Továrna na absolutno/Kapitola 15

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Továrna na absolutno
Podtitulek: Kapitola 15
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: 1922
Licence: PD old 70

POHROMA
Ano, v dnešních spořádaných a — abych tak řekl — požehnaných dobách drahoty si nemůžeme představit sociální zlo neomezené hojnosti. Myslíme si, že by to nebylo nic jiného než ráj, ráj na zemi, kdyby všeho byly najednou nekonečné zásoby. Tím lépe, myslíme si, bylo by všeho dost pro všecky, a panečku, jak lacino!

Nuže, hospodářská katastrofa, která - průmyslovým zasažením Absolutna — postihla svět v době, kterou líčíme, záležela v tom, že vše to, čeho člověk potřebuje, bylo možno dostati ne lacino, nýbrž jednoduše zadarmo. Mohl jste si vzíti zadarmo hrst cvočků, abyste si je natloukl do podrážek nebo do podlahy, avšak mohl jste si vzít zadarmo také vagón cvočků - ale prosím vás, co byste s tím dělal? Vezl jej sto kilometrů a rozdal zase zadarmo? Toho byste neučinil; neboť když jste stál nad tou lavinou cvočků, neviděl jste už cvočky, tedy věc poměrně užitečnou, nýbrž cosi dokonale bezcenného a nesmyslného ve své hojnosti; něco stejně bezúčelného, jako jsou hvězdičky na nebi. Ano, taková hromada nových lesklých cvočků byla někdy povznášející a vzbouzela i poetické myšlenky, podobně jako ty hvězdy na nebi. Zdála se stvořena pro němý podiv. Bylo to krajinářsky krásné po svém způsobu, jako je krajinářsky krásné moře. Avšak moře se také nerozváží po vagónech do vnitrozemí, kde žádného moře není. Pro mořskou vodu není hospodářské distribuce. Nyní jí nebylo také pro cvočky.

A zatímco tadyhle se rozlévá jiskřivé moře cvočků, není i pár kilometrů dále cvoček k dostání. Hospodářsky znehodnocen zmizel z krámů. Chcete-li si přitlouci cvoček do podpatku nebo jej strčit bližnímu pod poslamku, marně jej sháníte. Není ho, jako ve Slaném nebo v Čáslavi není moře. Nuže, kde jste, obchodníci minulých dob, kteří jste tuhle lacino kupovali potřebné věci, abyste je tamhle draho prodali? Běda, zmizeli jste, neboť přišla na vás milost boží; zastyděli jste se za své zisky a zavřeli jste své krámy, abyste rozjímali o bratrství lidí a rozdali vše, co máte, a nikdy už, nikdy nechtěli bohatnout z distribuce statků všem bratřím v Bohu potřebných. Kde není ceny, není trhu. Kde není trhu, není distribuce. Kde není distribuce, není zboží. A kde není zboží, roste potřeba, rostou ceny a rostou zisky a rostou obchody. Ale vy jste se odvrátili od zisků a pojali jste nepřemožitelný odpor ke všem číslicím vůbec. Přestali jste vidět hmotný svět očima spotřeby, trhu a odbytu. S rukama sepjatýma jste se podivovali kráse a hojnosti světa. A zatím došly cvočky. Nebylo cvočků. Jen někde v dáli se jich kupily nevyčerpatelné laviny.

I vy, pekařové, jste vyšli před své krámy a volali jste: „Pojďte, lidičky boží, prokristapána, pojďte a vemte si bochníky a mouku, munzemle a dalamánky; smilujte se a berte zadarmo!“ A vy, obchodníci se střižním zbožím, jste vyvalili balíky suken a véby plátýnek rovnou na ulici a plačíce radostí jste stříhali po pěti nebo deseti metrech každému, kdo šel mimo, a proboha jste ho prosili, aby přijal váš maličký dárek; a teprve v docela prázdném krámě jste padli na kolena a děkovali Pánu, že vám dopřál šatit bližní tak jako lilie polní. A vy, řezníci a uzenáři, vy jste vzali na hlavu koše s masem a buřty a taliány a chodili ode dveří ke dveřím, zaklepali, zazvonili a poprosili, aby si jen každý vybral, nač má chuť. A stejně vy všichni, kdo prodáváte boty, nábytek, tabák, brašny, brejle, šperky, koberce, biče, provazy, plechové zboží, porcelán, knihy, umělé zuby, zeleninu, léky a nač si kdo vzpomene, vy všichni, ovanuti dechem božím, jste se vyhrnuli na ulice a „rozdali vše, co máte“, v ušlechtilé panice boží milosti, načež potkávajíce se, stojíce na prahu svých vyprázdněných krámů a skladišť, s očima zářícíma jste si navzájem sdělovali: „Nuže, bratře, ulehčil jsem svému svědomí.“

Za několik dní se to tedy ukázalo: nebylo už co rozdávat. Ale nebylo také co koupit. Absolutno vydrancovalo a dokonale vybílilo všechny obchody.

Zatím daleko od měst se valily ze strojů milióny metrů suken a pláten, niagary cukrových kostek, kypící, velkolepá, nevyčerpatelná hojnost Božské Nadvýroby veškerého zboží. Chabé pokusy rozdělit tuto záplavu spotřebě záhy utuchly. Nedalo se to prostě zmoci.

Ostatně je možné, že tuto hospodářskou katastrofu způsobilo ještě něco jiného: inflace peněz. Absolutno zmocnilo se totiž také státních mincoven a tiskáren a vrhalo do světa denně stomiliardy bankovek, kovových peněz a cenných papírů. Devalvace byla naprostá: balík pětitisícovek neznamenal záhy víc než poněkud tuhý klozetní papír. Kdybyste za dětský cucáček nabídli šesták nebo půl miliónu, bylo to obchodně lhostejno; nedostali jste ho stejně, neboť zmizel. Všechny číslovky ztratily jakýkoliv smysl. Toto rozvrácení číselného systému je ovšem přirozeným následkem nekonečnosti a všemohoucnosti božské.

V té době už vypukl ve městech nedostatek, ano i hlad. Zásobovací aparát z příčin právě dotčených selhal dokonale.

Byla tu sice ministerstva zásobování, obchodu, sociální péče a železnic; podle našich pojmů bylo možno včas zachytit v továrnách ohromný proud výroby, zachovat ji před zkázou a opatrně rozvážet na místa vydrancovaná božskou štědrostí. Bohužel se tak nestalo. Ministerský personál trávil svůj úřední čas v radostných modlitbách, zachvácen obzvláště silnou milostí. V ministerstvu zásobování ovládla situaci písařka slečna Šárová, jež kázala o Devíti Pásmech; v ministerstvu obchodu hlásal odborový přednosta Winkler askezi, jež upomínala na indickou jógu. Pravda, tato horečka trvala jen čtrnáct dní, načež dostavilo se — patrně na zvláštní vnuknutí Absolutna — zázračné vědomí povinnosti. Odpovědné úřady pracovaly zimničně ve dne v noci, aby řešily zásobovací katastrofu, ale bylo patrně již pozdě; jediný výsledek byl, že každé ministerstvo produkovalo denně patnáct až třiapadesát tisíc aktů, jež z usnesení meziministerské komise byly denně na nákladních autech odváženy do Vltavy.

Jistě nejstrašnější byla situace vyživovací, ale naštěstí byl tu (pokud líčím jen poměry u nás) NÁŠ ČACKÝ VENKOV! Pánové, uvědomte si v této chvíli, že se odevždy říká: náš vesnický lid, všecka čest stranou, je jádro národa; je o tom dokonce stará píseň: „Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!“ Kdo je ten člověk, u kterého se zastavila marnotratná horečka Absolutna, kdo je ten člověk, který stál pevně v panice světového trhu, kdo je ten člověk, který nesložil rukou v klín, nebyl stržen k nerozvážnosti a „zůstal věrně na své postati“? Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!

Ano, byl to náš rolník (a jinde se dálo stejně), který svým způsobem zachránil svět před vyhladověním. Představte si, kdyby byl tak jako měšťáci zachvácen mánií rozdat vše nemajícím a potřebným; kdyby byl rozdal všecko své zrní, kravičky a telátka, slípky a husy a brambory: za čtrnáct dní by se dostavil hlad ve městech, a venkov by byl vysát, vymrskán, bez zásob, sám hladov. Dík našemu bodrému sedláku nemělo se tak státi. Ať se to nyní ex post vysvětluje zázračným instinktem našeho venkova, nebo jeho věrnou, ryzí, hluboce zemitou tradicí, nebo konečně tím, že na venkově Absolutno bylo méně virulentní, protože v drobném polním hospodářství nedošel Karburátor tak houfného užití jako v průmyslu, zkrátka vysvětlujte to jak chcete, fakt je, že za obecného zhroucení hospodářské a směnové stavby a veškerého trhu sedlák nerozdával. Nedaroval ani stéblo slámy, ani zrno ovsa. Na troskách starého průmyslového a obchodního řádu náš sedlák pokojně, nerušeně prodával, co měl. A prodával draho. Uhodl tajemným pudem katastrofální dosah hojnosti, a proto včas zabrzdil.

Zabrzdil tím, že zdražil, třeba jeho sýpky byly sebeplnější. A to svědčí o úžasně zdravém jádru našeho venkovského lidu, že aniž by si řekl slova, bez organizace, veden jenom spásným vnitřním hlasem, zdražil všude a všecko. Tím, že vše zdražil, uchoval to před vymrháním. Uprostřed šílené hojnosti všeho zachoval ostrov nedostatku a drahoty. Tušil zajisté, že tím zachraňuje svět.

Neboť zatímco ostatní znehodnocené, zdarma rozdávané zboží ihned — s přírodní nutností — zmizelo z trhu, poživatiny se prodávaly dál. Ovšem musel jste pro ně na venkov. Váš pekař a řezník a hokynář neměl, co by vám dal, krom bratrské lásky a svatého slova. I sebral jste svůj batoh a jel sto dvacet kilometrů daleko; šel jste od statku ke statku, a hle, tady jste koupil kilo brambor za zlaté hodinky, tady vajíčko za triedr, tady kilo otrub za harmonium nebo za psací stroj. A bylo co jíst. Vidíte, kdyby to všecko byl sedlák rozdal, byl byste dávno hotov. Ale sedlák uchoval pro vás i liberku másla; uchoval ji jen tím, že ji dal za perský koberec nebo za vzácný kyjovský kroj.

Nuže, u koho se zastavily bláznivé komunistické experimenty Absolutna? Kdo neztratil hlavy v panice ctnosti? Kdo odolal katastrofální potopě hojnosti a zachránil nás, nešetře našich hrdel a statků, před záhubou?

„Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!“