Trapné povídky/Uražený

Trapné povídky Karel Čapek
Košile	Uražený

Údaje o textu
Titulek:	Uražený
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0.
Licence:	PD old 70

Vojtěch tvrdě spal (byla listopadová noc, kdy je člověku dobře býti v posteli), když náhle někdo zaklepal holí na jeho okno. Spáči zbyl ještě okamžik, aby dosnil svůj sen, v němž ťukání hrálo jakousi roli rozhodující a zmatenou, a probudil se. A zase, zase! Spáč si přetáhl peřinu přes uši a odhodlával se nic neslyšet. Než znovu zabubnovala hůl na sklo prudkým, a rozkazujícím způsobem. Vojtěch vyskočil z postele, otevřel okno a viděl dole na chodníku člověka s vyhrnutým límcem.

„Co tu chcete,“ křikl, vkládaje do svého hlasu nejzuřivější mrzutost.

„Uvař mně trochu čaje,“ odpovídal dole hlas chraptivě.

Spáč poznal svého bratra a konečně procitl. Surový chlad noci ho popadl za prsa. „Počkej,“ hodil dolů, rozsvítil a začal se honem oblékat. Teprve mezi strojením ho napadlo, že už po dvě léta s bratrem nemluví, pohádav se o jakési dědictví. Náhle se podivil jeho příchodu tolik, že se zapomněl obouvat. Seděl se střevícem v ruce a vrtěl hlavou. Proč jenom přišel? Patrně se mu něco přihodilo, pochopil konečně, i hodil na sebe šaty a vrhl se znovu k oknu. Bratr už nestál dole, byl až na rohu, odcházel; snad mu bylo čekání příliš dlouhé. Tu vyřítil se Vojtěch do chodby, otevřel dům a běžel za ním.

Bratr odcházel spěšným krokem, neohlížeje se. „Karle,“ volal Vojtěch v běhu; byl si jist, že ho bratr slyší, ale že se nechce zastavit ani zpomalit krok. I pustil se za ním úprkem a vykřikoval rozčilen: „Karle, co to děláš, Karle… Ale tak počkej!“

Karel šel rychle dál. Třesa se zimou, polooděn, vyjeven se Vojtěch zastavil. Teprve nyní cítil, že prší. Karel šel rovnou dál, a najedou se obrátil a stejně rychle se vracel přímo k bratrovi.

Tu chvíli Vojtěch při živém bohu nevěděl, co mu říci. Dvě léta se spolu zlobili. Byl to umíněný člověk. Tady teď stojí, svítí očima a kouše se do rtů…

„Tedy ty mně nechceš dát čaj,“ ozvat se Karel temně a hněvivě.

„Ale s radostí,“ vydechl Vojta úlevou. „Já jen chvilinku — – Pojď honem, hned ti uvařím.“

„Tak přece,“ ustřihl Karel hořce.

„Ale, bože,“ sypal Vojtěch horlivě, „jaképak… Dávno jsi mohl přijít. Já hned, cokoliv —

Chceš-li něco sníst — Já vždycky rád, jen řekni.“

„Děkuje, jen trochu čaje.“

„Mám slaninu, člověče, z Moravy, víš? Nebo vejce — — Vždyť ani nevím, kolik je hodin! Karle, to už je doba, co jsme se neviděli, viď? Chtěl bys víno?“

„Nechci.“

„Jak chceš, jen řekni. No tak vidíš… Dej pozor, tady jsou stupně!“

„Já vím.“

Konečně ho tedy měl Vojtěch doma. Smál se, něco mlel, nabízel kde co, omlouval se, „to víš, starý mládenec“, sháněl kouření a uprazdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám; ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.

Karel seděl zachmuřen a roztržit. Udělalo se tíživé ticho. „Něco se ti stalo?“ vyhrkl Vojtěch.

„Nic.“

Vojtěch zavrtěl hlavou. Takhle bratra neznal. Bylo z něho cítit víno a holky. A je to přece ženatý člověk; má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou; po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj, vzor životní ekonomie; trochu tvrdý, metodický, přesný, sebe sama si nadmíru vážící muž. Byl kdysi velice nemocen; od té doby založil si život úžasně hygienický a pravidelný, jako by život sám stál za to, být denně a denně vykupován pořádkem a sebekázní: A nyní tu sedl, nasupen, mračné střízliv jako člověk; který se probouzí po prohýřené noci; tuhle sedí s výrazem nevýslovno jak napiatým a tvrdě, zle cosi překusuje. Vidíš přece, jak ukrutné je, co se v něm děje!

Byly tři hodiny zrána. Vojta se uhodil do čela. „Ten čaj, proboha,“ vzpomněl si s ženskou horlivostí a hnal se do kuchyňky. Zima ho rozrážela. Zabalil se houní jako babka a vařil vodu nad modrým plamenem lihovým, tuze potěšen, že se může mechanicky zaměstnat. Chystal šálky a cukr, upokojoval se důvěrným cinkáním věcí; jen štěrbinou nahlédl do pokoje, a tam, hle, stojí bratr u otevřeného okna, jako by naslouchal hukotu vltavských jezů, širému a pevnému hlasu, jejž jako závoj obestírá sychravý šelest deště.

„Není ti zima?“ staral se Vojtěch.

„Ne.“

V teskném napětí stál Vojta u dveří. Tuhle, na jedné straně, tichá a temná dírka, právě s dostatek oživená milým sípěním kahanu, ach, dírka přemilá, teplý doušek, radost být doma, líbeznost pohostiti někoho; a tuhle, na druhé straně, okno dokořán otevřené, naplněné velebným hlasem řeky a tmy, neboť snad noc sama se valí jezem Vltavy, že tak hučí; a v okně vysoký, vztyčený člověk, podivně cizí, podivně vzrušený: tvůj vlastní bratr, kterého nepoznáváš. Vojtěch stál na prahu jako na rozhraní dvou světů: svého světa intimního a bratrova cizího, neobyčejně jaksi velikého a strašného v této chvíli. Věděl, že do něho bude zasvěcen, že bratr mu přišel vlastně říci něco svrchovaně závažného; bál se toho, děsil se přímo, naslouchaje při tom s bdělou, mikrofonickou pozorností sípění kahanu a širému hučení řeky.

Mateřsky nese Vojta horký, rudý čaj na stůl a domlouvá se: „Řekni jen, chceš-li něco sníst.“ A už tu je se slaninou a keksy, nutí do jídla, pobíhá; cele zženštěl jako lítostná tetka. Karel jen upil čaj a už, zdá se, zapomněl na svou žízeň. „Tak vidíš,“ začal a umlkl. Sedí tu, vrývaje tvář do dlaní a už zas nemyslí na, to, že chtěl promluvit.

Najednou se vztyčil. „Poslechni, Vojto,“ začal, „to jsem chtěl říci… Byla to hloupost s tím naším sporem. Prosím tě, nemysli si, že mně záleží na těch penězích. Snad sis to myslel. Mně je to jedno, ale není to pravda. Šlo jen o pořádek a pak… Mně na penězích nesejde ani tolik,“ křikl vzrušen, luskaje prsty. „Ani tolik. A na ničem. Já se obejdu beze všeho.“

Vojtěch úplně zjihl. Z míry pohnut, propukl v ujišťování, že na to už dávno nemyslí, že chybili oba, a bůhvíco ještě… Karel ho neposlouchal. „Tak už mlč,“ řekl, „o tom já vůbec nechci mluvit. To je docela vedlejší. Chtěl jsem tě jenom — — poprosit,“ vypouštěl z úst jaksi váhavě, „abys něco obstaral. Vyřiď mé ženě, že jsem vystoupil z úřadu.“

„Proč, proč — —“ užasl Vojtěch. „Ty se k ní nevrátíš?“

„Teď ještě nechci, rozumíš? a snad vůbec — Na tom ostatně nezáleží. Vždyť může jít k rodičům, bude-li jí smutno. Já jenom chci mít pokoj. Musím něco začít, mám takový plán — Ale na podrobnostech zatím nesejde. Hlavní věc je, že musím být sám, rozumíš?“

„Nic nerozumím. Co máš s úřadem?“

„Ale nic, hlouposti. To mně je tak jedno, co tam bylo nebo bude! Myslíš, že mne to nějak trápí, co?“

„Cože tě trápí?“

„Ale nic. To je naprosto vedlejší. Na to už vůbec nemyslím. Naopak, jsem tomu rád, velice rád. Vojto,“ obrátil se náhle tajemně, „prosím tě, řekni mně pravdu, ale upřímně: Myslíš si, že se k tomu hodím, abych byl úředníkem? Co myslíš?“

„N—n—nevím,“ zajíkal se Vojtěch.

„Já chci říci, víš, znáš-li mne trochu od dřívějška, myslíš, že mně to může stačit? že bych s tím mohl být spokojen? že nemám třeba právo nebo — — potřebu, žít nějak docela jinak? Myslíš to opravdu?“

„Nemyslím,“ řekl Vojtěch nerad a bez jistoty, snaže se jaksi jediným pohledem obsáhnout celý bratrův pravidelný, jasně omezený život; život, který mu někdy záviděl; život, o který se nikdy blíže nezajímal.

„Snad to tak, dejme tomu, vypadalo,“ pokračoval Karel přemítavě. „Nebo to vlastně ve mně spalo. Víš, sám jsem to ani nevěděl, ale teď, Vojto, to vím dobře.“

„Co vlastně?“

„A načpak,“ odkývl Karel rukou a zamyslil se.

Vojtěch chvíli čekal. „Poslechni, Karle,“ začal, „tobě se něco stalo; máš vztek nebo bolest a — a něco si namlouváš. Řekni nejdřív, co se ti stalo. Snad se to dá napravit. Dokonce jistě. A že se nevrátíš k ženě a do úřadu, je vůbec nesmysl. To nemyslíš snad vážně a — slyšíš?“

Karel vstal a zasmál se. „Tak už dost,“ řekl, a jal se přecházet po pokoji. Teprve teď se rozhlédl, postál před obrazy, uvědomil si stojící věci — „Vojtěše, chudáčku,“ ozval se výsměšně, „tak tady ty bydlíš? A sám? A máš tu dost místa pro celý život, pro celý život? Hleď, kdyby ses takhle oženil! Tak jako já! Vzal si hodnou ženu. Aby ti sloužila jako tyranskému dítěti. Abys byl jejím chlapečkem, protože se bojí porodu a nemá dětí. Abys měl hnízdo s polštáři — — tak jako já! Člověče, vždyť ty nevíš, co je štěstí!“

„Křivdíš své ženě,“ namítal Vojta tiše.

„ha křivdím,“ opáčil Karel. „A víc než to omrzela se mi. Mám jí až potud. Můžeš jí to říci, ale řekni jí také, že vím, jak jí křivdím. Řekni jí, že byla vzornou ženou úředníka. 8, bože, vždyť je to zrovna zločin! Představ si, jistě mne čekala dnes večer! celý večer topí, dívá se na teploměr, vystrojí stůl a čeká; považ, že dosud nic netuší! Ještě teď čeká, hrozí se, sedí na posteli a nemůže pochopit… Až ráno přijdeš ty a řekneš: Paní, váš manžel utekl.“

„To neřeknu!“

„Řekneš: Utekl, protože se zhnusil sám sobě; strašně ho omrzelo vše, co sám na sobě znal. Považte, paní, najednou v sobě našel neznámou duši, horší jakousi, vzteklou, prapodivnou, a chce s ní něco začít. Nemůže už s vámi spát, protože váš manžel byl někdo docela jiný; byl to domácí idiot, který pil ohřáté pivo a kterého jste milovala! Tak jí to řekni, Vojtěše, rozumíš? Řekni jí, paní, vždyť on nenávidí ohřáté pivo, vás samotnou nenávidí, protože včera pil ledové víno a hořící a byl vám nevěrný; našel si jednu nevěstku a vrátí se k ní — Ach, člověče,“ přešel Karel najednou ze slavnostního diktování v palčivý polohlas, „to ti je strašné u toho děvčete, kdybys viděl tu bídu! Kriste Pane, to jsou poměry! Měla nohy promočené a studené jako led, vůbec se nedají zahřát; musím se tam ještě vrátit k vůli té bídě. Kdybys viděl, jak bydlí! To se nedá spravit almužnou, víš, propije všechno, ale někdo by měl u ní být —“

„Karle,“ řekl Vojta chraptivě.

„Počkej, nemluv,“ bránil se Karel. „To není. jen tohle. To je dokonce jen vedlejší věc, na ženské jsem s počátku ani nemyslel. Ale řekni, Vojto, řekni, může-li se člověk vrátit mezi ty polštáře a lambrekiny, když viděl takovou bídu. Vždyť to, Vojto, u nás znáš; dusil. bych se v tom, hanbou i hnusem, Tomu přec má žena nemůže rozumět. Já vím, že je hodná; mlč, prosím tě, aspoň o tom. S tím jsem vůbec začínat nechtěl; to je jen příklad a stalo se to až po tom.“

„Po čem?“

„Po tam, když jsem se rozhodl. Počkej, vždyť ty ještě nic nevíš. To všechno začalo docela jinak, to začalo… když jsem ještě byl úředníkem. Zkrátka, zkrátka v úřadě byl rámus — A já,“ uhodil Karel hrozně vzrušen dlaní do stolu, „já jsem byl v právu, a dost!“

„Jaký rámus?“ zvídal Vojta pozorně.

„Ale nic, hlouposti. To naprosto nestojí za řeč. Jen takový podnět, víš? Ale člověk se cítí jako zašlápnutý a nemůže, nemůže se bránit. Jako bys byl hadr. Tak jsem zůstal v úřadě a hledal jsem v aktech a knihách a vidíš, ukázalo se, že jsem očividně v právu; někdo jiný udělal chybu, ale kdo? Je to až divné, jak teď je mi to jedno; ale v tu chvíli jsem se svíjel jako červ a umínil si, že se zabiju.“

„Karle,“ vykřikl Vojtěch.

„Ty, ty mlč,“ kázal Karel jako opilý, napřahuje proti němu třesoucí se prst, „ty jsi také takový. Celý večer jsem běhal po ulicích, nechtěl jsem už jít domů; zavrhl jsem se. Byl jsem unaven a měl jsem jenom žízeň opít se; našel jsem jednu vinárnu, víš, takovou hanebnou; nikdy jsem nic podobného neviděl, hudba a děvčata, a tolik špíny, úžasně. Nevím už, kdo tam se mnou seděl; jedna měla strašně bolavé prsty; slézaly jí nehty; snad je to taková příjice, nevíš?“

„Proč se ptáš?“

„Protože pila pořád z mé sklenice, nemohl jsem jí v tom bránit; ale to už je jedno. Pak tam byl jeden, s tím jsem mluvil po celý večer; nevím, kdo to byl. Zdálo se mně, že ti všichni tam přišli tak jako já, hosté i holky, všichni; že se snad také chtějí zabít, protože jsou nešťastní, a proto si sem zašli. Zdálo se mně, že mám s nimi něco společného, ale v jiném, hlubším smyslu než na příklad s kolegy v úřadě; že bych já třeba měl najednou prodávat sirky a být všivý a starý místo toho sirkáře; nebo že by měly také mně bolestně slézat nehty, že bych se i já měl prostituovat nebo měl v noci krást, jako to dělají oni. Představ si, Vojto, třeba tuhle myšlenku: napadlo mně, že zatím co tam sedím, se udělal venku konec světa a že nezůstalo nic než ta vinárna a lidé v ní; nevěstky, harfenice, zloději, opilci a nemocní, a to že teď je lidstvo. že už nejsou kostely, ani paláce, ani filosofie nebo umění, ani sláva, ani státy, nýbrž jen těch dvacet vyvržených. Dovedeš si to představit?“

„Jen povídej dál.“

„No, nic dál. Myslil jsem jen, co bych v takovém případě dělal. Co bych, na příklad, dělal se svými akty, se svým titulem a svými moudrostmi? Vždyť bych, člověče, s tím vším ani nemohl nikoho z nich potěšit, ani názorně představovat výtečnost nebo zavržení člověka. Nedalo by to příklad a obraz ničeho; kdybych na harfu hrál nebo plakal, bylo by to stokrát a tisíckrát lepší; rozumíš?“

„Ano.“

„Vidíš, Vojto, proto jsem k tobě šel, že ty tomu jistě budeš rozumět. To mně úplně objasnilo můj život. Žil jsem nepotřebně. Ani mně, ani mně to k ničemu nebylo. Snad to bylo užitečné, třeba pro stát; ale vždyť stát je jen něco formálního — — Stát je třeba daň z vína, ale není ani víno, ani vinárna, ani prašivý opilec, ani nemocná sklepnice; tohle jsou fakta, rozumíš? Člověk musí jíti za fakty a ne jenom předpisovat — — Zkrátka, zhnusilo se mi to rázem. Vždyť, Vojto, úředník je člověk, který poslouchá a nutí lidi, aby poslouchali, a to je všechno, co dělá; a vyšší úředník, jako jsem byl já, už vůbec neví, jsou-li lidé nemocni nebo jací. Nemoc, bída a hnusnost se musí vidět; jinak nic nevíš. Ale kdybys to jen viděl a po- řád se díval; a třeba nic víc, už tím uděláš jakousi velkou službu lidstvu; jsi z toho nešťastný, bláznivý a nemocný, a to je mnoho, daleko víc, než když sedíš zdravý a šťastný v polštářích. Tak je to.“

Tu chvíli bylo Vojtěchovi neskonale příjemno poslouchat. Celý zabalen, s koleny pod bradou, skrčen ve vlňáku, byl jako dítě, jež se okouzluje hlasem a gesty stejně jako slovy vypravujícího. „Tak dál,“ žádal.

„Dál,“ přemýšlel Karel; „co pak bylo dál? Když jsem se rozhodl, že už do úřadu nikdy nepůjdu, udělalo se mi nesmírně lehko; to už mě přešlo, že bych se chtěl zabít. Naopak, viděl jsem, že teprve začnu; že to je počátek života,. To ti je úžasný pocit; nikdy mně tak krásně nebylo. Chodil jsem zase po městě, nemyslil jsem vůbec na, to, co budu dělat, ale všude kolem, i za stěnami domů jsem cítil něco naprosto nového. A právě z toho, že mně bylo tak krásně, jsem poznal, že jsem přišel na něco velkolepého a správného. Jistě, Vojto, vnuknutí je největší štěstí. To se nedá ani vyslovit, je to asi tak, jako bys mluvil s bohem, nebo jako by tvou myšlenku myslil současně celý svět, země i hvězdy a celé lidstvo, i minulé. Takové je to štěstí. Potom mne potkalo to děvče, a pozvalo mne; šel jsem, abych zkusil, může-li to úžasné, to nadlidsky krásné vytrvat i v takové — — takové hrůze.

A Vojto, věřil bys? Byl jsem čím dál tím volnější. Když jsem viděl její bídu, bylo to, jako by mně rostla křídla. Kdybych dnes viděl všechnu bídu a strašnost světa, byl bych ještě šťastnější a jistější sebou. Musím ještě nesmírně mnoho poznat, protože to člověka osvobozuje. Ty spíš?“

„Nespím.“

„Čím víc bídy člověk uvidí, tím víc má se světem společného. Já jsem našel cit společenství: není to vůbec soustrast, je to osvícení a vytržení; není to lítost, ale nadšení. Ty sám -“ (tak kázal stoje, s rukou napřaženou; opilost, dříve překonaná vzrušením, ho uchvacovala stále mocněji) — — „ty sám pak vidíš každou bolest a objevuješ každou zvrhlost a nemoc, a cítíš, že je tvá vlastní. Ty sám jsi chudý a bídný, zloděj a nevěstka, opilec a zoufalec; ty jsi, co vidíš. A tu žízníš jen po tom, abys nesl všechnu bídu a každou nemoc, všechno zavržení abys vzal na sebe; dychtíš a prahneš po tom, aby ses ukojil. Nedáš almužny chudému, protože staré křivdy nevyrovnáš; ale sám budeš chudý, ty sám musíš být stejně chudý, aby ses vyrovnal. Musíš být nemocen, opilý, štvaný, uražený, zablácený a zvrhlý. Musíš dojít vrcholu. Musíš dojít toho nejdokonalejšího vrcholu. Dosti, dosti jsi uměl, zapomeň na vše; nyní se musíš učit. Ale Vojto,“ obrátil se náhle neobyčejně mile, „viď, tobě se chce spát?“

„Ne, skutečně ne,“ ujišťoval Vojtěch horlivě. „Jdi si lehnout, já musím něco napsat. Spi, prosím tě, překážel bys mi.“

„Ne Karle,“ prosil Vojtěch, „já nebudu spát; piš si, já si jen tak lehnu, abych ti nepřekážel; ale potom ti něco řeknu.“

„Nu, dobře, jen spi,“ opakoval Karel, sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní.

Tiše natažen v posteli, přemýšlel Vojtěch, co řekne bratrovi. Byl zmaten a rozlítostněn; hledal nějaká obzvláště láskyplná slova, podobná zářícím pohledům. Slova pozorná, jakými mluvíme k nemocnému. Něco, čím by ho potěšil a odměnil.

Polozamčenýma očima se díval na bratra, je skloněn nad stolem, jako by studoval. Vždycky se učil tak těžce a tvrdošíjně. Vždycky míval vášnivé záliby, které přemáhal učením. Byl tak ctižádostivý a prudký. Mladý piják, který jednoho dne přestal vůbec pít, protože si to umínil. Nebo si umínil vstávat v pět hodin ráno. Vstával a učil se, zatím co Vojta chrněl ve svém pelíšku, rozkošnický a tepla chtivý jako kočka. „Vojto, Vojto, vstávej, už je sedm.“ Vojta nic, jako by neslyšel; ale zatím slyší šustit péro po papíře, a je mu jaksi blaze, že někdo žije tak blízko něho. Za nic na světě by neotevřel oči. Nechce si přetrhnout sen; ale to vlastně není sen (usmíval se Vojtěch), to se mně opravdu stalo, když jsem byl snad v kvartě: kluci ze septimy, Karlovi spolužáci, mne zavedli do vinárny, počkej, Kislingr to byl a Dostálek, ten už zemřel… Tu slyší Vojtěch zpívat harfenici: „A já, jsem Esmeralda, jihu věrná dcera, Esmeralda, Esmeralda — —“ Líbí se mu to, ale má strach, že ho vyženou; dělá se maličký, aby ho nikdo neviděl. Schovává se za stolem a jen se dívá na tu slečnu, co roznáší víno. Teď, s pažemi vzhůru, si rovná vlasy a prozpěvuje; teď s kýmsi mluví, skloněna k jeho tváři, klečíc jedním kolenem na židli, hle, rudý podvazek pod kolenem druhým; Vojta neví, kam s očima, stydí se za ně, žárlí a dívá se — — A teď mne vidí, pane bože! Jde přímo k němu, trochu se kolébajíc; položila se přes celý stůl, hledí na něj blizoučko divnými paprskujícími zorničkami, bzučí písničku o lásce a tiše, laskavě se směje; Vojta cítí její vlahý dech na rtech a je mu do pláče hanbou a láskou. Chtěl by něco říci, ale neví co; také ona neví a proto jen šeptá písničku o lásce a dívá se mu do očí přeblízkým, jasným pohledem. Co na mně chtěla? Proč nic neřekla? Vždyť už tu nejsou hoši, ale sedí tu Karel, píše na archovém papíře a praví: nyní se musíš učit. Než Vojta dělá, jako by neslyšel; uč se, co chceš, myslí si, ale mne teď nech spát.

Když se Vojtěch probudil, byl bílý den; užasl, že leží v posteli polooblečen, rozpomněl se trochu a hledal Karla. Karel ležel na pohovce a spal; měl tváře povadlé, až k bolesti unavené, a vypadal stár. Tu Vojtěch tichounce, aby ho neprobudil, hledal, co to včera psal. Našel dopis v zavřené obálce, i roztrhl obálku a četl:

„Pane ministře,

pro chorobu vzdávám se svého úřadu a žádám o propuštění bez pense…

N. N., bývalý rada.“

Vojtěch zavrtěl hlavou a hledal dále. V koši na papír bylo několik zmačkaných, přeškrtaných a roztrhaných archů, i rozbalil je a četl:

„Vážený pane!

Srovnejte, prosím, akt, který mně byl včera odňat, s přílohou B3 ve svazku M-XXIII. s diktátem ministra tamtéž, a s kopií dopisu ze 17.IX. tamtéž, aby se zjistilo, že chybné rozhodnutí se nestalo mou vinou, nýbrž že jsem dostal špatný materiál z protokolu. Nahlédněte sám přes své mládí, že ministr mne neprávem“

Zde byl dopis přetržen s patrnou zuřivostí a smačkán. Další arch měl podle všeho nésti začátek nějakého pojednání; stálo tam pouze:

„Chceš-li se státi filosofem, musíš“

I tento arch byl smačkán a roztržen, snad po dlouhém bdění.

Vojtěch pečlivě složil ubohé papíry a s trnoucím hořem lítosti se zahleděl na spícího bratra. Vidíš, je už šedivý na skráních; opuchl pod očima a zdá se chorý. Vojtěch ho pozoroval se zamyšlenou pozorností; pak se potichu dostrojil, zamkl za sebou a běžel do bratrova úřadu.

Měl tam známé, i bylo mu snadno zvěděti, co se včera stalo. Odpoledne přihnal se do oddělení ministr zrovna bez sebe zlostí. To je ničemnost, volal hned ve dveřích; kdo tohle udělal, je buď blázen nebo nepoctivec. To sice neřekl výslovně, ale naznačil to ještě hůře. A kdo prý tohle udělal? křičel, mávaje nějakým konceptem. Všechno se třáslo strachem; tu řekl Karel: „To je můj akt“, a chtěl se hájit. Mlčte, pane, křikl ministr, roztrhl akt a hodil jej na stůl nejmladšímu úředníku v oddělení, svému oblíbenci: „Opravte to, pane!“ A práskl za sebou dveřmi. Všichni zůstali jako ztuhlí. Karel, bledý, a na pohled mechanický jako loutka, zavřel svůj stůl a beze slova odešel. V pět hodin se vrátil a pracoval, zatím co všichni šli domů. Nikdo ostatně nevěřil, že by se dopustil nějaké chyby; než on nechtěl s nikým mluvit. — Tu tedy Vojtěch skoro mocí pronikl k ministrovi, muži hroznému a výbušnému; a po půl hodině se objevil ve dveřích, rudý, vyčerpaný, ale s očima vítěznýma; dokonce sám ministr ho doprovázel až do dveří, aby mu ještě jednou potřásl rukou. Vojtěch letěl domů; našel Karla sedícího mračně na pohovce, chabého únavou a opoutaného nějakým kruhem myšlenek.

„Karle,“ hlásal. Vojtěch triumfálně, „máš jít k svému ministrovi.“

„Nepůjdu,“ řekl Karel roztržitě.

„Půjdeš, protože — — protože se ti chce omluvit; tuze tě prosí, abys přišel, aby ti vyslovil svou lítost a — — důvěru. A svou vážnost,“ vzpomínal Vojtěch honem na slova předem přichystané.

„Proč jsi tam chodil?“ mluvil Karel s jakousi tíhou. „Vždyť je to zbytečné, nechci to a — chci mít pokoj, Vojto. Mně je tak lépe. Nech mne už, prosím tě. Mně jde teď o věci nesmírně vážnější…“

Bylo neladné ticho, Vojtěch si v zoufalství hryzl nehty. „A co tedy, řekni, budeš opravdu dělat?“ ptal se konečně.

„Nevím,“ řekl Karel s nechutí a jal se přecházeti po pokoji.

Někdo zazvonil. Byl to šofér. „Pan ministr posílá svůj vůz pro pana radu,“ hlásil ve dveřích.

Karel sebou trhl; podezřívavě pátral v očích bratrových, není-li to snad smluvená. hra; viděl však jen naivní překvapení.

Tu ho zaplavilo něco absurdně citového, pohnutí, jímž člověka neočekávané přemáhají vlídné maličkosti. Slzy mu vstoupily do očí; zarděl se a obrátil se k oknu. Zrovna před oknem svítila karoserie krásného vozu.

„Nu tož,“ řekl váhavě, „pojedu.“

Začal náhle velmi spěchati; i Vojtěch mu pomáhal se složitým a zmateným spěchem, že měli sotva čas si říci sbohem.

Když Vojtěch přistoupil k oknu, byla už ulice prázdná; a protože mu bylo pusto a teskno, šel ohlásit Karlově ženě, že se její muž vrátí.