Trapné povídky/Surovec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Surovec
Autor: Karel Čapek
Zdroj: Městská knihovna Praha
Vydáno: ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0.  
Licence: PD old 70

Účtárna, zářící dvaceti žárovkami jako operační sál, drnčela a otřásala se lomozem továrny; ale že už táhlo na šestou, úředníci vstávali a umývali si ruce: Tu zachrčel domácí telefon; účetní zvedl sluchátko a slyšel jediné slovo Bliss. Zavěsiv sluchátko, mrkl na mladého muže, který, opřen o pokladnu, svítě zlatými plombami, žvanil se dvěma, písařkami. Mladý muž ukázal všechny zuby, zahodil cigaretu a odešel.

Bera skokem tři schody, vyběhl do prvního patra. V předsíni nikdo. Bliss přešlapoval, zakašlal a pak pronikl dvojitými dveřmi do pracovny Pelikánovy. Viděl ředitele továrny stát u Pelikánova stolu, jako stojí voják u raportu. „Pardon,“ zavrčel honem a stáhl se nazpět. „Zůstat,“ letělo za ním. Ředitel v křečovitém tiku mžikal polovičkou obličeje, rozčilen samou pozorností; Pelikán psal a kousaje do doutníku, mluvil při tom trhaně a koutkem. Najednou hodil perem a řekl: „Zítra ohlásíte výluku.“

„To znamená stávku,“ poznamenal ředitel zasmušile.

Pelikán pokrčil rameny.

Ředitel vzrušeně mžikal tváří; měl patrně mnoho na srdci. Zatím Bliss diskretně koukal do okna, aby nějak dal najevo, že tu vlastně není. Věděl dobře, oč jde; už rok sledoval veliký Pelikánův zápas o život. Německá soutěž vraždila den po dni tuto ohromnou řvoucí továrnu, která snad zítra utichne nadobro. Dělej co dělej, Němci byli o třicet procent lacinější. Je tomu rok, co Pelikán rozšířil továrnu a investoval bláznivé peníze do nových strojů, aby zlevnil výrobu; koupil nové patenty a počítal, že výroba stoupne o polovinu. Nestoupla vůbec; bylo cítit odpor dělníků. Tu vrhl se Pelikán na nového nepřítele, brutalisoval důvěrníky a vyhnal je z práce; tím vyvolal dvě zbytečné stávky, na konec zvýšil mzdy a hleděl si koupit práci prémiemi. Náklad rostl nesmyslně a práce ještě ubylo; tiché nepřátelství mezi dělníky a fabrikantem propukalo v otevřený souboj. Před týdnem zavolal Pelikán důvěrníky a nabídl dělnictvu podíl ze zisku; dusil se při tom záštím, ale mluvil náramně krásně: zvyšte výrobu, mějte trochu dobré vůle a továrna bude napolo vaše. Důvěrníci odmítli. Tedy výluka, dobrá. Bliss věděl, že tím chce Pelikán jen nabrat dechu. Že se necítí poražen.

„To znamená stávku,“ pokoušel se ředitel začít ještě jednou.

„Bliss!“ křikl Pelikán, jako se volá na milého psa, a dal se do psaní.

Ředitel se poroučel, váhaje jako ten, kdo by měl býti ještě zavolán zpátky; ale Pelikán neslyšel.

Bliss opřel se tiše o skříň a čekal; usmíval se na své lesklé boty, na své nehty, na vzorec koberce… Jeho sladké, židovské oči se mhouřily jako u blažené kočky, napolo uspané teplem a šustěním pera po papíře.

„Pojedete do Německa,“ ozval se Pelikán; nepřestávaje psát.

„Kam?“ usmívat se Bliss.

„Ke konkurenci. Podívat se… Vy víte, nač.“ Bliss se polichoceně usmál. Byl to průmyslový špion a rozený vyzvědač. Kdyby se byl našel státník, který by ho použil s jeho měkkou elegancí, úžasnou drzostí a dívčíma očima, byl by sloužil kterékoliv politice nebo zradě; takto však brousil po všech zemích, vpíjeje do svých přimhouřených, usměvavých očí tajemství průmyslových organisací, výroby, patentů a trhů, aby je prodával konkurenci. Byl s podivnou vděčností oddán Pelikánovi, který ho byl objevil v ubohé bídě polského utečence a postavil na nohy. Nyní chápal, že jde o to, zahrát špatný kousek německé soutěži; bylo to poprvé, že ho Pelikán sám požádal o takovou službu.

„Do Německa,“ opakoval Bliss s úsměvem plným zlata. „Dál nic?“

„Budete-li mít příležitost, proč ne,“ žvýkal Pelikán mezi zuby. „Ale vraťte se brzo.“

Byla chvíle ticha. Bliss neslyšnými kroky přešel k oknu a díval se ven. Továrna, už umlklá, svítila velikými okny jako skleněný palác.

Pelikán ustavičně psal.

„Viděl jsem dnes ráno vaši paní,“ ozvalo se od okna hlasem bezúsměvným a stísněným. „Tak,“ vypustil Pelikán, nehýbaje se; ale šustění pera náhle přestalo jako v očekávání. „Jela do Stromovky,“ mluvil Bliss, neobraceje se. „Tam vystoupila a nechala se převézt do Troje. V zámečku ji čekal…“

„Kdo?“ ozval se Pelikán po chvíli.

„Docent Ježek. šli po navigaci… Paní plakala. U přívozu se zase rozloučili.“

„O čem mluvili,“ řekl Pelikán jaksi bez otázky.

„Nevím. On řekl: ‚Musíš se rozhodnout, už nelze, nelze takhle — —‘ Ona plakala.“

„On jí —“

„Tykal. Pak ještě řekl: ‚Zítra na shledanou.‘ Bylo to v jedenáct ráno.“

„Děkuju.“ Pero znovu zašustilo po papíře. Bliss se obrátil; usmíval se přivřenýma očima jako dříve.

„Podívám se do Švédska,“ povídal, ceně zuby, „ocelárny tam mají něco nového.“

„Šťastnou cestu,“ odpověděl Pelikán a podal mu šek; a protože bylo zřejmo, že chce ještě pracovat, Bliss se potichu vytratil. Avšak nyní je ticho v pracovně, jako by Pelikán zkameněl; dole pod okny dupá čekající, zkřehlý šofér; nějaké hlasy mrznou. na dvoře. Pří jemným zvonkem bije v kovových hodinách sedm. Pelikán zavírá stůl, chápe se telefonu a volá číslo svého bytu.

„Je paní doma?“

„Ano,“ odpovídá telefon. „Mám ji zavolat?“ „Ne,“ a pověsiv telefon, usedl.

Tedy dnes ráno, opakoval si utkvěle. Proto byla Lucy tak zaražená, tak… bůh ví… Když přišel v poledne domů, hrála na klavír; poslouchal ve vedlejším pokoji, a nikdy dosud mu nepřipadlo, že by byly na světě věci tak hrozné, rozryvné, uchvácené, jaké slyšel jásati a vzlykati v její hudbě. K obědu přišla bledá, s očima palčivě rozžatýma, a skoro nejedla; nemluvili mnoho, jako vůbec v poslední době neměl jí co říci, příliš zaujat továrním zápasem, o kterém ona ani nevěděla. Po obědě opět hrála, neslyšela ho přijít, ani odejít. Jakou strašnou sílu, jaké zoufalé a vznosné odhodlání, jaký tajemný pokyn chtěla nalézti v tom burácejícím přívalu tónů, anebo čím se to opíjela, anebo s čím tak hovořila, planoucí a vytržená? Pokorně sklonil hlavu; jeho tvrdé čelo bylo zabedněno hluchotou zvyku, jeho mozek naučil se klidně pracovat v řinčení parních kladiv a pronikavém vytí soustruhů drtících železo; tento křik něhy a bolesti, který se řinul z otevřeného klavíru, byl mu jako cizí řeč, již by se marně snažil dešifrovati. Čekal, že dohraje a vstane; byl by ji k sobě zavolal na pohovku a řekl jí, že je unaven, že to, co nyní dělá, je nad síly člověka; ani si nezapálil doutník, aby jí kouř neobtěžoval. Avšak nevěděla o něm, ponořena do jiného světa; i pohlédl konečně na hodinky a odešel po špičkách, aby jel do továrny.

Pelikán svírat čelisti, jako by něco vší silou překusoval. Tak tedy Ježek, jeho přítel z mládí… Vzpomněl si, jak uvedl kdysi Ježka do salonu ,své paní, vlasatého, vousatého, schýleného v ramenou, učence trochu směšného a rozpačitého, s užasle dětským pohledem za brýlemi; uvedl ho skoro mocí, s dobrosrdečnou převahou, jako nějakou novou a komickou hračku. Ježek přicházel zřídka, styděl se jaksi a mimo to se brzo na smrt zamiloval do mladé paní; Pelikán si toho všiml s potěšením vlastníka, neboť byl pyšný na svou vzrušenou, zářící ženu, plnou prudkého a svrchovaného ducha. Naléhal na přítele, aby jen chodil častěji; Ježek plaše uhýbal, zardíval se rozpaky a trýzní, raději by se už nikdy neukázal; nicméně vracel se po čase, zmučenější, zamlklejší, rozechvělejší, bez míry šťasten a rozryt, když ho domácí pane vylovila z ostatních hostů a zatáhla ke klavíru, kde preludujíc bílýma rukama mluvila, mluvila, mluvila se zářícíma, trochu výsměšnýma očima, upřenýma na ježatou hlavu nešťastného docenta. Tehdy, ano, tehdy Pelikán necítil nejmenší soustrasti s trápeným člověkem; bavil se královsky na účet svého přítele, cítě se životně příliš mocný, než aby ho napadlo…

Silné, přežvykující čelisti se zachvěly. Vždyť se to nedálo jen doma, připomíná si Pelikán teprve nyní. Málokdy provázel svou ženu do koncertu; tu pak seděl, rád, že je vedle ní, a myslil na své věci. A hle, tu vždycky se našel, opřen o stěnu s hlavou pochýlenou, docent Ježek; bůh ví, co ta hudba znamená, ale v některých chvílích se Lucy zachvívá a pobledne vzrušením, a tu zvedne Ježek hlavu a utkví na ní z dálky strašným, planoucím pohledem, jako by všechna ta hudba se řinula z jeho srdce. I Lucy ho vyhledá očima nebo je zavírá v němé komplicitě; rozumějí si jaksi na dálku, hovoří spolu nadlidskými tóny, jež zaplavují prostor; a cestou domů pak Lucy nepromluví, neodpovídá, zakrývá si ústa i oči kožešinami, jako by se vší mocí nechtěla vzdáti jakési veliké chvíle, vytvořené hudbou a… bůh ví čím ještě.

Pelikán položil hlavu do dlaní a zastenal útrapou. Vždyť sám je snad tím vinen, že to došlo tak daleko! Poslední měsíce opravdu Lucy zanedbával, opravdu sám se obestavěl mlčením; ale bylo tolik práce, tolik ukrutného boje! Musil sedět v továrně, v bance, v deseti správních radách; je třeba peněz a továrna nestačí; je třeba peněz… především pro Lucy. Lucy spotřebuje příliš mnoho; nikdy jí to neřekl, ale u čerta, stojí ho to všechen jeho čas, aby jí bylo možno tak žít. Všechen čas, všechny dny. Ah, v těch posledních měsících chvílemi postřehoval, že se něco děje, že se už něco stalo; proč byla Lucy smutná a vyhýbavá, proč pobledla zamyšlením, zhubeněla jaksi a uzavírala se před ním? Viděl to dobře a s pronikavou starostí, ale odsunul ji skoro násilím. Bylo třeba myslet na jiné, naléhavější věci… Najednou mu vytanula s mučivou jasností poslední návštěva Ježkova. Přišel pozdě, rozcuchaný a vyjevený; sedl si stranou a s nikým nemluvil. Mladá paní, blednout trochu, s chvějí tím se úsměvem se k němu blížila; tu Ježek vstal a jako by ji před sebou tlačil očima, nutil ji ustupovat do okenního výklenku; řekl jí šeptem několik slov, Lucy sklonila hlavu jakýmsi truchlivým „ano“ a obrátila se k ostatním. Tehdy si Pelikán s nevolností předtuchy umínil, že dá pozor. Bylo však tolik práce! tolik okamžitých starostí!

Lahodný zvonek tloukl osm.

Na kamenné hrázi u Troje stojí dva lidé. Krásná paní pláče, přikládá ke rtům šáteček; a k ní se naklání vousatá tvář muže se zuby obnaženými bolestí a vášní, a mluví… „Musíš, musíš se rozhodnout, už nelze takhle…“ Ten obraz trýznil Pelikána s celou svou ukrutnou zřetelností. Tak daleko to s nimi došlo, řekl si zdrceně; ale, bože, co s tím mám dělat? Mám promluvit s Lucy nebo s ním? A co udělám, řeknou-li: ano, milujeme se? A proč to chtít slyšet, když už je to… tak dalece jasno… Jeho těžké ruce se svíraly na desce stolu. Čekal, že ho popadne běsný záchvat vzteku; ale zatím to byla jen nekonečná chabost, která ho dusila. U tohohle stolu už rozhodl tolikerý zápas; odtud rozkazoval lidem a věcem; tady zachycoval a zasazoval rány se strašnou, okamžitou rychlostí dobrého boxera. A nyní s hrůzou a jakýmsi temným hněvem na sebe sama pociťoval, že není schopen odpověděti čímkoliv na tento úder. Ve své slabosti měřil velikost své porážky. Něco se musí stát, něco udělám, opakoval si zarytě; ale tu hned zas viděl Lucy u klavíru s očima palčivě zachmuřenýma, Lucy bledou a couvající, krásnou paní na vltavské hrázi, a zase ho zaplavila nesnesitelná muka bezmoci.

Konečně se zmohl na to, že vstal a sestoupil do vozu. Automobil klouzal tiše do středu Prahy; tu zalily se najednou Pelikánovy oči krví a on počal křičet na řidiče: rychleji: rychleji! Těžce supěl závalem náhlé zuřivosti; měl potřebu vletět jako projektil do lidí, drtit je, narazit s hrozným třeskem na nějakou překážku.

Rychleji! rychleji! blbče u volantu, proč se vyhýbáš? Vyjevený řidič pustil vůz plnou rychlostí; houkačka řvala bez ustání, bylo slyšet křik lidí; byli by skoro přejeli člověka.

Domů přišel na pohled klidný. Večeře byla zamlklá a uhýbavá; Lucy nemluvila, čímsi sklíčeně zabrána, a sotva snědla několik soust, chtěla odejít. „Počkej,“ řekl a přistoupil k ní s hořícím doutníkem, aby se jí podíval do očí.

Lucy zvedla k němu oči náhle plné odporu a hrůzy. „Nech mne,“ prosila a předstírala kašel, jako by ji kouř dusil.

„Kašleš, Lucy,“ řekl, nespouštěje s ní oči. „Musíš jet odtud.“

„Kam,“ šeptala zděšeně.

„Do Italie, k moři, kamkoliv. Musíš do lázní. Kdy pojedeš?“

„Nepojedu,“ vykřikla prudce. „Já nikam nechci! Vždyť mně nic není“

„Jsi bledá,“ pokračoval s neodchýleným pohledem pátrání. „Neslouží ti to tady. Musíš se dva, tři roky léčit.“

„Nikam, nikam, nikam nepůjdu,“ vyhrkla strašně vzrušena. „Prosím tě, co… Nepůjdu,“ vykřikla hlasem plným slz a vyběhla z pokoje, aby nepropukla v pláč.

Pelikán s rameny skloněnými odešel do své pracovny.

Tu noc čekal? starý sluha v předsíni pánovy ložnice, aby mu připravil večerní koupel. Byla půlnoc, a pán nešel. Sluha se přiblížil po špičkách ke dveřím pracovny a naslouchal; slyšel pravidelné, těžké kroky od stěny ke stěně, sem tam, bez konce. Vrátil se tedy do své lokajské lenošky, usínal chvílemi a probouzel se chladem. O půl čtvrté vyskočil z tvrdého spánku; viděl pána, jak si obléká kožich, i jal se drkotat tisíc omluv, že usnul.

„Musím odejet,“ přerušil ho Pelikán. „Vrátím se večer.“

„Mám zavolat vůz?“ ptal se sluha.

„Není třeba.“ Pěšky šel Pelikán k nejbližšímu nádraží. Slabě mrzlo, ulice byly prázdné jako ve snu a pusté samotou smrti; na nádraží několik lidí spalo na lavičkách a jiní tiše, trpělivě mrzli, stočeni jako zvířata. Pelikán si vybral na tabuli odjezdů první vlak kamkoliv a jal se přecházet po dlouhém koridoru. Zapomněl zatím na, svůj vlak, vyhlédl si jiný a konečně ujížděl v prázdném kupé, nevěda ani kam. Byla ještě noc, i stáhl lampu a vtiskl se do kouta.


Vše se mu rozplynulo v únavu bez konce. Každým úderem vlaku jako by se valila nová a nová vlna slabosti; bylo mu smrtelně teskno a při tom jaksi nesmírně pohodlno, jako by po prvé po letech odpočíval trpně a hluboce. Nebránit se, po prvé v životě přijmout ránu; cítit s podivno jakým zadostučiněním, jak proniká na smrt hluboko. Ujel, přímo utekl z domova, aby byl po celý den sám a mohl jasně, bezohledně uvážit, co s Lucy, co udělat, jak rozhodnout ten hrozný poměr; ale nyní nemohl a snad ani nechtěl nic než nechat se trpně unášet vlastní bolestí. Hle, tam venku se zažíhají první světélka nového dne; lidé se vzbouzejí, opouštějíce s lítostí teplé bezvědomí. Teď, teď Lucy ještě spí; viděl její široký polštář, rusé vlasy má zmuchlané pod líčkem; jsou snad ještě provlhlé pláčem, který se do nich řinul, dětským pláčem, kterým se unavila. Je bledá a krásná; ah, Lucy! vždyť tahle slabost není nic jiného než láska ° Cože, jaké to rozhodnutí jsem chtěl nalézt? Vždyť přec je rozhodnuto, že tě miluji!

Udělat! udělat? udělat! skandují energicky údery kol. Ne, ne, ne, jaké dělání! Vždyť se nemůže jiného udělat než zase láska! Ale je-li Lucy nešťastná, pak se musí něco udělat, aby nebyla! Udělat! udělat! Počkej, Lucy, jen počkej, ukážu ti, co je láska; musíš být šťastna, i kdybych… Cože, jaké rozhodnutí? Miluješ-li ji, tedy to dokaž; která oběť je dost veliká, abys ji přinesl?

Nad zemí počalo svítat.

Pokojně, silně, neseno velikou bolestí, tluče srdce mužovo. Lucy, Lucy, vracím ti svobodu; jdi za svou láskou a buď šťastna. I tuhle oběť přinesu; jsi slabá a krásná — jdi, Lucy, a buď šťastnější. Krajina ubíhá za krajinou; tvrdé, urputné čelo se opírá o mrazivé sklo, aby přemohlo opojení bolesti; avšak srdce jako by širokou, zející ranou už přijímá mír rozhodnutí. Řeknu jí to dnes večer, přemýšlí Pelikán, řeknu, že se rozvádíme; Lucy to po krátkém poplachu přijme. Za půl roku bude šťastna; Ježek ji bude nosit na rukou, bude jí rozumět lépe než já; a Lucy bude…

Pelikán vyskočil jako udeřen. Copak může být Lucy šťastna v nuzotě? Lucy, jež je sám luxus, sám nákladný rozmar; Lucy, kterou uvedl do svého bohatství z přepychu velkého obchodního domu jejího otce právě před konečným krachem; Lucy, jež z nějakého pudu, z vášně, z potřeby, z naivnosti nebo já nevím proč musí, musí vyhazovat bláznivě peníze! Vždyť všechno, co Ježek vydělá, jí nestačí na jediné šaty! — Ale, co na tom, namítal si; v případě rozvodu jí budu přec já platit alimenta, a já jí dám tolik…

Ale jaká pak alimenta, vzpomněl si najednou; vždyť ona se za Ježka vdá a pak přirozeně jim nemohu platit… To je nemožné, aby si Ježka vzala! Musí zůstat svobodná, aby brala z mé ruky — Ale co z ní pak bude? Poměr s Ježkem půjde nutně svou cestou; nevezmou-li se, bude z toho více méně veřejný… veřejný konkubinát. Společnost, ve které žila, jí to dá cítit, vytřídí ji a poníží; a ona sama, pyšná a prudká Lucy, bude nejhrozněji trpět sama nad sebou; vyrostla prostě v určitých názorech… To nesmí být! rozvede-li se, ať si vezme Ježka a naučí se žít v chudobě, může—-li; a já; myslil Pelikán, nabídnu občas Ježkovi peníze — Tu se sám zastyděl: to přece by Ježek nemohl přijmout!

Pln zmatku vyskočil na nejbližší stanici z vlaku; nevěděl vůbec, kde je. Nevydržel už sedět, chtělo se mu utíkat přes černá pole a pruhy tvrdého sněhu, aby se vzpamatoval. Svítalo šedě a vlhce; sotva byl Pelikán za stanicí, sedl na patník u silnice a přemýšlel.

Mohl bych jí snad říci: odcházím od tebe, ale dám ti takové jakési věno, rozumíš? abys byla živa z úroků. A pak ať se vdá! V rychlosti počítal, mnoho-li by mohl likvidovat; nebylo to nic. Žil vlastně ode dne ke dni. Nic platno, Lucy, musíš se uskromnit; budeš sama píchat pro sebe šatečky, budeš stát u plotny, budeš večer co večer v starostech počítat, kolik jsi vydala…

Počal se třásti chladem, i vstal a šel nazdařbůh silnicí. Lucy, Lucy, co mám s tebou udělat? Vždyť tě nemohu pustit do takové bídy! hleď, není to pro tebe, ach, dítě, nevíš, jak všední a únavná je chudoba! Měj rozum, Lucy; uvaž jen, co všechno jsi zvyklá mít — — — Přemýšlel usilovně, rozehřát rychlou chůzí. Ani nevěděl sám, jak to přišlo, ale začal ve velkém konstruovat nový plán, jakousi ohromnou průmyslovou kampaň, která by mu vrhla do rukou nové mi- liony. Rázem viděl nutné akce a podrobnosti, počítal, lámal budoucí odpor; při tom všem se v něm chvěla nesmyslná myšlenka, že si snad Lucy všechno jinak rozmyslí, zahrne-li ji novým a ještě větším bohatstvím. Zarazil se udýchán na temeni kopce, který stekl v jediném rozběhu. Nyní nebylo vidět silnici ani trať; dokola vlnily se rezavé jihočeské pahorky mezi černými lesíky. Pustil se napříč přes pole, zmrazen a bezmezně umdlen. Konečně našel vesnici a padl do první hospody.

Byl sám v nízké šenkovně, obsluhován krtičnatým výrostkem. Dali mu rudý čaj s rumem, který páchl šňupavým tabákem. Pil dychtivě tu horkou ohavnost a roztával pomalu k životu. Ne, Lucy nebude strádat; jsem tu já, Lucy, abych tomu zabránil. Snad se teď právě probouzí; vstává už, podobna malému dítěti, a rozpomíná, se na včerejší bolest. Byl tak unaven, že se cítil stár, jako by byl jejím otcem. Nepůjdeš do bídy, Lucy; nic, nic se nesmí stát, ani slovem, ani pohledem nedám najevo, že o něčem vím. žij ve svém přepychovém snu, miluj, dělej, co chceš: jsem beztoho celý den pryč z domova a nemohu ti dát nic než bohatství. Měj si, Lucy, měj si, co chceš, a buď šťastna; tvé hrdé srdce tě uchrání před poklesnutím příliš těžkým…

Výrostek se vracel chvílemi z chodby s nepřívětivou pozorností. Co tu chce tuhle ten veliký pán v kožiše, který sedí v koutě, otáčí prázdnou sklenicí v prstech a jaksi se usmívá? Proč neplatí a nejde po svém?

Vždyť je to nemožno, zděsil se Pelikán. Lucy už dnes trpí svým poměrem, dnes, kdy je mezi nimi sotva něco víc než marné řeči! Už dnes přede mnou prchá s hrůzou provinilé a pláče ukrutnou citlivostí! Co by si počala zítra nebo pozítří, až dojdou věci dále? Copak Lucy, horoucí a pyšná Lucy by mohla snést i — i — i zpronevěru? Udusila by se ponížením, rozryla by se děsem a hanbou až do hlubin srdce! Mohu ji takhle nechat? ptal se Pelikán s úzkostí. Což nemohu ničím zabránit…

„Nechcete platit?“ ptal se výrostek zamračeně.

Pelikán vytrhl hodinky. Bylo jedenáct. „Kdy jede první vlak do Prahy?“

„O půl dvanácté.“

„Jak je daleko na nádraží?“

„Hodinu.“

„Mohl bych dostat vůz?“

„Ne.“

Jedenáct hodin, vzpomněl si Pelikán. Teď, právě teď se mají setkat na navigaci u Troje. Viděl dlouhou kamennou hráz, Lucy se odvrací k šedé vodě a pláče do kapesníku. Snad se teď právě rozhodují, šílení, bez rozumu, snad teď nesmyslná Lucy volí svůj osud, zatím co já tady —

Vyskočil beze smyslů: „Musíte mi sehnat vůz!“ Mladík odešel bruče. Pelikán stál před hospodou se srdcem tlukoucím, hodinky v ruce. Bože, což nikdo nepřijede? Zuřil netrpělivostí, deset minut uteklo nadarmo. Konečně přihrčela selská košatinka, tažená bílým. koníčkem. Pelikán se do ní vrhl křiče: „Rychle! Dostanete co chcete, stihnete-li vlak!“ „No dyť,“ odpovídal děda kočí a mírně pobídl koně.

Po silnici nahoru dolů drkotá košatinka,. „Rychleji,“ křičí Pelikán, a tu děda po každé vlídně potrhne otěžemi a bílá kobylka plete nohami trochu rychleji. Tu zvedne se za dědou mohutné tělo, vytrhne mu opratě, bič švihne koně a švihá, švihá, švihá po hlavě, po nohách, po hřbetě… Ubohý koník vyrazil a hnal se po silnici, bičován do krve. Tam už je trať; ale na ohybu silnice narazilo zadní kolo na milník, kámen se vypáčil a vůz se poroučel na bok: zadní kolo se ulomilo jako hračka. Tu vykřikl Pelikán vztekem, uhodil koně pěstí po hubě a jak byl, v kožiše, běžel šíleným tryskem k nádraží. Vlak právě vjížděl do stanice.

„Udělat, udělat, udělat,“ skandují údery kol. Pelikán v přeplněném vagoně, pokryt valící m se potem, dupe a zatíná pěsti v běsném záchvatu netrpělivosti. Jak je to pomalé, pomalé, pomalé proti lidské vůli! Staničky se šinou nazad, odvíjí se stromořadí, můstek, les, věc za věcí, telegrafní tyče — — — Pelikán vytrhl okno a díval se přímo pod kola vlaku: zde aspoň nekonečný pás štěrku a pražců se řítí opilou, zuřivou, slepou rychlostí jako v horečném snu.

Praha. Pelikán vyběhl z nádraží a jel přímo k Ježkovi. Bez dechu zazvonil u jeho dveří. „Pan profesor není doma,“ hlásila bytná, „ale přijde brzo od oběda, asi o půl třetí…“

„Počkám,“ zahučel Pelikán a sedl v Ježkově pokoji.

Tři dávno odbily a táhla se čtvrtá; Ježek se nevracel. V pokoji se začalo stmívat. Pelikán supěl, jako by ho někdo honil. Snad už při jel pozdě. Konečně dlouho po čtvrté se rozletěly dveře a Ježek stanul na prahu; poznal Pelikána a ustrnul.

„Ty…, tu čekáš,“ vypravil ze sebe čímsi, co bylo stěží hlasem. „Vždyť's odejel!“

Pelikánovi se rázem vrátila rozvaha. „Jak to víš, že jsem odejel?“ zeptal se chladně.

Ježek pochopil, že se přeřekl; zrudl a jeho čelo se zrosilo úzkostí, ale neřekl ani slova. „Vrátil jsem se už,“ začal Pelikán po chvilce, „a chci teď dát něco do pořádku. Dovol, abych si zapálil.“

Ježek mlčel; jeho srdce bouchalo tak, že snad to musí být slyšet, a bubnoval třesoucími se prsty po stole, aby to přehlušil. Plamínek sirky jasně ožehl tvrdou masku Pelikánovu s přimhouřenýma očima a surovými čelistmi.

„Zkrátka,“ ozval se Pelikán, „musí s tím být konec, rozumíš? Požádáš o přeložení.“

Ježek stále ještě mlčel.

„Má žena musí mít pokoj,“ mluvil Pelikán. „Doufám, že se neodvážíš jí psát… ze svého příštího působiště.“

„Nepůjdu odtud,“ ozval se Ježek chvějícím se hlasem. „Dělej si co chceš, ale já nepůjdu. Já vím, že se na to díváš… Ty nevíš, co to je! Ty vůbec nechápeš…“

„Nic nechápu,“ řekl Pelikán, „jen to, že musí být konec. Nic, nic… z toho nekouká. Musíš jít odtud.“

Ježek vyskočil. „Vrať jí svobodu,“ drtil vášnivě, „pusť, pusť ji z té tvé zlaté klece! Neprosím tě pro sebe; ale měj slitování s ní! Člověče, jednou v životě měj srdce! Necítíš, že ona tě nesnese, že je zoufalá vedle tebe? Proč ji chceš vázat? Ani myšlenku nemáte společnou, ani jediný zájem! Pověz, máš jí vůbec co říci, máš, co bys jí dal více než… peníze?“

„…Nemám,“ ozvalo se ze tmy.

„Vrať jí svobodu! Já vím… ona ví, že ji snad máš svým způsobem rád, ale to není to… A vůbec poslední měsíce… Jste si tak cizí! Hleď, kdybys svolil k rozvodu!“

„Ať požádá sama.“

„Ah, copak to nechápeš? Nemá odvahy, nemůže ti sama říci… Jsi k ní tak štědrý! Ty jí nerozumíš, nevíš, jak je citlivá; spíš umře, než aby ti řekla… Je tak nesmírně jemná a… závislá! Nedovede sama… Vidíš, kdybys jí řekl sám, že ji propouštíš! Jde tu o její štěstí… Pelikáne, já vím, ty nejsi zvyklý na řeči o lásce; pro tebe jsou to snad fráze a vůbec… ty nemůžeš takové ženě rozumět! Vždyť ani ty nejsi šťasten! Pověz, co z ní máš? K čemu ti je? Jenom ji mučíš svou pozorností… Copak necítíš, jak je to hrozné?“

„Ty by sis ji potom vzal, ne?“ ozval se Pelikán.

„Ani nevím, — bože, jak rád,“ vyhrkl Ježek s nesmírnou úlevou naděje. „Kdyby jen svolila,! Na nic bych nemyslil, než na její štěstí… Kdybys věděl, jak si rozumíme! Jen kdyby se odhodlala,“ mluvil skoro už pláče radostí, „všechno bych pro ni udělal… Vždyť jsem jako blázen, dýchám pro ni… člověče, ty nevíš… Neměl jsem tušení, že je možno tak milovat!“

„Kolik máš?“

„Cože?“ ptal se Ježek zmaten.

„Kolik máš příjmu?“

„Což o to,“ drtil Ježek rozpačitě, „to víš, není to mnoho… Ale ona by se uskromnila, mluvili jsme již o tom… Kdybys věděl, jak nám nezáleží na penězích! Tomu ty nerozumíš, Pelikáne, tady jsou jiné a větší věci… Jí jsou peníze tak jedno! Vidíš, ani nechce o tom mluvit, jak to bude… potom. Vždyť ona přímo pohrdá penězi,“

„Ale jak si to ty představuješ?“

„Já? Vidíš, ty jsi z jiné rasy než my, ty dovedeš myslet jen na ty hmotné věci — — Lucy je tolik nad tebou! Ani špendlík by si od tebe neodnesla, kdybys ji pustil. Hlavně já to nechci, rozumíš? Byl by to pro ni docela nový život…“

Rudý uhlík doutníku se zvedal do výše. „škoda,“ řekl Pelikány „rád bych tě poslouchal dál; ale musím do továrny. Tak poslyš, Ježku.“

„Vždyť to tvé bohatství ji svazuje!“

„Ano. Tedy ty požádáš o přeložení. Servus, Ježku. A přijdeš-li ještě k nám, nechám tě vyhodit. Pokud budeš v Praze, nediv se, že tě bude někdo sledovat. A nechoď po navigaci, aby tě někdo neshodil do řeky. S mou ženou už mluvit nebudeš.“

Ježek těžce oddychoval. „Nepůjdu z Prahy!“ „Pak půjde ona. Chceš-li to k tomu dohnat… Ale s mou ženou už se nesetkáš. Servus.“

Když pak po chvíli šla domovnice toho domu s půdy, našla na schodech seděti pána v kožiše. „Není vám dobře?“ ptala se účastně.

„Ano… ne…“ řekl pán, jako by se probouzel. „Prosím vás, paní, zavolejte mi drožku.“ Letěla pro drožku, a když těžce vstupoval do vozu, zdálo se jí, že je snad opilý. Pelikán dal kočímu adresu svého bytu, ale za chvíli mu za- klepal na záda: „Obraťte, jedu do továrny.“