Turistické humoresky/Paní tchyně

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
Nocleh v omnibusu	Paní tchyně

Údaje o textu
Titulek:	Paní tchyně
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 133–147. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Už byly pomalu dvě hodiny ráno, když jsme zapadli s inženýrem Jeníškem do „Demínky“. Oslavovali jsme jednu znamenitou událosť. Inženýr Jeníšek dozvěděl se totiž, že pochází ze starého šlechtického rodu Jeníšků z Újezda. Jisté to dosud nebylo. Inženýr hodlal teprve pátrat, odkud byl tatík, odkud dědeček a tak dále, až přijde na jednoho, který se jmenoval Jeníšek, mohl se psáti z Újezda a směl nosit erb, ale k vůli nějaké příčině, do níž nikomu nic není, tak neučinil. A že to provede, o tom byl inženýr Jeníšek přesvědčen. Pak už prý to bude stát jen žádosť do Vídně.

Přišel ke mně odpůldne, ukazoval mi svůj erb, který si dal zatím vyrýt na prstenu, na portmonce a na pěnové špičce. Nepamatuji se už, jak to jmenoval, jen vím, že to byla nějaká potvora s otevřenou hubou v „nějakém poli“.

„A s tím se mi jdeš chlubit?“ ptám se.

„Totiž, za druhé: dnes mám dovolenou, přes čas, víš, k vůli tomu narukování, mohli bychom spolu udělat malý flámek, Jozífku. Co tomu říkáš?“

A Jozífek k vůli svatému pokoji přisvědčil a šel.

Kde jsme tehda byli, nepamatuji se a myslím, že k vůli své slabé paměti nebudu již míti žádné opletačky, ale ke druhé hodině ráno přišli jsme do „Demínky“.

To se rozumí, — čaj.

„Mohli bychom si zahrát na kulečníku,“ navrhuji, „na spaní je beztoho brzy — —“

„Já pyramidku nehraju!“ zabručel inženýr.

„Já taky ne. Karambol.“

„Kde máš karamboláž?“

„Tady přece!“

„To máš divný zrak! Už málo vidíš!“

Ale sám měl ještě divnější zrak, viděl zas víc než obyčejný člověk a tím jaksi blížil se bytosti nadpozemské. Na kulečníku ležely totiž skutečně jen tři koule, ale inženýr tam viděl garnituru pyramidky, — každou kouli viděl šesteronásobně.

Pochopíte, proč jsem jej přestal zvát na partii karambolu.

„Tak, Jozífku, abychom se o tom usnesli —“

„To už je přijato!“ odvětil jsem mrzutě.

„Dobrá. Tak pozejtří, v sobotu ve čtvrť na deset ráno ať jsi na nádraží!“

Kývnul jsem nedbale hlavou.

„Asi ve čtvrť na čtyry — tak nějak — budeme v Jindřichovu Hradci.“

„Bon!“

„Tam je krásné okolí. Ku příkladu na tuhle stranu — —“ A začal se hrabat v kapsách, hledaje mapu usmolenou, rozleželou, z níž mi přednášel už u Brejšky.

„Prosím tě, nech to tam už dnes, — už mne z té tvé mapy bolí hlava. Až cestou si dokončíme celý plán výletu. Upadne ti popel.“

„Děkuji.“

„A mohli bychom pomalu jít.“

„Půjdeme, půjdeme. Jsem rád venku, ale nesmím si to doma zkazit. Jedná se o podruhé. Platit.“

Zaplatili jsme a šli. Před kavárnou jsme se rozloučili. On šel zpět do Prahy, já dál na Vinohrady.

Abyste věděli, o čem jsme se totiž umluvili. Inženýr Jeníšek byl reservním lajtnantem a dostal písemní rozkaz, aby se dostavil ku čtrnáctidennímu cvičení do Jindřichova Hradce. Proč zrovna tam, v rozkaze nestálo. Jindřichův Hradec jsem tak trochu znal, jen tak „od vidění“, chystal jsem se, že se tam podívám na důkladnější obhlídku nejen města, ale i okolí, jež jsem naprosto neznal a jež dle líčení různých turistů je rozkošné a malebné. Dovolenou na čtrnáct dní měl jsem zabezpečenu, jen pořád jsem si ji šetřil a počítal, v kterou dobu bych jí mohl nejvýhodněji využitkovat. Tu přišel inženýr Jeníšek, vzal mne pod paží, odvedl do hospody a tam při jistém počtu čárek na tácku mne přemluvil, abych zítra ohlásil „starému“, že nastupuji svoji dovolenou v sobotu a že pojedeme spolu. Jsme přátelé, nebude prý se nám tam stýskat. Budeme bydlit v jednom hotelu, ráno on půjde s vojskem na cvičení, já na výlet, a v poledne se sejdeme u oběda. A odpůldne — to prý beztoho nepůjde na cvičení, — sebereme se, nějakou bryčku a na výlet. Jeden den sem, druhý den na jinou stranu. On prý to tam všecko zná. A vyličoval mi ten budoucí život na tamějším vzduchu tak živými barvami, že jsme si musili dát hubičku a připít na bratrství, ač jsme si tykali už od té doby, co jsme se znali, — nějakých patnáct let. Inženýr se těšil na tu „vojnu“ jako malé děti na pouť, ač byl ženat, ač tu musil opustit hezkou mladou paničku svou. Ale měl jsem omluvu pro jeho netajenou radosť. Za čtrnáct dní se vrátí, a ženuška jeho — každý den mu bude psát, bude mít u sebe svoji maminku, tak se jí tu nebude stýskat. Tak to bylo ujednáno.

Ráno po příchodu do kanceláře jsem si šel „vyzvednout“ svoji dovolenou, — „starý“ mi to schválil a litoval mne, že jsem nějak bledý, „přepadlý“, — a druhý den, v sobotu, od půl deváté už jsem se procházel v nádraží, čekaje na inženýra, jenž měl přijíti ve vojenské uniformě. Už devět hodin — a nejde. Koupil jsem si zatím lístek a zas jdu z vestibulu ven.

Teď se hrne nějaká drožka po zaprášené silnici. Jede sem. — Z cesty! „Ou!“ A povoz stanul.

Nejdřív dva posluhové přiskočili a snesli s boku drožky velký kufr.

Dvířka se otevřela a inženýr ve způsobě lajtnanta vyskočil lehkým krokem.

„Servus, Hanzí, — už jsem myslil — —“

„Pst!“ A mrknul významně na mne. Obrátil se, uchopil ruku vztaženou z nitra drožky, — mladá panička vyhopkovala z drožky na schůdky vedoucí k nádraží. To je asi jeho ženuška, jde ho doprovodit na nádraží. Tak se patří. A ještě jedna ruka se sápe z drožky. Pomaloučku, jako by byla z cukru, vystoupila stará paní. Oči jak jed. To bude asi paní tchyně. Jdou obě ho vyprovodit. Je vidět spořádanou rodinu. Inženýr se obrátil znovu k drožce. Třetí ruka se proti němu natahovala. Ta patřila drožkáři. Inženýr otevřel tobolku a vtiskl mu do ruky honorář.

„Poníženě děkuju, ’lostpane! ’plať pámbu! Hý!“

„Moc-li pak jste mu dal?“ ptala se stará paní, přihlazujíc dlaní své prošedivělé vlasy pod krajkovým čepcem s červenou kytkou.

„Zlatku.“ A dal mu dvě.

„To je zbytečné. Myslila jsem si to, že mu dáte celou zlatku, proto on tak děkoval! Já bych mu víc nedala než — —“

„Tady moje choť, — moje paní tchyně —“ představoval mi inženýr dámy.

„Ah, ruku líbám, — má poklona — —“

„A tady můj přítel — —“ představil mne navzájem dámám svým, vyjmenovav všecky moje titule. „Promiň, příteli, — doskočím si ke kase — — Bavte se zatím beze mne.“

„Milostivá paní ráčí doprovázet pana manžela —“ Prosím vás, co má člověk mluvit!

„Áááno!“ zazpívala paní inženýrka.

„Bude vám tu asi teskno těch čtrnáct dní —“

„Och ne nikoliv, nýbrž já jedu s mým mužem.“

„Tak? — Až do Jindřichova Hradce?“

„Áááno!“

„Tak milostivá paní doprovodí snad pana manžela až do Hradce — —“

„Och néé nikoliv, nýbrž já tam zůstanu a pojedu pak s mým mužem zase domů.“

No, tohle je pěkné. „Ale to vám tam bude smutno, milostivá, v cizině, aspoň po ty hodiny, pokud pan inženýr bude v cvičení vojenském —“

„Proto maminka jede se mnou.“

A Jéžíšmarjá!

„Víte, to je tak,“ ujala se slova stará paní, „máme se stravovat tady? — něco přidáme a něco za to užijeme. Odbydeme si tak letní byt a člověk se může pochlubit, že byl venku. Na ten nápad jsem přišla až včera večer. Ti mladí by na ten nápad nepřišli. A inženýr byl rád.“

„To si mohu myslit!“

Tak oni pojedou s ním, — s námi! Už jo! — inženýr se vrací od kasy a ukládá do tobolky tři lístky. A teprv teď pozoruji, jak je bledý, zamlklý, skoro smutný. To bude následkem té „radosti“, kterou měl z toho šťastného nápadu své tchyně.

„Tak abychom šli, — už se vsedá!“ povídal tiše jako po záškrtu.

Paní inženýrka se mu zavěsila na rámě a paní tchyně jeho kráčela za nimi. Já naposledy.

Usedli jsme do vozu. Rozumí se, obě okna v kupé hned zavřít. A venku se vzduch horkem jen třepal. Stará paní se zahleděla na můj doutník.

„Nebude snad na závadu, milostpaní, pakli osmělím se kouřit?“

„No, abych vám řekla pravdu, ráda to kouření nemám.“

Vyňal jsem doutník z úst. Za chvíli uhasne a pak jej uschovám na příhodnější čas.

„Tamhle náš mladý —“ hodila hlavou po inženýrovi — „ten taky kouříval. Dokud byl svoboden, neříkala jsem nic, — nač se o někoho starat, kdo nepatří k rodině! — Ale jakmile se k nám přiženil, vzalo to konec. Povídala jsem: Johánku, já vám dala dceru, jste můj zeť, záleží mi na vašem zdraví. Kouřit nebudete. A ne! Ušetříte si zdraví a peníze, a nám záclony. A vidíte — od těch dob lépe vyhlíží!“

Podíval jsem se na Johánka, jenž ve čtveré hodnosti, jako muž, zeť, inženýr a lajtnant seděl u protějšího okna. Nekouřil, kousal nehty u ruky a díval se bůhví kam. Tak jsem si myslil: měla jsi nás, babičko, vidět předevčírem, kdy tvůj zeť načínal jednu viržinku po druhé. Deset jich vykouřil za večer, byl při tom veselý jak májové kotě a červený, zdravý ve tváři, jakoby vyšel z páry.

„Inženýre, kolik máš hodin?“ ptám se, jen abych ho vytrhnul z myšlének, a vytahuju svůj starobylý orloj, který se mnou putuje světem od té doby, kdy jsem jej dostal od kmotra dárkem při biřmování. Inženýr vyňal staromodní ošoupané zlaté hodinky a obrátil je mlčky ciferníkem ke mně. To já mám taky tolik, to není nic nového.

„To jsou po mém nebožtíkovi muži!“ pochlubila se mi jeho tchyně.

„Ano, vyprávěl mi o tom pan inženýr,“ připomenul jsem, abych mu udělal dobré oko. Povídal mi totiž, že mu pořád cpou do kapsy ty staré křapky, které nosíval jejich tatínek jenom o Božím těle, když nesl „nebesa“ v průvodu, ale on že jich nemůže ani vidět. Jen tenkrát, když chce někam sám se dostat z domu, připne ty zlaté tikalky a v té chvíli žádná žádosť jeho není zamítnuta.

Paní inženýrka seděla mlčky proti svému manželu. Dívala se naň jak do zrcadla. Musil se jí dnes líbit. Ob čas stáhla rty k úsměvu. A kde viděla na rameni jeho, na prsou nebo na kolenech nějaký prášek, šátečkem jej smetla. Inženýr se ani nepohnul. A zase mu opravovala zlatý střapec na rukojeti šavle, — díval se oknem lhostejně ven a počítal telegrafní tyče, jež se tu kmitaly kolem vlaku.

„Inženýre, za chvíli budeme v Benešově.“

„To budeme!“ přisvědčil, a obrátil toužebně své oči ke mně.

„Tady mají dobré párky!“ povídám.

„Koupíme si.“

„Pro mne ne!“ vyhrazovala si stará paní, hodivši významný pohled na svého zetě.

„No, když maminka nechce, — já nemusím!“ připomenul s odevzdaností pan inženýr.

Bez ohledu na babu byl bych si doskočil pro uzenky a pro pivo, ale inženýra mi bylo líto. Řeklo by se: vida, jede s tchyní, nesmí! A takhle se mohl vymluvit: tuhle přítel nemá tchyni a taky nejde na párky, tak co? — tchyně nerozhoduje.

„Prosím vás, proč vy vlastně jedete do toho Jindřichova Hradce?“ vzala mne na paškál stará matrona.

„Mám dovolenou, milostivá paní, tak se chci podívat do kraje dosud mi neznámého.“

„A co z toho máte?“

„Co? — hm! jak je člověk turistou, jen ven! Jednou sem, po druhé tam — — Člověk osvěží, nabude zkušeností, může si volně oddechnout — —“

„A utrácet peníze! — Já, když jsem byla svobodnou a sloužila u vrchnosti — —“

„Ale mami!“ zakřikla ji mladá panička.

„No, co? — snad se za to nebudu stydět! To jsem byla „kubernant“ u „kontesky“ Petink a to jsme projely spolu kraj světa. A já proto nebyla. Budu se divit nějakému zámku nebo budu u vytržení nad krásnou vyhlídkou, když to není mé. Anebo jak tak lidé lezou na vrchy a na staré hrady — škoda bot. To já jsem viděla opravdické hrady a zámky v jedné zemi, kam nepřišel Žižka, a nešla jsem tam do nich. A byly by mne tam dovezli — —“

„V Táboře nestojí za to na tu chvíli vystupovat, ale ve Veselí půjdeme do restaurace, viď?“ obrátil jsem se k inženýrovi.

„Tam mají dobrou kuchyni! Až jak bude chtít — tento — maminka.“

„Dostane se tam polívka?“ ptala se paní tchyně.

„No, to už si dáme celý oběd!“ podotknul inženýr a natáhl nohy.

„Ale na takových štacích to bývá mastné!“ vyzvídala tchyně jeho.

„Podle lístku, milostpaní,“ vysvětluji, „ale celý oběd — velmi chutný a upravený oběd nestojí ve Veselí více než zlatku!“

„Pěkně děkuji! — jsme tři, — to my máme doma za zlatku — —“

„Ale kdo pak bude smlouvat oběd, který má být ve Veselí, když nejsme ještě v Táboře!“ dovolil si inženýr poněkud rázněji ukončiti debatu.

„No, no! — snad není tak zle. Pomalu člověk nebude směti promluvit!“ hořela zlostí paní tchyně. „Ten pán si o nás pomyslí pěkné věci!“

„Ale, milostpaní!“ hledím ji utišit.

„I já nejsem žádná milostpaní!“ odsekla, „můj nebožtík byl tapecír, — já nejsem žádná milostpaní!“

Inženýr na mne smutně pohlédnul, já na něho. Nevím, co vlastně svým pohledem jsem chtěl, ale jeho oči mne prosily za odpuštění. Chlubíval se mi totiž, že jeho žena jest dcerou po bohatém majiteli cukrovaru, a jeho tchyně — inu, vzor dobroty a něžnosti. Odpustil jsem mu. Přece nebudu chtít, aby se tímto chlubil. Četl jsem kdesi, že jen jediná tchyně jest na světě, která je zlá. Ale každý muž, který tchyni má, myslí prý, že to je ta jeho.

Tchyně inženýrova už celou cestu nepromluvila. To bylo zlým znamením.

Přijeli jsme do Veselí.

„Račte, milostivá paní — —“ vybízím starou.

„Ne, já nejdu nikam!“ křičela a tak hněvivě vrtěla hlavou, div jí červená kytka s klobouku neodletěla.

„Ale, maminko — —“ domlouvala paní inženýrka.

„Ne, už jsem řekla!“

„Tady musíte s námi vystoupit!“ vysvětloval inženýr.

„Nemusím!“

„Musíte! — přesedneme do jiného vlaku.“

„Leda to!“ Sebrala svůj slunečník a mantilu a šla. Sotva jsme byli na perroně, — „Johánku!“ komandovala.

Inženýr se ohlédl.

„Kdy pak jede odtud vlak ku Praze?“ ptala se, mhouříc vztekem oči.

„Tuhle zrovna stojí připraven k odjezdu.“

„Tak mi dejte klíče od bytu a jděte mi koupit lístek, — pojedu zpět do Prahy!“

„Ale, maminko — —“

„Jděte mi koupit lístek!“ povídala přitlumeným, ale tak určitým tónem, jenž neznaj vyšší instance odvolací. Inženýr šel ke kase a vrátil se s lístkem.

„Ty pláčeš?“ obrátil se na svoji nadpoloviční většinu. „Ale Žanynko — —“

„Přineste jí lístek, když chce jeti se mnou!“ rozhodně komandovala paní tchyně. Zrovna zvonili po druhé. Inženýr musil letět, aby tam byl v čas zpět. Doprovodili jsme dámy k vozu, inženýr jim nakoupil na cestu koláčů, dostal od ženy hubičku a napomenutí, aby tam nekoukal po jiných, tchyni políbil ruku, — ovšem proti její vůli, poroučeli jsme se jim oba co nejněžněji. Zvonilo se po třetí, vlak se hnul a teprve když zmizel směrem k Soběslavi, šli jsme do restaurace.

„Tak nějaký oběd, — dvakrát!“

Pustili jsme se do toho jak vlci. Nikdo nepronesl ani slova.

„Co tomu říkáš?“ ptal se po chvíli inženýr.

„Těm kotletkům?“

„Ne, — těm mým ženským!“

„Jez, — nemáme mnoho času nazbyt. Až ve voze.“

Ale — už jsme seděli ve voze, už jsme jeli a pomalu už jsme byli v Jindřichově Hradci a nedošlo více k zodpovědění té otázky. O všem možném jsme hovořili cestou, kouřili, ale ta řeč o „jeho ženských“ se docela zamluvila. On sám se nezmínil a mně osud jich na srdci neležel.

Rozrachocený kočár dovezl nás i s inženýrovým kufrem z nádraží do hotelu, a hned po příchodu uchýlili jsme se každý do svého pokojíku.

Otevřel jsem okno a chvíli jsem se díval na rozsáhlý rybník Vajgar, po němž prohánělo se několik lodiček, a při jehož břehu houpaly se na vodě ohromné listy a veliké krásné bílé květy leknínu. Pak jsem svléknul kabát, vykasal rukávy a umyl ruce a obličej a protáhnul jsem se na svůdné pohovce, abych srovnal údy dlouhou jízdou rozviklané. Asi čtvrť hodiny jsem si tak odpočíval. Najednou někdo klepá na dvéře.

„Dál!“

Pan inženýr. Převlečen, oděn v turistický úbor, na hlavě zelený klobouk s pérem, hůl v ruce, čerstvou viržinku v ústech.

„Proto jsi sem přijel, abys se tu válel po kanapi?“ volal mezi dveřmi.

„Napřed mi pověz, kamaráde, jak přicházíš do těchhle šatů!“

„Což se toho málo vejde do mého kufru? — I za ženskou se mohu převléknout, jsou tam zástěry, prací šaty, župany, převěsné šátky, plédy — — Zítra jim to musím poslat domů.“

„To je všecko hezké, ale v tomhle přec nepůjdeš se představit?“

„Kam?“

„Přece jsi povídal, že dnes hned po příjezdu půjdeš se ohlásit do kasáren — —“

„Ani mi nenapadne! Stroj se, najmeme si loďku a projedeme Vajgar. Na zítřek ráno jsem objednal povoz, — podíváme se někam na celý den.“

„Vždyť musíš do kasáren!“

„Nemusím. To je tak. Chtěl jsem si udělat výlet, tak jsem vyhledal doma loňskou obsýlku, jíž jsem byl povolán ku cvičení. Dal jsem jí do obálky, napsal adressu a poslal jsem si ji poštou. Moje ženské obálku otevřely a s hrozným pláčem při mém příchodu mi oznamovaly tu truchlivou novinu, že musím zas na vojnu. Podal jsem se osudu, a těšil je — —“

„Tak ty nejedeš na cvičení?“

„No ne!“

„Ale že’s mně nic neřekl!“

„Taková věc se nesmí svěřit ani bratrovi. Chtěl jsem ti to říci až cestou ve vlaku, ale víš, jak to dopadlo. Málem by se mi to bylo nevyplatilo.“

„A co bys byl dělal, kdyby tvé ženské byly jely s tebou až sem?“

„Co bych byl dělal? — Byl bych šel dnes v uniformě do kasáren, byl bych poslušně hlásil, že jako reservní lajtnant tudy cestuji, zastavil jsem se tu s chotí a tchyní, a že si dovoluji se představit. Nutné to není, ale bývá to zvykem. Až bych se byl vrátil do hotelu ke svým drahým, byl bych řekl, že jsem byl omylem povolán ke cvičení, a byli bychom zítra ráno jeli zas ku Praze.“

„Proto tys byl tak smutným!“

„Dělej a stroj se. Já už jsem převlečen, už jsem napsal dopis domů —“

„Co už píšeš?“

„Že moje cvičení bude bezpochyby o několik dní prodlouženo, k vůli těm novým puškám. Pojď!“