Utěšené povídky pro naši milou mládež/Mozartovo rekviem

Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák
Kniha bez písmen	Mozartovo rekviem	Nebojte se strašidel!

Údaje o textu
Titulek:	Mozartovo rekviem
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 53–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Wolfgang Amadeus Mozart

Mozart byl, milé dítky, znamenitý hudební skladatel. Narodil se v Solnohradě. Již v šestém roce věku svého skládal při pianu kousky, které mu pak otec, dvorní hudebník při knížecí hudbě, napsati musil. Byl také nějaký čas v Praze. Zemřel ve Vídni r. 1791.

O Mozartovi mnoho se vypravuje. Ale zvláště zajímavo jest, co vypravuje se o jeho posledním díle, nedokončeném to rekviem.

Nějaký čas před svou smrtí cítil Mozart, že dny jeho brzy sečteny budou, a proto byl v posledním tomto čase věku svého jako pomatený. Jiná příčina jeho pomatenosti byla ta, že ve svém kuse „Don Juan“ (čti: don Chuan) uvedl zjev mrtvého na jeviště. Od té doby viděl neustále před sebou zlého ducha, který po něm sahá. A proto sám se vyjádřil: „Brzy odejdu na onen svět!“

A tak se také stalo.

Jednoho dne — bylo to již pozdě na večer — vešel do pokoje k Mozartovi černě, ale nádherně oděný cizinec. Po uvítání ptal se cizinec mistra Mozarta: „Chcete mi napsati rekviem?“

„Rekviem? a pro koho?“ zděšeně tázal se Mozart.

„Na tom vám nezáleží; někdo umře, a proto jest nám potřebí rekviem,“ chladně odpověděl cizinec; načež tázal se, mnoho-li žádá peněz.

„Sto dukátů!“ všecek zbledlý odpověděl Mozart; „mimo to,“ koktaje pokračoval Mozart, „potřebí mně k tomu čtyř neděl lhůty.“

Cizinec vysázel na stůl sto dukátů a odešel.

Po té Mozart chopil se péra a psal.

Uplynuly čtyry neděle, přišel cizinec, ale rekviem nebylo ještě hotovo.

„Dám vám ještě čtyry neděle lhůty, mimo to padesát dukátů, abyste rekviem tím důstojněji provedl,“ pravil cizinec a opět odešel.

Jedva však, že cizinec zmizel ve dveřích, již poslal Mozart za ním svého sluhu, aby se poptal na jméno jeho. Leč cizince jakoby vítr odnesl; nikde ho nebylo.

„To byl jistě dábel!“ zvolal úzkostlivě Mozart; „chtěl si mne bezpochyby juž vzíti.“

Nyní vzal Mozart stopadesát dukátů, jež od cizince byl obdržel a dal je sluhovi s tím doložením, aby je chudým rozdal, jelikož prý od zlého pokušitele pocházejí. Na to jal se opět psáti dále rekviem.

Však nepsal již dlouho, ba ani rekviem nedokončil. Vidělť neustále před sebou ďábla státi, an k němu mluví a po něm sahá.

Konečně přišel si za čtyry neděle cizinec pro rekviem. Sháněl se po Mozartovi, avšak nenalezl ho více živého.

Bylo tedy toto rekviem, nesmrtelné to dílo Mozartovo, loučení se se světem — písní pohřební — labutím zpěvem.