Uhlíř a vladyka/8.

Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 301–307. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A opět bylo hlučno po nádvoří Vyšehradském. Prudkým letem roznesla se pověst o smělé žalobě Sázavského uhlíře, a poněvadž se vůbec vědělo, že kníže lidu nízkému přeje a že jej před panskými nátisky ochraňuje: tedy se sběhlo veliké množství zvědavého lidu na soud, kterýž se měl dle zvláštního nařízení Soběslava zase pod šírým nebem držeti.

I byl veliký hluk mezi shromážděním a divné povídání o nastávajícím soudu. Chvílemi pohlížely pak všechny zraky dychtivě k hradním dveřím, kudy měl žalobník a obžalovaný, i jich soudce vstoupiti. Konečně pravilo se, že přicházejí. Hluk se na okamžik rozmnožil, ale náhle zase utichnul; nyní měly více oči než ústa co dělati.

Uprostřed nádvoří bylo do čtyř úhlů postaveno dřevěné zábradlí, a podle něho stáli oděnci s dlouhými dřevci. Mezi tímto zábradlím nacházela se soudnice, a za ním stáli a tlačili se diváci. Po soudnici byla rozestavena rozličná sedadla.

Tiše vstupoval Příbor se svou dcerou, kteráž byla velice bledá; ale právě tou bledostí dojímala tím více všechna srdce; neboť na spanilé tváři stálo napsáno veliké utrpení mladého zklamaného srdce. Ona šla jako beránek nevědoucí, co se bude díti. Vousatý uhlíř byl velice zasmušen. Oči jeho jiskřily se jako dvě uhlí pod visutým obočím.

Na to vešel Soběslav se svou chotí Eližbětou, kteráž byla velikou útrpnost nad nešťastnou dívkou projevila. Pak vešlo dvanácte kmetů přísežných a za nimi ostatní komonstvo.

Sotva Soběslav se okázal, zkřiklo veškeré shromáždění: „Sláva knížeti!“ — a on pozdravoval kýváním hlavy na vše strany, usadil se i s chotí svou a velel, aby se přivedl obžalovaný.

Kochan nevěděl posud, co se to s ním děje. Když byla Kostelecká slečna po strašlivé novině knížecího posla opět smyslů svých nabyla, utekla s velikou ošklivostí před ženichem do své komnaty a nechtěla nic více o něm slyšeti. Rozplývala se říkajíc v slzách, ne sice tak nad svou nehodou, jako nad hanebností člověka, s kterýmž ji chtěli bratří spoutati, a nad neštěstím neznámé dívky.

Kostelečtí bratří kleli, a hosté kleli dílem s nimi, dílem se mrzutě rozjeli, vše dle toho, jakž Kochana buďto omlouvali nebo zatracovali.

A když viděl vladyka, že je po svatbě, uzdálo se mu také za dobré, když pro tu chvíli z Kostelce vyvázne, a protož byl nyní mnohem povolnější knížecího posla následovati a na Vyšehrad odjeti, ačkoliv se nemohl nijak domysliti, proč by tam byl povolán. A jakž by toto povolání s jeho sňatkem bylo spojeno, to mu nechtělo již dokonce nijak do mozku vejíti, ačkoli se dost nadloubal; z posla nemohl také nic vypátrati, a protož jel tedy konečně v tichém hněvu zarytý, a potají Soběslava proklínal. I při svém příchodu na Vyšehrad nedostal žádného návěští, ale když byl nyní do šíré soudnice uveden, a tu s podivením vůkol hledě i Příbora a Blaženu spatřil: tu věděl najednou, proč byl na Vyšehrad obeslán. Trhlo to jím, div že kolena pod ním nesklesla, a kdyby jej byl tu chvíli někdo mečem bodnul, byl by sotva krůpěj krve z něho dostal. Ta v něm na okamžik všechna zledovatěla. Ale jenom na okamžik. Neboť proto byl mnohá léta živ na královském dvoře, aby se nedal sebe větším hněvem nebo leknutím přemoci. Rychle přejel si zbledlé tváře dlaní, jako by si pot utíral, oddechl si a přistoupil blíže.

„Jsi ty Kochan, Týnecký vladyka?“ tázal se ho Soběslav, když mu byl chvíli do očí pohleděl.

„Vyšehradské zdi mě znají,“ odpověděl Kochan; „neboť jsem tu bydlil mnohá léta za slavného Vladislava.“

Soběslav se lehce zapálil a upřel pronikavé zraky na vladyku, jako by mu chtěl na tvářích poznati, proč učinil zmínku o jeho bývalém trýzniteli.

„Tím lépe,“ řekl konečně; „tedy jsi uvyknul také jeho slavné spravedlnosti, kteráž ani syna z vlastního strýce neušetřila. A protož nebude ti s podivením, když si tvého bývalého pána oberu za příklad a v konání spravedlnosti na žádný rod, na žádný stav ohledu nevezmu. Poohlédni se! Znáš tuto dívku?“

Při těch slovech vstoupil Blaženě temný plamen do tváří; ale jinak seděla tu dívka jako kamenná, a nebyla by za celý svět oka pozdvihla.

I Kochan se zapálil, a přeletěv okem dívčí postavu, řekl:

„Znám ji.“

„Tys jí mluvíval o své lásce?“ ptal se kníže dále.

„Mluvíval jsem s ní,“ řekl Kochan, „co mi zdvořilost a zalíbení v hezkém děvčeti na jazyk kladly.“

„A co jsi při tom myslil?“

„Aj, což máme mysliti, když voníme k růži nebo na polní kvítko hledíme? Že jest tu pro naše potěšení.“

„Ano, jest tu pro naše potěšení,“ řekl kníže vážným hlasem; „ale mezi růží, mezi polním kvítkem a mezi nesmrtelnou lidskou duší bude přec nějaký rozdíl, milý vladyko! Či-li myslíš opravdu, že můžeš počestnou pannu tak zmařiti, jako když růži utrhneš, ovoníš a zahodíš? Myslíš opravdu, že nestojí dívka v řadě božských stvoření mnohem výše než pouhé kvítí? — že nestojí člověk vůbec tak vysoko, že nikomu nesluší po něm sáhnouti, aby jej ztrhnul a pohodil do prachu?“

„Zdá se, pane!“ řekl vladyka, „že v marné rozhorlení upadáš. Já nepohodil nikoho do prachu; ano vidím, že nepadl nikdo tak hluboko, aby nebyl cestu k tvé milosti nalezl. Učinil-li jsem něco nemilého, jsem hotov vrchovatě to zlatem napraviti.“

„Zlatem napraviti?“ zkřikl náhle Příbor, vzchopiv se na svém sedadle. „Kdybych ti dal políček, kdybych ti zlomil meč, a pak tě na veřejnou cestu postavil, aby každý mimojdoucí posměch z tebe si učinil a do tváří ti naplivnul jako člověku cti zbavenému: chtěl bys, abych ti to pak zlatem nahradil? Mohl bych to zlatem nahraditi? Mně se zdá, že bys chtěl tu skvrnu jenom krví umýti, a přece není, při sám Bůh! tvoje čest útlejší nežli dobré jméno panenské. Mysli na jinou náhradu, na jiné napravení!“

„Co jest to?“ zvolal na to vladyka hněvivě. „Jsem tu proto, aby mě nízký chlap směl před veškerým shromážděním haněti?“

„Ticho, dobrý muži!“ řekl nyní Soběslav k Příborovi, a obrátil se potom zas přísně k vladykovi. „Nikoli k tvému pohanění, jen k obraně svého dítěte ozval se onen muž srdce rozboleného, a ty sám, vladyko, jsi toho vinen. I já musím vyznati, že bych z úst vladyckých byl rád jiná slova zaslechl, než byla ona, kterými jsi chtěl panenskému srdci marnou mamonou učiniti náhradu. Prohlašuji také veřejně, že nebudu takové kupčení trpěti. Ty učiníš podle práva tomuto děvčeti.“

„Neznám práva,“ řekl vladyka vzdorně, „kteréž by mě v této věci k něčemu donucovalo!“

„Neví-li o něm tvoje svědomí a tvá čest,“ zvolal Soběslav, „tedy ti je knížecí vůle moje ohlásí. Ostatně učiníš jen to, o čem jsi s otcem této dívky sám rozprávěl. Či neřekl jsi k němu, že bude šťastný člověk, jemuž dá svou dceru jedenkráte za ženu?“

„Obyčejná průpovídka zdvořilosti,“ odpověděl vladyka. „Ta k ničemu nezavazuje podle zákona.“

„Tedy chceš býti ošemetným lhářem a podvodníkem?“ zvolal Soběslav hlasem vysokým. „Chceš míti raději zničené srdce dívčí na duši, než abys učinil podle poctivého svědomí? Chceš raději, aby tato dívka, ježto by mohla býti ozdobou dvoru našeho, v pláči zahynula, než abys vyplnil, co jí svůdná ústa tvoje slibovala?“

Vladyka měnil mezi touto řečí barvu ve tvářích. Hněv a stud se o něj potýkal.

Konečně začal s tlukoucím srdcem takto mluviti:

„Nedivím se, pane, že těmito slovy s českým vladykou rozprávíš, neboť jsi v dlouholetém žaláři bezpochyby zapomněl, co jest způsob, co jest panský mrav!“

„Živtě Bůh!“ zkřikl na to Soběslav rozhorleně, „já ti okáži, vladyko, že jsem při způsobech tvého bývalého pána nezapomněl, co jest panský mrav aneb co alespoň býti má. Panský mrav má býti neporušená poctivost; má býti šetrnost lidského práva i na nejnižším člověku, má býti čistota jiným na příklad. To má býti panský mrav, a tak to chci míti v krajinách českého knížectví. Ty napravíš křivdu, kterou jsi této dívce učinil, to ti velím nyní knížecí svou mocí. Ty učiníš ze své milenky svou manželku, a dítěti svému opatříš otce i poctivé jméno.“

Tato slova dojala vladyku velmi hluboce. Zděsil se jich takořka. Cítil, že nejsou pronešena bez důvodu; ale zapálil se také hněvem. Srdce jeho svíralo se lítostí, když pohlížel na dívku, po jejímžto boku byl sladké chvíle ztrávil; ale knížecí ortel, vyřknutý před valným shromážděním, pobouřil jeho pýchu.

„Co že pravíš, pane?“ zvolal vzdorně. „Já že bych měl na mrzkou žalobu nízkých lidí, kteří se posud na výsluní milosti mé hřáli, k vůli těm bych měl zhanobiti rod svůj? Já bych měl…“

„Nic nemáš a nic nebudeš míti, pane!“ zvolala nyní Blažena, a bledost jejích líci proměnila se prudkým klokotem krve v tmavý plamen. „Já ponesu neštěstí své samotna jakožto boží pokutu, že jsem obracela oči výše, než nízké dívce slušelo, ale nechci býti živa z vyžebraných drobtů tvé milosti!“

„Budiž mírná, panno!“ okřiknul ji Soběslav. „Šlechetná mysl tvoje nemůže běh práva v tu neb onu stranu stočiti. Já nechci, aby se na české půdě prostopášnost živila na ujmu šlechetnosti. Vladyka ti učinil bezpráví, a protož je musí napraviti Ty sama nemůžeš odvrátiti žalobu, když tvůj otec vinníka pohání. Či myslíš, panno, že ti neučinil vladyka nepráví? Ptám se tě na tvé svědomí přede tváří všeho lidu!“

Dívka byla by ráda milovaného muže omluvila, k tomu ji pudilo srdce šlechetné; ale nemohouc lživého slova ze rtů vypustit, zašeptala s očima sklopenýma:

„Učinil.“

„A protož tě povede k oltáři,“ pronesl nyní Soběslav hlasem povýšeným; „tam ti podá ruku svou a s ní polovičku statku svého pro tvé dítě.“

„Pro milosrdenství boží!“ zkřikla Blažena, vrhla se na kolena a sepnula ruce před Soběslavem. „Takto mne, pane, netrestej! Jakž bych měla pojmouti člověka za muže, kterýž mne nemiluje? Chceš na mne ještě větší pokutu vznésti, nežli již Bůh na mne uvalil? Stav manželský má prý býti úvazek dvou srdcí, kteréž mohou vespolek Boha vzývati. Ale od našeho spojení musil by sám Bůh tváří svých odvrátiti! Nech mě odejíti do lesů, tam se ukryju — a o mé příští bude pečovati Bůh!“

„Nešťastné dítě, co počínáš?“ zvolal na to otec a pochytil ji v náruč. „Vladyka tě miluje, a nyní tě musí tím více milovati: srdce jeho bylo jenom na chvíli v jinou stranu svedeno; on tě pojme za ženu a nahradí dovršenou mírou lásky, co jsi utrpěla.“

A při těch slovech hleděl toužebnými zraky po Kochanovi.

A co činil při tom vladyka? Stál tu jako socha z kamene. Mračil se, a srdce jeho bylo plno hořkosti; poznával sice dívčí šlechetnost, ale pýcha jeho krvácela a nechtěla mu dovoliti, aby své srdce otevřel.

„Dcera tvoje mluví pravdu,“ řekl temně; „nemůže býti mou. Bůh sám odvrátil by od našeho spojení tváří svých.“

„Nuže tedy nechme Boha rozhodnouti!“ zvolal nyní Příbor hlasem vysokým. „Pane a kníže můj! učiň mi právo podle starého obyčeje otců našich. Já neustávám od půhonu a postavím se proti vladykovi s kyjem v ruce, on ať obnaží svůj meč. Dcera moje i svůdce její odvolávají se k Bohu; on tedy bitvou naší rozhodniž. Já slibuju podle toho se držeti, a zůstane-li vladyka vítězem, ať odejde v míru na hrad otců svých s tím vědomím, že sám Bůh tento sňatek nechtěl.“

Soběslav se po těch slovech zamyslil. Potom se obrátil k přísežným kmetům a řekl:

„Co myslíte vy, moudří muži? Máme v tento boj svoliti?“

A tito promluvili mezi sebou a řekli:

„Svolme!“

A Soběslav doložil na to:

„Nechť tedy soud boží tuto věc rozhodne! Do zítřka máte obě strany na rozmyšlenou. I přál bych, aby vás duch boží osvítil!“