Uživatel:JAn Dudík/Pilnáčkovy pohádky/O učitelském mládenci

Údaje o textu
Autor:	Jana Wenigová
Zdroj:	Pilnáčkova pohádka, č. 166
Licence:
Související:	Nebojsa

Po silnici kráčel učitelský mládenec. Do nového místa měl nastoupit v okresním městě. Měl s sebou nevelký uzlík šatů a pod paží housličky. Cesta vedla pěkným, vysokým lesem, teploučko bylo, ale v lese chládek, až milo. Proto náš mládenec nepospíchal, jen krokem šel, na nové místo myslil, jak mu tam asi bude. A tak za samého přemýšlení ani nepozoroval, že se mraky na obloze stahují, a cestu že ještě má před sebou dalekou. Stmívalo se už hodně, když to náš mládenec zpozoroval a do kroku přidal. Už skoro ani na cestu neviděl, a nikde ani človíčka, aby se zeptal, jak do města ještě daleko, a jde-li dobrou cestou. V tom jako na zavolání tady jde hajný, pospíchá, aby bouřce ušel, skoro by byl do mládence vrazil. Ten dal pěkné pozdravení, a jde-li dobře do města? ,,I baže,“ povídá hajný, „jenomže tam máte ještě tuze daleko. Pojďte se mnou do hájovny, bouřku přečkejte, a brzy ráno můžete se vydat na cestu.“ Ale učitelský mládenec, tuze byl svědomitý, to že nejde, ve škole už musí ráno být, a co kdyby zmeškal. No, když jinak nedal, hajný mu aspoň radu dal, kudy cesta do města nejkratší. „Tadyhle se dejte touhle pěšinou,“ povídá, „okolo potoka, tam přijdete k mlýnu, od toho se dejte napravo a přijdete ke kopci, za kterým už je skok do města. Ale okolo mlýna pospěšte, je opuštěný, straší tam, a nikdo okolo ani nechodí.“ Mládenec pěkně poděkoval, rázně vykročil okolo potůčku, jak mu ten hajný poradil, šel, však slyšel dobře jeho šplouhání. Ale což to plátno bylo, veliké kapky deště už počaly padat a bouřka začínala. Mládenec tuze litoval, že přece hajného neposlechl, ale teď už nebylo na návrat ani pomyšlení, vždyť už nebylo ani na krok vidět. Vtom tady stavení nějaké, tiché, opuštěné. „Že to ten mlýn!“ napadlo mládence. A že už déšť byl tuze prudký, rychle vběhl do mlýnice, ani na strašidla nevzpomněl. Lavičku tam při zdi nahmátl, hodně už byla vetchá, ale ten úkryt přece byl v té nepohodě milý. Déšť hezkou chvíli trval, ale pak se pomalu tišil, až přestal docela. Měsíc vyšel z mraků a tak jasně svítil, že bys byl špendlík našel. Náš mládenec si pomyslil: „Teď si tady ještě na housličky zahraji, čas tím ukrátím, a až se rozední, vydám se na cestu.“ Našel si pěkné místečko u splavu a začal hrát. Nehrál dlouho, když uslyšel šramot. Ohlédne se a div nevykřikl. Vodník to byl a žádostivě se na housličky díval. „Tuze rád bych měl takovou skřínečku,“ povídá. „I pročpak ne,“ vzpamatoval se mládenec, „půjčím ti ji, pojď si na ni zahrát.“ Vodník se přiblížil, housličky vzal a tak na ně začal skřípat, že až uši brněly. „Máš tuze dlouhé nehty,“ povídá mládenec, „počkej, spravíme to. Pak se ti bude pěkně hrát.“ Kolem mlýna se všelijaké klády povalovaly, mládenec do jedné pěkně díry kudlou navrtal, vodník tam prsty vstrčil, mládenec tam kolíky k prstům zarazil, a kladivem, které ve mlýnici našel, počal zatloukat. Vodník nejdřív byl zticha, ale pak už nemohl bolestí vydržet a začal křičet: „Pusť mne, pusť, už nechci skřínečku! Jen mne pusť!“ „Pustím tě,“ povídá mládenec a pořád kladívkem tloukl, „ale musíš mi slíbit, že se odtud nadobro vystěhuješ.“ Co by nebyl vodník slíbil, když ho to tak tuze bolelo! Hned že se vystěhuje, hned, a nikdy se už neukáže! A když mládenec na ten slib mu prsty z klády vyprostil, upaloval pryč.

Ráno, když si náš mládenec školu odbyl, šel povědět mlynáři, jak jeho mlýn od vodníka osvobodil. Pan otec hned, že mlýn dá zase zřídit, a že se tam bude mlít. A jestli by nechtěl nechat kantořiny a být mlynářem? On že má tuze pěknou dceru Barušku, a tu že by mu dal. A tak se náš učitelský mládenec za to, že mlýn vodníka zbavil, stal mlynářem a Baruška mlynářkou.