U jazykozpytce

Údaje o textu
Titulek:	U jazykozpytce
Podtitulek:	Humoreska
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 44, č. 148. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	30. 05. 1904
Licence:	PD old 70

Na zámku starého pána Wyśinského čekali ženicha slečny Katuše.

Pan Wyśinski chodil po salonu s rukama nazad skříženýma.

„Ty, Katuše, obrátil se ke své dceři, která netrpělivě hleděla vysokým, barokovým oknem na blátivou silnici, zdali se na ní neobjevuje kočár s očekávaným hostem, hej, Katuše, má tvůj ženich Stanislav mnoho dluhů?“

„To asi bude mít, to víš, život ve městě! Ale za to je fešák. Má takový krásný orličí nos.“

Slečna Katuše posledními slovy dotkla se slabé stránky starého pána, nebot pan Wyśinski nemálo si na tom zakládal, že celá jeho rodina měla orličí nosy.

Starý pán po poznámce o orličím nose svého zetě přestal se vyptávat na jeho dluhy a řekl: Tak vidíš orličí nos. Appropos, slovo „nos“ vyskytuje se s totožným kmenem ve všech indoevropských jazycích. Ano!

Starý pán byl jazykozpytec. Když neměl co jiného dělat, zabýval se etymologií a slečna Katuše byla z donucení jeho posluchačkou. Nedávala-li pozor na jeho vývody, hrozil, že ji vydědí. Tak i teď.

Slečna Katuše dívala se stále z okna, nic nedbajíc, že slovo „nos“ s totožným kmenem se nachází ve všech evropských jazycích.

„Takovou netečnost jsem neviděl,“ zlobil se pan Wyśinski, vida, že slečna Katuše nedává pozor.

„Latinsky nos je nasum,“ pronesl povzneseným hlasem.

„Ještě nejede,“ povzdechla Katuše.

„A německy Nase, die Nase,“ vykřikl starý pán zuřivě, tobě je to všechno jedno a jazykozpyt je taková důležitá věda. Já tě přece jenom vydědím. Jiný by si toho vážil, kdyby se mohl takým ušlechtilým způsobem se mnou bavit a tobě je všechno jedno. Já tě vydědím. Přines mi z mé pracovny papír a péro.

„Ale tatínku,“ dala se do vzlykání Katuše, „já budu už dávat pozor.“

„Tak, to je něco jiného. Tedy si pamatuj, že řecky nos se jmenuje ris, rinos. Na první pohled nevidíš žádné příbuznosti, že ano?“

„Nejede!“

„Že nejede, já mluvím o nose. Já tě…“

„Už dávám pozor.“

„Tak tedy, ris, rinos. Ale ptejme se, na místo čeho přišlo tam to „r“.

„Už je tady,“ vykřikla jásavě Katuše.

„Kdo?“ „Stanislav!“ A slečna Katuše zmizela ze salonu.

„Tohle nepochopuji,“ bručel starý pán, „jak jí jen může být ženich milejší, než záměna souhlásek ve slově „ris, rinos.“

Když pan Stanislav kráčel po schodišti, šeptala mu Katuše do ucha: „Už se ptal po tvých dluzích. Hleď, tatínkovi vyhovět ve všem. Víš, on je podivín. Celý den o ničem nemluví nežli o jazykozpytu. Řekni, že se jím též rád zabýváš.“

„Ale Katuše, já se nedovedu ani na jazykozpyt podívat,“ lekal se Stanislav.

„Nic nevadí, mluv jen, co ti napadne, tatínek bude mít radost.“

Starý pán Wyśinski uvítal svého nastávajícího zetě co nejsrdečněji.

„Budte mi vítán,“ pravil a objal pana Stanislava, „u nás budete se cítit jako v nebi. O zábavu bude postaráno. Buďto půjdeme na procházku, nebo vám budu předčítat svůj rukopis o záměně spoluhlásky „bh“ v sankrtu a v litevštině, který chystám právě do tisku. Vím, že se nudit nebudete, neboť vás jako člověka vzdělaného jazykozpyt rozhodně zajímá, není-liž pravda?“

„O, prosím. Mým nejmilejším přáním bylo pohovořit si důkladně o této vědě,“ koktal pan Stanislav, utíraje si pot s čela. „Já, pokračoval, jsem jazykozpytcem tělem i duší. Já, počal se rozohňovat, vida, že starý pán se radostně usmívá, nic jiného nedělám, než studuji etymologii, já sednu ráno po snídani, čtu knihy, jednající o jazykozpytu, po obědě zas, na večer zas, až pozdě do noci. Pro jazykozpyt dal bych se rozřezat,“ ukončil.

„To se mně od vás líbí,“ spokojeně pravil starý pán, „nyní máme pět hodin, v sedm bude večeře, můžeme si tedy pohovořit o proměně souhlásky „z“ v litevském slově zikis. Víte, milý Stanislave, že jsem dospěl k tomu úsudku, že sanskrtské slovo „bikis“ a malajské „fikis“ je jedno? Pamatujte si, že „z“ může se proměnit v „b“ a „f“. Tedy bikis, fikis, zikis!“

„Bikis, fikis, zikis“ opakoval smutně pan Stanislav, dívaje se k zemi.

„A zajisté je vám známo,“ pokračoval starý pán, že malajské slovo fikis je totožné s řeckým slovem fitys, výrobce. Místo „k“ v řečtině často shledáváme „t“. Tedy fikis—fitys.“

„Fikis—fitys,“ opakoval ještě smutnějším hlasem pan Stanislav, postřikuje se kolínskou vodou, „je zde dusno, snad bude bouřka.“

„I nebude,“ řekl starý pán, „kde pak bouřka. Včera byla poslední. Appropos, vidíte slovo „bouřka“. Jaká to příbuznost se sankrtským bharhuga. Vůbec místo našeho „bh“ nebo „boh“, často shledáváme v sanskritu „bha“, jako na př. Bůh, sanskrtsky „Bhaga“.

Pana Stanislava chytil záchvat kašle a na čele vyrazil mu pot.

„To jsem si dal, myslil si v duchu. Přijedu sem z města, abych utek' svým věřitelům a padnu zde takovému tyranovi do ruky. Tenhle jazykozpyt odstůňu.“

A starý pán mezitím neúnavně pokračoval: „Slovo Bhaga je vůbec neobyčejně zajímavé, neboť přešlo i do hindustánštiny, ovšem v jiné formě, mnohem příbuznější našemu Bůh, totiž přešlo v „Bhuga“, tedy „u“.

„Prosím, večere,“ hlásil sloužící. Všichni se zvedli a vešli do jídelny.

Pan Stanislav ke svému ustrnutí seznal, že byl posazen naproti starému pánovi.

„Tak je to nejlepší, aspoň si budeme moci lépe vypravovat,“ láskyplně podotkl starý pán. „Mně by ani jídlo nechutnalo, kdybych při jídle nemoh' vyprávět.“

Při večeři vykládal starý pán o etymologii slova „oko“, a po večeři pozval pana Stanislava do své pracovny, že mu svěří, na co přišel v oboru archaeologie, jedině na základě jazykozpytných studií.

„Dosud,“ vykládal zpocenému a zoufalému panu Stanislavovi, „činěna byla zmínka jedině o době kamenné, bronzové a železné, není-liž pravda?“

„Svatá pravda,“ vzdychal pan Stanislav.

„To bych řek', a vidíte, já jsem dospěl ku pevnému přesvědčení, že se musf mluvit též o době dřevěné. To se divíte?“

„Divím se,“ smutně pronášel pan Stanislav.

„A víte, na základě čeho jsem k tomu míněni přišel? Na základě etymologie slova „dub“. Zatím vám jenom tolik řeknu, přemýšlejte o příbuznosti těchto slov: dub, dbar, dbán, džbán. Zejtra ráno vám vysvětlím, jak se slovo dub proměnilo v „dbar“ a v „dban“ a dále v „džbán“, že slovo dub je nejstarším kulturním slovem. Mějte se nyní dobře, dobrou noc! Nezapomeňte: dub, dbar, dban, džbán.“ Starý pán, obejmuv pana Stanislava, doprovodil ho do jeho ložnice.

Když pan Stanislav v ložnici osaměl, vzal ručník, vodu a dal si studené obklady na hlavu.

Pak vzal teploměr a dal pod paži.

„Šest stupňů nad normál,“ vzdychl, „to už je pořádná horkost. Vím, co udělám.“

Lehl si do postele a nařídil budíček na třetí hodinu ráno.

Ve tři hodiny ráno oblekl se, vzal svůj cestovní kufřík, otevřel okno, skočil dolů do zahrady, přelezl zahradní zeď a klusem běžel ranním šerem k železniční stanici.

Když k polednímu po dlouhém a marném bouchání vypáčili dvéře ložnice pana Stanislava, seznali ke svému leknutí, že zmizel a po sobě zanechal toliko na stole arch papíru, na kterém tučnými literami bylo napsáno: „Dub, dbar, dbán, džbán.“

Pan Stanislav vrátil se do hlavního města ke svým věřitelům.