Umělci a modely

Údaje o textu
Titulek:	Umělci a modely
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 218–225 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1913
Licence:	PD old 70

Věčný rozpor mezi skutečností a představami mladické obrazotvornosti! Je mi již skoro nepříjemno stále a stále vraceti se k tomuto ne příliš zajímavému ani překvapujícímu zjevu ve všech úvahách, kterými člověk začíná svá skromná pozorování. Ještě dobře, že ohled na trpělivé obecenstvo nutí vypravovatele zkracovati zbytečné a nudné úvody.

Nadějný dorost, který zasvětil svůj život službě umění, skládá se jen z malé části z nadšenců. Jádro žactva na uměleckých akademiích tvoří titíž mladí lidé, s jakými se setkáváme ve všech ostatních oborech, na universitě jako ve večerních pokračovacích školách. Kdežto pro nadšence znamená zpravidla odhodlání stát se malířem nebo sochařem společenskou degradaci, vyvolí si vyučení malíři pokojů nebo litografové nový svůj ideální obor aspoň se snahou, aby mohli lépe a svobodněji žíti – tedy docela účelný a praktický způsob myšlení. Řemeslná obratnost, málo hloubavosti a obchodní smysl jsou také nejlepší zárukou úspěchu.

Nejmenší zlomek žactva na akademiích výtvarných umění jsou vzácní jednotlivci, kteří i čestný titul umělce skromně odmítají a přiznávají se, že k pobytu na škole se pouze rozhodli, aby se zdokonalili poněkud ve svém řemesle. Měl jsem kolegu, Prušáka z Porýní, který hrdě prohlašoval, že umělcem není a že hodlá jen svých na akademii nabytých zkušeností využitkovati ve svém obchodu náhrobními kameny. Celkem však nebyl tento Prušák méně dovedným sochařem než velká většina jeho druhů v ateliérech.

Slovo model vyvolá v nás představu krasavice nebo krasavce. Bloudí-li však někdo v pondělí ráno, kdy se modely pro celý týden najímají, po předsíních malířských a sochařských ateliérů, zažije děsné rozčarování. Neodstrašuje-li vás tato předpověď, přibližme se ke skupině ubohých lidí, kteří čekají na příchod profesora nebo staršího žáka, aby si vydělali za hodinu padesát nebo šedesát haléřů za model k hlavě nebo dokonce korunu za celý akt. (Nahé tělo.)

Šediví starci v skupině převládají. Nechávají si růst dlouhé vlasy i vousy, neboť hlava je jejich hlavním oborem. Někdy stojí také za model v kroji – odpusťte, dává-li se tento odborný název ošumělým šatům neurčité barvy, jež tito kořínkáři nebo bývalí dělníci či živnostníci nosí. Akt jejich přichází k platností tuze zřídka, a tu je největším uměním vynajíti těmto starým lidem vhodnou polohu, aby nepřišly veškeré těžkosti jejich trudného stáří k platnosti. Nejčastější tělesnou poruchou těchto patriarchů bývá průtrž, a kdo to neviděl, stěží si představí, jak divně a nehezky taková věc vyhlíží.

Babičky drží v rukou obvyklé své černé deštníky. Taky jsou tu jen pro hlavu nebo nanejvýš pro kroj. Mnoho jich přichází z chudobince a vydělané halíře a koruny odvádějí z větší části svému ústavu, který je vysílá na výdělek.

Také nemocní nuzáci, souchotináři, kteří nevědí, jak by jinak k sebe menšímu výdělku přišli, opírají se unaveně o zeď. K nim se druží prostí mudrci, přívrženci rozumné životosprávy, vousatí to a dlouhovlasí muži, kteří v přestávkách kážou mladým umělcům výhody vegetariánství; modrá čepice s červeným prýmkem na hlavě zchátralé osobnosti hlásá zase, že před námi stojí člen armády spásy, chuďas vyrvaný světovým lidumilným sdružením z bahna neřesti a alkoholismu.

Spatříte zde dokonce celé rodiny, otce, matku, dorostlého syna a malou dcerku, kteří všichni provozují živnost modelů a již svým neobvyklým vzezřením prozrazují svoji příslušnost k uměleckému světu.

Cirkusoví zápasníci toho času bez zaměstnání jsou jaksi smetánkou v celé skupině. Obleky jejich bývají dokonce elegantní, ale slouží přesto pouze k representaci, neboť umělci zabývají se pouze malováním a modelováním jejich těla bez všech kulturních příkras. Jaké šíje! Jaké svalstvo!

Mladé dívky, ó poutníku, zklamou tě nejvíce. Hezkých je mezi nimi pramálo, celkem zjevují se tvému zraku odkvetlé tváře, nevkusné šaty a laciné klobouky. Malá nahrblá slečinka tlačí se kupředu. Chce stát jako akt pro celé tělo, ne jinak. Šedivý profesor od bývá ji vtipem a vybere si k svému účelu jinou, také ne krásnou, ale to nevadí. Je dobře rostlá, a tělo ženy, dívá-li se na ně člověk toliko pro jeho zjev a nikoli pro příjemnost, ukazuje takovou jemnou stupnici pěkných barev, že první dojem osobnosti modelu ustoupí docela v pozadí. Poněkud temnější narudlý obličej přechází žlutavým pruhem krku v nafialovělou bělost hrudi a ramen, pak proráží pozvolná okrová žluť břicha a ta se ztrácí opět ve halovém odstínu nohou, přerušovaném červení kolena a zakončeném růžovou obrubou paty a prstů trochu bledšího odstínu, než je barevné zakončení rukou.

Řemeslo modelu není tak snadné, jak se na první pohled zdá. O různých obtížných polohách ani nemluvím, ale zkuste jen chvíli na témže místě bez pohnutí stát. Za pět minut bude vám zle. A model musí setrvat v téže poloze tři čtvrti hodiny, ovšem že čas od času se protahuje a narovnává si strnulé údy.

Modelové i modelky snaží se také pokud možno využitkovati lenost a shovívavost uměleckého dorostu, aby si dlouhá stání aspoň částečně ukrátili. Zkušení muži vypravují zajímavé příhody ze svého života a ženy se snaží být co možná nejpříjemnější a vyvolati všeobecnou veselou náladu.

Měli jsme kdysi v atelieru amerického černocha, který se mi velice zamlouval svou dětinsky průzračnou nelibostí k práci. Vykládal nám, když jsme jej nabádali k přesnosti, že byl v Berlíně zaměstnán u slavného malíře Hohenzollernů, Menzla, a tento vynikající umělec nebyl prý takový dříč jako my mladíci. Udělal prý vždy pouze několik tahů štětcem a pak odložil své malířské náčiní, pozoroval vykonanou práci a přemýšlel. Hlavně přemýšlel. A dobrák černoch mohl zatím na půl hodiny sestoupiti s dřevěného podia a vykouřiti si cigaretku.

Někteří zaměstnavatelé vyžadují vskutku příliš mnoho od křehkých lidí. Pověstný byl tím kterýsi malíř, profesor na akademii, o němž se vypravovalo, že má na svědomí i život člověka. Chtěl kdysi malovat Krista na kříži a k tomu účelu zjednal si hubeného, nemocného člověka, souchotináře. Řekl mu ovšem předem, že práce nebude snadná, nabídl mu však výjimečně vysokou mzdu a upozornil ho, že vejde-li ve svůj závazek, nebude mu trpěna žádná pohodlnost ani liknavost. Chuďas svolil, a milý profesor přivázal jej ke kříži. Za čtvrt hodiny souchotinář se již potil a hekal. Pan profesor ho sjel, nasadil mu ještě trnovou korunu na hlavu a polil jej připravenou volskou krví. A takto nebožák vise vypustil svého ducha.

Pražskou uměleckou akademii neznám. Chtěl jsem tam sice kdysi se dát zapsat, šel jsem na Letnou a promluvil jsem s vousatým vrátným v dlouhém tmavém plášti. Když mně tento věrný strážce Mús ujistil, že v atelierech není již místa, přál jsem mu dobrého zdraví a jel jsem do Německa. Ale podle všeho neliší se asi poměry na pražské akademii valně od jiných ústavů toho druhu v cizině.

Kterýsi humoristický časopis německý přinesl před časem výstižný povzdech akademického malíře: „Z toho zatraceného malování nemůže být člověk živ! Založím si malířskou školu.“ Čtenáři se tomu jistě zasmáli, ale zdali pak si pomyslili, že v onom vtipu je stručně vyjádřen skutečný stav věci?

I soukromé malířské školy uznaných mistrů, jakými jsou na příklad v Německu Hans Thoma a Louis Corinth, jsou nebo byly pouze podniky výdělečnými. Profesorská místa na státních akademiích nedostávají vždy nejnadanější lidé. Thoma stal se profesorem, ne pouze podle titulu, teprve jako starý člověk a Corinth dodnes je vychovatelem uměleckého dorostu na vlastní pěst. Co chcete? Aleš byl jmenován teprve ve svých šedesáti letech školním inspektorem.

Učitelské místa na uměleckých akademiích nemají být ničím jiným než sinekurami. Že by bylo nutno jakkoli brát ohled na vychovatelskou schopnost, prostě nevěřím. Mladý, nadaný malíř nebo sochař potřebuje modely, dostatek volného místa, učitele však ze všeho nejméně. Nejlepším vychovatelem umělců je profesor, který se zbytečně do ničeho neplete a dá svým žákům pokoj. Umělecké akademie nelze srovnávat v tomto ohledu s jinými učilišti.

Akademie stávají se však často sinekurami pro lidi méně významné. Měl jsem náhodou příležitost seznámiti se s životními osudy kteréhosi německého malíře-profesora. Byl to člověk prostřední inteligence, bezvýznamný kreslíř a špatný malíř. Dostal se na akademii, když pojal za choť odloženou milenku kterési korunované hlavy.

Mnozí jsou, kteří se rozhodli pro uměleckou dráhu, poněvadž jim tělesná vada bránila, aby se chopili něčeho praktičtějšího. Zvláště mnoho hluchých je mezi malíři a sochaři. S těmi bývá v atelierech mnohdy veliká zábava. Na akademii jsme měli dva hluché sochaře. Kdysi odpoledne pracovali sami v atelieru, když tu se stojanu spadla hliněná socha v nadživotní velikosti. Celá budova se otřásla, a tu řekl první hluchý k druhému: „Jdi se podívat ven, mně se zdá, že někdo zaklepal.“

V Paříži žije mnoho mladých umělců se svými modelkami na hromádce, jak se říká mezi havíři. Také mladí ruští malíři a sochaři bývají více méně ženatí, ale celkem trochu opravdivěji než jejich francouzští kolegové. Mívají dokonce děti. Celá rodina bydlí pak v jedné místnosti, v laciném atelieru ne větším, než bývají naše pokoje o dvou oknech. Dopoledne pomáhá muž ženě vařit, odpoledne vypraví ji i s dětmi na procházku a maluje nebo modeluje.

Přes dvacet tisíc malířů žije v hlavním městě francouzské republiky a sochařů asi osm tisíc. Je ovšem mnoho těch, kteří se připojují k těmto zástupům, aniž by se účastnili jejich práce. Ve Francii je totiž síla bohatých lidí a majetní synkové rádi prožívají několik let svého mládí uprostřed lehkomyslného uměleckého nárůdku. Nosí sametové kabátce a kalhoty, široký klobouk a potulují se po útulných krčmách, o hlínu či plátno ovšem kale nezavadí. Konečně přijde vážné napomenutí z domova, hoch s povzdechem svlékne svůj umělecký úbor, jede domů, převezme otcův obchod a ožení se.

Jako jsou nepraví malíři a sochaři, tak se setkáváme rovněž s nepravými modely. Snadno se vám přihodí, že se seznámíte v některé pařížské kavárně s dámou, která se vám představí jako modelka. Když se jí zeptáte, kde stojí, odpoví třeba, že u pana vrchního soudního rady.

Ve Francii platí se modelu zpravidla ne na hodinu, nýbrž na půldenní sezení, asi pět korun. Ovšem ani tím nestává se tato umělecká živnost příliš výnosnou. Ale v Německu, kde výdělek je ještě menší, musí modely platit ještě daň z příjmů, aspoň deset korun ročně. V téhle věci daří se jejich zaměstnavatelům lépe, neboť valná část jich nepatří mezi šťastlivce, s nimiž ministr financí může počítat. Kde nic není, ani německý berní nebere.

Dozor nad veřejnou mravností nepatří sice do oboru mé působností, ale přece s dobrým svědomím mohu tvrdit, že styk s modelkami nepůsobí špatně na mladé hochy. Tělo bez šatů, když si člověk na ně zvykne, není o nic svůdnější než postava v jakémkoli úboru. Spíše naopak. A jaksi kolegiální styk s ženami je mladým lidem jen na prospěch, nezblázní se pak tak snadno.

Několik pestrých okamžiků nenahradí ovšem nikomu trpká zklamání, jimiž umělecká dráha oplývá. Blaze těm, kteří znají aspoň nějaké řemeslo nebo jimž kyne vyhlídka na učitelské místo. Pro ostatní je vstup na uměleckou akademii velice hazardní hrou, vždyť i nejlepší často těžce se životem probíjejí. Ovšem dnes, kdy mladým lidem hrozí bída i v ostatních oborech, nezdá se nám osud umělcův tak strašným.