Uživatel:Skim/Knihy/Večerní písně

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání

Večerní písně.


sepsal

Vítězslav J. Hálek.

VEČERNÍ PÍSNĚ.

Večerní písně.

složil

Vítězslav J. Hálek.

A rajskou krásou vzplane nebes tvář,
Že láskou k noci shoří celý svět.

Shakespeare (Romeo a Julie).

V Praze, 1859

Tiskem Antonína Renna »u třech líp.«

I.

Přilítlo jaro z daleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.

Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.

Z větví se lístek tlačí ven,
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém
tam klíčí poupě lásky.


II.

Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvetá.

O ní šla věsť: kdo spatří ji —
ten s kletbou prý to odnese,
buď že se v kámen promění,
buď že mu srdce vyrve se.

I myslil jsem si u sebe:
Snad předc je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem a za ten hřích
jsem — v zpěváka teď zakletý.


III.

Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd,
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak
a u srdce tak bolno.

Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá —
můj bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.


IV.

V tom světě vše teď usnulo,
až na to srdce v těle.
Bůh sám ví, že to srdce jen
si nikdy neustele.

V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.

Myšlénku spánek přemáhá,
s dnem noc se v bdění střídá —
jen srdce v prsou stále bdí
a tam si lásku hlídá.


V.

Na nebi na sta hvězdiček,
měsíc se s nimi bratří,
a s nebe pánbůh s anděly
na ten svět dolů patří.

A s nebe anděl sstupuje,
na tváři ani vráska,
a krásný jako jarní dech —
ten anděl to je láska.

Ten kamkoliv se přiblíží,
vše trne sladkou mukou,
a slavíci a hrdličky
ty pěkné písně tlukou.

A koho křídlem dotkne se,
ten celičký se změní,
a v srdci něco pocítí,
co není k vyslovení.


VI.

Divoucí div to — bože můj!
co v lásce k nám se kloní!
Celý svět v ní by roztál se
a vše jen žije pro ni.

Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi —
ten sní a sní jen o ní.

A člověk tady na zemi,
než smrť mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká —
on žije a umírá pro ni.

Ba andělé tam na nebi
když zpěv jim z harf se roní —
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!


VII.

Bůh povolal mne do ráje,
bych tam se učil zpěvu.
„Ne dobře být mi samotnu!“
A bůh mi stvořil Evu.

Ne žebro vyňal z ňader mi
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.

A proto tak se divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jakby srdce nám
zas měly v jedno srosti.

A proto když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi — ba až k pláči.


VIII.

Kdyby ten slavíček
s svou družkou přebýval,
on by tak žalostně
o lásce nezpíval.

Kdyby to srdéčko
s Tebou noc probdělo,
však by tak bolestně
v těch ňadrech neznělo.


IX.

Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí —
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?

Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě —
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?

Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat, jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?

Ó anděli můj, vyznávám
se z lásky k bohu nehynoucí;
však Tobě — — ó nekárej mne
snad z mysli slabé, málo vroucí,


X.

Má milá pojď a poklekni,
teď právě čas je k modlení —
měsíček vyšel nad lesy
a čas můj minul k prodlení.

Však ruce, drahá, nespínej.
Já Tebe, mne obemkni Ty —
a místo rukou srdce dvě
k modlitbě budou sepnuty.

A ústa k ústům připoj mým,
z jedněch nás úst modlit nech —
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.

A bude naše modlitba
tou nejčistší, věř, obětí —
neb když se modlí andělé —
jen v tom se modlí objetí.


XI.

Ty's jenom ještě poupátko,
jež sotva vzešlo do světa,
a předce na Tvé tváři už
překrásná růže vykvetá.

A růže ta tak spanilá
a tak milounké vůně,
že duše k ní zahořela
a srdce po ní stůně.


XII.

Ten slavík ani neuleh’
a v zpěvu celý rozplývá;
tu dlouhou píseň o lásce —
můj bože, kdy ji vyzpívá?

A z větvičky zas na větev
a odtamtud zas dolů —
a zdá se mi, že stejný stesk
nosíme v srdci spolu.

A kolkolem se ohlíží
a jasné oko zvedá —
a zdá se mi, že uhod’ bych,
co tím svým okem hledá.


XIII.

Ty dívko zvláště líbezná,
jíž v světě rovné není,
mně v Tobě se zalíbilo
a Ty’s mé potěšení.

Ty’s čistá, jak ta rosička,
co ráno s nebe splývá,
a jemná, jak ta hrdlička,
když tu svou píseň zpívá.

Ty’s pěkná jako lilium,
jenž vůní odívá se,
a vznešená’s jak dennice,
když vzchází — rozdnívá se.


XIV.

Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc;
ba sebe myslit bez Tebe,
by bylo — nebýt živu víc.

S mou duší již jsi setkaná.
Ty’s chloubou její, radostí —
Ty’s touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší — mou žalostí.

Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat;
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
Co já, co Ty — nevím již rozeznat.

Co osud můj — mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky — byť i zkázu vzít —
i v tom se nebe zakládá.


XV.

Když tak se na Tě dívám —
Ty’s holubička krotká,
ta jemná, hravá, líbezná,
když s holoubkem se potká.

Mně nelze dost se nahledět
na to Tvé krásné oko —
to modrojasné brány jsou
do ňader přehluboko.

Mně nelze dost se nahledět
na tu Tvou tvář tak jemnou —
z ní celá duše bez klamu
i srdce mluví se mnou.

A když se na Tě díváme, —
ó sladká s nebe mano!
zdaž to ta ústa nejsou též,
která mi řekla: ano!


XVI.

Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.

A čisté jako křišťal je,
v něm vidět je až na dno —
leč hloub kdo do něj nahlídne,
ten utone v něm snadno.


XVII.

Má milá, pojď, přisedni blíž,
ať zobejímám Tebe;
pánbůh Ti krásnou duši dal,
že’s jako anděl z nebe.

Mně jest tak často, jako bych
se zpovídat měl Tobě,
leč slova v ústech zamknutá
tak jako mrtvý v hrobě.

A co tak často Ti chci říc,
to ani jména nemá,
má duše toho plná jest,
leč ústa moje němá.

Jen když Tě mám obejmutou
a duši v Tebe vhroužím,
tu zdá se mi, že všechno víš,
co povědět Ti toužím.


XVIII.

Na dubě lkala hrdlička,
dole potůček hrčel —
když sem Ti všecko říci chtěl,
nediv se, že jsem mlčel.

Kdo zabloudil v neznámý kraj,
zdaž duši svou hned poví?
a člověk příliš člověkem,
by ráj mu nebyl nový.


XIX.

Ty hvězdičky tam na nebi —
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jest-li tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.


XX.

Ten není rekem největším,
kdo udeřen zas udeří;
ten velký, kdo byl oklamán
a přec se nezpronevěří.

Kdo lásce doved’ zlořečit,
ten nepoznal ji ani,
neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.

Kdo není schopen oběti,
ten lásky hoden není,
a špatný kněz, kdo sebe víc
než svoji oběť cení.

A kdyby láska žádala
mé žití i mé nebe —
já šel bych jak ten beránek,
že miloval sem Tebe.


XXI.

Na nebi plno hvězdiček
jak z jara sedmikrásky;
ba na tom božím světě zde
má vše svou mluvu lásky.

Fialka plna vůně jest,
kalíšek rosou máčí,
a slavík ten se nazpívá
div hrdélko mu stačí.

Na nebi plno hvězdiček
v velebném světle kráčí,
a lidé tady na zemi
ti zpívají a pláčí.


XXII.

Na nebi měsíc s hvězdami
a v lese plno hlásků,
a na ten širošírý svět
jak bůh by rozlil lásku.

Těch mladých lístků různý hlas
se v sladký hovor mění,
celý svět jakby rozkochán
rozplývá v políbení.

A přece vím, že v samotě
se mnohé srdce trápí,
a mnohá tvář že mladistvá
se v hořkých slzách ztápí.


XXIII.

Sluneční žár o poledni —
to žhoucí láska moje,
a noc — dne šerokrásný stín —
to tichá láska Tvoje.

Tys velký oheň znítila
jak země centrum žhavý,
leč oheň Tebou nekojen
teď sám se v sobě tráví.

Já s láskou Tvou chtěl hodovat,
však mně jen drobty padly,
a proto sám se nedivím,
že tváře moje vadly.

Leč srdce mnoho přetrpí,
je nemoc krotí mocí,
a já se věru neznám víc,
jsem-li víc dnem či nocí.

Tak psáno jest. A den a noc
se věčně, věčně minou,
jen jedno jim políbení —
když večír v jedno splynou.


XXIV.

Čím srdce, čím jsi zhřešilo,
můj bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu?

Jak krásný by ten život byl
u věčném milování!
Však věčně musit prahnout jen —
jaké v tom požehnání?


XXV.

A kdyby vše potěšení
v tom světě bylo vzato
a jenom láska zůstala —
ten život stál by za to.

A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění —
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.

A jest-li že sem posud snil —
tak sem snil sladce, mile,
a věčně nezapomenu,
kdo usnil mne v ty chvíle.


XXVI.

Mně zdálo se, žes umřela;
slyšel jsem zvonit hrany,
a pláče bylo, kvílení
a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!
Na hrob Ti kámen dali,
a abych na něj napsal verš —
mne vlídně požádali.

O lidé, lidé z kamene —
zde srdce mé si mějte,
a co sem ještě nezpíval,
to do kamene vrejte.

Mé lásce ste nevěřili
a zhrdli mými slovy —
když bude kámen mluvit k vám,
snad vám to lépe poví.


XXVII.

Když bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil,
a pak na věčnou památku
svou lásku do něj vložil.

A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči — do srdce
se jedna slza vkradla,
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdys srdce puká.


XXVIII.

Tak mnoho věcí na světě,
k nimž člověk klíče nemá,
a všechněm jeho otázkám
vždy odpověď jen němá.

To lidské srdce — strastí v něm
jak hejno vlků vyje,
a přec to srdce, bože můj,
jen samé lásce žije.

A schopno lásky takové,
že až by člověk šílel,
a sklamán, jak ten holoubek
na věky věkův kvílel.


XXIX.

Když jsem se díval do nebe
skrz ty hvězdičky zlaty,
mně zdálo se, že’s světice
a já že anděl svatý.

Tu vzal jsem harfu do ruky
a písně sem Ti zpíval,
že písně svatých umlkly
a každý k nám se díval.

Ba sám bůh Otec na chvíli
v svých tvůrčích plánech stanul,
a zdá se mi, že po tváři
mu slzný démant kanul.


XXX.

Noc byla krásná, průhledná —
až v nebe vidět bylo;
ten zpěv, ta vůně a ten šum
až srdce okouzlilo.

Ó žel, že nejsi přítomná,
bys slyšela si se mnou,
jak všechno, všechno kolkolem
řeč rozpráví tak jemnou.

Jak celý vesmír jeden zpěv,
jenž z všeho-ňader řine,
jak slabounký to ohlas jen,
co z lidských srdcí plyne.


XXXI.

Již nevím, zda to sen či ne,
leč v paměti to posud —
já v soudy boží nahlížel
a národů čet' osud.

Myšlénky, vážné jak bůh sám,
ty hlavou jeho táhly,
a krásné, jako jarní noc,
po milém těle práhly.

Mnohá myšlénka — celý svět,
mnohá jak píseň jemná,
mnohá — budoucí lidstva děj,
lidskému oku temná.

Tam též sem našel lásku svou
i Tvoje srdce krásné:
ta naše láska byla tam
jak obláčky dva jasné.

A na tu naši lásku bůh
s zalíbením se díval,
a zástup mladých andělů
mu o ní písně zpíval.


Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/40 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/41 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/42 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/43 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/44 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/45 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/46 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/47 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/48 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/49 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/50 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/51 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/52 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/53 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/54 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/55 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/56 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/57 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/58 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/59 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/60 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/61 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/62 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/63 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/64 Stránka:Vítězslav Hálek - Večerní písně - 1859.djvu/65
Obsah:
Stránka.
Přilítlo jaro z daleka 5
Já jsem ten rytíř z pohádky 6
Umlklo stromů šumění 7
V tom světě vše teď usnulo 8
Na nebi na sta hvězdiček 9
Divoucí div to — bože můj! 10
Bůh povolal mne do ráje 11
Kdyby ten slavíček 12
Mám Ti to sladké tajemství 13
Má milá pojď a poklekni 14
Ty's jenom ještě poupátko 15
Ten slavík ani neuleh' 16
Ty dívko zvláště líbezná 17
Již stalo se 18
Když tak se na tě dívám 19
Tvé oko krásné jezero 20
Má milá, pojď přisedni blíž 21
Na dubě lkala hrdlička 22
Ty hvězdičky tam na nebi 23
Ten není rekem největším 24
Na nebi plno hvězdiček 25
Na nebi měsíc s hvězdami 26
Sluneční žár o poledni 27
Čím srdce, čím si zhřešilo 29
A kdyby vše potěšení 30
Mně zdálo se, žes umřela 31
Když bůh byl nejvíc rozkochán 32
Tak mnoho věcí na světě 34
Když sem se díval do nebe 35
Noc byla krásná, průhledná 36
Již nevím, zda to sen či ne 37
Tak temnomodrá nebes báň 39
Stránka.
Ten ptáček ten se nazpívá 40
Tak ticho kolem — zdá se mi 41
Mně zdálo se: „bol sestár už 42
Byly dvě boží myšlénky 43
Mladinký ten zpěváček 45
Tak jak ten měsíc v nebes báň 46
S dnem noc se navždy rozešla 47
Vy všichni, kdo jste stísnění 48
Z svých písní trůn Ti udělám 49
Nediv se, jest-li uslyšíš 50
Ten boží svět tak daleký 51
Hej jaká radosť v kole 52
Ne dobře lidem bez zpěvu 53
Já na čas dlouhý oněměl 54
Můj bože, všecky nároky 55
Požehnaný, jenž pomazán 56
V Tvých rukou mnoho spočívá 57
Já v trouby zahrát rozkázal 58
Kdo v zlaté struny zahrát zná 59
Nekamenujte proroky 60
S nebe se snáší andělé 61
Mým písním 62
V nebi bledá luna stála 63
Do dálky odjíždí 64

Tiskem Antonína Renna v Praze, 1859.