Továrna na absolutno/Kapitola 21

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Továrna na absolutno
Podtitulek: Kapitola 21
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: 1922
Licence: PD old 70

DEPEŠE
Na horách padá sníh. Chumelí se velkými, tichými vločkami už celou noc, napadlo čerstvého sněhu na půl metru, a sníh se snáší bez ustání. Mlčení padá na lesy. Jen časem praskne větev přetížená sněhem a její zapraskání si razí krátkou cestu sněhově zhustlým tichem.

Potom přituhlo a z pruské strany přiletěl ledový vítr. Něžné vločky se změnily v bodavou krupici letící přímo do tváří. Napadlý sníh se zvedá ostrými jehličkami a víří ve vzduchu. Ze stromů se práší bílými oblaky, jež prudce letí nad zemí, krouží a stoupají k temné obloze. Chumelí se od země k nebi.

Větve hlubokých lesů vrzají a skřípají; s těžkým praskáním láme se strom a tříští podrost; ale tyto ostré zvuky jsou jako rozmeteny a rozevláty hvízdavým, dunivým, skučícím, řezavým, přerývaným hukotem větru. Když to na chvilku ustane, slyšíš pištivě vrzat zmrzlý sníh pod nohou, jako by to byl skelný prášek.

Nad Špindlmühlem si razí cestu telegrafní posel. Jde se to zatraceně těžko vysokým sněhem. Posel má přes uši čepici zavázanou červeným šátkem, vlněné rukavice a na krku strakatý šál, a ještě je mu zima. No, myslí si, za půldruhé hodiny přece vylezu na Medvědí důl, a dolů si vypůjčím sáňky. Co si ksakru lidé umanou poslat telegram v takový nečas!

U Dívčí lávky popadla posla vichřice a docela jím zatočila dokolečka. Chytil se zkřehlýma rukama kůlu turistické tabulky. Ježíšmarjá, řekl si, ale tohle přece musí přestat! - Proti němu na volném prostranství se točila celá oblačná masa sněhu; letí blíž, už je tu, teď jen zatajit dech... Tisíce jehliček bodají do tváří, lezou za krk, někde v kalhotech je štěrbina, kudy to zalézá až na tělo; člověk je mokry' pod zmrzlými šaty. Oblak se přehnal, a posel má chuť vrátit se na poštu. Inženýr Marek, opakuje si adresu, ten ani není zdejší; ale telegram je expres, kdopak ví, oč jde, třeba rodina nebo co...

Teď se trochu utišilo, a posel se dal přes Dívčí lávku a podle potoka nahoru. Sníh mu skřípal pod těžkými botami a záblo ho zoufale. Vítr znovu zavyl, celé masy sněhu padají ze stromů, teď dostal posel celý náklad na hlavu a za krk; po zádech mu běží potůček ledové vody. Ale nejhorší je, že to zatraceně klouže po sypkém sněhu, a cesta se obrací prudce nahoru. V tu chvílí se rozpoutal sněhový orkán.

Letělo to shora jako praskání a jako bílá zeď. Nežli měl čas se obrátit, dostal posel celý úder do tváře, i sehnul se, stěží lapaje po dechu. Pokročil vpřed a padl; sedl si zády k větru, ale přišla na něho úzkost, že bude zasypán sněhem. Vstal a pokusil se vystoupit výše; ale opět sklouzl a padl na obě ruce, vstal a sjel několik metrů dolů. Chytil se stromu a těžce oddychoval. Zatraceně, řekl si, musím se přece dostat nahoru! Podařilo se mu udělat několik kroků, ale padl znovu a sjel po břiše dolů. Nyní lezl po čtyřech; rukavice mu zvlhly, za kamaše se mu vedral sníh, ale jen nahoru! Jenom ne tady zůstat! Po tváři mu tekl tající sníh a pot; neviděl pro sníh, zdálo se mu, že ztratil cestu, i plakal hlasitě a drápal se nahoru. Ale těžko se leze po čtyřech v dlouhém kabátě; postavil se a zápase s vichřicí vykročil. Na půl kroku vpřed sjel dva kroky dolů; postoupil trochu, ale uklouzly mu nohy a s tváří zarytou v bodajícím sněhu jel dolů. Když povstal, viděl, že ztratil hůl.

A zatím přes hory letí oblaka sněhu, zachycují se na skalách, sviští, hýkají, víří. Posel škytavě vzlyká strachem a námahou a stoupá, zastaví se, zase krok, stát, obrátit se, nadýchat se uřícenými ústy, a zase krok, Ježíši Kriste! Nyní se chytil stromu. Kolik je asi hodin? Vydobyl z vesty své cibulky ve žlutém průsvitném pouzdře; jsou zalepeny sněhem. Snad se už stmívá. Vrátit se? Ale vždyť už musím být nahoře!

Nárazový vichr se změnil v nepřerušenou vánici. Mraky se valí přímo po úbočí, špinavě temná mlha plná letících vloček. Sníh se řítí vodorovně, přímo do tváře, a zalepuje oči, nos, ústa; mokrými, zkřehlými prsty se musí, poloroztálý, vybírat z uší a očních důlků. Posel je zpředu pokryt půldecimetrovou vrstvou sněhu; plášť se stěží ohýbá, je tuhý a těžký jako prkno; nášlapky na podešvích rostou každým krokem a tíží. A v lese se dělá tma. Vždyť proboha jsou stěží dvě odpoledne!

Náhle se udělalo žlutozelené temno a sníh se vysypal průtrží. Vločky veliké jako dlaň, vlhké a těžké, letí a víří tak hustě, že mizí hranice země a vzduchu. Nevidíš na krok; vdechuješ vločky, brodíš se vířící závějí, která ti sahá vysoko nad hlavu, postupuješ naslepo, jako by sis vyrýval chodbičku pod sněhem. Jediný pud: jít kupředu. Jediná touha: dýchat něco jiného než sníh. Už nemůžeš vytahovat nohy ze sněhu; ploužíš se závějí, která ti sahá do půl stehen; vyrýváš stopu, jež se za tebou ihned zavírá.

Zatím někde ve městech, tam dole, padají řídké vločky tající v černé bláto. V krámech rozsvěcují, kavárny svítí, lidé sedí pod žárovkami a bručí, jaký je dnes šeredný tmavý den. Bezpočet světel se rozstříkne širým městem a jiskří ve vodnatém blátě.

Jediné světélko svítí na zaváté horské louce. Stěží se prodírá padajícím sněhem, vrtí se, pohasíná, ale je tu a žije. Bouda v Medvědím důle svítí.

Bylo pět hodin, a tedy už docela tma, když se před Medvědí boudou zastavilo něco beztvarého. To „něco“ roztáhlo bílá tlustá křídla a začalo do sebe bušit a slupovat se sebe decimetrové pláty sněhu. Pod sněhem se objevil kabát, pod kabátem dvě nohy, a ty nohy kopaly do kamenného prahu, a z nich padaly velké hromady sněhu. Byl to pošťák ze Špindlmühle.

Vešel do boudy a viděl u stolu sedět hubeného pána. Chtěl pozdravit, ale hlas mu nadobro selhal. Jen to tak drobet zasípělo, jako když se pustí pára.

Pán vstal: „Ale človíčku, kampak vás čerti nesli v takové metelici? Vždyť jste v tom mohl zatraceně zůstat!“ Pošťák kývl a zasípěl.

„Je to nerozum,“ huboval pán. „Slečno, přineste mu čaj! No, fotr, kampak jste se hrabal? Na Martinovu boudu?“

Posel zavrtěl hlavou a otevřel koženou brašnu; byla plna sněhu, a vyndal z ní telegram tak zmrzlý, že chrastil.

„Chchíchcharek?“ zasípěl. „Cože?“ ptal se pán.

„Je-li... tady... inženýr... Marek,“ slabikoval posel s vyčítavým pohledem.

„To jsem já,“ vykřikl hubený pán. „Vy máte něco pro mne? Ukažte honem!“

Inženýr Marek rozevřel depeši. Stálo tam:

„TVE PREDPOKLADY POTVRZENY BONDY“

Nic víc.