,
jenž k prsti rodné sněhem, ledu kůrou
kdys při loučení žhavě pronikal.

By pozůstalých odpor udušený,
bol, jemuž nepřátel se rouhal smích,
a valónskými bubny přehlušený
hlas mučenníků, křivdě klnoucích;

by vše, co vřelo v utýraném lidu,
ten tajný skřípot zubů, stud a hněv,
než pod jařmem se sklonil v tupém klidu —
teď rázem vyhřměl plamenný můj zpěv!

Ó, předků duchové, já nejsem pěvec pravý,
bych sestoupil v inferno vašich muk
a hymnou vaší mučennické slávy
překonal všední přítomnosti hluk.

Již sotva pojme duše moje kleslá
pradědů vzdor a sílu nezdolnou,
jich dumy hrdinské i mužná hesla
a víry jejich něhu plápolnou.

Jak mnohý pravdy znak, váš idol svatý,
jenž v bojiště vás vodil krvavá,
teď vlaje vzduchem, přelud bez podstaty,
jímž poesie leda zahrává.

Náš věk se z vaší zůstalosti zouvá —
rve dechem skeptického rozboru
ty vetché třásně; ale mocně zdouvá
až posud jeden z vašich praporů!

Zda klesne též? Kéž zmizí s lidstva dráhy
co prapor bitevní! Kéž zůstane
co korouhev jen různá stejné snahy,
v níž lidskosti znak svorně zaplane!

Zda padne prapor plemenného boje?
Či bude valit k nám věky dál
cizinský oceán vln šumných roje,
jenž, předci nešťastní, vás bičoval?

Vím jen, že v dětskou již mi duši tiskla
své ostny rodu zdeptaného strasť
a mnohou slzou z oka povytryskla, —
že procítil jsem vaší trýzně čásť.

Že krev mi kypí do planoucích skrání
nad knihou touto, do níž praděd psal
své vlasti muka, hanbu, pošlapání
a beznadějné duše hněv i žal.

Vím jen, že svírám pěsť, že zrak se kalí,
že hlava klesá v temné dumy klín
a jak bouř daleká se ke mně valí
zpěv pošmourný — — Zde pouhý jeho stín.