Přeskočit na obsah

Upřímné slovo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Upřímné slovo
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 54, č. 246. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 08. 09. 1914
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
První světová válka

Je víc než přirozeno, že se odevšad žádá, aby vůdčí kruhy české politiky promluvily. Pocit, že mluví hojně v dobách klidných, a mlčí, kdy každá duše chvěje se strachem o budoucno, je vysvětlitelný. Ale snad přece ne úplně oprávněný. Jsem přesvědčen, že každý z nás, komu jen trochu vážně jde o zájmy národa, přemítá o budoucnosti, osnuje nejrůznější kombinace — ale všecko to je více méně jenom „stylistickým cvičením“… A i kdyby tiskové poměry byly jiné, bylo by víc než zbytečným zabývati veřejnost takovými fantasiemi.

Naše úkoly, úkoly politiků českého národa, jsou určeny pro mírné doby. A jako vojevůdci mají v míru připravovati vojska k boji, tak my nyní ve válce měli bychom se připravovati na — mír. Opakuji, co řekl jsem na počátku války, a co stále více všemi pociťuje se jako jediná spása pro každou budoucnost: v nás samých, v naší vnitřní síle je naše nejpevnější ochrana. A dnes už je snad na čase, abychom se začali zabývati podmínkami této vnitřní síly národa. Že je to mravnost, vzdělanost a uvědomělost lidu, o tom není potřebí se šířiti. A že v budoucnosti s největší rozhodností a bezohledností budeme musiti dbáti zejména na mravnost naší společnosti, o kterou však nejde jen ve veřejném životě, nýbrž i ve společenském a hospodářském, to sotva komu bude pochybno. Ovšem musí se tato žárlivá péče o mravní čistotu našeho života státi všem stranám společnou, ne agitačním prostředkem — a pak nemusíme se báti o to, že bychom nedovedli dáti naší společnosti opět ony mravní základy, které jsou jedinou nadějnou oporou pro každý nátlak, který by jinak ohroziti mohl naši budoucnost.

A z tohoto vážného nazírání na podmínky vnitřního zpevnění národní naší organisace vzejíti může také to, čeho nejvíce potřebujeme: lepší strannický život v Čechách, jednodušší, přirozenější a tím opravdovější.

Pro všecky ty vnitřní spory, které dnes v krvavém osvětlení ohromné světové války vypadají tak neskonale malicherné a hloupé, neměli jsme možnosti, abychom si ujasnili nejvážnější problémy naší budoucnosti, a abychom se připravili na chvíli jejich řešení. Až jednou v klidu a míru bude možno kriticky rozbírati všecko to, co prožili jsme za posledních šest neděl, uvidíme teprve, jak dlouho se do vysílení v Čechách mlátila — prázdná sláma…

Nebylo času mysliti na nejvážnější problémy českého národa — všecky nervy byly do nemožnosti napiaty bratrovražedným bojem — a kdo myslil, nesměl promluviti otevřeně nic z toho, k čemu svým myšlením došel. Na každé slovo se číhalo, aby se ukula z něho strannická zbraň. Kdo odchýlil se od běžného mínění, byl v nebezpečí, že bude považován za zrádce nebo komickou figuru. Samostatné myšlení dlouho bylo u nás hříchem, kacířstvím.

S jakou opatrností, jako by člověk páchal zločin, musili jsme se propracovávati k positivní politice, než jsme ji mohli s celou otevřeností hlásati! A jak špatně jí následkem všech těch opatmických klausulí rozuměli i nejhorlivější její vyznavači, to viděli jsme často v minulosti, vidíme nyní, a uvidíme ještě, nebude-li u nás pro strannické poměry ani v budoucnu možno mluviti s celou otevřeností. Třeba by tedy politicky ne všichni věděli, co je positivní politika, dnes ovšem každý ví, jak prospěšná byla ta politika pro dobu nynější bezpříkladné krise. V celém svém hospodářském životě, který je nad propastí, cítíme, jak je to cenné, že máme kontakt s vládou, že naše slovo nevyzní na prázdno, i když není parlamentu. Oč mohlo býti lépe, jak mohli bychom býti zabezpečeni jazykově a národnostně v nejisté budoucností, kdyby nebylo strachu před umírněností! Nyní teprve vidíme, a vidí to všichni, jak vlastně málo hutný byl náš radikalismus…

To všecko nemají býti rekriminace — jen trochu sebepoznání. Vždyť každý z nás, i ten nejpřesvědčenější oportunista, byl jím jen s největším sebepřemáháním — za námi i před námi stále byly neřešené problémy naší ústavnosti. V nich byla příčina veškeré nejasnosti a neurčitosti naší politiky. V této příčině snad bude v budoucnosti jinak. Doufati, že budeme po této krisi lepšími, nezmění-li se poměry, bych si ani nedovolil. Jsme k tomu příliš povrchní, a to už leží v naší povaze. Jak lehko zapomínáme na všecko, čím jsme žili a co jsme cítili! Ale poměry se změní. Sotva zbudou neřešené problémy. Přišla obrovská evropská krise, od které tak mnezí čekali rozřešení našich tužeb státoprávních — a až nastane zase mír, budou pravděpodobně rozhodnuty nejen velké otázky vnější, nýbrž i vnitřní na dlouhou, dlouhou dobu. Bude potřebí příliš intensivní, horečné práce vnitřní, aby se zacelily hluboké rány, než aby možno bylo léčení jich zdržovati spory, které proti obrovským převratům, jež na Evropu čekají, jsou přece jen malé a nepatrné. Ve chvílích osudnějších, než byly kdy v historii, bylo potřebí napětí všech sil, a i slepý poznal jich význam v rozhodné chvíli. Kategorickým příkazem bude, šetřiti jich a pěstovati je, ne dusiti je nekonečným bojem o problémy vnitřní politiky.

Dnes není na čase, mluviti o všem tom určitěji, jen dvojí možno říci s našeho českého stanoviska: především že je nutno, aby při tomto řešení český národ vystupoval jednotně, čili jinými slovy, aby jeho zodpovědní vůdci našli jednu společnou linii pro svůj postup, a alespoň v této historické chvíli aby se všichni cítili jen a jen Čechy, a ne stranníky, a za druhé, že budou potom dány u nás podmínky pro jednotnější postup.

Budou-li jednou ústavní poměry rozřešeny na dlouho, bude po řešení evropské krise, která po léta visela ve vzduchu, o mnoho snadnější rozhodnouti se všem rozumným lidem bez rozdílu stran pro určitou politickou taktiku, poněvadž nebude nikomu více možno počítati na vnější i vnitřní převraty. Pak nebudeme se rváti o otázku poměru k vládám, poněvadž každému už bude jasno, že nejde tu o otázky zásadní, nýbrž jen o to, co je v daném okamžiku výhodnější, a bez tohoto zásadního pozadí nelze se přece pro otázky výhodnosti umírněnější nebo radikálnější politiky do zničení potírati.

Posud tak mnozí přiznávali výhody oportunní politiky — ale nechtěli se k ní hlásiti, poněvadž se báli kompromissu se svým svědomím, s konečnými cíly české politiky — někteří pro sebe, jini pro veřejné mínění, ze strachu z našeho radikalismu, který v nás všech konečně byl. A na druhé straně každá naše radikální politika se stávala přirozeně krajní, extremní, i když jsme ji dělali my umírnění, poněvadž jsme všichni cítili, že nám jde o víc, než o boj proti nepřízni vlád. Připravme se tudíž ma to, že zápasy, které se točily o postavení aktuálné, nebo aktivní české politiky ke konečným cílům našeho národa, příště ztratí na své ostrosti, a že tudíž možná bude jednotná nebo alespoň jednotnější česká politika v ohledu politickém. A neškodilo by nyní, ve chvílích hlubokého rozechvění, abychom si zvykali na tuto lepší budoucnost našeho vnitřního života. Vždyť v těchto hodinách, v kterých každý prožívá nejtěžší krisi, jediné je nám jistou úlevou: že samy sebou přestaly ohyzdné naše vnitřní boje! Nemusí býti snahou každého poctivého našince, zabrániti, abychom zase neupadli do starého bahna?

Všecko se změnilo v krvavém zápolení Evropy! Podívejte se na socialismus, na jeho poměr ke státu! V Německu zastavují činnost spolky pro potírání socialismu, poněvadž socialisté bojují se stejnou obětavostí, jako měšťáci, a ve Francii jsou Marcel Sembat a Jules Guesde členy ministerstva národní obrany. Jaké perspektivy se otvírají po této vnitřní evoluci socialismu! Socialismus vyvrcholil svůj vývoj ve stranu sociálně reformní, k němuž pracovali tak mnozí prozíraví socialisté po dlouhá léta s největší námahou a proti odporu nesmiřitelných, v několika velkých chvílích — a povinností měšťanských tříd bude, pokud dosud tak neučinily, jako učinila naše strana, zrevidovati svůj poměr k socialismu. Už z toho je jasno, že budou kulturní, hospodářské a sociální poměry ovládati politiku evropskou víc, než to bylo kdy dřív. A není snad utopií domnívati se, že z půdy prosáklé krví nejlepších synů všech skoro národů evropských alespoň jedno vyroste, co může být dobrodiním pro lidstvo: možnost klidného, mírného sociálního rozvoje v duchu spravedlivosti ke všem. A tu by mělo býti utopickým přání, aby přestal u nás malicherný boj o mandáty, jichž cena nyní tak silně poklesla?

Ovšem co se národnostní otázky týče, je před námi temno. Bude výsledkem války dvou světů nacionální šovinismus, anebo najdou se rozšafní státníci, kteří nedopustí, aby národové, jichž i těch nejmenších nezměrná cena poznána v okamžicích nejtěžší zkoušky, vzpomínali na své sebeobětování s hořkostí? Řeč hraběte Tiszy mohla by ukazovati na poslední. Ovšem, čteme a slyšíme i jiné hlasy.

Nuž, buď jak buď, mysleme především na to, jak bychom zlepšili vnitřní své poměry, zjednodušili je, spojili se k jedné politice všichni, ať různí nás jinak zájmy hospodářské a třídní, ať různých jsme temperamentů, aby ve chvíli, kdy roditi se budou nové útvary, český národ měl jednu vůli, jeden program, a mohl jej hájiti všemi silami celého národa.

Alespoň jednou buďme na výši svých povinností! Jsme pány svého osudu jen potud, pokud závisí od naší síly. Starejme se, aby alespoň vlastní naší vinou, vnitřní rozervaností ve chvíli velké národ náš nebyl uboze — malým a slabým!

Libštát, 6. září 1914.

Karel Kramář.