U semenáře

Údaje o textu
Titulek:	U semenáře
Podtitulek:	Pražský obrázek
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 44. č. 128. str. 9 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	30. 05. 1904
Licence:	PD old 70

Jsou v Praze obchody a závody, o nichž se poctivému pražskému dlažbošlapu ani nezazdálo, a byť i kolem takových závodů chodil den za dnem a rok po roce řadu let.

A nejsou tylo obchody snad někde na nůši za rohem — semenáři na př. jsou starousedlíci, kteří z dobrých přičin neradi mění místnosti obchodu svého. A že v této jarní době zaměstnávají třicet i více pracovních sil, staví je na stupeň hospodářsky úctyhodný.

A zvláštní věc: závody semenářské jsou skorem všecky na nejhlavnějších z hlavních tříd pražských a Pražan v těchto závodech jest bílou vranou a sotva as by je nalezl. Ale kdo by jich hledati chtěl, nesmí okukovati bohaté výkladny elektricky ozářené — dlužno mu jinak pátrati. Na př. po průjezdech a vratech domů. A nevypátrá-li přes to ničeho, nechať posečká takhle dopoledne třebas někde dole na Václavském náměstí.

— Tož — prosím, vidíte tam toho pána? — Osmahlý a opálený lomibuk — kabát i klobouk olivově nazelenalý. — To je — prosím — patentovaná hlava sluníčka na kabáty všech možných „původních“ barev. Klobouk pánův má krom toho ještě svůj zvláštní rázovitý tvar kuželovité nálevky. To zas je — prosím — patentovaný tvar deště na klobouky všech možných předchozích tvarů. Tento tvar klobouků je praktický a osvědčený: je každé hlavě „dost“. Malé spadne třebas až na nos a hlavu sebe větší také přikryje.

Klobouk má šňůru zelenou jako sukno na kulečníku a kabít má zrovna takové výložky.

Ejhle — pán je z lesů. —

Nu — není zrovna z lesů, ale je to zahradník. A čím je zjev jeho sukovatější, tím vzácnější je to odborník a velevážený u semenářů.

Hleďme trochu za ním. — Neohlíží se po nádherných výkladnách a nenakukuje do nich. Klidně bafčí z krátké dýmčičky a hůl má přes ruku pověšenu.

Ted jen tak jedním okem nakoukl do průjezdu a už tam zaměřil.

Projde na dvůr a jde klidně do zadu přes dlouhé nádvoří.

Tam je plno pytlů a pytlíků — celé stohy. Několik mládenců v zástěrách měří a váží na decimálce obsah z velkých pytlů do menších a každý z nich náramně pozorně studuje papír, někde při pytli zastrčený.

Náš pan sukovatý lomibuk přistupuje k otevřenému pytli a znalecky nabral do prstů z obsahu jeho.

„Odkud je to?“ spustí skrze zuby přes dýmku.

Mládenec, měřící a vážící, ráčí koukat jako orloj bez rafiček a zapomněl zavřit chlebárnu.

— Odkud je to! — On, ubožák, ani neví, co je to — nad to, aby věděl, odkud je to.

On ví pouze, že je to číslo 3016 — nejhlavnější věc. A na papírku krom toho stojí ještě psineček — agrostis — mládenec — chudák, čerta ví, vyroste-li z toho chlívek pro psíky nebo snad dokonce psíček sám.

A že tu má v pytli zavázanou louku, neví chudák mládenec, ale ví sukovatý pan lomibuk.

I pro boha milého! — to je tedy těch luk tady v pytlích všude zavázáno!

Pozad dvora až po pavlač nahoru, ve skladištích a po chodbách i ve všech koutech plno pyllů a pytlíků a hlavní zásoby — ještě k tomu — nejsou prý zde, nýbrž bůh ví, kde, po skladištích na předměstí!

Tož tedy. Vážení lvi a lvice salonů pražských i korsa, kteří několik jen kroků odtud při procházce umlouváte již svůj letní pobyt — pohledněte jen letmo průjezdem na dvůr, kde dosud v pytlích a pytlících zavázána jest smaragdová zeleň nádherných luk a trávníků, z nichž se za krátko těšiti bude vaše rozmařilé oko velkoměstské! —

A nejen zeleň luk a trávníků, než i květy barev i tvarů nejskvostnějších a vůně rajsky opojné dřímají zde začarovány do neúhledných pytlíků, a mládenec úzkostlivě na čísla hledě, rozvažuje a měří je na množství malé a menší.

A kromě květin tají se tu v pytlích a pytlících ještě jiné divy a zázraky.

— Pst — kuchařinky z protějších oken, jež po očku díváte se po těch osmáhlých lomibucich a květoslavech, kteří sem v nevlídný tento kout z pravidla jenom jednou za rok přicházejí — podívejte se — z těchto nepohledných semének bude křehounký salátek, chutná brukev a štiplavá řetkvička — a jiných ještě zelin a zelenin nepočet.

Divná věru věc, napřed semena a seménka připutují do Prahy ze všech světa končin, potom seménka zas putují z Prahy do okolních zahrad, aby po několika nedělích opět vrátila se do Prahy ve způsobě salátu a jiných plodin a zmizela v obrovském žaludku veleměsta našeho.

— Názorný pohled do nauky o věčné přeměně a pouti prvků.

U semenářů jsou teď z jara obchodní žně a práce nad hlavu.

A dobrý semenář musi míti hlavu jako apatykář a ruku pevnou jako strojník; jinak by se mohlo státi, že by prodal brukev a vyrostl by akát — pomocník se snadno splete. A zvláště semenářský pomocník by se mohl zmýlit. Mnozí z nich neviděli a do smrti snad ani neuvidí rostlinu ze semene vyrůstati.

A člověk by myslil, že je to tu samý zahradník a zemědělec, když se tak ohánějí latinskými názvy semen.

A nejsou. Zahradník semeno vypěstuje a semenář je prodává.

Hlava obchodu arci musí znát dokonale semeno i rostlinu a potřebné ji životní prostředí — pomocník jen péro a číslice. A to číslice s lékárnickou přesností a svědomitostí — jinak nastávají omyly s královským překvapením. Na př. č. 963. je bílá letní pomněnka, č. 369. je — zelená letní — okurka.

— Nu — pán a hlava obchodu se již postará, aby člověk laké dostal, co chce — je to jeho životní zájem.

Vyhledejme — prosím — ještě na chvilinku našeho pana lomibuka.

Zmizel někde mezi pytly pozad chodby. Tož za ním.

Tu jsou dvéře — pisárna a pan lomibuk tu rozkročen.

Kde je pán — utrhl se velitelsky. Zřízenci letěli pro něho.

„Aááá — pan ředitel! — Váš sluha!“ kloní se majetník závodu.

— Tedy ředitel — a člověk by myslil takhle drvoštěp. Nu, když ředitel — tedy ředitel — a k tomu velevážený ředitel knížecích zahrad a co k těm patří.

Hned tu byla židle, ale pan ředitel si sedl na pult v zadní místnosti.

„Nu, jak byl pan ředitel loni spokojen“ — mne si ruce majetník závodu.

— Hm — Viburnum^[1] mi sešlo — Amygdalus^[2] ne; snad to — kluk neřádná — zapařil.

Ostatně byl pan ředitel spokojen. Okurky byly takovéhle — pan ředitel měří na holi — a květák zas takový — pan ředitel do kroužku přeměřil pult.

A letos chce pan hrabě založit park při zámku na stráni, pode dvorem chce mít zelinářské zahrady a „na majorátu“ zavede chov dobytka — polovinu polí změní na luka.

A pan ředitel jede pro traviny.

Majetník závodu jen se rozplýví a pan ředitel klátí holí.

A nastalo rokování o půdě, k lukám určené — majetník závodu vykládá i doporučuje a píše objednané — pan ředitel bez zápisků objednává s božským klidem špetku ysopu pro paní hraběnku, metráky travin na louky, semena zelenin a květin i rozličné hlízy novinek — zaplatil pár stovek a klidně kolembá se konečně ven ze žoků a pytlů, provázen klonícím se majetníkem.

Tohleto je, prosím, druh vzácných kupců, kteří přicházejí z pravidla jednou za rok do závodu. A objednaná semena dovážejí se za nimi na dráhu na vozech.

Sotva odešel vzácný kupec, pan ředitel, vstupuje do pisárny starý pán vznešeného rázu.

Je oděn v černý šat a smetá a obírá četná seménka a semena, kteráž se mu cestou mezi žoky připlichtila na kabát.

— Pan ředitel jich nesmetal.

Přítomný majetník hned odhadl pána; je to „špetkář“.

A s úsměvem se táže, čeho pán poroučí. Jaká semena pán chce, to má napsáno, a kolik jich má být, to neví.

Majetník závodu ochotně nabízí se ku pomoci: jak velká je zahrádka?

Starý pán radosten a hrdě pověděl na centimetr rozměr zahrádky.

Majetník závodu se usmívá — zahrádku by plachtou přikryl — a nebylo by třeba ani plachty se stohu.

A shovívavě usmívá se nad řadou semen, na papírku napsaných — mrkve za pět krejcarů dostačilo by na celou zahrádku — pán má aspoň dvacet druhů zaznamenáno. A bez dotazu káže příručímu podati nejmenší prodejné množství — špetky.

Starý pán s obavou prohlíží lékárnicky malinké pytlíčky z papíru a prosí, jen aby všeho dali víc — což kdyby se to neujalo?!

Všecko se ujme — vlastník závodu za to ručí.

Starý pán ještě jednou důkladně celou koupi zrevidoval podle svého zápisku a s malinkým balíčkem na prstě vybral se z obchodu.

A za týden tu bude zas — to zapomněl a to a to — a za další nějakou neděli už tu bude „jako doma“, vždycky s novou trampotou: to nevzešlo, to také ne.

„Nejspíš ráčili jste semena hluboko do země zasekať,“ míní vlastník závodu.

„Zasekať — pánko milý — zasekať,“ považuje starý pán ve svých vědomostech zahradnických; „zasekať“ neví, co to znamená.

Starý pán kupec — špetkář je „nohejl“ — nemá o zahradničině ani ponětí.

Dle toho dlužno mu všecko od abecedy vyložiti.

Kupec protiva a trapič, klerý chodí celé léto.

A výsledek na zahrádce jedna radost: do mrkve, která „nevzešla“, nasil starý pán řetkve, na jiný záhonek „omylem“ nasil napřed salátu, potom na to zapomněl a do salátu našil brutňák — na jiném ještě dílečku nasázel cibulky a vyrostla řimbaba (starému pánu se nad cibulkou „roztrhl pytlíček“ s řimbabou), milý Pánbůh dal sluníčko a starý pán pečlivě zaléval svou „pražskou“ zahrádenku a když se naplnily dni semen, vzrostlo to všecko, až radost: mrkev se řetkví, řimbaba s cibulí a brutňák se salátem a platilo u nich, kdo dřív ostatní přeleze — ten dobyl místa vítěze.

A divil se pralesu rostlin starý pán a uřehtat se mohl semenář, jemuž starý pán poctivě oznamoval „výsledky semen“.

Ovšem; zahrádenka jako dlaň a rostlinek v ní tak na Václavské náměstí a bylo jich tam — chudinek nedochůdčat — namačkáno „jako bacilů.“ —

Nikde neskrývá se tolik překvapujících zázraků jako u semenáře v pytlích a žocích. Lesní stromy vedle květin, traviny, obilí, zeleniny, křoviny a pícniny — všecko, všecičko snad, co jméno má a ze země roste, to všecko dostati lze u semenáře — ovšem v pravý čas a v dobu svou.

U semenáře svorně leží vedle sebe ptačí budky vedle semen nejrozličnějších, hlízy, cibule a bobulky rostlin nejmožnějších, lýko, nástroje zahradnické, inkoust, hůlky, stříkačky, pilulky k otrávení myší, ostnatý drát a sklenářské diamanty — odnože a rouby, stromky a sazenice — už jen slunce a déšť na metrák a zakázka ještě chybí.

Divná věc a Pražanu věru málo známá: kolik tu krás a nádhery venkova má zde v městě u semenáře svou — ústřední stanici!

---

1. Kalina
2. mandloň