Uživatel:Skim/Knihy/Večerní písně
Večerní písně.
sepsal
Vítězslav J. Hálek.
VEČERNÍ PÍSNĚ.
V Praze, 1859
Tiskem Antonína Renna »u třech líp.«
Přilítlo jaro z daleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven,
že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven,
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém
tam klíčí poupě lásky.
Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvetá.
O ní šla věsť: kdo spatří ji —
ten s kletbou prý to odnese,
buď že se v kámen promění,
buď že mu srdce vyrve se.
I myslil jsem si u sebe:
Snad předc je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem a za ten hřích
jsem — v zpěváka teď zakletý.
Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.
Na nebi vzešlo mnoho hvězd
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak
a u srdce tak bolno.
Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá —
můj bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.
V tom světě vše teď usnulo,
až na to srdce v těle.
Bůh sám ví, že to srdce jen
si nikdy neustele.
V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.
Myšlénku spánek přemáhá,
s dnem noc se v bdění střídá —
jen srdce v prsou stále bdí
a tam si lásku hlídá.
Na nebi na sta hvězdiček,
měsíc se s nimi bratří,
a s nebe pánbůh s anděly
na ten svět dolů patří.
A s nebe anděl sstupuje,
na tváři ani vráska,
a krásný jako jarní dech —
ten anděl to je láska.
Ten kamkoliv se přiblíží,
vše trne sladkou mukou,
a slavíci a hrdličky
ty pěkné písně tlukou.
A koho křídlem dotkne se,
ten celičký se změní,
a v srdci něco pocítí,
co není k vyslovení.
Divoucí div to — bože můj!
co v lásce k nám se kloní!
Celý svět v ní by roztál se
a vše jen žije pro ni.
Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi —
ten sní a sní jen o ní.
A člověk tady na zemi,
než smrť mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká —
on žije a umírá pro ni.
Ba andělé tam na nebi
když zpěv jim z harf se roní —
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!
Bůh povolal mne do ráje,
bych tam se učil zpěvu.
„Ne dobře být mi samotnu!“
A bůh mi stvořil Evu.
Ne žebro vyňal z ňader mi
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.
A proto tak se divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jakby srdce nám
zas měly v jedno srosti.
A proto když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi — ba až k pláči.
Kdyby ten slavíček
s svou družkou přebýval,
on by tak žalostně
o lásce nezpíval.
Kdyby to srdéčko
s Tebou noc probdělo,
však by tak bolestně
v těch ňadrech neznělo.
Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí —
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?
Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě —
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?
Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat, jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?
O anděli můj, vyznávám
se z lásky k bohu nehynoucí;
však Tobě — — ó nekárej mne
snad z mysli slabé, málo vroucí,
Má milá pojď a poklekni,
teď právě čas je k modlení —
měsíček vyšel nad lesy
a čas můj minul k prodlení.
Však ruce, drahá, nespínej.
Já Tebe, mne obemkni Ty —
a místo rukou srdce dvě
k modlitbě budou sepnuty.
A ústa k ústům připoj mým,
z jedněch nás úst modlit nech —
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.
A bude naše modlitba
tou nejčistší, věř, obětí —
neb když se modlí andělé —
jen v tom se modlí objetí.
Ty’s jenom ještě poupátko,
jež sotva vzešlo do světa,
a předce na Tvé tváři už
překrásná růže vykvetá.
A růže ta tak spanilá
a tak milounké vůně,
že duše k ní zahořela
a srdce po ní stůně.
Ten slavík ani neuleh’
a v zpěvu celý rozplývá;
tu dlouhou píseň o lásce —
můj bože, kdy ji vyzpívá?
A z větvičky zas na větev
a odtamtud zas dolů —
a zdá se mi, že stejný stesk
nosíme v srdci spolu.
A kolkolem se ohlíží
a jasné oko zvedá —
a zdá se mi, že uhod’ bych,
co tím svým okem hledá.
Ty dívko zvláště líbezná,
jíž v světě rovné není,
mně v Tobě se zalíbilo
a Ty’s mé potěšení.
Ty’s čistá, jak ta rosička,
co ráno s nebe splývá,
a jemná, jak ta hrdlička,
když tu svou píseň zpívá.
Ty’s pěkná jako lilium,
jenž vůní odívá se,
a vznešená’s jak dennice,
když vzchází — rozdnívá se.
Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc;
ba sebe myslit bez Tebe,
by bylo — nebýt živu víc.
S mou duší již jsi setkaná.
Ty’s chloubou její, radostí —
Ty’s touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší — mou žalostí.
Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat;
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
Co já, co Ty — nevím již rozeznat.
Co osud můj — mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky — byť i zkázu vzít —
i v tom se nebe zakládá.
Když tak se na Tě dívám —
Ty’s holubička krotká,
ta jemná, hravá, líbezná,
když s holoubkem se potká.
Mně nelze dost se nahledět
na to Tvé krásné oko —
to modrojasné brány jsou
do ňader přehluboko.
Mně nelze dost se nahledět
na tu Tvou tvář tak jemnou —
z ní celá duše bez klamu
i srdce mluví se mnou.
A když se na Tě dívám, —
ó sladká s nebe mano!
zdaž to ta ústa nejsou též,
která mi řekla: ano!
Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.
A čisté jako křišťal je,
v něm vidět je až na dno —
leč hloub kdo do něj nahlídne,
ten utone v něm snadno.
Má milá, pojď, přisedni blíž,
ať zobejímám Tebe;
pánbůh Ti krásnou duši dal,
že’s jako anděl z nebe.
Mně jest tak často, jako bych
se zpovídat měl Tobě,
leč slova v ústech zamknutá
tak jako mrtvý v hrobě.
A co tak často Ti chci říc,
to ani jména nemá,
má duše toho plná jest,
leč ústa moje němá.
Jen když Tě mám obejmutou
a duši v Tebe vhroužím,
tu zdá se mi, že všechno víš,
co povědět Ti toužím.
Na dubě lkala hrdlička,
dole potůček hrčel —
když sem Ti všecko říci chtěl,
nediv se, že jsem mlčel.
Kdo zabloudil v neznámý kraj,
zdaž duši svou hned poví?
a člověk příliš člověkem,
by ráj mu nebyl nový.
Ty hvězdičky tam na nebi —
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.
Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jest-li tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.
Ten není rekem největším,
kdo udeřen zas udeří;
ten velký, kdo byl oklamán
a přec se nezpronevěří.
Kdo lásce doved’ zlořečit,
ten nepoznal ji ani,
neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.
Kdo není schopen oběti,
ten lásky hoden není,
a špatný kněz, kdo sebe víc
než svoji oběť cení.
A kdyby láska žádala
mé žití i mé nebe —
já šel bych jak ten beránek,
že miloval sem Tebe.
Na nebi plno hvězdiček
jak z jara sedmikrásky;
ba na tom božím světě zde
má vše svou mluvu lásky.
Fialka plna vůně jest,
kalíšek rosou máčí,
a slavík ten se nazpívá
div hrdélko mu stačí.
Na nebi plno hvězdiček
v velebném světle kráčí,
a lidé tady na zemi
ti zpívají a pláčí.
Na nebi měsíc s hvězdami
a v lese plno hlásků,
a na ten širošírý svět
jak bůh by rozlil lásku.
Těch mladých lístků různý hlas
se v sladký hovor mění,
celý svět jakby rozkochán
rozplývá v políbení.
A přece vím, že v samotě
se mnohé srdce trápí,
a mnohá tvář že mladistvá
se v hořkých slzách ztápí.
Sluneční žár o poledni —
to žhoucí láska moje,
a noc — dne šerokrásný stín —
to tichá láska Tvoje.
Tys velký oheň znítila
jak země centrum žhavý,
leč oheň Tebou nekojen
teď sám se v sobě tráví.
Já s láskou Tvou chtěl hodovat,
však mně jen drobty padly,
a proto sám se nedivím,
že tváře moje vadly.
Leč srdce mnoho přetrpí,
je nemoc krotí mocí,
a já se věru neznám víc,
jsem-li víc dnem či nocí.
Tak psáno jest. A den a noc
se věčně, věčně minou,
jen jedno jim políbení —
když večír v jedno splynou.
Čím srdce, čím si zhřešilo,
můj bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu?
Jak krásný by ten život byl
u věčném milování!
Však věčně musit prahnout jen —
jaké v tom požehnání?
A kdyby vše potěšení
v tom světě bylo vzato
a jenom láska zůstala —
ten život stál by za to.
A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění —
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.
A jest-li že sem posud snil —
tak sem snil sladce, mile,
a věčně nezapomenu,
kdo usnil mne v ty chvíle.
Mně zdálo se, žes umřela;
slyšel jsem zvonit hrany,
a pláče bylo, kvílení
a nářku na vše strany.
Tak divně Ti tam ustlali!
Na hrob Ti kámen dali,
a abych na něj napsal verš —
mne vlídně požádali.
O lidé, lidé z kamene —
zde srdce mé si mějte,
a co sem ještě nezpíval,
to do kamene vrejte.
Mé lásce ste nevěřili
a zhrdli mými slovy —
když bude kámen mluvit k vám,
snad vám to lépe poví.
Když bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil,
a pak na věčnou památku
svou lásku do něj vložil.
A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.
Leč při tom pláči — do srdce
se jedna slza vkradla,
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.
A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.
A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdys srdce puká.
Tak mnoho věcí na světě,
k nimž člověk klíče nemá,
a všechněm jeho otázkám
vždy odpověď jen němá.
To lidské srdce — strastí v něm
jak hejno vlků vyje,
a přec to srdce, bože můj,
jen samé lásce žije.
A schopno lásky takové,
že až by člověk šílel,
a sklamán, jak ten holoubek
na věky věkův kvílel.
Když jsem se díval do nebe
skrz ty hvězdičky zlaty,
mně zdálo se, že’s světice
a já že anděl svatý.
Tu vzal jsem harfu do ruky
a písně sem Ti zpíval,
že písně svatých umlkly
a každý k nám se díval.
Ba sám bůh Otec na chvíli
v svých tvůrčích plánech stanul,
a zdá se mi, že po tváři
mu slzný démant kanul.
Noc byla krásná, průhledná —
až v nebe vidět bylo;
ten zpěv, ta vůně a ten šum
až srdce okouzlilo.
O žel, že nejsi přítomná,
bys slyšela si se mnou,
jak všechno, všechno kolkolem
řeč rozpráví tak jemnou.
Jak celý vesmír jeden zpěv,
jenž z všeho-ňader řine,
jak slabounký to ohlas jen,
co z lidských srdcí plyne.
Již nevím, zda to sen či ne,
leč v paměti to posud —
já v soudy boží nahlížel
a národů čet’ osud.
Myšlénky, vážné jak bůh sám,
ty hlavou jeho táhly,
a krásné, jako jarní noc,
po milém těle práhly.
Mnohá myšlénka — celý svět,
mnohá jak píseň jemná,
mnohá — budoucí lidstva děj,
lidskému oku temná.
Tam též sem našel lásku svou
i Tvoje srdce krásné:
ta naše láska byla tam
jak obláčky dva jasné.
A na tu naši lásku bůh
s zalíbením se díval,
a zástup mladých andělů
mu o ní písně zpíval.
Tak temnomodrá nebes báň —
a hvězdičky jak zlato;
člověku divno u srdce,
když tak se dívá na to.
A těch hvězd stále víc a víc,
že ani konce není —
a přec tam není každičká
ta hvězda k nalezení.
Jen když v dvě srdce mladinká
dech první lásky vchází,
tu na tom modrém nebi též
prý nová hvězda vzchází.
A v jednom-li z těch srdcí dvou
květ lásky schne a vadne,
tu s toho nebe modrého
i zlatá hvězda padne.
Ten ptáček ten se nazpívá,
jak by byl píseň živá;
ba kdo v svém srdci lásku má,
nedivte se, že zpívá.
A ptáček ten tak od srdce
a k srdci mluvit umí,
že div by člověk neplakal,
když srdcem porozumí.
Ba často mne to napadá,
že jsem mu druhem v lkání,
neb i ty moje písně jsou
jen jemné naříkání.
Tak ticho kolem — zdá se mi,
že sen se k očim vkrádá,
jako když ptáček k samičce
se v měkké hnizdo skládá.
Ta noc tak pěkně ustlala —
na nebi hvězd až milo.
Snad mnohé srdce zabude,
zač dnem se kormoutilo.
Snad mnohé srdce zabude,
a co proň v světě není,
snad snem se mu to navrátí
a bude k potěšení.
Mně zdálo se: „bol sestár‘ už
a bude s ním už amen,
a slzí těch už vyteklo,
že vysch’ už jejich pramen.“
Tu sem si zpomněl na Tebe,
a duše má se chvěla,
a cosi v ní se ozvalo,
jakby Tě ztratit měla.
A oči se mi zalily,
radosť se v pláč mi mění,
a já poznávám s bolestí,
že slzám konce není.
Byly dvě boží myšlénky
co hvězdy vedle sebe,
a ty sou se milovaly
nejvíc z celého nebe.
I spadla s nebe jedna z nich
a druhá mřela v bolu,
až bůh se nad ní smiloval
a poslal též ji dolů.
Mnohou zde noc protoužily
od večera do rána,
až pak se jednou potkaly
co mládenec a panna.
A jak si v oči pohlídli,
tu poznali se zcela,
a žili v štěstí největším,
až jedna zase zmřela.
A když ta jedna umřela,
tu druhou zvala k sobě,
a bůh ji za ní povolal
a zas jsou hvězdy obě.
Mladinký ten zpěváček —
což tak umlk’ z nenadání?
Oči mu se zalily
jak u vřelém s bohem! dání.
Mnohý snad si pomyslí:
bože, co ho asi rmoutí?
tvář má hezkou, mladinkou,
a zpěv milo poslechnouti.
Ach mladinká, hezká tvář
nedá srdci úlevu;
a byť se i líbil zpěv —
není vždycky do zpěvu.
Tak jak ten měsíc v nebes báň —
tak láska v srdce vchází,
a tajný bol a tichý žal
ji v chůzi doprovází.
A co dřív člověk netušil,
v tom šerém světle spatří,
a tajný bol a tichý žal
se divně v písni sbratří.
Leč mnohá též se bouře zlá
v ubohém srdci shlukne,
a než ji v písni vysloví —
jak mnohé srdce pukne.
S dnem noc se navždy rozešla.
Den jako Jidáš zrádný,
a večer plný krásy jest
a neodolá žádný.
Tu přijdou jasné hvězdičky
s tou lunou stále bledou,
a v háji něžné hrdličky
přesladký hovor vedou.
Srdce se srdci zpovídá,
myšlénky v dálku táhnou,
a ústa touhou žíznivá
po políbení práhnou.
Vy všichni, kdo jste stísnění,
již pojďte, pojďte ke mně,
zde složte s beder útrap tíž
a zapomeňte jemně.
Já lásky říš zde založil,
kde druh se k druhu vine,
a vše co má kdo na srdci,
to v pěkných písních plyne.
Zde nezná soka závistník,
zde řeč jak píseň sladká,
zde lev je jako beránek
a dravci holoubátka.
Zde léky všechněm útrapám,
zde srdce věčně mladne,
zde neovádá růže květ
a nepřátelství žádné.
Z svých písní trůn Ti udělám
za velkých pěvců příkladem,
za žezlo Ti své srdce dám
a slávu svou za diadem.
Za zákon lásku vyvolám,
svou písní oslavím Tvůj den,
v Tvou duši vleju lásky slasť,
a sladkou touhu ve Tvůj sen.
Ptáčků Ti písně přivolám,
máj nastele Ti k nohoum květ,
a nebes hvězdám rozkaz dám
a v nebe změním celý svět.
A srdce všech Ti podmaním,
ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,
a královnou Tě provolám,
kam šírošírý sahá svět.
Nediv se, jest-li uslyšíš
o sobě ptáčky zpívat;
onehdy přišli pod večír
se k oknu na mne dívat.
A přišli opět, přišli zas
co k známému již druhu,
neb jsem jak oni svoboden
a doma v jejich kruhu.
Já písně zpíval o Tobě —
ty byly plny lásky,
a podle nich si ladili
i ptáčkové své hlásky.
Onehdy pak sem navštívil
zas já ty ptáčky v háji —
tu sem se věru podivil,
jak ty mé písně znají.
Ten boží svět tak daleký
a stálého tak málo;
bolestí v světě na tisíc
a radostí tak málo.
To srdce za sto bolestí
si jednu radosť koupí —
a přec to srdce, bože můj,
pro lásku vše podstoupí.
Hej jaká radosť v kole
a v náručí mít holku!
Pojď bledý hochu, tančit –
já dám Ti zahrát polku.
Aj bledý hoch se zachvěl,
jak mráz by mu vjel v oudy,
a po těch bledých tvářích
mu tekly slzí proudy.
„Nedobře lidem bez zpěvu“ —
tak bůh v svých soudech mluvil —
a stvořil lidem básníka
a to mu věno uvil:
„Co živ jsi, neměj pokoje,
jen o bolestech zvídej,
a v naději vždy oklamán,
chleb svůj jen v pláči jídej.
Nech srdce na krev zderou ti —
ty na tu krev se dívej,
nech štvou tě po všech končinách —
ty miluj je a — zpívej.“
Ten lós nám pěvcům obecný.
Svět zná jen naše zpěvy,
však co nás k zpěvu pohnulo —
to žádný v světě neví.
Já na čas dlouhý oněměl,
tak jako skála pustá;
však jedno Tvé políbení
mi rozvázalo ústa.
To bylo jak dešť májový
na půdu deště lačnou;
teď sladké písně v duši mé
zas hojně rašit začnou.
Můj bože, všecky nároky
zde se své duše skládám;
jen aby zpěv mi zůstal můj —
jen o to Tebe žádám.
Kdybys mně vzít měl zpěvu dar —
pak nechci déle žíti,
a za zpěv chtěl’s mi štěstí dát —
já nechci šťastným býti.
Požehnaný, jenž pomazán
na pěvce rukou Páně;
on v soudy boží nahlédnul
i v lidských ňader báně.
On zná ten velký světů žalm
i zpěv, jejž zpívá ptáče,
on srdce tlukům rozumí,
kdy plesá i kdy pláče.
Co jiným lidem tajemstvím,
to před ním rozestřené,
on vůdcem lidu božího
do země zaslíbené.
On králem velkých království,
on knězem lidstva spásy,
a co v něm leží pokladů
jsou neskonalé krásy.
V Tvých rukou mnoho spočívá;
já srdce své v ně vložil,
v něž pánbůh pěkné písně dal,
bych lidské štěstí množil.
A srdce divná květina —
ne všude kořen vpustí,
a od lásky to závisí,
zda hynout má či růsti.
A srdce divná květina,
jí nejvíc třeba rosy,
a jen, když nebe příznivé,
pak krásné plody nosí.
A z Tvých-li rukou srdce mé
k národa vzejde zdobě:
věř, pozdní ještě věkové
že budou žehnat Tobě.
Já v trouby zahrát rozkázal
k slavnému z mrtvých vstání;
já veliký mít budu soud —
vy buďte předvoláni.
Vy kdo ste lásce bránili
a strojili jí muka:
vám ať je věčné zoufalství
a věčně srdce puká.
Leč vy kdo věrni byli ste
a vytrvali stále:
vy pojďte na mou pravici
a požívejte dále.
Vám zvláštní nebe v nebi buď,
neb milovavše sebe,
ste na zemi již požili,
co nazývá se nebe.
Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.
Hrozné, když bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozená
i ve smrť život vlívá.
Nekamenujte proroky.
Neb pěvci jsou jak ptáci;
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrácí.
Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když bůh odejmul zpěvy.
Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste.
S nebe se snáší andělé —
a to jsou zlaty spánky,
a každý z nich přináší snem
přemilé radovánky.
Ti kdekoliv se zastaví,
tam pěkné věci vědí;
ti vědí, jak to v nebi jest,
a snem to vypovědí.
Pojednou víčka klesají —
ó sladká, sladká spánku moc!
Tvůj obraz vidím před sebou —
milenko drahá — dobrou noc!
Již jděte milé dítky mé,
vám zde víc stání není;
na cestu ještě přijmete
otcovské políbení.
Snad že vám leckdes otevrou,
kde budete i ctěny,
však budou taky spílat vám —
to buďte připraveny.
Leč to vám mysl nekaliž
ni na čelo sej vrásku;
neb mnoho lidí na světě
a málo jich zná lásku.
V nebi bledá luna stála,
mně se jedna píseň zdála.
Přišli ptáčky, povídali,
že sme tak se milovali.
Že to jarní polní kvítí
svatebním chce rouchem býti.
Že ten břečtan Tobě v slávu
věnec podá na Tvou hlavu.
Že zdobena sterem vděkův
budeš mou na věky věkův.
Do dálky odjíždí
v zármutku mnohém,
ještě se ohlíží —
panenko, s bohem!
Ještě se ohlíží,
šátečkem točí,
šátečkem utírá
navlhlé oči.
Již se s ním zavřely
ty kraje cizí,
jako když skřivánek
v povětří zmizí.
Zmizí a přijde až
po čase mnohém,
ale než přijde zas —
panenko, s bohem!