Továrna na absolutno/Kapitola 13

Továrna na absolutno Karel Čapek
Kapitola 12	Kapitola 13	Kapitola 14

Údaje o textu
Titulek:	Továrna na absolutno
Podtitulek:	Kapitola 13
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

OMLUVA KRONIKÁŘE
A nyní dovolte, aby kronikář Absolutna upozornil na svou tísnivou situaci. Předně píše zrovna kapitolu XIII s vědomím, že toto nešťastné číslo bude míti osudný vliv na jasnost a úplnost jeho líčení. Něco se v této neblahé kapitole poplete, tím si buďte jisti; autor by mohl sice (jakoby nic) nadepsat „Kapitola XIV“, ale pozorný čtenář by se cítil ošizen o kapitolu XIII, a právem; zaplatil si přece celé vypravování. Ostatně, bojíte-li se třináctky, přeskočte tuto kapitolu; neztratíte tím věru mnoho světla v temné záležitosti Továrny na Absolutno.

Horší jsou jiné rozpaky kronikářovy. Vylíčil vám tak souvisle, jak dovedl, vznik a prosperitu továrny; upozornil na účinky několika karburátorových kotlů u pana Macháta, v Živno, v úpické textilce, na Kuzendově bagru a v Binderově kolotoči; popsal na Blahoušově tragickém případě dálkovou nákazu způsobenou volně těkajícím Absolutnem, které, jak vidno, začalo se povážlivě rozlézat, ačkoliv bez patrného plánu.

Ale nyní považte, že od počátku celé záležitosti byla vyrobena hrůza tisíc Karburátorů nejrůznějších typů. Vlaky, letadla, automobily a lodě poháněné tímto nejlacinějším motorem odhazovaly na svých tratích celá oblaka Absolutna, jako dříve nechávaly za sebou jen prach, kouř a smrad. Považte, že tisíce továren na celém světě už vyhodily staré kotly a zařídily se na Karburátory; že sta ministerstev a úřadů, sta bank a burz a velkoobchodů, vývozních společností a velkokaváren, hotelů a kasáren, škol a divadel a Dělnických domů, tisíce redakcí a spolků, kabaretů a domácností se vytápěly Nejnovějším Karburátorovým Ústředním Topením známky MEAS. Považte, že ke koncernu MEAS přistoupily Stinnesovy závody se vším všudy a že americký Ford se vrhl na sériovou výrobu, která chrlila den co den třicet tisíc hotových Karburátorů do světa.

Ano, prosím, uvažte to vše, a vzpomeňte si, jaké účinky měl každý vám dosud blíže představený Karburátor. Násobte tyto účinky statisíci, a pochopíte rázem situaci kronikářovu. Jak rád by putoval s vámi za každým nově zrozeným Karburátorem, přikukoval při jeho nakládání na vůz, podal trochu sena, chleba nebo kostku cukru těžkým koním královsky širokých zadků, kteří na řinčivém valníku vezou do továrny nový měděný válec; jak rád by s rukama na zádech asistoval při jeho instalaci a radil montérům a pak čekal, až se to začne točit; jak by potom dychtivě pátral v lidských tvářích, kdy „to“ na ně začne působit, kdy Absolutno do nich vleze nosem, ušima nebo čím a začne rozkládat jejich zatvrzelou přirozenost, lámat jejich náklonnosti, léčit jejich morální rány; jak je převrátí svým hlubokým pluhem, rozžehne, rozmělní; přerodí; jak otevře před nimi úžasný, a přece lidsky tak přirozený svět zázraků, extází, vnuknutí, osvícení a víry! Neboť hleďte, kronikář se vám přiznává, že nestačí na dějepisce; tam, kde historik stoupou nebo lisem své historické erudice, heuristiky, diplomatiky, abstrakce, syntéze, statistiky a jiných dějepisných vynálezů, stlačí tisíce a statisíce drobných, živých, osobních událostí v jakousi hustou, libovolně formovatelnou hmotu, která se jmenuje „dějinný fakt“, „sociální úkaz“, „hromadné dění“, „vývoj“, „kulturní proud“ nebo vůbec „historická pravda“, vidí kronikář jen jednotlivé případy a nalézá v nich dokonce zalíbení. Nyní, dejme tomu, by měl pragmaticky, vývojově, ideově, synteticky popsat a vysvětlit „náboženský proud“, který zachvátil celý svět před rokem 1950; jsa si vědom tohoto grandiózního úkolu, přikračuje k sbírání „náboženských úkazů“ oné doby; a hle, na této heuristické cestě nalezne například Bindera Jana, emeritního varietního artistu, kterak v pruhované košili putuje se svým atomovým kolotočem od obce k obci.

Historická syntéza ovšem káže kronikáři, aby abstrahoval od pruhované košile, od kolotoče, ba i od Jana Bindera, a podržel jako „historické jádro“, jako vědecký výtěžek jen konstatování, že „náboženský fenomén zachvacoval od prvopočátku nejrůznější vrstvy“. Nuže, zde se kronikář musí přiznati, že nemůže upustit od Jana Bindera, že je okouzlen jeho kolotočem a že i ta pruhovaná košile ho zajímá více než nějaký „syntetický rys“. Je to sice naprostá vědecká neschopnost, pusté diletanství, uzoučký dějinný obzor a cokoliv chcete; ale kdyby kronikář mohl povolit své osobní náklonnosti, ubíral by se s Janem Binderem dále, až do Budějovic, potom na Klatovy, k Plzni, k Žlutici a tak dále; jen s lítostí jej opustil ve Štěchovicích a kyne za ním rukou: Sbohem, pašáku Bindere, sbohem, kolotoči, už se neuvidíme.

Můj bože, vždyť stejně jsem opustil Kuzendu s Brychem na vltavském bagru; rád bych s nimi trávil ještě mnoho a mnoho večerů, neboť mám rád Vltavu, vůbec tekoucí vodu, a zvláště večery u vody, a oblíbil jsem si nadmíru pana Kuzendu i pana Brycha; co se týče pana Hudce, pekaře, pošťáka, hajného a milenců ze Štěchovic, věřím, že i oni by stáli za bližší poznání, tak jako každý, jako každý z vás, jako každý živoucí člověk. Zatím musím spěchati dále a zbývá mi stěží čas mávnout za nimi kloboukem. Sbohem, pane Kuzendo, dobrou noc, pane Brychu; děkuju vám za ten jediný večer na bagru. I s vámi se musím rozloučit, pane doktore Blahouši; rád bych s vámi pobyl mnoho let a popsal celý váš život - což není život soukromého docenta po svém způsobu napínavý a bohatý? Pozdravujte aspoň paní bytnou.

Všechno, co je, je pozoruhodné.

A proto chtěl bych provázet každý nový Karburátor na jeho dráze; poznal bych a i vy byste poznali, nové a nové lidi, a to vždy stojí za to; aspoň jen špehýrkou nahlédnout do jejich života, postihnut jejich srdce, přihlížet zrození osobní víry a osobní spásy, prodlít u nových divů lidské svatosti, to by bylo něco pro mne! Představte si žebráka, prezidiálního šéfa, bankovního ředitele, strojvůdce, sklepníka, rabína, majora, hospodářského redaktora, kabaretního komika, vůbec všechny druhy lidských métiers; představte si lakomce, chlípníka, nádivu, skeptika, tichošlápka, kariéristu a všechny druhy lidských letor; nuže, co různých, nekonečně rozmanitých, zvláštních a překvapujících případů a projevů náboženské milosti (nebo chcete-li, otravy Absolutnem) bylo by možno potkati a jak by stálo za to zajímat se o jeden každý z nich! Kolik je tu stupňů víry, od obyčejného věřícího k fanatikovi, od kajícníka k divotvorci, od konvertity k horoucímu apoštolovi! To vše obsáhnout! Všemu podat ruku! Než marně; toto dílo nebude nikdy vykonáno, a kronikář, jenž zřekl se cti vědecky destilovat celý ten dějinný materiál; se steskem se odvrací od případů, které mu není popřáno vypravovat.

Kéž bych se mohl ještě pozdržet u svaté Elen! Kéž bych nemusel zrádně opustit R. Marka, který ve Špindlmühlu léčí své rozrušené nervy! Kéž bych mohl odkrýti pracující mozek průmyslového stratéga pana Bondyho! Nic naplat; nyní už Absolutno zaplavilo svět a stalo se hromadným úkazem; a kronikář, s lítostí pohlížeje zpět, musí se odhodlat k sumárnímu líčení některých sociálních a politických událostí, jež nevyhnutelně nastaly.

Nuže, vstupme do nového okruhu faktů.