Továrna na absolutno/Kapitola 23

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Továrna na absolutno
Podtitulek: Kapitola 23
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: 1922
Licence: PD old 70

AUGSBURSKÁ ZÁPLETKA
Do jedenácti hodin večer došly do redakce Lidových novin tyto telefonické zprávy:

„ČTK. Z Mnichova, 12. t. m. Dle WTB došlo včera v Augsburku ke krvavým demostracím. Sedmdesát protestantů zabito. Demonstrace pokračují.“

„ČTK. Z Berlína, 12. t. m. Úředně se sděluje, že počet zabitých a raněných v Augsburku nepřesahuje dvanáct. Policie udržuje klid.“

„Zvl. zpr. Z Lugana, 12. t. m. Podle bezpečných informací počet obětí v Augsburku překročil už pět tisíc. Železniční doprava na sever zastavena. Bavorské ministerstvo zasedá v permanenci. Německý císař přerušil hony a vrací se do Berlína.“

„ČTK. Reuter, 12. t. m. Dnes o 3. hod. ráno vyhlásila bavorská vláda Prusku svatou válku.“

Den nato byl pan Cyril Kéval už v Bavorech, a z jeho poměrně spolehlivého líčení vyjímáme tyto řádky:

„V augsburské Schtillerově továrně na tužky už 10. t. m. O 18. hod. večer natloukli katoličtí dělníci protestantskému mistrovi pro jakýsi spor týkající se mariánského kultu. V noci byl klid, ale den nato o 10. hod. ráno opustili katoličtí dělníci všechny továrny a bouřlivě žádali propuštění protestantských zaměstnanců. Továrník Schöller ubit, dva ředitelé zastřeleni. Klérus násilím donucen, aby nesl monstrance v čele průvodu. Arcibiskup dr. Lenz, který vyšel, aby uchlácholil manifestanty, hozen do řeky Lechu. Sociálně demokratičtí vůdcové pokusili se promluvit, ale museli utéci do synagógy. O 15. hod. synagóga rozmetána dynamitem. Zatímco byly pleněny židovské a protestantské krámy, přičemž došlo k střelbě a četným požárům, usnesla se městská rada naprostou většinou hlasů na neposkvrněném početí Panny Marie a vydala ohnivou výzvu ke katolickým národům světa, aby se chopily meče na obranu svaté víry katolické. Na tyto zprávy došlo k různým projevům v jiných městech bavorských. V Mnichově o 19. hod. tábor lidu, za ohromného nadšení přijata rezoluce o odluce Jižních Zemí od německé spolkové říše. Mnichovská vláda depešovala do Berlína, že přejímá odpovědnost. Říšský kancléř dr. Wurm navštívil ihned ministra vojenství, který dirigoval do Bavor 10 000 bodáků ze saských a porýnských posádek. O 1. hod. po půlnoci vyhozeny tyto vojenské transporty na bavorské hranici z kolejí, do raněných se střílelo z kulometů. O 3. hod. zrána se mnichovská vláda v souhlasu s alpskými zeměmi usnesla vyhlásit luteránům svatou válku.“

„Zdá se, že v Berlíně se nevzdávají naděje na smírnou likvidaci celého nedorozumění. Do této chvíle trvá řeč císařova ve sněmovně, v níž praví, že nezná katolíků ani protestantů, nýbrž jen Němce. Severoněmecká vojska jsou prý soustřeďována na čáře Erfurt-Gotha-Kassel; katolické vojsko postupuje povšechným směrem na Cvikov a Rudolstadt, potkávajíc se jen s odporem civilního obyvatelstva. Město Greiz bylo spáleno, měšťané dílem pobiti, dílem odvlečeni do otroctví. Pověsti o veliké bitvě dosud nepotvrzeny. Uprchlíci z Bayreuthu vypravují, že od severu slyšet hřímání těžkých děl. Nádraží v Magdeburku prý rozmetáno pumami bavorských letců. Výmar hoří.“

„Zde v Mnichově panuje nepopsatelné nadšení. Ve všech školách pracují odvodní komise, zástupy dobrovolníků čekají až dvacet hodin na ulici. Na radnici vyvěšeny hlavy dvanácti pastorů. Katolický klérus musí ve dne v noci sloužiti mše v přeplněných chrámech; poslanec farář Grosshuber zemřel únavou před oltářem. Židé, monisté, abstinenti a jiní jinověrci se zabarikádovali ve svých bytech. Bankéř Rosenheim, stařešina náboženské obce židovské, byl tohoto rána veřejně upálen.“

„Holandský a dánský vyslanec požádali o své pasy.

Americký zástupce podal protest proti porušení míru, zatímco italská vláda ujistila Bavory neutralitou zvlášť blahovolnou.“

„Po ulici táhnou zástupy branců, nesouce prapory s bílým křížem na červeném poli, a provolávají ‚Bůh tomu chce‘. Dámy šmahem vstupují do samaritské služby a připravují lazarety. Obchody jsou většinou zavřeny. Burza rovněž.“

— To bylo 14. února. Patnáctého došlo k větší bitvě na obou březích Werry, protestantská vojska poněkud ustoupila. Téhož dne padly také první výstřely na hranici belgicko—holandské. Anglie nařídila mobilizaci loďstva.

16. února povolila Itálie volný průchod španělskému vojsku, jež vysláno Bavorům na pomoc. Tyrolští sedláci, ozbrojeni kosami, vrhli se na helvítské Švýcary.

18. února: Vzdoropapež Martin telegraficky požehnal bavorské armádě. Nerozhodná bitva u Meiningen. Rusko vyhlásilo válku polským katolíkům.

19. února: Irsko vyhlásilo válku Anglii. V Brusse se objevil vzdorokalif a rozvinul zelený prapor Prorokův. Mobilizace balkánských států, masakry v Makedonii.

23. února: Prolomena fronta severoněmecká. Obecné povstání v Indii. Vyhlášena svatá válka moslimská proti křesťanům.

27. února: Válka řecko-italská a její první srážky na albánské půdě.

3. března: Japonská flotila vyplula na východ proti USA.

15. března: Křižáci (katolíci) obsadili Berlín. Zatím ve Štětině ujednána Unie protestantských států. Německý císař Kašpar I. se ujímá osobně velení.

16. března: Dvoumiliónová armáda čínská hrne se přes hranice sibiřské a mandžuské. Vojsko vzdoropapeže Martina dobývá Říma, papež Urban prchá do Portugalska.

18. března: Španělsko žádá vydání papeže Urbana od lisabonské vlády; po odepření nastává ipso facto válka španělsko-portugalská.

26. března: Jihoamerické státy podávají ultimátum severoamerické Unii; žádají zrušení prohibice a zákaz náboženské svobody.

27. března: Japonské vojsko se vylodilo v Kalifornii a Britské Kolumbii.

1. apríle byla světová situace zhruba tato: Ve střední Evropě odehrával se veliký konflikt světa katolického a protestantského. Protestantská Unie vytlačila křižáky z Berlína, držela Sasko a měla obsazeny i neutrální Čechy; komando v Praze měl zvláštní náhodou švédský generálmajor Wrangel, snad potomek onoho generála z třicetileté války. Proti tomu křižáci se zmocnili Nizozemí, jež zaplavili mořem prokopavše hráze, dále celého Hannoverska a Holštýnska až po Lubek, odkudž pronikali do Dánska. Válčilo se bez pardonu. Města srovnána se zemí, mužové pobiti, ženy do padesáti let znásilněny; ale nejdříve rozbíjeny nepřátelské Karburátory. Pamětníci těchto nadmíru krvavých bojů ujišťují, že na obou stranách bojovaly nadpřirozené síly; někdy jako by neviditelná ruka popadla nepřátelské letadlo a mrštila jím o zem; nebo jako by zachytila letící tunový čtyřiapadesáticentimetrový projektil a vrhla jej zpět do vlastních řad. Zvláště hrozné byly úkazy při ničení Karburátorů; jakmile bylo obsazeno nepřátelské místo, nastala neviditelná, ale zoufalá bitva kolem místních Karburátorů; časem bylo to jako smršť, jež rozdrtila a rozmetala celou budovu, kde stál atomový kotel, asi jako když se foukne do hromady peří; cihly, trámy a tašky vířily v divokém kotouči, a končilo to obyčejně strašlivou explozí, jež položila všechny stromy a stavby v okruhu až dvanácti kilometrů a vyryla jámu přes dvě stě metrů hlubokou; síla detonace ovšem kolísala podle velikostí explodujícího Karburátoru.

Byly vypouštěny dusivé plyny v šířce tři sta kilometrů; jež spálily i vegetaci úplně do rezava; ale poněvadž se tato plazivá mračna několikrát - opět strategickým zasažením nadpřirozené síly - vrátila do vlastních řad, upustilo se od prostředku tak nespolehlivého. Ukázalo se, že Absolutno útočí, ale že se na druhé straně také brání; v boji pak užívalo neslýchaných zbraní (zemětřesení, cyklónů, sirných dešťů, potop, andělů, morů, kobylek atd.), že nezbylo než zcela změniti způsob strategie. Odpadly hromadné útoky, stálé zákopy, linie, opevněné body a podobné nesmysly, každý voják dostal nůž, patrony a několik pum a s těmi šel na svou pěst zabít vojáčka, který měl na prsou kříž jiné barvy. Nebylo dvou armád stojících proti sobě; prostě určitá země byla bojištěm, a tam se obě vojska prostoupila a kus po kuse pobíjela, až se nakonec ukázalo, komu ta země teď patří. Je to ovšem náramně krvavá metoda, ale koneckonců měla svou průkaznou sílu.

To byla situace ve střední Evropě; začátkem dubna vnikla protestantská vojska přes Čechy do Rakous a do Bavor, zatímco katoličtí zaplavili Dánsko a Pomořany. Holandsko, jak už řečeno, zmizelo z evropské mapy vůbec.

V Itálii zuřil vnitřní boj urbanovců a martinovců; zatím Sicílie octla se v rukou řeckých evzonů. Portugalci obsadili Asturii a Kastilii, ale ztratili vlastní svou Estremaduru; vůbec tady na jihu byla vojna docela neobyčejně divoká. Anglie bojovala na půdě irské a potom v koloniích; počátkem dubna držela už jen pobřežní pruh Egypta. Ostatní osady ztraceny a kolonisté vyvražděni od domorodců. Turci s pomocí arabských, súdánských a perských vojsk zaplavili celý Balkán a zmocnili se Uher, když tu vypukl mezi nimi rozpor šíitů a sunnitů pro jakousi patrně velmi důležitou otázku čtvrtého kalifa Alího. Obě sekty se honily od Cařihradu po Tatry s křepkostí a krvavostí náramnou, kterou naneštěstí vypíjeli také křesťané. A tak v této části Evropy bylo zase hůře než kdekoliv jinde.

Polsko zmizelo, smeteno ruskou armádou; nyní jsou ruská vojska dirigována proti žluté invazi, která se valí na sever a na západ. V Severní Americe vyloděno zatím deset armádních sborů japonských.

Jak vidíte, není tu dosud řeči o Francii. Tu si totiž kronikář rezervoval pro kapitolu 24.