Uživatel:Skim/Knihy/Večerní písně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Večerní písně.


sepsal

Vítězslav J. Hálek.

VEČERNÍ PÍSNĚ.

Večerní písně.

složil

Vítězslav J. Hálek.

A rajskou krásou vzplane nebes tvář,
Že láskou k noci shoří celý svět.

Shakespeare (Romeo a Julie).

V Praze, 1859

Tiskem Antonína Renna »u třech líp.«

I.

Přilítlo jaro z daleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.

Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.

Z větví se lístek tlačí ven,
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém
tam klíčí poupě lásky.


II.

Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvetá.

O ní šla věsť: kdo spatří ji —
ten s kletbou prý to odnese,
buď že se v kámen promění,
buď že mu srdce vyrve se.

I myslil jsem si u sebe:
Snad předc je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem a za ten hřích
jsem — v zpěváka teď zakletý.


III.

Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak
a u srdce tak bolno.

Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá —
můj bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.


IV.

V tom světě vše teď usnulo,
až na to srdce v těle.
Bůh sám ví, že to srdce jen
si nikdy neustele.

V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.

Myšlénku spánek přemáhá,
s dnem noc se v bdění střídá —
jen srdce v prsou stále bdí
a tam si lásku hlídá.


V.

Na nebi na sta hvězdiček,
měsíc se s nimi bratří,
a s nebe pánbůh s anděly
na ten svět dolů patří.

A s nebe anděl sstupuje,
na tváři ani vráska,
a krásný jako jarní dech —
ten anděl to je láska.

Ten kamkoliv se přiblíží,
vše trne sladkou mukou,
a slavíci a hrdličky
ty pěkné písně tlukou.

A koho křídlem dotkne se,
ten celičký se změní,
a v srdci něco pocítí,
co není k vyslovení.


VI.

Divoucí div to — bože můj!
co v lásce k nám se kloní!
Celý svět v ní by roztál se
a vše jen žije pro ni.

Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi —
ten sní a sní jen o ní.

A člověk tady na zemi,
než smrť mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká —
on žije a umírá pro ni.

Ba andělé tam na nebi
když zpěv jim z harf se roní —
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!


VII.

Bůh povolal mne do ráje,
bych tam se učil zpěvu.
„Ne dobře být mi samotnu!“
A bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.

A proto tak se divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jakby srdce nám
zas měly v jedno srosti.

A proto když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi — ba až k pláči.


VIII.

Kdyby ten slavíček
s svou družkou přebýval,
on by tak žalostně
o lásce nezpíval.

Kdyby to srdéčko
s Tebou noc probdělo,
však by tak bolestně
v těch ňadrech neznělo.


IX.

Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí —
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?

Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě —
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?

Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat, jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?

O anděli můj, vyznávám
se z lásky k bohu nehynoucí;
však Tobě — — ó nekárej mne
snad z mysli slabé, málo vroucí,


X.

Má milá pojď a poklekni,
teď právě čas je k modlení —
měsíček vyšel nad lesy
a čas můj minul k prodlení.

Však ruce, drahá, nespínej.
Já Tebe, mne obemkni Ty —
a místo rukou srdce dvě
k modlitbě budou sepnuty.

A ústa k ústům připoj mým,
z jedněch nás úst modlit nech —
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.

A bude naše modlitba
tou nejčistší, věř, obětí —
neb když se modlí andělé —
jen v tom se modlí objetí.


XI.

Ty’s jenom ještě poupátko,
jež sotva vzešlo do světa,
a předce na Tvé tváři už
překrásná růže vykvetá.

A růže ta tak spanilá
a tak milounké vůně,
že duše k ní zahořela
a srdce po ní stůně.


XII.

Ten slavík ani neuleh’
a v zpěvu celý rozplývá;
tu dlouhou píseň o lásce —
můj bože, kdy ji vyzpívá?

A z větvičky zas na větev
a odtamtud zas dolů —
a zdá se mi, že stejný stesk
nosíme v srdci spolu.

A kolkolem se ohlíží
a jasné oko zvedá —
a zdá se mi, že uhod’ bych,
co tím svým okem hledá.


XIII.

Ty dívko zvláště líbezná,
jíž v světě rovné není,
mně v Tobě se zalíbilo
a Ty’s mé potěšení.

Ty’s čistá, jak ta rosička,
co ráno s nebe splývá,
a jemná, jak ta hrdlička,
když tu svou píseň zpívá.

Ty’s pěkná jako lilium,
jenž vůní odívá se,
a vznešená’s jak dennice,
když vzchází — rozdnívá se.


XIV.

Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc;
ba sebe myslit bez Tebe,
by bylo — nebýt živu víc.

S mou duší již jsi setkaná.
Ty’s chloubou její, radostí —
Ty’s touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší — mou žalostí.

Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat;
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
Co já, co Ty — nevím již rozeznat.

Co osud můj — mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky — byť i zkázu vzít —
i v tom se nebe zakládá.


XV.

Když tak se na Tě dívám —
Ty’s holubička krotká,
ta jemná, hravá, líbezná,
když s holoubkem se potká.

Mně nelze dost se nahledět
na to Tvé krásné oko —
to modrojasné brány jsou
do ňader přehluboko.

Mně nelze dost se nahledět
na tu Tvou tvář tak jemnou —
z ní celá duše bez klamu
i srdce mluví se mnou.

A když se na Tě dívám, —
ó sladká s nebe mano!
zdaž to ta ústa nejsou též,
která mi řekla: ano!


XVI.

Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.

A čisté jako křišťal je,
v něm vidět je až na dno —
leč hloub kdo do něj nahlídne,
ten utone v něm snadno.


XVII.

Má milá, pojď, přisedni blíž,
ať zobejímám Tebe;
pánbůh Ti krásnou duši dal,
že’s jako anděl z nebe.

Mně jest tak často, jako bych
se zpovídat měl Tobě,
leč slova v ústech zamknutá
tak jako mrtvý v hrobě.

A co tak často Ti chci říc,
to ani jména nemá,
má duše toho plná jest,
leč ústa moje němá.

Jen když Tě mám obejmutou
a duši v Tebe vhroužím,
tu zdá se mi, že všechno víš,
co povědět Ti toužím.


XVIII.

Na dubě lkala hrdlička,
dole potůček hrčel —
když sem Ti všecko říci chtěl,
nediv se, že jsem mlčel.

Kdo zabloudil v neznámý kraj,
zdaž duši svou hned poví?
a člověk příliš člověkem,
by ráj mu nebyl nový.


XIX.

Ty hvězdičky tam na nebi —
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jest-li tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.


XX.

Ten není rekem největším,
kdo udeřen zas udeří;
ten velký, kdo byl oklamán
a přec se nezpronevěří.

Kdo lásce doved’ zlořečit,
ten nepoznal ji ani,
neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.

Kdo není schopen oběti,
ten lásky hoden není,
a špatný kněz, kdo sebe víc
než svoji oběť cení.

A kdyby láska žádala
mé žití i mé nebe —
já šel bych jak ten beránek,
že miloval sem Tebe.


XXI.

Na nebi plno hvězdiček
jak z jara sedmikrásky;
ba na tom božím světě zde
má vše svou mluvu lásky.

Fialka plna vůně jest,
kalíšek rosou máčí,
a slavík ten se nazpívá
div hrdélko mu stačí.

Na nebi plno hvězdiček
v velebném světle kráčí,
a lidé tady na zemi
ti zpívají a pláčí.


XXII.

Na nebi měsíc s hvězdami
a v lese plno hlásků,
a na ten širošírý svět
jak bůh by rozlil lásku.

Těch mladých lístků různý hlas
se v sladký hovor mění,
celý svět jakby rozkochán
rozplývá v políbení.

A přece vím, že v samotě
se mnohé srdce trápí,
a mnohá tvář že mladistvá
se v hořkých slzách ztápí.


XXIII.

Sluneční žár o poledni —
to žhoucí láska moje,
a noc — dne šerokrásný stín —
to tichá láska Tvoje.

Tys velký oheň znítila
jak země centrum žhavý,
leč oheň Tebou nekojen
teď sám se v sobě tráví.

Já s láskou Tvou chtěl hodovat,
však mně jen drobty padly,
a proto sám se nedivím,
že tváře moje vadly.

Leč srdce mnoho přetrpí,
je nemoc krotí mocí,
a já se věru neznám víc,
jsem-li víc dnem či nocí.

Tak psáno jest. A den a noc
se věčně, věčně minou,
jen jedno jim políbení —
když večír v jedno splynou.


XXIV.

Čím srdce, čím si zhřešilo,
můj bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu?

Jak krásný by ten život byl
u věčném milování!
Však věčně musit prahnout jen —
jaké v tom požehnání?


XXV.

A kdyby vše potěšení
v tom světě bylo vzato
a jenom láska zůstala —
ten život stál by za to.

A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění —
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.

A jest-li že sem posud snil —
tak sem snil sladce, mile,
a věčně nezapomenu,
kdo usnil mne v ty chvíle.


XXVI.

Mně zdálo se, žes umřela;
slyšel jsem zvonit hrany,
a pláče bylo, kvílení
a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!
Na hrob Ti kámen dali,
a abych na něj napsal verš —
mne vlídně požádali.

O lidé, lidé z kamene —
zde srdce mé si mějte,
a co sem ještě nezpíval,
to do kamene vrejte.

Mé lásce ste nevěřili
a zhrdli mými slovy —
když bude kámen mluvit k vám,
snad vám to lépe poví.


XXVII.

Když bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil,
a pak na věčnou památku
svou lásku do něj vložil.

A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči — do srdce
se jedna slza vkradla,
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdys srdce puká.


XXVIII.

Tak mnoho věcí na světě,
k nimž člověk klíče nemá,
a všechněm jeho otázkám
vždy odpověď jen němá.

To lidské srdce — strastí v něm
jak hejno vlků vyje,
a přec to srdce, bože můj,
jen samé lásce žije.

A schopno lásky takové,
že až by člověk šílel,
a sklamán, jak ten holoubek
na věky věkův kvílel.


XXIX.

Když jsem se díval do nebe
skrz ty hvězdičky zlaty,
mně zdálo se, že’s světice
a já že anděl svatý.

Tu vzal jsem harfu do ruky
a písně sem Ti zpíval,
že písně svatých umlkly
a každý k nám se díval.

Ba sám bůh Otec na chvíli
v svých tvůrčích plánech stanul,
a zdá se mi, že po tváři
mu slzný démant kanul.


XXX.

Noc byla krásná, průhledná —
až v nebe vidět bylo;
ten zpěv, ta vůně a ten šum
až srdce okouzlilo.

O žel, že nejsi přítomná,
bys slyšela si se mnou,
jak všechno, všechno kolkolem
řeč rozpráví tak jemnou.

Jak celý vesmír jeden zpěv,
jenž z všeho-ňader řine,
jak slabounký to ohlas jen,
co z lidských srdcí plyne.


XXXI.

Již nevím, zda to sen či ne,
leč v paměti to posud —
já v soudy boží nahlížel
a národů čet’ osud.

Myšlénky, vážné jak bůh sám,
ty hlavou jeho táhly,
a krásné, jako jarní noc,
po milém těle práhly.

Mnohá myšlénka — celý svět,
mnohá jak píseň jemná,
mnohá — budoucí lidstva děj,
lidskému oku temná.

Tam též sem našel lásku svou
i Tvoje srdce krásné:
ta naše láska byla tam
jak obláčky dva jasné.

A na tu naši lásku bůh
s zalíbením se díval,
a zástup mladých andělů
mu o ní písně zpíval.


XXXII.

Tak temnomodrá nebes báň —
a hvězdičky jak zlato;
člověku divno u srdce,
když tak se dívá na to.

A těch hvězd stále víc a víc,
že ani konce není —
a přec tam není každičká
ta hvězda k nalezení.

Jen když v dvě srdce mladinká
dech první lásky vchází,
tu na tom modrém nebi též
prý nová hvězda vzchází.

A v jednom-li z těch srdcí dvou
květ lásky schne a vadne,
tu s toho nebe modrého
i zlatá hvězda padne.


XXXIII.

Ten ptáček ten se nazpívá,
jak by byl píseň živá;
ba kdo v svém srdci lásku má,
nedivte se, že zpívá.

A ptáček ten tak od srdce
a k srdci mluvit umí,
že div by člověk neplakal,
když srdcem porozumí.

Ba často mne to napadá,
že jsem mu druhem v lkání,
neb i ty moje písně jsou
jen jemné naříkání.


XXXIV.

Tak ticho kolem — zdá se mi,
že sen se k očim vkrádá,
jako když ptáček k samičce
se v měkké hnizdo skládá.

Ta noc tak pěkně ustlala —
na nebi hvězd až milo.
Snad mnohé srdce zabude,
zač dnem se kormoutilo.

Snad mnohé srdce zabude,
a co proň v světě není,
snad snem se mu to navrátí
a bude k potěšení.


XXXV.

Mně zdálo se: „bol sestár‘ už
a bude s ním už amen,
a slzí těch už vyteklo,
že vysch’ už jejich pramen.“

Tu sem si zpomněl na Tebe,
a duše má se chvěla,
a cosi v ní se ozvalo,
jakby Tě ztratit měla.

A oči se mi zalily,
radosť se v pláč mi mění,
a já poznávám s bolestí,
že slzám konce není.


XXXVI.

Byly dvě boží myšlénky
co hvězdy vedle sebe,
a ty sou se milovaly
nejvíc z celého nebe.

I spadla s nebe jedna z nich
a druhá mřela v bolu,
až bůh se nad ní smiloval
a poslal též ji dolů.

Mnohou zde noc protoužily
od večera do rána,
až pak se jednou potkaly
co mládenec a panna.

A jak si v oči pohlídli,
tu poznali se zcela,
a žili v štěstí největším,
až jedna zase zmřela.

A když ta jedna umřela,
tu druhou zvala k sobě,
a bůh ji za ní povolal
a zas jsou hvězdy obě.


XXXVII.

Mladinký ten zpěváček —
což tak umlk’ z nenadání?
Oči mu se zalily
jak u vřelém s bohem! dání.
 
Mnohý snad si pomyslí:
bože, co ho asi rmoutí?
tvář má hezkou, mladinkou,
a zpěv milo poslechnouti.

Ach mladinká, hezká tvář
nedá srdci úlevu;
a byť se i líbil zpěv —
není vždycky do zpěvu.


XXXVIII.

Tak jak ten měsíc v nebes báň —
tak láska v srdce vchází,
a tajný bol a tichý žal
ji v chůzi doprovází.

A co dřív člověk netušil,
v tom šerém světle spatří,
a tajný bol a tichý žal
se divně v písni sbratří.

Leč mnohá též se bouře zlá
v ubohém srdci shlukne,
a než ji v písni vysloví —
jak mnohé srdce pukne.


XXXIX.

S dnem noc se navždy rozešla.
Den jako Jidáš zrádný,
a večer plný krásy jest
a neodolá žádný.

Tu přijdou jasné hvězdičky
s tou lunou stále bledou,
a v háji něžné hrdličky
přesladký hovor vedou.

Srdce se srdci zpovídá,
myšlénky v dálku táhnou,
a ústa touhou žíznivá
po políbení práhnou.

XL.

Vy všichni, kdo jste stísnění,
již pojďte, pojďte ke mně,
zde složte s beder útrap tíž
a zapomeňte jemně.

Já lásky říš zde založil,
kde druh se k druhu vine,
a vše co má kdo na srdci,
to v pěkných písních plyne.

Zde nezná soka závistník,
zde řeč jak píseň sladká,
zde lev je jako beránek
a dravci holoubátka.

Zde léky všechněm útrapám,
zde srdce věčně mladne,
zde neovádá růže květ
a nepřátelství žádné.


XLI.

Z svých písní trůn Ti udělám
za velkých pěvců příkladem,
za žezlo Ti své srdce dám
a slávu svou za diadem.

Za zákon lásku vyvolám,
svou písní oslavím Tvůj den,
v Tvou duši vleju lásky slasť,
a sladkou touhu ve Tvůj sen.

Ptáčků Ti písně přivolám,
máj nastele Ti k nohoum květ,
a nebes hvězdám rozkaz dám
a v nebe změním celý svět.

A srdce všech Ti podmaním,
ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,
a královnou Tě provolám,
kam šírošírý sahá svět.


XLII.

Nediv se, jest-li uslyšíš
o sobě ptáčky zpívat;
onehdy přišli pod večír
se k oknu na mne dívat.

A přišli opět, přišli zas
co k známému již druhu,
neb jsem jak oni svoboden
a doma v jejich kruhu.

Já písně zpíval o Tobě —
ty byly plny lásky,
a podle nich si ladili
i ptáčkové své hlásky.

Onehdy pak sem navštívil
zas já ty ptáčky v háji —
tu sem se věru podivil,
jak ty mé písně znají.


XLIII.

Ten boží svět tak daleký
a stálého tak málo;
bolestí v světě na tisíc
a radostí tak málo.

To srdce za sto bolestí
si jednu radosť koupí —
a přec to srdce, bože můj,
pro lásku vše podstoupí.


XLIV.

Hej jaká radosť v kole
a v náručí mít holku!
Pojď bledý hochu, tančit –
já dám Ti zahrát polku.

Aj bledý hoch se zachvěl,
jak mráz by mu vjel v oudy,
a po těch bledých tvářích
mu tekly slzí proudy.


XLV.

„Nedobře lidem bez zpěvu“ —
tak bůh v svých soudech mluvil —
a stvořil lidem básníka
a to mu věno uvil:

„Co živ jsi, neměj pokoje,
jen o bolestech zvídej,
a v naději vždy oklamán,
chleb svůj jen v pláči jídej.

Nech srdce na krev zderou ti —
ty na tu krev se dívej,
nech štvou tě po všech končinách —
ty miluj je a — zpívej.“

Ten lós nám pěvcům obecný.
Svět zná jen naše zpěvy,
však co nás k zpěvu pohnulo —
to žádný v světě neví.


XLVI.

Já na čas dlouhý oněměl,
tak jako skála pustá;
však jedno Tvé políbení
mi rozvázalo ústa.

To bylo jak dešť májový
na půdu deště lačnou;
teď sladké písně v duši mé
zas hojně rašit začnou.


XLVII.

Můj bože, všecky nároky
zde se své duše skládám;
jen aby zpěv mi zůstal můj —
jen o to Tebe žádám.

Kdybys mně vzít měl zpěvu dar —
pak nechci déle žíti,
a za zpěv chtěl’s mi štěstí dát —
já nechci šťastným býti.


XLVIII.

Požehnaný, jenž pomazán
na pěvce rukou Páně;
on v soudy boží nahlédnul
i v lidských ňader báně.

On zná ten velký světů žalm
i zpěv, jejž zpívá ptáče,
on srdce tlukům rozumí,
kdy plesá i kdy pláče.

Co jiným lidem tajemstvím,
to před ním rozestřené,
on vůdcem lidu božího
do země zaslíbené.

On králem velkých království,
on knězem lidstva spásy,
a co v něm leží pokladů
jsou neskonalé krásy.


XLIX.

V Tvých rukou mnoho spočívá;
já srdce své v ně vložil,
v něž pánbůh pěkné písně dal,
bych lidské štěstí množil.

A srdce divná květina —
ne všude kořen vpustí,
a od lásky to závisí,
zda hynout má či růsti.

A srdce divná květina,
jí nejvíc třeba rosy,
a jen, když nebe příznivé,
pak krásné plody nosí.

A z Tvých-li rukou srdce mé
k národa vzejde zdobě:
věř, pozdní ještě věkové
že budou žehnat Tobě.


L.

Já v trouby zahrát rozkázal
k slavnému z mrtvých vstání;
já veliký mít budu soud —
vy buďte předvoláni.

Vy kdo ste lásce bránili
a strojili jí muka:
vám ať je věčné zoufalství
a věčně srdce puká.

Leč vy kdo věrni byli ste
a vytrvali stále:
vy pojďte na mou pravici
a požívejte dále.

Vám zvláštní nebe v nebi buď,
neb milovavše sebe,
ste na zemi již požili,
co nazývá se nebe.


LI.

Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.

Hrozné, když bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozená
i ve smrť život vlívá.


LII.

Nekamenujte proroky.
Neb pěvci jsou jak ptáci;
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrácí.

Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když bůh odejmul zpěvy.

Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste.


LIII.

S nebe se snáší andělé —
a to jsou zlaty spánky,
a každý z nich přináší snem
přemilé radovánky.

Ti kdekoliv se zastaví,
tam pěkné věci vědí;
ti vědí, jak to v nebi jest,
a snem to vypovědí.

Pojednou víčka klesají —
ó sladká, sladká spánku moc!
Tvůj obraz vidím před sebou —
milenko drahá — dobrou noc!


LIV.
(Mým písním)

Již jděte milé dítky mé,
vám zde víc stání není;
na cestu ještě přijmete
otcovské políbení.

Snad že vám leckdes otevrou,
kde budete i ctěny,
však budou taky spílat vám —
to buďte připraveny.

Leč to vám mysl nekaliž
ni na čelo sej vrásku;
neb mnoho lidí na světě
a málo jich zná lásku.


LV.

V nebi bledá luna stála,
mně se jedna píseň zdála.
 
Přišli ptáčky, povídali,
že sme tak se milovali.

Že to jarní polní kvítí
svatebním chce rouchem býti.

Že ten břečtan Tobě v slávu
věnec podá na Tvou hlavu.

Že zdobena sterem vděkův
budeš mou na věky věkův.


LVI.

Do dálky odjíždí
v zármutku mnohém,
ještě se ohlíží —
panenko, s bohem!

Ještě se ohlíží,
šátečkem točí,
šátečkem utírá
navlhlé oči.

Již se s ním zavřely
ty kraje cizí,
jako když skřivánek
v povětří zmizí.

Zmizí a přijde až
po čase mnohém,
ale než přijde zas —
panenko, s bohem!


Obsah:
Stránka.
Přilítlo jaro z daleka 5
Já jsem ten rytíř z pohádky 6
Umlklo stromů šumění 7
V tom světě vše teď usnulo 8
Na nebi na sta hvězdiček 9
Divoucí div to — bože můj! 10
Bůh povolal mne do ráje 11
Kdyby ten slavíček 12
Mám Ti to sladké tajemství 13
Má milá pojď a poklekni 14
Ty's jenom ještě poupátko 15
Ten slavík ani neuleh' 16
Ty dívko zvláště líbezná 17
Již stalo se 18
Když tak se na tě dívám 19
Tvé oko krásné jezero 20
Má milá, pojď přisedni blíž 21
Na dubě lkala hrdlička 22
Ty hvězdičky tam na nebi 23
Ten není rekem největším 24
Na nebi plno hvězdiček 25
Na nebi měsíc s hvězdami 26
Sluneční žár o poledni 27
Čím srdce, čím si zhřešilo 29
A kdyby vše potěšení 30
Mně zdálo se, žes umřela 31
Když bůh byl nejvíc rozkochán 32
Tak mnoho věcí na světě 34
Když sem se díval do nebe 35
Noc byla krásná, průhledná 36
Již nevím, zda to sen či ne 37
Tak temnomodrá nebes báň 39
Stránka.
Ten ptáček ten se nazpívá 40
Tak ticho kolem — zdá se mi 41
Mně zdálo se: „bol sestár už 42
Byly dvě boží myšlénky 43
Mladinký ten zpěváček 45
Tak jak ten měsíc v nebes báň 46
S dnem noc se navždy rozešla 47
Vy všichni, kdo jste stísnění 48
Z svých písní trůn Ti udělám 49
Nediv se, jest-li uslyšíš 50
Ten boží svět tak daleký 51
Hej jaká radosť v kole 52
Ne dobře lidem bez zpěvu 53
Já na čas dlouhý oněměl 54
Můj bože, všecky nároky 55
Požehnaný, jenž pomazán 56
V Tvých rukou mnoho spočívá 57
Já v trouby zahrát rozkázal 58
Kdo v zlaté struny zahrát zná 59
Nekamenujte proroky 60
S nebe se snáší andělé 61
Mým písním 62
V nebi bledá luna stála 63
Do dálky odjíždí 64

Tiskem Antonína Renna v Praze, 1859.