Uhlíř a vladyka/2.

Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 274–277. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když seděl bývalý dvořan pod otcovskou střechou, tu se mu začalo brzo stýskati. Tichý, venkovský život byl velice rozdílný od hluku a lesku královského dvora. I zajížděl tedy buďto na sousední hrady anebo trávil čas na honbě. K té měl dost příležitosti. Veliký les dosahoval z jedné strany téměř až k samým příkopům, ježto se okolo Týnce táhly, a choval ve svém lůně hojnost rozmanité zvěře.

Takto proháněl se Kochan jednoho dne sám a sám lesní hustinou. Byl prudký lovec, a veliká dychtivost po srnci zavedla jej tak daleko, že posléz nevěděl, kde se nachází. Lov byl pokažen, a mrzutě vracel se vladyka na zdařbůh k domovu.

Jel hodný kus, a když se mu zdálo, že je posaváde na cestě nepravé, obrátil se jinou stranou, a tak jezdil, až zemdlel koně i sebe samého.

Konečně začal kůň odfrkávati, jakoby cítil na blízku něco lidského, les počal řidnouti a za chvíli stanul zemdlený jezdec na malé pasece. Na té doutnalo několik milířů. Tmavý dým vystupoval z nich tiše k nebesům. Nebylo u nich živé duše. Uhlíři, zdálo se, pracovali někde v lese.

Za milíři spatřil vladyka hodnou chatrč, na zadní straně podepřenou o stoleté habry. I pobodl koně a učiniv několik skoků přes paseku, zastavil se před tímto stavením.

„Hoj!“ zvolal tam hlasitě. „Kde jsi který učazený havrane! Vylez ven z doupěte!“

A za malou chvíli na to otevřely se u chatrče nízké dvéře, a na prahu objevila se bílá holubice, žádný havran; okázala se spanilá děva, Příborova dcera.

Na okamžení zarazila se Blažena, zarazil se Kochan. Oba spatřili náhle něco před sebou, čeho se tu nenad8li. Ale vladyka se dříve zpamatoval. Mrzutost jeho byla zmizela, a s velikou libostí zvolal:

„U živého Boha! Toť jsem se octnul někde v čarodějné zahradě, kdežto zaklená kněžna bloudí! Anebo jsi snad zbytek lesních panen, na kteréž otcové naši věřili?“

„Já tvé řeči nerozumím, pane!“ odpověděla Blažena, jež se byla při slovech Kochanových zarděla; „ale to vím, že jsem uhlířova dcera, kteráž věří v Boha a Rodičku Boží.“

„Aj, to máš tedy také srdce pro křesťanskou lásku,“ zvolal zase Kochan, „a dovolíš mi vejíti pod střechu, abych si po dlouhé jízdě oddechnul.“

S těmi slovy skočil již také s koně a uvázal jej ihned k nejbližšímu stromu.

„Vejdi, pane!“ řekla dívka, „a přijmeš-li za vděk, snesu ti, co naše chudoba poskytne. Také na tvého koně nezapomenu.“

A při tom ustoupila, aby mohl vladyka do chatrče vejíti; pak jej uvedla do čisté jizby, přistavila mu hrubě tesanou lavičku ke stolu, aby pohodlněji poseděl, a zmizela na to ze dveří. Za malou chvíli, sotva že se Kochan po čisté jizbě poohlédnul, vešla však zase a přinesla bochník chleba, na talíři med a v dřevěné nádobě mléko.

„Bůh ti požehnej, pane!“ řekla při tom, a činila všecko s takovou obratností, že s ní vladyka očí nespustil.

„Zavdej mi!“ řekl vesele. „Bude se mi zdáti, že piju šťávu ze sladkých hroznů, když budu píti po tobě.“

A dívka se chopila čisté nádoby a přiložila ji k ústům. A vladyka pil po ní, ale jídla se dále nedotknul; neboť byl najednou zasycen a necítil žádnou mdlobu.

„A což tu hospodaříš sama?“ ptal se jí s laskavým usmíváním; při tom ji chopil za ruku a donutil ji, že se posadila vedle něho.

„I vždyť je tu otec a čeledín,“ odpověděla dívka. „Onen kácí nedaleko dřevo, a čeledín vezl Jílovským pánům uhlí.“

„A nebojíš se tu, když jsi tak o samotě?“ prohodil zase vladyka.

„A čeho bych se bála?“ tázala se Blažena a upřela na něj své černé zraky, jakoby chtěla říci: Kdo mi může co udělat?

„Ba, to máš dobře,“ zvolal Kochan. „Tvým pohledem zkrotla by i lesní šelma. Ale přece, tak daleko od lidských příbytků, musí ti bývat alespoň smutno.“

„To není tak daleko,“ řekla dívka. „Za námi je více uhlířů, a panské stavení je také na blízku.“

„Červený Týnec?“

„Ano, pane! Když se pustíš v pravo od naší chatrče, doběhne tam s tebou kůň za malou chvíli. Nejsi v našem okolí známý?“

„Nehrubě. Bloudil jsem, a zdálo se mi, že jsem od Týnce kdo ví jak daleko.“

„Jedeš tedy na Týnec?“

„Jedu.“

„Ó, to věřím, tam nalezneš slušnější přístřeší, nežli ti může naše chatrč poskytnouti. Tam nalezneš jinou kratochvíli, a jmenovitě nyní, když se náš vladyka zas doma usadil.“

„Ó, já bych si přál, aby nebylo z této jizby východu, abych zde musil při tobě zemříti!“ zvolal Kochan velmi rozčileně, položil pravici okolo tílka dívčího a chtěl ji k sobě přivinouti. Ale dívka se mu rychle vymknula a zvolala:

„Tvůj kůň se ozývá! Musím dohlédnouti, co mu schází.“

A s těmi slovy vyklouzla ven z jizby.

Kochan hleděl za ní hodnou chvíli, jakoby ji pořád viděl, zamyslil se, zasmál se polohlasitě a vyšel pak ven z chatrče.

Dívka napájela koně a stála při něm, jakoby ho dávno znala, a hladila ho po hřívě. I tato práce jí slušela. Ale Kochan vzal jí dížku s vodou z ruky.

„Svého koně ti nesmím svěřiti,“ řekl při tom usmívavě; „ty bys mi jej mohla očarovati, že by chtěl jen býti u tebe, a na mé slovo by již nedbal.“

„Myslíš, pane, že mám něco zlého při sobě?“ ptala se dívka pološeptem a klopila oči.

„Při sám Bůh!“ zvolal vladyka. „Něco máš při sobě, co ti každé srdce podmaní!“

„Tys veselé mysli, pane,“ řekla dívka, „a jak vidím, rád žertuješ.“

Ale Kochanovi nebylo v skutku do žertu. Byl sice veselé mysli, ale to pocházelo z opravdové libosti, kterouž v dívčí spanilosti nacházel.

„Nežertuju!“ řekl tedy; „a příští dnové ti to dosvědčí.“

„Příští dnové?“ opakovala dívka ostýchavě.

„Či nechceš, abychom se opět viděli?“ ptal se vladyka srdečně.

„Nevím, jak by to mohlo býti,“ řekla dívka zapýřená.

„A já se ti dokládám tvou vírou v Boha a v Rodičku Boží, že se uvidíme!“ zvolal Kochan ohnivě; „a na závazek tohoto slibu nechám ti zde tuto pečeť!“

Při tom ji vzal rychle okolo boků, a nežli se dívka nadála, vtisknul jí vřelé políbení na krásné, jak malina červené rty. Potom skočil na koně a zkřikl:

„S Bohem, lesní panno! Pamatuj na mne, jakož já na tebe nezapomenu.“

Na to bodnul koně, učinil v pravo podle chatrče několik skoků, obrátil se ještě, zakýval rukou na Blaženu a zmizel v lesní hustině.

A Blažena stála dlouhou chvíli před chatrčí a hleděla za jezdcem. I hleděla za ním, když byla postava jeho mezi stromovím již zmizela. Potom zašeptala sama pro sebe:

„Jestli pak ho ještě uvidím?“