Utěšené povídky pro naši milou mládež/Zlatá korunka

Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák
Lískový proutek	Zlatá korunka	Kniha bez písmen

Údaje o textu
Titulek:	Zlatá korunka
Podtitulek:	Pověst orientálská
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 46–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Moudrý král Šalomoun, nebyl pouze pánem lidí, ale i duchů a všech ostatních žijících tvorů. Moudrosť jeho byla tak veliká, že i řečem všech zvířat rozuměl. Čtyři duchové ho nosili na všech cestách jeho dílem na kouzelném koberci, dílem na trůnu ze slonové kosti.

Když jednou na svém trůně sedě, nesen byl do daleké země, nemilosrdně metalo slunce žhavé paprsky své v jeho tvář. I neměl, čím by se před nimi zachránil. Tu spatřil hejno supů, kolem něho letících a zvolal:

„Supové! Supové! Chraňte mne před palčivými paprsky slunečními a leťte mezi mnou a sluncem, aby křídla vaše stínu mi poskytla!“ Leč supové odpověděli:

„Viz, ó králi mocný, že ku severu letíme, ty pak na jih cestuješ; nemůžeme tudíž tobě posloužiti a před paprsky slunečními tě chrániti.“

To ovšem rozhněvalo krále Šalomouna, jakožto pána všech lidí a zvířat, načež přísným hlasem pravil:

„Trestáni buďtež, kteří rozkazu panovníka svého poslechnouti nechcete; proto i vy, neposlušní supové, trestu svému neujdete. Peří s krků vašich nechť opadá a žár slunce, mráz, vítr a déšť pronásleduje vás; také potravou vaší nebudou ode dneška lahůdky, jichž jste až dosud požívali, ale živiti se budete mršinou a zdechlinou; vaše pokání pak až do skonání světa nečistým zůstane.“ A jak byl král pověděl, tak stalo se.

Brzy potom letělo opět hejno dudků kolem družiny královy. Král spozorovav dudky, věrné to své poddané, zvolal:

„Pojďte sem, moji dudkové milí, a leťte mezi mnou a sluncem, abych stínem křídel vašich chráněn byl před paprsky slunečními.“

Mezi dudky nalézal se právě král jejich. Ten pravil: „O vznešený pane náš! Ačkoli jsme toliko malí ptáci a nejsme s to mnoho stínu svými nepatrnými křídly tobě poskytnouti, přece svolám všecky své, aby velikým množstvím tobě spíše posloužiti se mohlo.“

I shromáždili se dudkové a jako černé mračno letěli nade trůnem královým, aby jej před slunečními paprsky chránili. —

Konečně vrátil se král z daleké cesty své. Na stolci ze slonové kosti sedě, rozkázal, aby král dudků k němu se dostavil. Když tento přišel, promluvil král:

„Rci, jak odměniti mám poslušnosť a službu, již jste mně, pánu a králi svému, prokázali? Jaké památky po sobě mám vám zanechati?“

Král dudků byl všecek zaražen, neboť česť, jakéž se mu dostalo, že směl před obličejem Šalomounovým státi, byla veliká. Hluboce se ukloniv, pravil: „Ó, laskavý pane náš! Budiž dlouho živ a zdráv, nám služebníkům tvým zachován. Dovol však, bych směl se prve, než odpověď ti dám, s královou a radou svou poraditi.“

Šalomoun milostivě pokynul na znamení souhlasu.

Po té král dudků odletěl a vypravoval své choti, co se bylo udalo. Načež svolal všecky své radní, kteří se na košatý strom usadili, a zahájil poradu. Avšak nikterak nemohli se dohodnouti. Někteří přáli sobě dlouhý ocas páví, jiní modré a zelené peří, jaké mají papouškové, a opět jiní chtěli být tak velicí, jako pštrosové. V té, tak důležité a rozhodné pro ně době přistoupila králová ku svému choti, řkouc: „Drahý pane můj! Poslyš slova a radu moji. Poněvadž jsme chránili hlavu krále, která jediná korunu ze zlata nositi smí, proto žádejme za zlaté korunky pro své hlavy, abychom krásnější byli všech ptáků, jimž té cti jako nám se nedostalo.“

Rada ta všem se velice líbila. Proto hned druhého dne král dudků opět před stolec Šalomounův se dostavil, aby králi svoji žádosť přednesl. Šalomoun vyslechnuv dudka, pravil: „Zda-li jsi rozvážil dobře, čeho sobě přeješ?“ A dudek odpověděl: „Tak jest, mocný pane. Přejeme si, abychom na svých hlavách zlaté korunky nositi mohli.“

„Mějte si tudíž,“ odpověděl král Šalomoun, „zlaté korunky na hlavách svých; ale věz, že marnivý a pošetilý pták jsi, a že brzy nahlédneš, jak nedobře jste volili.“

I vzdálil se král dudků ode stolce Šalomounova, maje na hlavě zlatou korunu. Všickni pak dudkové v tutéž dobu obdrželi krásné zlaté korunky. Než zlaté tyto korunky učinily z nich pyšné a zpupné ptáky. Neustále lítali ku jezerům, rybníkům, řekám a studánkám, aby se v těchto zrcadlech vodních zhlížeti a sami sobě obdivovati mohli. Nejpyšnější však ze všech stala se králová dudků. Byla tak pyšna, že se svými kmotrami žlunami, sojkami a ještě jinými, s kterými dříve dosti po přátelsku se tovaryšila, nyní ani obcovati nechtěla; bylyť pro ni příliš sprostými, ježto ona zlatou korunku na hlavě měla.

Pýchy vždy následuje trest. A tak se stalo i s dudky. Však také pro pýchu již ani nevěděli, co činiti. Ale brzy toho želeli.

Jistý ptáčník, který spozoroval, že dudkové stále jenom ku vodě chodí a v ní se shlížejí, strčil nádobu, jako křišťál čistou vodou naplněnou, do pasti a chytil dudka, který do ní vletěl, chtěje se na sebe podívati. Došed s hlavou dudkovou ku klenotníkovi, dověděl se a od něho i ostatní ptáčníci, že korunka dudkova z kovu jest, a sice z ryzího zlata. I může sobě každý pomyslit, jaká honba nastala nyní na dudky.

Po celé zemi pronásledovali se dudkové; ptáčníků přibývalo, pasti stávaly se čím dále tím dražšími. Jakmile se jen některý dudek ukázal, hned byl usmrcen anebo polapen, hlava ukroucena a korunka zlatníkovi prodána. Počet dudků byl vždy menší a menší.

I naplnilo se srdce jejich žalostí a úzkostí, a hořekovali nad osudem svým; nevěděli ni rady, ni pomoci. Konečně odhodlal se nešťastný král dudků tajně opět před krále Šalomouna předstoupiti. Letěl daleko na jih, velikými pustinami, přes široké moře, vrchy a údolí ku nádhernému paláci Šalomounovu. Šťastně doletěv sídla panovníkova, stanul před trůnem jeho a vypravoval, bolestně lkaje a pláče, nehodu, jakáž dudky potkala.

Šalomoun přívětivě a útrpně pohlédl na krále dudkův, načež pravil: „Hleď! Nepravil-li jsem tobě, že’s pošetilý a marnivý? Tato marnivosť a pýcha přivedly vás ku zkáze. Aby se však památka na službu, již jste mi prokázali, zachovala, proměním vaše zlaté korunky v korunky z peří, abyste budoucně bezpečněji žíti mohli.“

A tak se také stalo.

Když ptáčníci viděli, že dudkové na hlavách svých zlatých korunek více nemají, přestali je pronásledovati. Od toho pak času žijí dudkové v pokoji; nejsou více pronásledováni a množí se vždy víc a více lidem ku prospěchu.