Tvrdé palice

Údaje o textu
Titulek:	Tvrdé palice
Podtitulek:	Komická zpěvohra v 1 jednání
Autor:	Josef Štolba
Zdroj:	Tvrdé palice. Fr. A. Urbánek a synové v Praze, vedle Národního divadla. Praha, 1928
Vydáno:	[1881]
Licence:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Tvrdé palice

Libreto Josefa Štolby zhudebnil Antonín Dvořák. Premiéra 2. října 1881 v pražském Národním divadle.

Osoby

Vávra, bohatý vdovec.
Toník, jeho syn.
Říhová, bohatá vdova.
Lenka, její dcera.
Kmotr Řeřicha.
Hoší a děvčata
Sousedé a sousedky

Odehrává se za našich dnů ve venkovském městečku.

Sad. V pravo dům Vávrův, v levo dům Říhové. V pozadí plot, za nímž se otvírá vyhlídka na venkovské městečko.

Výstup 1.

Vávra. Říhová. Řeřicha.

Vávra.

Nuže, jest to ujednáno!

Říhová.

Ujednáno, ano, jest!

Vávra (podává jí ruku).

Tu je ruka, plácněte již!

Říhová.

Bude to, ba, na mou čest.

TRIO.

Říhová.

Jaké to štěstí je

pro dítě mé,

bude mi výborně

opatřené.

Toník je pořádný,

a hezký k tomu,

a podíl dostane

řádný z domu.

Vávra.

Jaké to štěstí je

pro dítě mé,

bude mi výborně

opatřené.

Lenka je pořádná,

a hezká k tomu,

a prázdná nepřijde

též do domu.

Řeřicha.

Bylo by štěstí to

pro kmotry mé,

vidím je výborně

opatřené.

Oba jsou pořádní

a hezcí k tomu,

a také nepůjdou

prázdní z domu.

Řeřicha.

Dobrá, ale zdali pak

s dětmi jste již promluvili,

by též oni přivolili,

že chtí tomu také tak?

Vávra.

To tě k smíchu!

Říhová.

Věru k smíchu!

Řeřicha.

Smějte se, při počátku,

to je chyba veliká!

Vávra.

Já jsem otec!

Říhová.

Já jsem matka!

Řeřicha.

Já je držel na rukou!

Vávra.

Já poroučím!

Říhová.

Též poroučím!

Řeřicha (krčí rameny).

Kdo ví, zdali poslechnou?

Vávra (škubne sebou).

Cože, jakže, neposlechnou?

Kmotr ráčí žertovat.

Říhová (taktéž).

To bych já se na svou dceru

divně chtěla podívat!

Řeřicha.

Znám je oba.

Říhová a Vávra.

My snad také.

Řeřicha.

Znám je jako sebe sám!

Říhová a Vávra.

Ti poslechnou dozajista!

Řeřicha.

Dej to dobré nebe vám!

(K Vávrovi.)

Palici má po nebožce.

Vávra.

Tu jsem často ukrotil.

Řeřicha (k Říhové).

Tatík její býval prchlý.

Vávra.

A přec mi vždy povolil.

Říhová.

Haha, to je velmi směšné,

co tu kmotr povídá,

co rodiče moudří káží,

dítě moudré udělá.

Vávra.

Haha, to je velmi směšné,

co tu kmotr povídá,

co rodiče moudří káží,

dítě moudré udělá.

Řeřicha.

Pranic směšné!

Říhová a Vávra.

Uvidíte!

Řeřicha.

Od srdce bych vám to přál!

Říhová a Vávra.

Děkujeme za to přání,

nadarmo jen jste se bál!

Hnedle pak se přesvědčíte,

že se v obou přec mýlíte;

my hned s nimi promluvíme,

kdo má pravdu, uvidíme.

(Vávra a Říhová odejdou.)

Výstup 2.

Řeřicha (sám; pohlíží se smíchem za nimi).

Nutit Tondu?

Hehehe!

Nutit Lenku?

Hehehe!

Známť já dobře kmotry své.

Jděte si, jděte si,

uvidíte,

násilně co s nimi

pořídíte!

Chopím se toho sám

jináče však

a vytřu všem čtyrem vám

pořádně zrak.

(Pohlédne na levo.)

Výstup 3.

Řeřicha. Vávra. Toník.

Řeřicha.

Aj hle, na mou věru,

zde oba sem již jdou,

co pak as provedou.

(Skryje se v pozadí.)

Vávra (vejde s Toníkem).

Milý synu!

Toník

Poroučíte?

Vávra

Miluješ mne?

Toník

Nu, to víte.

Vávra

Pak mi něco k vůli učiníš,

že se totiž ihned oženíš.

Toník (překvapen).

Kdo?

Vávra

Ty!

Toník

Já?!

Haha, smích mne popadá.

Řeřicha (v zadu).

Aha! Haha!

Smích mne popadá!

Vávra

Proč se směješ?

Toník

Protože to k smíchu je.

Vávra

Proč pak k smíchu?

Toník

Pantáta snad žertuje.

Vávra

Já žertovat? To se mýlíš!

chci, aby se's oženil

a s nevěstou co nejdříve

snubní prsten vyměnil.

Toník

Kdo?

Vávra

Ty!

Toník

Já?!

Haha, smích mne popadá.

Řeřicha (v zadu).

Aha! Haha!

Smích mne popadá!

Vávra (hněvivě).

Zapovídám všechny smíchy,

nezvratná je vůle má;

ještě dnes řekneš o ni —

a za měsíc bude tvá.

Toník

Má že bude?

Vávra

Ano tvá!

Toník

Já že beru? kdo to řekl? —

nutit nikdy se nedám!

Vávra

Ale teď už na mou duši

dost těch hloupých řečí mám —

Ty ji vezmeš!

Toník

Nutit se nedám.

Vávra

Budeš muset!

Toník

Ženu zvolím sám.

Vávra

A na to se podívám.

Řeřicha (v zadu).

Ženu on si zvolí sám.

Toník

Nutit nikdy se nedám.

Vávra

A na to se podívám!

(Toník a Vávra odejdou.)

Výstup 4.

Řeřicha. Později Říhová s Lenkou.

Řeřicha.

Hahaha, hahaha!

Teď to kmotříček už ví,

hned se také kmotra

o tom přesvědčí.

Hle, již s Lenkou v hádce

přichází teď sem,

co si ty povědí,

též si poslechnem.

(Schová se.)

Lenka (vejde s matkou).

Povídám vám, že já nechci.

Říhová

Na tom dost, že to chci já!

Lenka

Kdo se vdává, ten též volí —

tak se mně to aspoň zdá.

Říhová

Ty jsi ale hloupé děvče!

Lenka

K tomu chytrá přec.

Říhová

Zvolit muže pořádného

není snadná věc.

Zkrátka dobře: ode dneška za tři neděle

Toník tebe sousedovic k oltáři vedee.

Lenka

Koho za manžela

mám si já vzít,

toho přec musím, ach,

též ráda mít.

Říhová

Blázni byli, kordy měli —

k čemu lásky třeba?

Lenka

Láska ta je pro manželství

co pro oběd chleba.

Říhová

Ticho pravím, a když zítra

Toník přijde k nám —

Lenka

Krásný košík na mou věru

já mu jistě dám.

Říhová

Koš mu dáš?

Lenka

Uvidíme.

Říhová

Vezmeš si jej!

Lenka

Vyřídíme!

Říhová

Musíš, o to já se postarám!

Řeřicha (vzadu).

Ona prý se postará!

Lenka

Já že musím? košíček mu dám.

Řeřicha (vzadu).

Košíček mu Lenka dá,

už to kmotra, už to má.

Říhová

Na to já se podívám!

Musíš, o to já se postarám!

(Odejde rozhněvána.)

Výstup 5.

Lenka. (sama).

Na to bych se podívala,

abych já si toho vzala,

jejž jsem sama nevybrala.

Toník arci tak zlý není,

celá ves jej velmi cení,

ženich ne tak k zahození.

Přinutiti však se nedám,

a na to se přec podívám,

komu ruku, srdce zadám.

Výstup 6.

Lenka. Řeřicha.

Řeřicha

Proč tak Lenka zarmoucena

stojí smutně, ach!

naposled má před budoucím

tatínkem svým strach?

Lenka

Matku mám jen, pan kmotříček

ráčí žertovat.

Řeřicha (pokrčí rameny a usmívá se).

Nu, co není, může vždycky

ještě být!

Lenka (pohlédne na něj udivena).

Kmotr blázní!

Řeřicha

Pochybuji.

Lenka

Já vás věru

ujišťuji.

Řeřicha

Nuže dobrá, poslyš mne jen.

Viď že matka tě vyzvala

— dnes neb včera, to je jedno —

abys ty se již provdala!

Lenka (kvapně).

K sousedovic Toníkovi

přinutiti dnes mne chtěla.

Řeřicha

Nutit tebe? Proč to činí,

kmotra dobře to věděla.

Lenka

Kmotře?

Řeřicha

Nic ti nenapadá?

Lenka

Věru, že ne.

Řeřicha (ohlíží se a vezme ji za ruku veda ji v popředí).

Slyš, co v úmyslu má.

Ona ví, že tvrdou hlavu

velmi tvrdou máš,

z nucení, že na tom světě

nic neuděláš!

Lenka

Ano, věru, hlavu tvrdou

velmi tvrdou mám,

z nucení já

nic neudělám.

Řeřicha

Proto jenom nutila tě

a pobádala,

bys Toníka sousedovic

za muže vzala;

ale že se nepodrobíš,

přesvědčena je,

á, ta naše kmotra

věru chytra je.

Lenka

A co by tím docílila?

Řeřicha

Tys to ještě nepochopila?

Lenka

Ne, ne, ne!

Řeřicha

Ó, jemine!

Tedy slyše jen. Kmotra hádá,

že máš Tondu trochu ráda.

Lenka

To však žádná pravda není!

Řeřicha

Také snadno k pochopení.

Ošklivý je, hloupý také!

Lenka

Nu, znám hloupé všelijaké.

Řeřicha

Nos má křivý, uši dlouhé —

Lenka

To jsou pomluvy jen pouhé.

Řeřicha

Silně šmaťhá, šilhá hezky —

Lenka

Samé jenom plesky třesky.

Řeřicha (s líčeným udivením).

Proč pak se ho ujímáš?

Lenka (v rozpacích).

Kmotřínek to přece váš.

Řeřicha

Tebe chce se zbavit tak,

by jej vzala — sama pak!

Lenka (nanejvýš překvapena).

Kdo že?

Řeřicha

Kmotra!

Lenka

Matka, že má?

I co pak vám to napadá!

Řeřicha

Spolehni se, Lenko milá,

pravdu mluvím jen.

Lenka

Nevím, zdali dobře slyším,

či je-li to sen!

Řeřicha

Však proč jen kmotra se

Lenky bojí,

vždyť ta o Toníka

přec nestojí.

Lenka (nutí se k smíchu).

Však to se rozumí

samo sebou,

dcera a matka

přít se nebudou.

Řeřicha

Však to se rozumí

samo sebou,

dcera a matka

přít se nebudou.

Lenka (pro sebe).

V hlavě se mi rozbřeskuje,

teď si pozor dám,

ale běda panímámě,

až vše vypátrám.

Řeřicha (pro sebe).

V hlavě se jí rozbřeskuje,

teď si pozor dá,

ale běda panímámě,

až vše vypátrá.

Lenka

Musím domů, kmotře milý.

Řeřicha

Půjdu také, dítě mé.

Lenka

Nedělejte si starosti.

Řeřicha

Chraniž pánbůh, mám já své.

(Odejde.)

(Lenka dělá, jakoby šla domů, ale když kmotr zajde, vrátí se.)

Výstup 7.

Lenka. (sama).

Jak jest mi jen?

Slzy se derou v oko mi,

a tuto v srdci mém

se touhy budí podivné

v pocitu neznámém.

Jak jest mi jen?

Dřív nebylo mi nikdy tak,

zdál se mi ničím být,

teď však to celé zvráceno,

co jiná chce jej mít.

Jak jest mi jen?

Srdce mé buší v prsou mých,

tak úzko — divná věc,

Ach, nyní se mi skoro zdá,

že mám jej ráda přec.

(Odejde.)