Turistické humoresky/Pod Blaníkem

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
„Nechte maličkých přijíti ke mně — —“	Pod Blaníkem	Společník z inserátu

Údaje o textu
Titulek:	Pod Blaníkem
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 86–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rozkošný, vybraný den červencový.

Na rozsáhlé kypré louce pod Blaníkem, obemknuté kolkolem bujným hustým lesem, hemžily se davy lidstva, vlnil se tu čilý bujarý život, okolní lesy a zadumané temeno Blaníka oživlo smíchem, zpěvem, hudbou a veselým hovorem.

„Prijďte na Blaník!“ vzkázali členové Klubu českých turistů v Neustupově, a výlet byl hotov. V neděli jsme se vydali na cestu z Prahy. Asi třicet nás bylo. „Půjdeme s vámi, na Blaník!“ znělo to celým krajem, kudy jsme putovali, a když jsme stanuli u cíle své pouti, u toho zadumaného stařečka, o němž tisíce pohádek a zvěstí bohatýrských žije v lidu českém, byl dav výletníků nepřehledným. Na pokraji louky ve stínu vysokých jedlí a borovic stály vozy se sudy a soudky piva, před každým z nich improvisována pouťová útulná hospoda, na louce bělaly se řady dlouhých, z hladkých prken sbitých stolů a lavic, u středu jich roztomilý pavillonek z čerstvé chvoje, ozdobený kvítím, v pavillonu četná kapela hudebníků, již osobně, skvostnou taktovku v ruce, dirigoval hrabě Vladimír Aichelburg, předseda turistického odboru v Neustupově, a ze všech vesnic toho tichého kraje, jemuž Blaník vévodí, hrnuli se zástupové lidu, a cílem všech bylo úpatí Blaníka. Na pokraji blízké silnice, na louce, na pasece — vůz vedle vozu, kočár vedle kočáru, vše ozdobeno chvojí a praporečky, a pestré kroje lidu na louce — jako když z jara větřík květnaté lučiny rozvlní.

Rozkošná, zdařilá kopie slavnosti národní.

Zažil jsem mnohých krásných chvil při výletech českých turistů, prošel jsem s nimi českou vlasť kříž na kříž, všude byly pochopeny a oceněny snahy české turistiky, všude jsme doznali přijetí nejvřelejšího, ale pod Blaníkem — to byl idyllický obrázek srdečné slavnosti rodinné. Ta srdečnosť, úzkostlivá péče, aby se nám tu líbilo, aby tento výlet náš pokládán byl za nejzdařilejší, to bylo tak bratrsky upřímné, tklivě dobrosrdečné, že spíše v životě na vše zapomenu, než na ten obrázek idyllického uvítání a pohoštění se strany bodrého zachovalého lidu českého pod Blaníkem.

Rozumí se, že jediným závistníkem zdaru našeho výletu byl — čas. Počasí ne, — to bylo tak vybrané, jakého si jen turista přáti může. Sluníčko svítilo vesele od rána, větřík se ani nepohnul. Po poledni vyběhlo několik mráčků zvědavců nad Blaníkem, ale někdo jim musil říci, že to není hezké, zrovna dnes tady zaclánět. — Uletěly přes lesy daleko k východu, a nebe zůstalo čisté, modré jako květ čekanky. Ale hodiny — ty závistivě pozorovaly ten veselý život pod Blaníkem a mermomocí se snažily, aby už den byl u konce. Podíval jsem se na hodinky — ukazovaly čtyry. Za chvíli se podívám znovu, — ukazují už pět. To přec není možno, aby tak rychle hodiny ubíhaly. Za chvíli druhou vytáhnu znovu hodinky. Šest! — Nejen já, tak se divili všickni. Tak milý tu pobyt, ale — ty hodiny! Pak už jsem se bál podívat se na hodiny.

Na protějším konci louky stál zástup vesničanů. Jak v klubko vraženi. Ti přední seděli a klečeli, ti nejpřednější leželi v trávě. Jeden turista je fotografoval. U lesa stranou k Blaníku byl jiný obrázek. Asi padesát hochů v kole, uprostřed turista.

„Tak, hoši, pozor! — teď všickni boty dolů!“

Hoši usedli na zem a začali tahat boty s nohou.

„Což my?“ hlásilo se několik, již tu byli bosi.

„Vy se nemusíte zouvat! A hezky boty do řady. Tak. A teď pozor! Odběhnete až tamhle k tomu dubu, postavíte se do řady, a až dám znamení kloboukem — takhle! — dáte se do běhu sem. Který z vás nejdřív se zase obuje do svých bot, dostane tuhle novou korunu. Teď jděte!“

Hoši se rozběhli, neviděli, že zatím turista všecky boty promíchal. Seřadili se a na daný povel k cíli. Každý ku svým botám.

Viděli jste již něco podobného? Všecko se to válelo po trávě v louce, rvali se o boty, a když jednu někdo vybojoval, zas ji zahodil, — nebyla jeho. I ten starý Blaník vyjasnil zasmušilé čelo. Konečně dva hoši najednou hlásí se, že už jsou obuti.

„To nejde, — dva.“

„Já dřív!“

„Ba ne, — já dřív! viď, Franto!“ dokládá se svědectvím soudruha, jenž taky sice už obut, ale ještě hledá čepici.

„To je těžký soud. Co mám dělat?“ ptá se mne soudruh turista.

„Hoši musí závodit znovu o tu korunu. Ale jinak. Jděte tam k tomu dubu, zujte boty, abyste byli všickni bosi, a na dané znamení běžte. Ten pán,“ ukazuju na soudruha turistu, „bude držet korunu mezi prsty pravé ruky, a kdo ji nejdřív uchopí, tomu bude patřit.“

Hoši odběhli k dubu a tam odložili boty.

„Ku předu!“ zavolal jsem a šel stranou. Jako mrak se kluci přihnali a v okamžiku utvořila se z nich a z přítele turisty vysoká kupa. Turista byl dole.

„Kluci, — vy jste mne porazili!“ ozývalo se temné volání ze spodu, „pusťte mne, — vždyť mne umačkáte.“

Hoši na to nedbali. Váleli se po něm, rvali mu ruce, hledali korunu.

„Já ji mám! — já mám korunu!“ volal radostně malý klučina. Nohavici měl sice roztrženou, hlavu samý písek, ale držel pevně přede mnou malou svou ruku, v níž s korunou svíral i hrsť trávy. Tak jak to urval ze země.

„Ten peníz je tvůj, ten si nech.“

„Tys to věděl, viď, jak to dopadne?“ vytýkal mi přítel, celý udýchaný, oprašuje si kloboukem s ramen a hlavy hlínu a trávu.

„Proto jsem šel stranou.“

„Ti kluci mi našlapali! Ale zas budu moci poradit někomu jinému, až si bude chtít hrát s dětmi. Plná ústa mám písku a mechu. Kdo pak tu korunu přece dostal?“

„Takový malý čipera.“

Šli jsme ku stolu, aby spláchnul cizí látky se zubů. Ale zatím se tam jiní usadili. Ať. Napil se stoje a šli jsme zas k velikému kolu lidí, mezi nímž tančilo asi třicet párků při veselém kvapíku. Hrabě Aichelburg precísně dirigoval hudbu svou taktovkou, ale zcela jinak bylo nohám tanečníků. Chvilku postačily taktovce a hudebníkům, ale jen chvíli. Považte, — tančit kvapík na kyprém, prohýbajícím se koberci louky! — To bylo důvodů k smíchu! Vedle mne stál párek vesnických lidí. Už staří. Dědeček s babičkou. Nedívali se na tanečníky, ale na mne. Dědeček, oděn v staromodní modravý šosák ze sukna nesmrtelného, jednou rukou opíral se o zahnutou jalovcovku, druhou rukou držel v ústech sváteční dýmku s obrázkem tatíka Žižky. A babička, v krátkých čistých sukních, přes něž přepjat široký bílý fěrtoch, na nohou bílé punčochy a nízké střevíce, bílý napraný šátek na hlavě a v sepjatých svislých rukou držela vyžehlený, do cípků složený šáteček, opatrně, aby ho nepomačkala, aby jí vydržel ještě aspoň na příští neděli do kostela. Tulili se k sobě ti staří dobráci, dívali se chvíli na mne, jeden druhému zas něco pošeptal a znovu obrátili zraky své ke mně.

„No tak — —“ zaslechl jsem hlas dědečkův a všimnul jsem si, že loktem šťouchnul svoji starou družku.

„Ale řekni to sám, — pro tebe se to lépe hodí!“

„A co mám tedy říci?“

„Tys jako malé dítě!“ zlobila se stařenka.

Dědeček vyňal z úst dýmku, zastrčil do šosu kabátu a — obrátiv se ke mně, podával mi ruku.

„Já pěkně děkuji, pane, za tu korunu. Je to první koruna, která nám přišla do ruky — —“

„Jaká koruna?“ divím se, „vždyť já o ničem nevím!“

„No, víte — jak ji náš Karlík vyhrál — —“

„Ten maličký čiperný hoch?“

„Ano, to je náš vnuk. Já jsem jeho dědečkem. Tuhle je jeho babička, moje žena.“

„Ale já tu korunu nedaroval!“ namítám.

„Já myslil, — my stáli na blízku a slyšeli jsme, že jste pravil, aby si Karlík korunu nechal, že je jeho.“

„To ovšem jsem mu řekl — —“

„A on chudinka přiběhl celý blažený, že vyhrál korunu a dal si ji k babičce schovat. Ke mně ne, — babičku má radši.“

„Nu, tak tu máte a schovejte mu taky jednu.“

„Ale, prosím pěkně — —“

„Jen si vezměte ten penízek, vždyť to nic není, a kupte tu něco tomu hošíkovi. Zaslouží si toho. V tom zápase o korunu roztrhl si beztoho nohavici.“

„I co pak je! To není roztrženo, pouze rozpáráno, — to mu babička večer zašije. Jsme z Načeradce, není to daleko, ale pro nás, staré lidi, přece jen už obtížný kousek cesty. Nechtěli jsme, ale Karlík nedal člověku k slovu. Prosil, až nás sem vyvedl. Nu, jakáž pomoc, až bude větší, bude chodit sám, ale teď s ním někdo musí. A poněvadž nemá nikoho kromě nás —“

„Je snad sirotkem ten hošík?“

„Nikoho nemá na světě kromě nás. Ještě byl v peřince, když mu zemřela matka, a ještě nedovedl bez cizí pomoci udělat krok, — zemřel jeho otec, náš jediný syn. Byli jsme od jakživa chudí, jako dosud, jen na ruce živi, ale že dítě naše bylo slaboučké, těžké práce, jako byla naše, neschopno, dal jsem jej do škol, nejdřív do Benešova, pak do Prahy, a dnem i nocí jsme se oba dřeli, jen aby z něho něco bylo. A dočkali jsme se opravdu radosti té. Byl hodným, k nám svědomitým, a učil se dobře. Na nějaké velké a dlouhé studie jsme se nemohli odvážit. Bylo mu osmnáct let a obdržel místo na škole vesnické, — jako podučitel. Pak postupoval, až dostal hezké místo u Tábora jako řídicí učitel. Tam se oženil, tam po dvou letech taky zemřel a pochován vedle své ženy. Karlíčka jsme si vzali a počítáme s babičkou, zdali bychom tu mohli ještě tak dlouho být, dokud Karlíček si nedovede sám vydělávat chleba.“

„Zdá se mi, že jsem znal vašeho syna. Pamatuji se na jednoho soudruha ze škol, který byl z Načeradce, a vyprávěl nám vždy velmi pěkné pohádky o Blaníku.“

„Možná — —“

„Jmenoval se Trmal — —“

„To byl náš Jeník!“ hlásila se hrdě stařenka ku svému synu, „jiná rodina toho jména tu není v celém kraji. To byl on.“

„Bydlili jsme v témž domě v Praze, na Betlémském náměstí.“

„Ano, tam bydlil po celé čtyry roky, co byl v Praze. Tam jsme za ním chodívali, někdy já, někdy tatík!“

A stařenka se dala do pláče. V tom přiběhl malý Karlík. Čepici v týle, kabát pod paží a tváře červené jak pivoňky. Podíval se na babičku, a zas na mne. Měl mne v podezření, že snad jsem jí ublížil. Ale stál tu dědeček, ten by jí nedal ublížiti.

„Babičko, tys ztratila mou korunu, viď? — že pláčeš!“ vyzvídal hošík.

„I ne, ty malý rozume, tu mám tvůj peníz, vidíš, v cípku šátku, a dědeček má pro tebe taky jednu korunu schovanou.“

„Od koho, babičko?“

„Tu ten pán ti ji dal, — přece poděkuj!“

„Ne, ne!“ bránil jsem, „vždyť to nestojí za řeč. Až bude Karlíček veliký, bude taky turistou, viď?“

„Ba, musí být,“ odpovídal za vnuka dědeček, „to by se mi samému líbilo lépe než co jiného. Já ovšem už jsem starý chuďas, mám se co ohánět, abych se nemusil prát s bídou, ale kdo může projít krásnou českou zemi, ať neopomene. Dokud jsem byl mladý, prokřižoval jsem Čechy, a jen proto, že jsem spatřil svoji vlasť, naučil jsem se ji milovat. Měl jsem bratra, byl ve Vlašimi truhlářem. Před dávnými lety odjel do Ameriky a dobře se mu tam daří i jeho dětem. Psal mi několikrát, abych tu praštil tou dřinou a jel za ním, chtěl mi poslat na cestu, ujistil mne, že hned mi dá výdělek ve své továrně, kde lehce vydělám si více za den než tady za týden, věřil jsem mu, byl to bratr, ale za živý svět nemohl jsem se odhodlat opustit svůj domov rodný. Někdo může opustit vlasť, — kdo ji nespatřil celou, kdo ji v plné kráse nepoznal. Já odtud nepůjdu. Je krásná naše země, ale nebyla by již krásnou, kdybychom ji všickni opustili a zanechali na pospas osudu. Ať říká kdo chce co chce — z těch tisíců dobrovolných vystěhovalců českých v Americe málo kdo se nám vrátí. Kdo nám tu ubyl, nikdo nám ho nenahradí, ale myslím, že všickni v první řadě měli na mysli dobré živobytí, a vlasť na místě podružném. Kdo projde českou zemi, ten pozná její krásy, kdo ty pozná, naučí se vlasť svou milovat, a kdo vlasť miluje, ten ji nikdy dobrovolně neopustí. Tak jsem říkal nebožtíku synovi Jeníkovi, a ten se mnou souhlasil. Na svátky a na prázdniny chodíval domů z Prahy pěšky, ač jsme mu pokaždé poslali peníze na dráhu, aby se svezl do Votic. Nejel, pěšky šel. A naproti jsem mu nemohl jíti. Pokaždé šel jinudy. A o prázdninách — kufr a knihy měl doma, ale my ho neviděli celý čas. Toulal se po všech okolních krajích, slezl všecky vrchy, prolezl všecky zámky a staré hrady a přišel najednou domů uprášený, šaty často rozedrány, ale oči mu vesele svítily a opálené tváře jen hořely. A vypověděl, kde byl, co viděl, nějaký den se zdržel doma a znova pryč. Zas v jinou stranu. Jednou šel po březích Lužnice od Rožmberského rybníka přes Lomnici, Veselí, Soběslav k Táboru a odtud až do Bechyně. To už byl ženat. A když Karlíček se narodil, těšil se Jeník, jen co bude jeho synáček aspoň tak veliký jako ti hoši v jeho škole, pak prý budou cestovat spolu. Nedočkal se toho, chudák. A Karlík — ten je po otci. Jen třeba se zmínit o nějakém vrchu, odkud je rozhled na daleký šírý kraj, nebo rozhovořit se o některém starém hradu, už je jako na koni.“

„Dědečku, kde že je ten starý hrad?“

„‚Ah, ten je tuze daleko odtud, mé zlaté dítě!‘ musím mu nalhat, sic by se tam pustil ještě před obědem.“

„Škoda, že mu tatíček zemřel!“ povídám.

„Škoda, ba! Ten by Karlíčka provedl po českých krajích. Škoda té duše dobré. Já ovšem nestudoval, tak nic nevím, ale nebožtík můj syn mi tvrdil, že je dokázáno, že pocházíme přímo z rodu slavné kdysi rytířské rodiny Trmalů z Toušic. A věřil jsem tomu. Synovi mého bratrance, rovněž Trmalovi, který byl doktorem, bylo povoleno užívati titulu a znaku rytířů Trmalů, když dokázal přímý od nich původ. Titul a erb vztahoval se i na nás, měli jsme společného děda. Říkával jsem Jeníkovi, aby se o titul hlásil, jemu by to lépe příslušelo než mně. Smál se tomu. To prý jsou dětinské hračky. K titulu a erbu patří prý nejméně jedno panství, a není-li, lépe prý na to nemyslit. A poctivcem může býti člověk i bez titulů. Ale něco jiného prý dokáže, — projde českou zemi, jak ji prošel za dávných dob hejtman vojska Táborského, Václav Trmal z Toušic. Po všech cestách půjde, kudy táhl rytíř Trmal po boku Prokopa Holého, všecka města navštíví, jež dobrovolně nebo s přinucením otevřela své brány votickým ozbrojeným sedlákům, jimž Trmal velel, všecky hrady a tvrze že projde, jež Trmal v rum obrátil, a všecka bojiště že musí spatřit, kde Václav Trmal s Prokopem zvítězil. Putoval do Ústí nad Labem, odtud k Tachovu, k Radyni před Plzní. O druhých prázdninách k Prachaticům, Domažlicům, znova k Plzni a přes Prahu k Lipanům. Třetí rok zamýšlel projíti Moravu a Slovensko po stopách táboritského hejtmana Trmala, ale toho se už nedočkal — —“

„Dědečku, chcete-li se svézti domů, máte jíti honem, Horovic čekají na silnici s vozem!“ vyřizoval malý Karlík, jenž se přihnal celý udýchaný. Ani jsem nezpozoroval před tím, že nám zmizel. Ten hoch je jako rtuť.

„No, tak pojďme, matko, když nás zvou, — a ty, Karlíku, pojď taky, ať jedeme pohromadě.“

„Dědečku, já půjdu pěšky!“ žebronil hoch.

„Jak to?“

„Já tu ještě zůstanu a za chvíli vás dohoním.“

„Co bys tu dělal? — vždyť už se to chystá všecko k odchodu, je večer!“

Skutečně. Šero snášelo se nad Blaníkem a nad celým krajem, louka skoro prázdna, řada našich povozů už hustě obsazena, musím si pospíšit, abych dostal ještě místo.

„Tak, vy jedete k východu, my k západu, buďte s Bohem!“ loučil jsem se se starými manžely. „A ty, Karlíčku, až vyrosteš, musíš taky přijíti do legie českých turistů.“

„No, to jste jej posadil!“ smál se dědeček, „teď s ním teprve nevydržíme. Tak se vraťte šťastně!“

„A přijďte brzy zas!“ volal za mnou ten hošík osiřelý.