U kořalky

Údaje o textu
Titulek:	U kořalky
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 427–429. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V táboře je zima. Spadlý stan
leda pro kočky je přichystán,

aby do něho si přinesly své myši.
Bědná tělíčka! Vždyť o nich také píši,

když se v této chvíli teskně opíjím
zelenavým jedem. Víte? Také jim

bylo utíkat a dát se dohoniti
ještě před smrtí. A vždycky ta, co chytí,

zakousne se nejmíň. Bože, co jsem chtěl?
Čekám tu snad na smrt? Jsem tu na dostřel

vánici? Hle, přesah. Přesah zimy v duši.
Padne jí? Je velká? Nesluší či sluší?

Šel jsem báseň psát, pryč, navždy od hostin,
vyhoštěný, chceš-li, vyhoštěný stín,

ale stěny jiné v kraji nehostinném
neuvítaly mne žádným dobrým vínem,

jenom kořalkou. A tu teď musím pít,
nesčíslným množstvím doušků protruchlit

stisk své samoty, jež po staru mne stiská
zrovna za hrdlo. Je jako odaliska,

studená a prázdná, vysypaný koš
s ovocem. Hle, červi. Jinou báseň slož.

Ale když jsem počal právě tuhle zpívat,
dokončím. Ó, myši! Chci se rozehřívat

aspoň jednou za čas teplem věčnosti,
neboť jinak mrzne. Jinak se jen mstí

na hříšnících stejně jako na nevinných,
jednou bude trestat u pilných i líných,

chci se zatím ohřát někde u kamen.
Prázdníš se mi, láhvi. Jsem už omámen.

Položil bych hlavu do měkkého klína,
spal bych nebo líbal, krajka nehostinná

by se velmi brzo začla poroučet,
měj se hezky, krajko, nevracej se zpět

před ránem. Máš volno. Jdi si na prázdniny.
S tvojí sladkou paní zaženu teď stíny,

vyjedu si s ní do lásky na výlet.
Měj se hezky, krajko, nevracej se zpět.

Prší? Svítí slunce? Odpusť, nevím ani.
Jedu, jedu tryskem k svému vinobraní,

beru s sebou jedno drahé břemeno,
knihu, z které dosud bylo přečteno

jenom málo slov. A to je kniha ticha.
Chci ji dočísti, je krásná, sotva dýchá,

jak ji kladu na svou rozdrásanou hruď.
Rozvírej se, krásná, zni a hřej a buď,

dej mi napíti, chci ujet od kořalky,
dej mi napíti z hudby svých rtů a z dálky,

která očišťuje, která nemučí,
otevři mi, krásná, svoje náručí,

vezmi si mne k sobě, zalej kvítka zvadlá,
podepři mi hlavu, aby neupadla.

Vstup! Je prostřeno. A srdce spadlý stan
pro tebe je vztyčen, čistý, přichystán.

4. V. 1941.