U kata večer před popravou/III

U kata večer před popravou Karel Ladislav Kukla
II	III

Údaje o textu
Titulek:	U kata večer před popravou II.
Podtitulek:	Z mých upomínek. (Dokončení.)
Autor:	Karel Ladislav Kukla
Zdroj:	Národní politika, roč. 11. č. 279. s. 25-26 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	08. 10. 1893
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Leopold Wohlschlager

Dvě léta minula ode dne, kdy v království českém vykonána poslední poprava, a kdy náhle skonal proslulý pražský kat Jan Piperger.

Nastaly Velkonoční svátky v roku 1890.

Já již několik měsíců zastával obor kriminálního zpravodaje, docházel jsem den co den k trestním senátům neb do porotní síně v radnici Novoměstské a byl jsem přítomen vynesení několika rozsudků smrti, při kterých se mi vždy před zrakem vynořil bezděky pochmurný přízrak mrtvého kata v téže příšerné podobé, jak jsem jej videl večer před jeho úmrtím, když se šněroval do „pohřební toalety“ a chystal pro poslední svou práci na šibenici dvé oprátek!

Dne 6. dubna na Boží Hod byl jsem návštěvou u jistého hodnostáře v trestnici na Pankráci, i strávil jsem tam celé odpoledne až do soumraku v zajímavém rozhovoru.

Mluvili jsme o četných vězních, kteří před časem vzbudili v Praze vzrušení svými zločiny a dosud úpí v celách samovazby, a já dychtivě zíral na podobizny lupičů i vrahů, které jsem znal z doby jich procesů v soudní síni, na sklenné oči pytláka Kopřivy, traviče Žemličky, zabijáka Kříže, i škrtitele Nováka, odsouzených k doživotnímu žaláři, i na vybledlé obrazy všech nešťastníků, nad nimiž ortel smrti byl vynesen a kteří jen cestou milosti unikli popravišti.

Pojednou jsem se zarazil a zadíval se upřeně na sežloutlou fotografii, která představovala štíhlého muže s kadeřavými vlasy, pronikavým pohledem a fysiognomií operního zpěváka.

Poznal jsem okamžitě výraznou zasmušilou tvář Jana Křtitele Pipergra, který vyhlížel právě tak jak při blesku lampy v smutné půlnoci, kdy prorokoval, že za dvacet čtyři hodiny skoná a že se nevlastní syn Leopold stane jeho nástupcem.

Až do té chvíle jsem nevěděl, zda se věštba nebožtíkova i v tomto posledním směru vyplnila a žil jsem v domnění — jako tisíce jiných, že od jeho smrti úřad pražského kata ošiřel.

A věru snad i dnes ještě sta Pražanů nemá zdání, že dlí mezi nimi mistr popravčí, mnohý ještě netuší, že je hrozné to místo zas obsazeno a že syn i nejzručnější pomocník Pipergrův Leopold Wohlschlager již skoro pět let řemeslo kata v Praze zastává.

Můj přítel v trestnici mi první sdělil tu novinku, která mne vskutku překvapila, poněvadž Wohlschlager od truchlé popravy v Kutné Hoře zmizel z veřejnosti, jak by se pod ním zem propadla.

Kdežto jeho otec býval každodenním hostem v zdejších zábavních místnostech, předních restaurantech, divadlech i v středu rozmarné pražské společnosti, žil nový popravčí skrytě a samotářsky jako poustevník, jsa naprosto nepřístupen a neznám širšímu publiku.

Tím se stalo, že záhy utichly legendy, které o něm kolovaly po pohřbu mistra Pipergra; když pak se rozšířila zvěst, že kat vídeňský mimo Slezsko a Moravu obdrží také Čechy v rozsah své pravomoci — upadl příští „vládce šibenice, a oprátky“ v Praze docela v zapomenutí.

*

Za čiré tmy bral jsem se z návštěvy na Pankráci tápaje sráznou stezkou kolem strmých zdí šerého žalářního labyrintu, nad nimiž zářila žlutá plynová světla v provazárnách trestnice, a ač jsem hleděl zaplašiti neveselé vzpomínky na rozmluvu o katech a vražednících, zjevoval se mi stále v duchu obraz mladistvého popravčího, který na dvoře trestnice kutnohorské s Pipergrem napínal lanem těla dvou oběšencův, snímal mrtvoly s kůlů i klesl později s pláčem na schůdky šibenice, tiskna umírajícího otce-kata ve své objetí.

Od těch čas mi ulkvěla na vždy v hloubi duše podoba Wohlschlagrova — zjev malého ramenatého muže, sivých lící a temných, vlnitých kadeří, jehož divné, pátravé, nedůvěřivé oči z hustých brv z pod zamračeného čela hrozivé blesky metaly!…

Přál jsem si, abych se tak kdys náhodou setkal s tajuplným tím člověkem a abych na něm vyloudil zpověď pestrého jeho života, jako se mi to zdařilo u jeho hovorného předchůdce; leč na to bylo při škarohlídství a zamlklosti Wohlschlagrově málo naděje.

Přišed do Prahy, bloudil jsem bez cíle tmavými ulicemi, v nichž noční mlhy tlumily matnou zář svítilen a jsa trochu sentimentálně naladěn, rozhodl jsem se, že povečeřím v některé postranní restauraci, kde nebudu vyrušován kamarády a známými! —

Po delším putování jsem zahnul kolem rohu Dušní ulice proti chrámu Svatého Ducha i zapadl do hospůdky zvané „u Skučků“, kde v malém přízemním lokále seděla sporá společnost.

Pouze tři neb čtyři pozdní pijáci podřimovali u sklenek, slepý harmonikář skládal u okna svůj nástroj do koženého pouzdra a toliko jeden host v šerém pozadi dlel střízliv za stolem, opíraje zadumán hlavu o kostnatou pěst a dýmaje kotouče kouře z dlouhé papirosy.

Uchýlil jsem se proti němu u kamen do kouta a zazvonil na sklepníka, leč v tom zamračený muž z protějška prudce vstal a změřiv mne ostře pronikavým pohledem, prohodil:

„Nechtěl byste si zabrat se mnou partii karambolu!?“…

Mne vyzvání to příliš netěšilo, ale cizinec pronesl je ták přísným tónem, že mi bezděky zašla chuť k odporu.

„Já nerad hrám, pane“, odtušil jsem plaše, „ale udělám vám to k vůli!“

Neznámý se dal do smíchu.

„K vůli mně!“ ušklíbl se zhurta. „To je dobré! Je vidět, že nevíte, kdo jsem! Kdybyste mne znal, dost možná, že byste si věc rozmyslil!“

„Oho!“ zvolal jsem popuzen. „Co je mi po vašem stavu i životopisu! Neptám se po nich! — Jste host, jejž sem zavál náhodou vítr tak jako mě, i sehrajme klidně svou partii a nestarejme se jeden o druhého! Neviděli jsme se nikdy… více se beztoho zase nesetkáme a proto račte hrát… mně na tom nesejde, kdybyste byl třeba sám pražský popravčí!“

— — — — — — — — — —

Cizinec přistoupil kvapně ke mně, podíval se mi zbystra v obličej, pokrčil rameny a houkl pak na číšníka, jenž spal v tmavém rohu šenkovny:

„Hej! Hola! Rozsvěťte!“

Sklepník se připotácel ke kulečníku, stáhl lampu, jež nad ním visela, blikajíc jak zhasínající kabanec a uvolnil kohoutek, takže plynový plamen vyšlehnuv, ozářil jasně celou světnici. Plné světlo lampy osvítilo oslňujícím leskem tvář mého spoluhráče a já se zachvěl, spatřiv sivé, chmurné jeho líce a temné podivné oči, vyzírající nevlídné z hustých brv zpod svraštělého čela, vroubeného záplavou černých, vlnitých kadeří!…

Bože! Kde jsem jen viděl ten zvláštní obličej!

Sehrál jsem partii za neobyčejné trémy, stále chybuje, vynechávaje nejlepší posice, stále zpytuje vzezření záhadného muže a když týž, dokončiv hru skvěle velkou serií, odhodil tágo a vzdálil se zas zpět do svého koutku, tu přes slib, že nebudu pátrat po jeho jménu, zeptal jsem se tiše sklepníka:

„Nevíte, kdo je ten divný host!?“

Číšník se usmál, sklonil se ke mně i zašeptal, udělav prstem přes krk významné gesto:

„Ten pán, jenž vám teď dal třapec v karambolu?… To je nevlastní syn popravčího Pipergra, pan Leopold Wohlschlager, … — — — nynější pražský kat!!“ — — —

*

Za okamžik potom seděl jsem již Wohlschlagrovi tváří v tvář v odlehlém konci šenkovny za úzkým stolkem, zabrán s ním v živém rozhovoru, v jehož průběhu zvěděl všecky mé memoiry z minulosti, mé vzpomínky na svého otce i vylíčil mi na vzájem veškeré svoje osudy.

Leč něco více.

Když mi svěřil, že pochází z Pešti, kde se Piperger s jeho matkou, vdovou po zlatnickém mistru, v létech sedmdesátých seznámil, a žr byv r. 1888 jako zručný pomocník zesnulého otce jmenován katem (scharfrichtrem) pro obvod země české, teď v době „prázdnin“ u zdejšího zlatníka S. granátové šperky vyrábí, pověděl mi o poměrech mistrů popravčích v celém světě takové podrobnosti, že budou jistě čtenáře zajímat.

Náš pražský kat Leopold Wohlschlager vykonal teprv jednu samostatnou popravu, a sice roku 1876, kdy oběsil v Budějovicích vraha Josefa Wagnera i obdržel za svou neobyčejnou zručnost dekret uznání krajského soudu a pochvalné vysvědčení od otce Pipergra. Při svém stáří 36 let je nejmladším katem na světě oproti nejstaršímu veteránu v „šibeničním cechu“ petrohradskému Popovu, jenž jsa 67letým starcem, proved právě tisící popravu.

Kdežto starý Piperger se oddal hroznému řemeslu s odporem ba takřka z přinucení, choval pro ně Wohlschlager od dětství zálibu a již jako školák nepromeškal ani jediné popravy, která se v Pešti udála.

Když mu bylo patnáct roků, pomáhal stavěti šibenice, a jako dvacetiletý jinoch oběsil v Budějovicích loupežného vraha sám, zcela bez cizí pomoci.

Wohlschlager je vzorem moderního kata, který se pokládá za úředníka státního, za důstojného vykonavatele nejtěžšího rozsudku trestního zákonníka jenž velí:

„Trest smrti buď vykonán na odsouzenci provazem!“

K strašné funkci své se hlásí hrdě, bez váhání, a když se nad jeho sebevědomím pozastavíte, poví vám k odůvodnění pýchy své celé historie.

On řekne vám, že za starých časů stálých, placených katů nebylo, a že u všech národů evropských popravovali vražedníky — manželé, otcové, bratři neb přátelé zabitých obětí. Zlosyny ze vznešenějších kruhů stínali sami vladaři vlastní rukou, měštany a rolníky usmrcoval v Německu nejmladší soudce (Nachrichter), a jen zcela sprostým lotrasům rubali hlavy soudní poslové.

Teprv na počátku středověku svěřován úřad katovský lidem žalařovaným, kteří se oň hlásili s výhradou, že jim samým bude udělena milost za popravení druhých na smrt určených spoluvězňů.

— — — — — — — — — —

V Čechách byl kat od starodávna zemským zřízencem, a pražský „soudce hrdelní“ býval vždy dosazován jen českým králem nebo volen sněmem jako proslavení mistři popravčí Mydlář, Havel a rytíř Očko, který před hradem Hlubokou sťal prknem chotě královny vdovy Záviše z Falkensteina.

Dříve, až do sklonku minulého století byl úřad katů mnohem obtížnější a příšernější, než za dob nynějších.

Mimo to, že kat byl osobou prokletou, opovrženou, s níž již bližší styk činil člověka bezectným, a že vyobcován býval z města do odlehlých katoven stojících na lesních křižovatkách, stěžovaly jeho práci děsné způsoby poprav, při kterých musil zločince trýznit bestialními mučidly, usekávati údy a broditi se v krvi usmrcovaných nešťastníkův.

K smrti odsouzení bývali čtvrceni, páleni, za jazyk k šibenici přibíjeni, mrzačeni, na kůl nabodáváni, žhavými kleštěmi trháni, oslepováni, neb kolem lámáni a hlavním úkolem popravčího bylo nezřídka, aby nejbolestnější a nejstrašnější trápení pro „oběti spravedlnosti“ vymyslil.

V naší říši trvalo takové „útrpné právo“ až do vlády Marie Terezie, kteráž lidumilná panovnice všecky mučírny zrušila, nynější doba humanity pak zmírňuje krutost poprav znenáhla v stupeň nejmenší.

Ve všech státech jeví se snaha učiniti násilnou smrt odsouzenců co možno bezbolestnou a přestati na prostém odnětí života.

Toliko v zemích, kam ještě moc osvěty a lidskosti nepronikla, ubijí stát provinilce s barbarskou krutostí jako na příklad v Číně, kde katové delikventy ostrou kosou od nohou k hlavě zvolna krájejí na kusy, a kde jen přední šlechtici a mandarini smějí si při odsouzení k smrti sami rozpárati břicho dle práva „harakiri“ právě tak jako občané v starém Řecku byli nuceni se otráviti šťávou z bolehlavu.

U četných divých kmenů afrických bývají provinilci shlazováni se světa hadím jedem, nebo přidržuje jim kat hlavu tak dlouho k planoucímu ohni, až se lebka chuďasova v troud obrátí; v Marokku zahrabávají vrahy za živa do země, v Siamu dávají jim na balvanu rozšlápnout hlavu tlapou slona, Indiáni pak sdírají odsouzencům kůži z hlavy a nechají je vykrváceti, nebo je házejí k sežrání dravým kajmanům.

V ostatních civilisovaných státech koná se trest smrti stětím nebo zardoušením.

Krvavý způsob poprav je dosud zaveden ve Francii, kde sraženi hlavy děje se padací sekyrou, guillotinou, pak v Německu, kde obstarává ten úkol meč nebo širočina a v Turecku, kde k stínáni volí se křivý široký srp.

V Rusku, Rakousku, Anglii a některých menších samostatných státech jsou zločinci rdouseni na šibenicích, ve Španělsku láme se jim krk v popravním sedadle, děsné „garottě,“ v největší části Spojených států severoamerických pak se delikventi pouze věší, bez užití rdousících kladek a šněrovaček jak to výslovně káže tamní tákonnlk jenž hlásá: „Odsouzený k smrti budiž pověšen ta hrdlo a ponechán tak dlouho na provaze, až umře!“

V jediné zemi na světě, totiž v státě New-Yorkském byla zavedena nedávno jako nejmodernější zabiják při soudních popravách jiskra elektrická, kterou má být člověk zabit rázem, jako při bouři ranou hromovou.

Který druh poprav je „nejlidštější, nejméně bolestný,“ o to se vede spor, jenž dosud není ukončen.

Elektrotechnikové hájí proud elektrický, který prý usmrcuje rychle a bez každého trapného pocitu, leč dosavadní zkušenost učí, že právě tento způsob smrti je nejhroznější, neb vražděný ubožák mučen je strašně tak dlouho, dokud se celé jeho tělo smrtelnou křeči nezkroutí a dokud maso na něm nepočne hořeti, jak to zjištěno bylo při hrozném zabíjení první oběti, vraha Kemmlera.

Stínání je zas spojeno s krveproléváním, které působí hnus a pak stále vznikají zvěsti o sťatých hlavách, které skřípou zuby v dčsných bolestech, kterým se hrůzou ježí vlasy a které kroutí očima, pohybují jazykem i sešklebují zsinalý obličej v mukách příšerných.

Nejméně strašnou zdá se být smrt na šibenici, kde skon oběšenců nastává v málo okamžicích — tím dříve, čím větši je zručnost katova. Někteří vynikající mistři popravčí přivedli věšení na „nejvyšší stupeň dokonalosti“ jako zesnulý vídeňský kat Willenbacher, jenž popravil vraha Franceskoniho v pěti a pražský Piperger, jenž zardousil Jana Janečka dokonee ve dvou minutách vlastním zdokonaleným přístrojem.

— — — — — — — — — —

Zajímavý je přehled „práce“ nynějších katů evropských, neboť ten je zřejmým svědectvím, jak v četných zemích vykonáváni trestu smrti stává se stále vzácnějším.

„Championem“ všech mistrů popravčích této doby je ruský kat Popov v Pětrohadě, který již přes 1000 zločinců na kůlu oběsil, po němž je první na řadě „monsieur de Paris,“ „pařížský pán“ Deybler, „executeur des hautes oeurres“ (vykonavatel vysokých prací) jenž konal nedávno již třistou popravu, dále londýnský Whitte, poprávce 230 provinilců, berlínský Reindl, jenž sťal 180 vražedníků; a peštský Kozárek který věšel přes 100 osob, nejmenšími praktiky jsou dosud mladí „mistři,“ šlechtic Seyfried ve Vídni, jenž tři justifikace vykonal, pražský kat Wohlschlager, který má teprv jednu smrtící práci ve svém rejstříku a bernský Drawe, jenž šibenici dosud ani neviděl a jsa konkursem zvolen k usmrcení jistého vraha ve Švýcarsku, chystá se teprv za honorář 200 franků odsouzenci krk zakroutit.

Řemeslo katovské upadá a stále se množí počet vlád, které trest smrti zcela odstraňují jsouce v nejistotě, zda stát má vskutku právo odepřít provinilému občanu právo na život i existenci, a má-li je, že je líp, když se vzdá jeho užívání.

Rumunsko, Italie, Hollandsko, Portugalsko a některé severoamerické státy již trest smrti zrušily, Švýcarsko ho jen výminečně obnovilo, a také říšský sněm německý popravy roku 1870 odstranil a jen souhlasným odporem spojených vlád dal se k opětnému zavedení jich přiměti.

Co se Rakouska týče, je tu trest smrti omezen jen na čtvery zločiny, — — na dokonanou vraždu, těžké případy velezrády (na tyto jen v době stanného práva), na útoky proti osobě mocnářově, a na atentáty prováděné třaskavinami, kdežto před léty bývali věšeni i penězokazi a zlodějové.

Leč i když je nyní někdo v říši naší k smrti odsouzen, stává se velmi zřídka, že mocnář ortel potvrdí! Ženy u nás již drahně roků nejsou vůbec popravovány a z mužských zločinců, jimž je určen skon na šibenici, bývá oběšeno sotva jediné procento. — —

Následkem toho stává se v některých krajích úřad kata bez mála pouhou formou, pouhým jmenováním „pro reservu“ jako v Praze, kde již 27 let nebyla poprava vykonána a ježto od roku 1851 stali se kati jaksi úředními osobami v službě státní, zhosťuje se veřejnost vůči nim i posledního zbytku dřívějších předsudků.

Dnes již nikdo nepokládá kata za spojence ďáblova, černjokněžníka a kouzelníka a ač ještě touží pověrečné babky, aby měly pro štěstí provaz z oběšeného, nemusí se naši popravčí víc báti, že je lid upálí neb ukamenuje, jako by to byl bezmála učinil ještě poslednímu katu brněnskému Kocourkovi, jejž vyhlašoval za ohavného čaroděje, který hlad a mor přived na žírnou Moravu.

Náš nynější kat pražský žije v zátiší svého malého bytu, v starobylé ulici Kaprové klidně z přijmu, jež mu nese řemeslo a skromný plat „popravčí“. Ten obnáší pouze 420 zlatých ročně mimo 105 zl. přídavku na oblek, 81 zl. na byt a 210 zl. na gáži pro dva pomocníky, když pak někdy provede popravu, dostane za ni zvláštní honorář 25 zl., dietu, a náhradu všech útrat cestovních a sice dvě třetiny hned, jak účet soudu podá, zbylou část pak po prozkoumáni „konta katova“.

Za to musi udržoval stále v pořádku jeden úplný výstroj šibenice, aby se v případu potřeby kdykoli a kamkoli mohl bez prodlení vydati na cestu, jinak ale tráví čas v útulnu dílně zlatnické jako prostý, pilný dělnik, jehož výrobky nosí mnohá naše citlivá krasotinka na svém prstu, bílé šiji neb útlé ručce, netušíc, že skvoucí ten prsten či náramek je zroben rukou „muže smrti“…, touž strašnou pravicí, která zná lámat vazy, rdousit hrdla a tisknout chladnoucí skráně oběšenců na kůlu popravním!…

*

Když jsme se pozdě v noci od „Skučků“ rozcházeli, pozval mne Wohlschlager, abych ho navštívil jak se mi nejbližší vhodná příležitost naskytne.

To netrvalo dlouho, nebot již za tři neděle potom, 22. dubna, zvěděl jsem ze Znojma, že tam as za tři dny skoná na šibenici loupežný vrah Jan Kommenda, který s dvěma selskými synky, Josefem Zipflem a Cyrillem Bartlem, ve vsi Vlasaticích na Moravě spáchali strašný krvavý čin. Zlosynové ti přepadli večer 28. prosince 1889 sedmdesátiletého starce, kupce Netušila v jeho obchodě, utloukli sekyrami vetchého kmeta a jeho syna, polili jich mrtvoly petrolejem a uloupivše jim více než 10.000 zlatých, zapálil vydrancované stavení. Leč v brzku byli vyzrazeni a 6. února odsouzeni znojemskou porotou k smrti provazem, kterýž trest změněn později dvěma vrahům ve vazbu doživotní, kdežto ohledně nádenníka Jana Kommendy rozhodnuto, aby zhynul na popravišti rukou katovou.

Bylo jen nejisto, zda ortel smrti vykoná popravčí z Prahy nebo kat vídeňský a tu jsem vyhledal 22. dubna, tři dny před justifikací Leopolda Wohlscblahra, chtěje ho požádati, aby mne vzal s sebou do Znojma a vymohl mi vstup k šibenici, pakliže bude k provedení popravy povolán.

Wohlschlager pracoval tehdy jako chasník v Hopfenstockově ulici i zastihl jsem jej přímo v zlatnické dílně, odkud byv vyvolán přiběhl mi vstříc uřícen, oděn v dělnickou blůzu, zelenavou zástěru a přívětivě mne uvítal.

Avšak když jsem mu prosbu přednesl, svraštil čelo i odtušil z ostra:

„Lituji, že jste se zmýlil v adresse!… Buďte jist, že oběšení Kommendy ve Znojmě mně nepřipadne! Vídeňský kolega má z pekla štěstí … Já mimo hranice Čech budu as sotva kdy vyslán k vykonání své povinnosti. Na mne se nespoléhejte a záleží-li vám na tom, abyste viděl smrt znojemského vraha, učiníte nejlíp, obrátíte-li se telegraficky na vídeňského kata Seyfrieda!“…

Já poslechl té rady a poznal jsem, že se pražský popravčí neklamal!…

Než minula hodina potom, kdy jsem odeslal prosebnou depeši šlechtici Seyfriedovi do jeho letohrádku v Brunnu u Vidné, již „galantní švihák“, kat vídeňský, odvětil telegramem, že je mi k službám 25. dubna ve Znojmě, kde mu poprava Kommendy byla svěřená!…

— — — — — — — — — —

V osudný den mne také vskutku očekával u vrat znojemské soudní budovy mladistvý, sličný pán, oděný v černý smuteční šat, který s dvornou poklonou vešel potom do dvora, přejal od stráže spoutaného vraha Kommendu, prototyp surového zlosyna s vynikajícími kostmi lícními a šeredným výrazem obličeje, i zardousil jej na hrubém kůlu s týmž úsměvem a elegancí, s jakou si chvíli před tím kroutil navoskované knírky a vsadil do oka zlatý monokl!…

Zajímavo je, že za krátko po tomto brillantním výkonu skonal též náhlou smrtí, jako Piperger po dvojí kutnohorské popravě!…

*

Od těch čas jsem pražského kata neviděl, až letos as před dvěma měsíci, kdy se roznesla zvěst, že opět v trestnici znojemské, na témž kůlu, kde zhynul Kommenda, bude oběšenvojín Prax, který ze msty zastřelil Jana Christa, svého četaře!…

Tenkrát jsem zamířil přímo do bytu Wohlschlagrova, o němž jsem doslech, že se před rokem oženil s roztomilou hezkou dívčinou, že se stal otcem, a že se od posledního kvartálu přestěhoval z Malé strany do domu naproti kavárně „U třech kaprů“ vprostřed Kaprové ulice…

Sotva jsem se octl v druhém poschodí starého, šerého stavení a zaklepal na skloněné dvéře, na nichžse skví nápis „Leopold Wohlschlager“, vyšel mi mladý popravčí naproti a již z daleka dělal posuněk, jenl značil, že i tenkráte se k němu marně namáhám.

Popravení vojáka Praxe svěřeno bylo již zas novému katu vídeňskému, synovci zesnulého šlechtice Seyfrieda, — ale ač tak má návštěva se stala bezúčelnou, nepustil mne Wohlschlager nýbrž vešed dál do svých salonků, představil mne své rodině.

Rozhlížel jsem se v luzném, půvabném zátiší dlouho s úžasem, neboť jsem nemohl ani uvěřiti, že dlím v tajemné, „příšerné katovně“.

Sám mistr popravčí ve svém dělnickém šatě činil dojem nejbodřejšího muže z lidu, a když jsem si prohlédl jeho katovské diplomy, nástroje a zlověstný žlutý kufřík s ohyzdnou šněrovačkou a spáry šibenice, tu se rozloučil srdečně se mnou stisknutím ruky, načež odkvapil do práce, do své zlatnické dílny pohvizduje svižně veselou písničku!

— — — — — — — — — —

Podivný pocit mne pojal, když jsem se v té chvíli rozhlédl kolem po příbytku nejhroznějšího zřízence trestající spravedlnosti, po útulku „muže smrti“, po bytu katově!…

V prostranné síni kol do kola zářil jas denního světla, zaplašuje chmury z jizby i ze srdce!

Celá světnička oslňovala čistotou, s oken snášela se vůně fial a karafiátů, v kolébce jásalo a tleskalo ručkama krásné děťátko, jemuž mladá matka zpívala láskyplně něžnou ukolébavku a odevšad v tom tichém skrytu rodinném dýchalo kouzlo blažené domácnosti, štěstí, pokoj a mír!…

Jen, tam v pravo, v temném rohu kobky se černala stará, pootevřená skříň, v níž stál příšerný, žlutý vak se šňůrami, oprátkami a háky vražednými, jež se z něj šklebily jak démon, číhající v hrozném mlčení, aby pojednou z nenadání vztáhly své hnusné spáry, zdrtily to tiché blaho kol a vyrvaly od rodinného krbu mladého otce i manžela — klidného dělníka a vypudily jej ven… k strašlivým stupním popraviště, aby mozolnou svou rukou, usmrtil neznámého, odsouzeného bídníka…

Dětátko v kolébce hledělo v tu stranu zcela pokojně, broukajíc si bezstardstně, vypulujíc roztomile modrá, nevinná očka v temný kout, leč mně se zdálo, že tam zřím v tu chvíli přízrak Pipergra, … jeho mrtvého dědečka s otázkou na rtech: „Budeš též nástupcem svého otce… budeš též dědicem osudu rodu našeho…, drahé zlaté robátko! Dítě mé?“…

Připadlo mi, jakoby výstroj katův v koutě zašuměl temnou odpověď! —

Ty ohavné popravní šňůry leží tam již dlouho, mlčky… skryty jak smečka hadů,… hrozivě svinuty jak jedovaté zmije, hotovy zabít kohosi… neznámého, — — — zavrženého člověka…

Jsou připraveny stále… a čekají!…

— — — — — — — — — —

Komu jsou asi souzeny!? …