Vášnivý poutník

Údaje o textu
Titulek:	Vášnivý poutník
Autor:	William Shakespeare
Původní titulek:	The Passionate Pilgrim
Zdroj:	SHAKESPEARE, William. Historie. II, Básně. Praha : SNKLU, 1964. s. 528–542.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Klášterský
Licence překlad:	PD old 70

DeutschEnglishfrançaisfrançaisрусскийрусский

1

Když přísahá, že z pravdy samé jen
má milá, věřím, ač že lež to, vím,
by mnila, že jsem hoch, jenž nezkušen,
a klamných světa šaleb neznalým.
Tak v marných snách, že jsem jí mladíkem,
ač vím, že dni mé nejlepší ty tam,
s úsměvem věřím, co dí klamným rtem,
a chyby v lásce klidně přehlédám.
Proč říká však má milá, že je mláda,
a proč zas já neřeknu, že jsem stár?
Ó, lichotným rtem láska mluví ráda
a v stáří lásce nemilý sčet jar.
    Tož ona se mnou, já chci lháti s ní,
    když v lásce chyb svých budem zproštěni.

2

Dvé milých pro těchu a zoufalství
mám, jak dvé duchů když mne stále vede:
ten lepší anděl, muž, se krásně skví
a horší duch je žena barvy smědé.
Zlo ženské mi, bych dřív kles v pekla pal,
lepšího ducha odluzuje mého,
by zkažen světec můj se ďáblem stal,
svou krásnou pýchou svádí cudnost jeho.
A zda můj anděl obrátí se k zlobě,
říc’ nemohu, jen nejist hádaje:
Jsou oba druzi ke mně, druzi k sobě,
tož mním, že anděl v pekle druha je.
    Pravdy však nezvím, s rozpory živ svými,
    až dobrého zlý anděl upálí mi.

3

Zda oči tvé, nebesky výmluvné,
proti nimž svět ten bez obrany jest tu,
slib křivě zrušit nenavedly mne?
Když pro tebe to, nehodno to trestu.
Slib zrušen ženě; nedotk se však tebe,
tys bohyně a slib ti neruším,
slib můj byl pozemský, tys láskou s nebe
a vděk tvůj hřích můj smyje s kalem vším.
Můj slib byl dech a dech je pára jen,
nuž, krásné slunce, jež pláš na zem v znoji,
vpij ten slib z páry — ba již vytažen.
Když zrušen, není tedy vinou mojí.
    Leč mnou-li zrušen, kdo bloud taký, aj,
    by nezrušil slib, můž-li vejít v ráj?

4

Venuše sladká u potoka lemu
s Adonem dlíc, jenž mlád a čarovný,
s tak mnohým hledem lásky zřela k němu,
jak můž jen oko krásy královny.
V sluch šeptala mu pro rozkoš a blaho,
zrak lákala mu svými vnadami,
chtíc získat ho, tu tam se dotekla ho,
neb jemný dotek cudnost omámí.
Leč on buď nezralý neb nechápavý
neb nabídky že náznak odmítal,
vnadidla nechtěl tknout se, mlsák hravý,
leč k něžným svodům v žert se usmíval.
    Tu padla ona naznak, a on strachy
    se zved a prch, ach, bloud ten příliš plachý.

5

Jak, lásce nevěrný, jí přísahat mám jen?
Ó, nelze v slibu stát, ač dán-li nebyl kráse!
Chci stálý k tobě být, nechť sobě nevěren —
to dub mně, k tobě však jak vrba nahýbá se.
Um, knih svých zanechav, čte ve tvých očích radši,
kde všecka umění slast žije líbezná,
když cíl je vědění, znát tebe zcela stačí,
ten jazyk vzdělán jen, jenž velebit tě zná.
Je tupec, úžasem kdo, zře tě, pojat není,
a pro mne slávou již, že obdiv k tobě mám:
tvůj zrak, toť Jova blesk, tvůj hlas, toť jeho hřmění,
bez hněvu hudba však a sladký jenom plam.
    Ó, ty, ježs nebeská, se nepohorši tím,
    že nebes opěvám čár zpěvem pozemským.

6

Jen vysušilo slunce rosu zrána
a sotva stádo zašlo k plotu v stín,
již Cytherea láskou rozhárána
čekala, touhou jata do hlubin,
na Adona pod vrbou u potoka,
kde Adónis si úpal chladil rád.
Den horký, žár však větší plál jí z oka
pro něho, jenž sem chodil častokrát.
Teď přichází a plášť svůj hází s ramen,
nah, silný stál na břehu zeleném,
zrak slunce stápěl v svět se, jeden plamen,
ne žhavěj však než královnin zrak v něm.
    On spatřiv ji, spěl v tok se uvrhnout.
    „Ó Jove“ — děla — „že ten nejsem proud!“

7

Krásná má milá, vratší však než krásná,
jak holubice mírná, ne však stálá,
křehčí než sklo, ač nad ně svítí jasná,
jak ocel tvrdá, nechť jak vosk by tála.
Je bledá lilje v jemném uzardění,
krásnější nikdo, falešnější není.

Jak často tiskla k mým svá ústa vřelá
a polibky se s přísahami honí!
Co pohádek mi k blahu vymýšlela,
děs z lásky mé i strach, že přijde o ni!
A přece vše, co slibovala v touze,
ta věrnost, slzy, přísahy — žert pouze.

Hořela láskou, jak když sláma hoří,
vyhasla v lásce, jak když hasne sláma,
stavěla lásku, a přec zas ji boří,
slíbila stálost — změnila se sama.
Byla to láska, či mne ženka jala
v nejlepším špatná, v ničem dokonalá.

8

Když hudba se a sladká poesie
jak bratr k sestře druží, k sobě lnou,
pak velká láska pospolu nás vije,
neb láskou tvojí jedna, druhá mou.
Drah tobě Dowland, jehož loutny ruch
tak nebeský výš lidskou mysl nese,
mně Spenser zas, neb hluboký ten duch
nad obraznost všech bez odporu pne se.
Máš ráda sladkých melodií tón,
jenž s Foeba loutny, kněžny hudby, splývá,
já v hlubokou se nořím slast, když on
se nadšením dá pohnouti a zpívá.
    Je jeden obou bůh, dí pěvci. Obě
    milenec miluje a obě sídlí v tobě.

9

V čas jitra krásný krásná lásky kněžna
bledší než její holubice sněžná
pro Adona, jenž divý, pyšný jun,
na příkrý vrch se postaviti chvátá.
Teď Adon se psy, s rohem lesním jde
a víc než z přízně kněžna nebohá ta
je varuje, by nekonal lov zde:
„Tu v lese tom můj spatřil jednou hled,
jak zraněn kancem krásný hoch byl mladý
hluboko v stehno, ó, ten obraz běd!
Hleď, na mém stehně“ — dí — „byl zraněn tady.“
    A ukázala své; on ran zřel více,
    a stát ji nechav, prchal, v nachu líce.

10

Ty krásný květe, růže záhy zvadlá,
zlomené poupě, zvadlé v jara čas!
Ty zářná perlo, žel, v stín záhy padlá,
bytosti krásná, již sklál smrti mráz!
Jak zelený by plod to se sněti
pad, sražen větrem dřív, než podletí.

Lkám pro tebe, ač důvod nemám ani,
neb nezanechals nic mi, zemřelý,
a přecs mi nechal víc zas než mé přání,
neb nic jsem nechtěl, drahý příteli.
Ó, ano, já jen odpuštění ždál,
a tys odkázal bol mi svůj a žal.

11

Venuše, když s ní mladý Adónis
dlel v stínu myrty, získati ho chtěla,
sdílíc mu, jak bůh Mars k ní měl se kdys,
a jak k ní bůh, tak klesla k němu celá.
„Tak právě“ — dí — „mne války objal bůh;“
a Adónise strhla do svých ramen.
„Tak právě“ — dí — „mi pásu odpjal pruh!“
jak měl by hoch též užíti vnad zmámen.
„Tak právě“ — dí — „on uchvátil můj ret!“
A na jeho rty svými čin ten značí,
a když lapala dech, on pryč se zved
a nechtěl chápat, slast brát sebesladší.
    Ach, kéž má tak nade mnou milka vrch,
    by líbala mne, tiskla, až bych prch.

12

Mládí s vetchým stářím žít se špatně daří:
stáří samý trud je, mládí samý šprým,
mládí letní jitro, jako zima stáří,
mládí léto plné, stáří poušť je zim.
Mládí čas je sladký, stáří dech má krátký,
stáří chromé, mládí vírné,
mládí plam a květ, stáří mdloba, led,
mládí divé, stáří mírné.
Stáří, hrozím se tě, mládí, zbožňuji tě,
    ó, můj milý je tak mlád!
Stáří, zříkám se tě. Spěš, pastýři, hbitě,
    dlouho meškáš u svých stád!

13

Věc pochybná a marná krása jest,
jen vnějšku lesk, jenž hasne v náhlém zniku,
jen květ, jenž vadne, sotva počal kvést,
jen křehké sklo, jež puká v okamžiku,
věc pochybná — jen lesk a sklo a květ,
jenž hasne, vadne, puká, zmírá hned.

A jak už to tam, co se ztratilo,
jak zhaslý lesk již tření neosvěží,
jak nezcelí tmel žádný prasklé sklo,
jak na zemi květ zvadlý mrtev leží,
tak zhaslá krása ta tam na věky
přes trud a líčidlo a přes léky.

14

Sen klidný, dobrou noc! Ach, to mně nic!
Neb „dobrou noc!“ díc, poklid můj mi vzala,
v síň vyhnala mne, kde strast kyne vstříc,
kde pochybnost mne rvala neustálá.
„Buď zdráv“ — mi děla — „a přijď zase zítra!“
Já nebyl zdráv, neb jed jsem s hořem nitra.

A při loučení usmála se přec!
Zda z posměchu či z přízně — jsem se troudil.
Snad ke smíchu jsem byl jí, vyhnanec,
snad proto, abych dále za ní bloudil.
Ach, „bloudit“, slovo pro takové stíny
jak já, jež trpí, co skvost shrábne jiný.

15

Jak na východ zřím, Bože, s touhou vidu!
Mé srdce viní hodiny; hle, svit
už budí každý smysl z lína klidu.
Já boje se svým očím uvěřit,
však sedím, hledím — zpívá filomela —
já chtěl bych, aby jako skřivan pěla.

Neb ten zář denní vítá v jitra chvilce
a ospalou noc černou honí dál,
a když noc prchla, spěchám ke své milce,
hruď má svou naděj, zrak, co zřít si přál,
strast přejde v těchu, s těchou jde strast nitra,
proč povzdychla, řkouc, bych k ní přišel zítra.

S ní kdybych dlel, noc nebyla by dlouhá,
leč teď tak zvolna plynou hodiny,
ba každý mžik jak měsíc, zdá se, plouhá;
ne pro mne, zlať již, slunce, květiny!
Vzplaň, dni, od noci propůjč si čas jitra,
zkrať noc, noc dnešní, prodluž se až v zítra.

(16)

Jednoho lorda dcera a ze tří nejkrašší
kochala svého mistra svou vřelou láskou vší,
až rytíře tu jednou krásného nad vše zří
      a její láska chladla.

Ó, dlouhý boj pak mezi láskama oběma,
zda opustit má mistra, rytíře zabít má?
I to i to jí těžko a žel ji pojímá,
      ach, nebohou tu dívku.

Leč nechat jednoho je; a z toho bol a hnět,
neb marny všecky boje si oba udržet,
tož z obou věrný rytíř byl zraněn naposled,
      žel, pomoc’ nemohla si.

Um se zbrojí se tedy tu střet a slavil moc,
neb vítěz byl, že vědy dar vzal si na pomoc,
učený dostal dívku, nuž tedy dobrou noc,
      neb to mé písně konec.

17

Jeden den, ach, máje den —
máj vždy lásce zasvěcen —
zřela Láska s lehkým hrát
vánkem si květ plný vnad.
Sametových po lících
neviděn mu vítr tíh,
že hoch, láskou chorý, vzdechem
přál si být tím nebes dechem.
Líc ti — pravil — líbá van,
kéž mi jeho úspěch přán!
Žel však, já dlaň k slibu zved
nezlomit tvůj nikdy květ!
Slib, ach, nevhod pro mládce,
když se květ mu trhat chce.
[Neklaď hřích ten na mou duši,
přísaha ta když se zruší],
ty, pro niž i přísahal by
Jov, že Juno černá — z šalby,
že je Jovem, zapřel, lhal,
smrtelným se z lásky stal!

(18)

Má stáda se nepasou,
jalové ovce jsou,
berani neskáčou,
      všecko to tam!
Láska se láme,
věrnost nic samé,
srdce zle klame,
      z toho vše mám!
Svůj veselý zpěv už jsem zapomněl,
mé milky láska ztracena, ó žel!
Kde věrnost byla pevná jako zeď,
jen neodvratné „ne!“ má místo teď.
Jen bědná tíž
můj úděl již,
ó mračná Sudbo, dívko vrtkavá!
Neb teď znám dost,
že Nestálost
víc v ženách nežli v mužích zůstává.

Lkám, smutku šat,
strach ze mne spad,
lásky mne stihla zlost,
      rob jí mám být.
Z hrudi krev kane,
rady vše plané,
ó, kruté, dané
      žluče mně pít!
Má flétna pastýřská již nezní víc,
mých skopců zvonec zvučí bolně vstříc,
můj, jenž si hrával, přistřižený pes
si nehraje, je smutný dnes;
můj slyše sten
znít z hloubi, jen
výt počíná, že vidí bolest moji.
A co můj vzdech
kol budí ech,
jak na tisíc když lidí padá v boji!

Prameny neznějí,
ptáci už nepějí,
květy se neskvějí,
      zeleň a nach.
Stádo pláč jímá,
stojí a dřímá,
děv zrak ne zpříma,
      stranou zří plach.
Všecko naše pastevecké radování,
všecky naše živé schůzky v pláni,
všecky žerty večer pryč jsou na ručest,
všecka ta tam láska: Láska mrtva jest!
Sbohem, děvče, svět
nemá druhý květ
podobný ti, proto zní můj ston.
Ubohý Corydon,
sám žít má on,
neb proň tu spásy není, marný ston.

19

Když zvolil zrak tvůj dámu, shlíd
tu laňku, kterou složit chceš,
hleď, stranický by nejen cit,
leč by v tom rozum vládl též,
hleď od moudrého radu brát,
jenž sám choť a ne příliš mlád.

A říc’-li přijdeš jí svou zvěst,
řeč nemluv hladké úpravy,
sic vycítí v tom cvik a lest —
chromého hned stih belhavý —
leč prostě rci, že rád ji máš
a že se rád jí celý vzdáš.

Nechť zamračí se vzápětí,
však zjasní hled, než přijde noc,
a pozdě bude želeti,
že maskou skryla blaha moc,
a bude, než zář zasvitla,
víc to si přát, co zamítla.

I sílu zkusí, možná věc,
a bude řádit, říkat: ne! —
leč slabá, vzdá se nakonec
a lstí se z všeho dostane:
„Být stejná“ — řekne — „síla žen
jak mužů, byl jsi poražen!“

Veď vždy si ve všem podle ní
a šetřit dary, chraň tě Bůh,
zvlášť tam, kde znít můž v nadšení
tvá zásluha v tvé milky sluch.
I nejpevnější val a hrad
beranem zlatým posléz pad.

Jí oddaností stálou služ,
pokorně věrný v chování,
a nehledej si jinou druž,
ač sama-li tě nezraní.
Nechť zamítne tě, v pravý čas
neváhej u ní klepat zas.

Lsti slípek, klam žen rozmarných,
jež zevní maskou halí cvik,
ty záludy, hry, které v nich,
znát nemá kohout, nápadník.
Neslýchals často říkati,
že ženské „ne!“ nic neplatí?

Jen pomni, hřešit chtějí spíš
než vzdorem získat světic jas,
ba nebe není pro ně již,
když postihl je stáří čas.
Být v loži slast jen polibek,
žena by ženou brala vděk.

Leč dost! Tak mnoho pověděv,
se chvím, že zví to paní má
a dlouhý že už je můj zpěv,
mi ihned v ucho pošeptá,
    a vzplane proto ruměncem,
    že její taj tu zradil jsem.

(20)

Žij se mnou a buď moje milá
a naše všecka slast, jež skryla
se v údol, vrch a luh a les
a již hor skýtá drsný tes.
Tam sedět budem, hledět v lada,
jak pastýři svá pasou stáda
u mělkých vod, v jichž pád a cval
zní sladký ptáků madrigal.

Tam urobím ti lůžko z růží,
k nimž sta se vonných kytek sdruží,
a čapku z květů s halenou
protkanou myrtou zelenou.
Pás z břečťanu ti, slámy zrobím,
korálem, ambrou přiozdobím,
a kdybys v tom slast pocítila,
žij se mnou a buď moje milá.

Odpověď milky

Být láska mladá, mladý svět,
všech pastýřů znít pravdou ret,
ta slast by mne snad naklonila
žít s tebou a být tvoje milá.

(21)

V den to bylo zářící
v krásném máji měsíci;
v milém stínu seděl jsem,
hledě v háji myrtovém,
zvířata jak poskakují,
ptáci pějí, květy bují;
nikde kolem tvora sten,
jediný tu slavík jen,
bědný ptáček, jeden žal,
o trn hruď svou rozdíral.
A tak zpíval píseň bolnou,
že mne tóny želem prolnou.
„Fi, fi, fi!“ pěl bědný pták,
„Tereu, Tereu!“ dále pak,
že když slyšel jsem to lkání,
sotva zrak se slzám brání.
neb žal jeho, znící kol,
představil mi vlastní bol.
Ach, to marné naříkání! —
snil jsem — kdo tě slyší v plání?
Neslyší strom, nemá cit,
zvěř tě nemůž potěšit.
Mrtev je král Pandion,
přátele tvé stih už skon,
všichni druzí ptáci pějí,
nedbají, žes v beznaději.
A tak stejně, bědné ptáče,
nikdo pro mne nezapláče,
ač když osud smavě plál,
tys jak já dost sklízel chval.

Každý, kdo ti lichotí,
v bídě není druhem ti,
slovo snadné, vítr v letu,
věrnost těžko najde se tu:
každý bude přítel tvůj,
co mít budeš všeho hůj,
když však dojdeš korun ke dnu,
nikdo nedá ti ni jednu.
Marnotratník je-li kdo,
štědrým budou zváti ho
a tak vznášet v lichocení:
„Škoda, že on králem není!“
Skloněn-li je ke zlému,
možnost ihned dá se mu,
milovníkem je-li žen,
bude jimi obklopen.
Leč jak Osud zchmuřen tmavě,
sbohem jeho velké slávě.
Kdo se k němu třeli spíš,
nebudou stát o něj již.
Ten, kdo je tvůj přítel vskutku,
pomůže ti v nouzi, smutku,
trudíš-li se, bude lkát,
bdíš-li ty, on nemůž spát,
jakákoli buď tvá strast,
ponese z ní aspoň část.
Z toho poznáš ve svém kruhu
škůdců med a věrnost druhů.