Továrna na absolutno/Kapitola 28

Továrna na absolutno Karel Čapek
Kapitola 27	Kapitola 28	Kapitola 29

Údaje o textu
Titulek:	Továrna na absolutno
Podtitulek:	Kapitola 28
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

U SEDMI CHALUP A zatímco se armády světodějně bijí, co se hranice států hýbají jako žížaly a celý svět se hroutí v rumiště, škrabe stará paní Blahoušová v Sedmi Chalupách brambory, děda Blahouš sedí na prahu a kouří bukové listí a sousedka Prouzová, opřena o plot, opakuje zamyšleně:

„Jojo.“

„Ba jo,“ přisvědčí po chvíli Blahouš.

„Inu jo,“ povídá Blahouška.

„To už tak je,“ na to Prouzová.

„Copak je to platný,“ míní děda Blahouš.

„Ba tak,“ dodává Blahouška a chápe se nového bramboru.

„Prej Talián dostal vejprask,“ vzpomíná Blahouš. „A vod koho?“

„Asi vod Turka.“

„Tak to už bude konec tý vojny?“

„Kdepak. Von zas do toho pude Prajz.“

„A to proti nám?“

„Ptej proti Francouzoj.“

„Bože na nebi, to zas bude drahota!“

„Jojo.“

„Ba jo.“

„Copak je to platný!“

„Tuhle ptej Švejcar psal, že už by to jako mohlo přestat.“

„Já to taky říkám.“

„Jo, tak sem tuhle platila za svíčku půldruhýho tisíce. Poudám, Blahouši, jen taková smradlavá svíčka pro chlíu.“

„A řikate půldruhýho tisice?“

„No toť. Lídi, to vám je drahota!“

„Ba jo.“

„Inu jojo.“

„Kdopak by si to bejval myslel! Půldruhýho tisice!“

„A za dvě stouky bejvala pěkná svíčka.“

„Jo, teta, tomu už sou taky leta. Dyť i to vajčko bejvalo za pět stovek.“

„A máslo za tři tisice libra.“

„A jaký fajnový.“

„A boty za vosum tisic.“

„Ba jo, Blahouško, to bejvala láce.“

„Ale teď —“

„Jojo.“

„Dyby už tomu byl konec!!“

Bylo ticho. Starý Blahouš vstal, narovnal se v kříži a šel zvednout na dvorku stebélko slámy.

„A cák je to šecko platný,“ řekl a odšrouboval hlavičku své fajfky, aby ji protáhl stéblem.

„Šak už smrďala,“ podotkla Blahouška se zájmem.

„Smrďala,“ přisvědčil Blahouš. „Japak by nesmrďala. Dyť už snad ani žánej ten tabák nejni na světě. Poslední páček mně přines syn, jako pan profesor, počkej, to bylo v devětačtyrycátým, viď?“

„Na velikonoce tomu byly zrouna čtyry leta.“

„Ba jo,“ řekl děda Blahouš, „čloujek už je moc starej. Túze starej.“

„A poudám, sousede,“ začala Prouzka, „a proč to šecko jako teda je?“

„Co jako?“ „Jako ta vojna."

„Jo kdák ví,“ mínil Blahouš a profukoval fajfku, až v ní chrčelo. „To nikdo neví, teta. Prej pro víru, poudaj.“ „A pro jakou víru?"

„Pro naši, nebo pro helvítskou, to žánej neví. Aby prej byla jen jedna víra.“

„Dyť u nás bejvala jenom jedna víra.“

„Ale jinde byla jiná, teta. Prej přišel rozkaz, aby byla jen jedna.“

„A vodkáď rozkaz?“

„To žánej neví. Prej byly takový mašiny na víru. Takový dlouhý kotle.“

„A načpak ty kotle?“

„To taky žánej neví. Takový kotle. A prej se Pámbu zjevoval lidem, aby jako věřili. Vono už bejvalo, teta, túze moc nevíry. Vono se má na něco věřit, cák je to platný. Šak dyby byli lidi věřili, von by se jim Pámbu nezjevil. Tak teda von přišel na svět skrz tu bezbožnost, víte?“

„No jo, ale vod čeho přišla ta hrozitánská vojna?“ „Žánej neví. Poudaj, že začal Číňan nebo Turek. Prej v tejch kotlich s sebou vezli toho svýho Pánaboha. Voní prej sou strašně pobožný, Turci a ty Čiňani. A tak chtěli, abysme jako věřili s nima, po jejich."

„A proč zrouna po jejich?“

„Jo to nikdo neví. Já bych řek, že Prajz taky začal. A Švejda nemlich.“

„Bóže, bóže,“ posteskla si Prouzka. „A teď ta drahota! Půldruhýho tisice za svíčku!“

„A já bych řek,“ tvrdil Blahouš, „že tu vojnu uďáli židi, aby vydělali. To bych já řek.“

„Mělo by pršet,“ podotkla Blahoušová. „Brambory sou takle mrňavý. Jako vořechy.“

„Víte,“ pokračoval Blahouš, „a voni si toho Pánaboha jen tak vyštudýrovali, aby to měli na koho svíst. To byla jejich vymejšlenost. Chtěli mít vojnu a vejmluvu. To voni šecko tak nastrojili.“

„A kdo voni?“

„To žánej neví. Já bych řek, že se smluvili s papežem a se židama, šecky, šecky! Ty - ty - Kalburáti, “ vykřikl děda Blahouš rozčilen. „Šak já bych im to řek do voči! Cák někdo potřeboval novýho Pánaboha? Nám na venkouje stačil ten starej. Zrouna dost ho bylo, a hodnej byl, takovej rozšafnej a spráunej. A nikomu se nezjevoval, a byl aspoň pokoj —“

— „A začpak vy, Prouzová, dáváte vajčko?“ „Nyčko za dvě tisicouky."

„V Trutnouje prej sou po třech.“

„A já řikám,“ rozčiloval se starý Blahouš, „že to muselo přít. Lidi už byli túze zlí na sebe. Šak váš nebožtik muž, Prouzko, dej mu Pámbu věčnou slávu, von byl teda jako duchař a spirita, a já mu jednou poudám z legrace: ‚Ty, Prouzo, zavolej mně nazpátek toho zlýho ducha, co mně vyklouz,‘ a von se na to dožere a až do svý smrti na mě nepromluvil. A to byl soused, teta. A tamhle Tonda Vlček zas držel na ty foksfáty, co se s nima jako hnojí, a kdo na ně nedržel, toho porád rejpal a porád rejpal jako pořčenej. A můj syn, jako pan profesor, řiká, že to je šude tak. Kdo si něco zamane, chce, aby tomu každej věřil. A nedá pokoj a nedá. A vod toho to tak přišlo.“

„Ba jo,“ mínila teta Prouzka zívajíc. „Cák je to šecko platný.“

„Ach jo,“ vzdychla paní Blahoušová.

„To už tak je na tom sjetě,“ dodala Prouzová.

„A vy ženský byste kdákaly nejrači celej boží den,“ zakončil děda Blahouš nevrle a šoural se do vrátek, — zatímco na světě světodějně zápasily armády a „rodil se lepší zítřek“, jak ujišťovali myslitelé všech táborů.